Hurá do pouště 28. listopadu 2000 O indických motelech, Nóblovým Kojotovi, marinování, Dalího výstavě, GPSce a pouštním rallye, ale hlavně a především o nádherném Údolí smrti a "lázních na duši" v Joshua Tree.

Mysleli jsme, že vyjedem v pátek po Thanksgiving (bylo volno), pěkně hnedka ráno, ale páč večírek u Křenů byl náročný, nějak se nám to vymklo na obligátní třetí odpoledne (to už jsme byli nejen zbalený, ale i jsme měli vyměněný olej ve Vozíku, nakoupeno a byli jsme po obědě v Tien Fu, tady v Údolí).

Nahrnuli jsme to přes Pacheco Pass a po Centrálním Údolím do průsmyku Tehachapi, kde jsme zhltli sendviče v "historickém" baru (ano, už tam bude nejspíš celých sedmdesát let!!!). Měli tam zajímavou výstavku fotek. V hlavní místnosti letadla, stíhačky a raketoplány (v Mohavské poušti chcíp pes, ale zato tam jsou velezajímavá místa, která samozřejmě obyčejný smrtelník nikdy nespatří, protože armáda je od civilizace oddělena mílema a mílema pusté pouště), ve vedlejším lokále pak fotky železniční smyčky. Při stavbě dráhy zjistili, že by lokomotiva neutáhla vlak do místních kopců a tak místo kutání tunelu postavili smyčku, po které se vlak otočí o třistašedesát stupňů, čímž pomalu nabere potřebnou výšku.

Ke spaní jsme se uložili v Ridgecrestu, v motelu spravovaném indickou rodinou. V ceně jsme měli krásně pestrobarevné kachličky v koupelně a pás s orientálním vzorkem na stěně pod stropem (nemluvě o báječném obrazu s horami, na kterém chyběl už jen říjící jelen) . Nikdy jsem nebyla v laciným bordelu, ale myslím, že by mohl vypadat nějak takto. Bohužel topení bylo na horký vzduch s neuvěřitelně hlučným větrákem. Zvolili jsme radši chladno, ale ne tak náš soused. Měla jsem pocit, že spím na jedné z vojenských základen poblíž, se startujícími stíhačkami za hlavou.

Ráno jsme vyrazili nezvykle brzy (už před devátou ), takže jediný otevřený podnik, kde by mě napojili startovací kávou byl Carl's Jr. (obdoba McDonaldu), ale vlídná obsluha a horký kafe zahnaly chmury z takové újmy na zásadách.

	Vítejte v Troně...

A vyrazili jsme do pouště. Mohave je první opravdovská poušť, v které jsem se kdy ocitla. Pustá, obrovská a krásná. Ovšem uvítala mě příšerným zápachem. Už jsem se chystala nařídit prohlídku všech podrážek, jestli jsme do něčeho nešlápli, když tu jsme přejeli kopec a objevily se před námi čmoudíčky. Trona.

Trona se skládá z nočněmůrovaté továrny na sůl. Ohromná konstrukce z trubek, traverz, žebříků a podavačů, korunovaná čoudícími komíny a sirným smradem. Kolem továrny naseto zchátralých bud, karavanů a přivěsů s příslušným počtem dávno nepojízdných vraků. A všude jen prach, písek a sůl. V Mohave člověk asi nemá moc na vybranou. Buď má co do činění s armádou, nebo pracuje v dole - a nebo je na podpoře. V některých místech je to obohaceno turismem, ale nic moc. Prostě poušť.

	Froté Kopce v poušti

Abych Tronu nelíčila tak zoufale - na návětrném konci městečka byla čtvrť se slušně vypadajícími domy a ulicemi a novou školou. Ovšem za obytnou čtvrtí následovalo zase několik mil vrakovišť. Přesto Tronu doporučuju, rozhodně je to zajímavé místo, člověku tam dojde, jak strašně dobře se má.

Za Tronou už není žádná civilizace, až do vjezdu do Death Valley. Stavěli jsme na kopci s výhledem na Panamint Valley (údolí před Údolím Smrti) a tam mi poprvé poušť dýchla pořádně za krk. Nikde nikdo, žádnej barák, plot, a úplný ticho. A navíc kolem jen kopce, bez stromečku. Najednou se člověk nemá kam schovat a automaticky se ohlíží zpátky, kde zůstaly lesy.

Ale za chvíli jsem si zvykla, ono v poušti je pořád na co koukat. Kopce jsou v Mohave barevný, porostlý křákama, takže vypadají jako kdyby měly slušivý obleček z tmavě hnědého froté (u nás vypadjí chlupatě, protože na nich roste tráva).

	Milíře v Wildrose Canyon

Zvolili jsme statečně cestu skrz Wildrose Canyon, která není ani moc široká, ani moc upravovaná (do Údolí se dá jet i po normální silnici). Wildrose Canyon se klikatí až pod Telescope Peak (3386 m) a prochází pásem stromů. Sid najednou zastavil u takových zvláštních kamenných staveb, co vypadaly jako obrovské úly. Měla jsem hádat, co to je, ale fantazie mi na tohle rozhodně nestačila. Jsou to milíře na dřevěné uhlí.

	Aguereberry Point, Údolí Smrti v pozadí

Protože Sid se nikdy nedostal na Telescope Peak, chtěli jsme to napravit. Cesta nahoru je mizerná a končí kus pod vrcholem, tábořištěm. V téhle nadmořské výšce rostou normálně vypadající stromy, většinou borovice. Níž je na ně moc horko, výš už zase moc zima. Na vrchol bychom museli jít dalších sedm mil, což by znamenalo celodenní výlet a tak jsme to odložili na jindy, protože naším hlavním cílem bylo Death Valley.

Za Emigrantským průsmykem (ano, opravdu se tak jmenuje, což nám přišlo docela příhodné) jsme se nechali zlákat poměrně projetou prašnou cestou. Asi po dvou mílích jsme objevili starý opuštěný důl. Ale silnice pokračovala kaňonem mezi kopce na obzoru, tak jsme se tam vydali. Už jsme pomalu začínali zvažovat, že nastartujeme GPSku, abychom viděli, kam jedeme, když jsme se vynořili u kadibudky. Ha, tady počítají s turisty!!! A opravdu - pod námi najednou nádherný výhled na Údolí Smrti. Zřejmě jen díky špatné cestě je Aguereberry Point (1961 m) opomíjen turstickými davy (zaplať pánbůh), ti dva Japonci, co se tam ometali, už byli na odchodu.

	Údolí smrti - no není to krása???

Sedli jsme si na skálu a fascinovaně čučeli dolů. Výhled byl krásně barevný... a kolem úplné ticho. Ale úplné. Ani ptáček. Zaujala mě taková silná šedivá čára přes údolí, tak jsem se chytře otázala: "Po tý silnici pojedeme?" Sid se na mě tak divně podíval a pravil: "Hm, holka, asi máš trochu popletený měřitka." A měla jsem. V poušti je malá vlhkost vzduchu a viditelnost na několik set kilometrů. Ta moje "silnice" je obrovské koryto vyschlé solné řeky. Normální silnice na tu vzdálenost vidět nebyly vůbec (Sid tvrdí, že je viděl, ale on věděl, kam se koukat), městečko byl ten zelený flíček v pozadí.

	Písečné přesypy v Údolí Smrti

Death Valley (Údolí Smrti) má jméno pod kterým jsem si vždycky představovala bezútěšnou hromadu písečných přesypů, kam nikdo nejezdí, protože je tam přišerný vedro. Vedro samozřejmě je. Teď, v listopadu, to docela jde, mohlo být tak něco málo přes 25 stupňů, v červenci mají až 45°. Údolí má 13 760 kilometrů čtverečních, nejvyšší místo je Telescope Peak (3386 m), nejnižsí místo je Badwater (-86 m). V údolí najdete spoustu zajímavých míst. U Stovepipe Wells Village jsou několik desítek metrů vysoké písečné duny, u Badwater Čertovo golfové hřiště. Pověst praví, že se jakýsi golfista vytahoval, že umí dobře hrát a čert ho vzal na svoje hřiště. Vypadá to asi jako oraniště s hlubokou orbou, ale všechno jsou to vlastně solné sloupy. Pevné a ostré, padat na to se nedoporučuje. V některých místech jsou sloupy prasklé a pak je vidět dutinka s bílými krystaly.

	Čertovo golfové hřiště		Krystal na hřišti

Sid mi sliboval Malířskou Paletu, která sice byla v obležení turistů, ale vidět místo, kde je spousta malinkých různě vybarvených skal, stojí za to. Díky obsahu různých minerálů, najdete skály červené, žluté, bílé, černé, modré, zelené a fialové. Opravdu trochu jak v opiovém snu. Západ slunce na Zabriskie Point jsme už nestihli, ale už jsem stějně měla oči vypadávací únavou. Kromě toho mě docela nepříjemně pálily, asi kombinace slunce a prachu. Naštěstí s sebou vozíme borovou vodu na Sidovy čočky, tak jsem měla čím zavodnit bulvy.

	Malířská Paleta

Svolali jsme válečnou poradu a nakonec se rozhodli přesunou k Joshua Tree National Monument. Bylo to sice dost daleko, ale po západu slunce v pět hodin zbývá ještě spousta času, v kterém se dají přejet ta nezajímavá místa a dopravit se někam, kde je pěkně.

Takže jsme vyrazili. Sid nastartoval GPSku a já řídila jak automobilovej závodník. Ne, že bych jela tak rychle, ale Sid mi diktoval zatáčky. GPS je strojek, který si odchytí signály z družic a podle nich se zorientuje, kde je. A to nejen co do zeměpisné šířky a délky, ale i co do nadmořské výšky. Také dokáže propočítat rychlost, jakou se pohybujete. Vojáci sice do měření občas vnášejí nějakou chybu, ale ani s ní se GPS nesplete o víc, než pár metrů. K GPS vozíme počítač a v něm podrobné mapy, takže v noci místo štrachání s plachtama papírů a svícení baterkou čučíme na obrazovku. S tímhle jsem si hráli po cestě do Devětadvaceti Palem a ještě jsme netušili, jak moc se nám ten trénink bude hodit.

29 Palem (29 Palms, opravdu se tak jmenuje) je maličké městečko u Joshua Tree NM, a zcela zjevně přežívá jen díky existenci obrovské námořnické základny. Ano, čtete správně. Uprostřed pouště JE mariňácká základna.

	Joshua Tree NM

	Skály v Joshua

Ubytovali jsme se v motelu, (pro změnu) s indickým majitelem. Začínám jímat podezření, že všichni Indové nakupují vybavení v jednom velkoobchodě. Tady sice chybělo umělecké dílo nad postelí, ale byli jsme poctěni stejnými kachličkami v koupelně a hučícím topením. Sprchový kout byl navíc obdařen temně fialovou plentou s tmavě červenými BAMBULKAMI!

Vrhli jsme se do víru velkoměsta, abychom pozřeli nějakou večeři. Dlouho jsme se rozmýšleli, jestli si dáme radší něco japonskýho, nebo radši indickýho, nebo mexickýho, ale bylo to zbytečné. V celém městě jsme našli otevřenou jednu pizzerii, půjčovnu videokazet, měkkýše (McDonald), tatoo saloon, a DVĚ holičství, co slibovala pravý mariňácký zástřih. Ze zoufalství jsme se vydali směrem k základně, jestli třeba armáda neoplývá nějakým večeřacím zařízením. Neoplývala, zato okolí bylo čím dál tím více "marinováno", takže jsme se vrátili do oné zoufalé pizzerie. Za celý den nám docela vyschlo v krku, a tak jsme to propláchli džbánkem jelení moči. Americká piva jsou opravdu pitelná pouze v případě, že jste se zrovna vrátili vysušený z pouště. To vám totiž tolik nevadí, že mají barvu citronády a chutnají... nu, jako jelení moč.

	Juka juká

	Kaktusek Chlupáč

U vedlejšího stolu seděl spolek Francouzů, které jsem odhadovala na lezce, ale ani po hodině nezačali teoreticky lézt (máchat široce rukama a ukazovat si, jak daleko byl ten mělkej spoďáček na pravou ruku), inu, možná jsem se mýlila.

Ranní snídani jsme nehledali s velkou nadějí, rozhodnuti spokojit se s kafem a sendvičem v sámošce. Jenomže sámoška byla tak strašná, že jsme odešli a hle - před námi se zjevil Nóblový Kojot. Finicky Coyote, kavárnička křížená s cukrárnou a bufetem - zase jedno místečko s osobitou atmosférou, vlídnou obsluhou a báječným jídlem.

Do Joshua Tree National Monument jsme tedy vyráželi příjemně naladěni. Sid mě upozorňoval, že nalevo od silnice je indiánská rezervace. No nevím, vypadalo to jako všude jinde. Domky, auta, docela pěkné kaktusové zahrádky (to není ironie, normální kytky tu nerostou a kaktusy jsou opravdu krásné).

Joshua Tree dostal svoje jméno podle zvláštního druhu juky, která tu roste (juka krátkolistá). Jukám narůstají větve v podivných úhlech, vypadjí prý jako vztažené ruce. Mormonům to připomínalo biblického Jozue (Joshua) a tak stromy pojmenovali Joshua Tree.

	Červený kaktusek...		... a zelený kaktusek

Joshua Tree National Monument je hrozně příjemné místo. Juky na vás jukají a mávají pracičkama, všude roste spousta kaktusků, kteří mezi sebou nechávají zdvořile místo, tak, aby člověk prošel. Doporučuji ovšem vyšší pevné boty a džiny - jakmile zdvořilou vzdálenost nedodržíte vy, skončíte jak jehelníček. Navíc budete muset k obveselení okolí sundat kalhoty a ostny z kůže vytahat - většina kaktusků má bodliny velikosti delší jehly, akorát mnohem, mnohem ostřejší.

Kromě kaktusů jsou v Joshua Tree krásné skály. Chytrá kniha tvrdí, že je to monozoit, vypadá to jako hrubě strukturovaná žula. Monozoit je odvětrán do báječných tvarů, připadáte si jak na výstavě "Dalí a jeho rohlíčkové období". V tomto parku vás navíc nikdo nebude prudit s chozením "jen po cestičkách", ale pozor - rohlíčkové skály a kaktusy vypadají všude úplně stejně a ztratíte se s bleskovou rychlostí.

	Sid si fotografuje...		...kuličku...		... a všechna dřina zbyla na mě :-)

Courali jsme se parkem, ukazovali si nejhezčí kaktusy, vytahovali si bodliny z boků, lozili po šutrech a připadali si jak v zahrádce.

Jenomže byla neděle a my se potřebovali dostat ještě domů. Honem jsme vyjeli na Keys View, z kterého je výhled na Palm Springs, Salton Sea (jezero) a při troše štěstí až do Mexika. My jsme to štěstí měli.

V Barstow jsme se stavoval na obědě u Zlatého Draka. Hospa vypadá bídně, ale výborně tam vařej asijský dobrůtky - což je ve vnitrozemí vzácnost. Během našeho pozdního oběda jsme zaslechli hlášení v rádiu, že patnáctka (dálnice) stojí a bude stát ještě asi hodinu kvůli nějaké bouračce. Po patnáctce jsme jet nechtěli, tak nám to bylo jedno. Zaplatili jsme pinglovi, kterej tvrdil, že si Sida pamatuje od posledně (Sid tam byl během pěti let po třetí),a spokojeně jsme vyrazili na padesát osmičku. Kousek za Barstow bylo vidět v dálce dým, zdálo se, že hoří poušť. A pak bylo vidět brzdovky a pak jsme stáli. Nevěděli jsme, co se děje, protože oblast dýmu byla ještě dost daleko. Pomalu jsme poskakovali směrem k tomu a zoufali si nad mapou - byli jsme totiž v pasti, odsud jsme jinak než 58čkou nemohli - leda si zajet sto mil nebo tak nějak a jet okolo. Když jsme se přiblížili, tak se ukázalo, že čoud je ve skutečnosti prach, který víří auta, co přejíždějí střední pruh a protisměr a jedou po levé straně mimo dálnici. Dálnice totiž stála až na obzor. Nebylo tak těžké rozhodnout se, že radši pojedeme, byť prachem, než abychom stáli hodiny a hodiny beznadějně zasekaný v zácpě.

	Na výstavce "Dalí v rohlíčkovém období"...		... mají i pohovky...

Sid vyladil GPSku, já zapla mlhovky a vyrazili jsme. Nějaký koumák věděl, že pouští vede servisní cesta podél jakési roury v zemi, a vzal to po ní. Sid nás našel na mapě, ale našel taky, že by bylo lepší jet po jiné cestě, více méně rovnoběžné s tou naší. Už jen proto, že by tam nebylo tolik zvířeného prachu. A taky neústila zpět na zasekanou dálnici, ale na silnici kolmou k osmapadesátce. Vůbec jsme se na dálnici nemuseli vracet a mohli pokračovat po té kolmé a objet to přes Lake Isabella.

Tu druhou cestu jsme našli, ale nebyla vůbec projetá, tak se nám na ni nechtělo. Rozhodli jsme se najít ještě další, asi o čtyři míle dál.

Po téhle polňačce se dalo jet na trojku, tak si jedu jedu a najednou strašná rána. Bylo takový to světlo - nesvětlo, těsně po západu slunce, a ani GPS nás nevarovala před křižovatkou s důkladně vyjetou cestou. Ta vidět nebyla, protože všude rostlo křoví do výše auta a žlutý prach nevrhal vůbec žádné stíny. I naprala jsem to do příčného koryta a zase ven. Sid řval, protože se praštil a chytal GPS a počítač, já jsem se, myslím, stihla několikrát důkladně pomodlit, aby se na autě neurvalo nic důležitého. Představa, jak potupně pochodujeme těch pár mil k dálnici a k telefonu a necháváme se vyprošťovat, mě moc nelákala.

Naštěstí se nic nestalo, a cesta, na kterou jsme takto doslova a do písmene narazili, byla krásně projetá. Navíc vedla přesně tam, kam jsme potřebovali. Byla to zase serviska, tentokrát k elektrickému vedení a to na naší mapě bylo.

Ježdění v terénu se mi moc zalíbilo, přemýšlím, kde by mi mohli půjčit tank.

Krásně jsme vyjeli akorát u křižovatky s osmapadesátkou... zacpaná zpátky kam oko pohlédlo a to vše zřejmě jen proto, že na této křižovatce byl semafor! Ale neriskovali jsme to po ní dál (byť by to bylo kratší) a vzali to zkratkou, která byla méně pohodlná a o hodně delší, ale zato bez provozu. Sid mi tvrdil, že jedeme krásnou krajinou, a asi jsme jeli, kolem jezera Isabella a kousek přes Sequoia NP, ale bylo už pár hodin po setmění. Inu, aspoň nám zbylo něco na příště.

Když jsme se konečně po okreskách doplazili na dálnici pětku a ujeli po ní asi tak míli... hádejte co! Správně, zácpa!!! Sid zase vytáhnul GPS a počítač a při nejbližší příležitosti jsme vypadli a hrnuli to zase podivnejma silnicema na paraelní sto jedničku. Silnice vedly do slova a do písmene "in the middle of nowhere" (uprostřed ničeho), což bylo velmi sympatický. Kolem Paso Robles (Dubový průsmyk) se doprava trochu zahustila, ale jinak to šlo.

Pak jsem se už skoro nemohla trefit na silnici, a zbytek cesty musel odřídit Sid. Za neděli jsme ujeli asi 600 mil (cca 900 km, to je asi jako z Prahy do Itálie), za celý víkend celkem 1400 (to je něco přes dva tisíce kilomerů). Domů jsme dorazili v jednu ráno, úplně gumoví. Ale stálo to za to.

Copyright © 2000-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.