Tak už v tom plavu

Tak už v tom plavu
12. - 18. března 2001
Ještě před svatbou jsem slíbila, že když Sid začne lézt, já se s ním začnu potápět...



	Tohodle chlupáče jsme u Dumbarton Bridge naháněli asi dvacet minut

Sidovi přišel v pondělí mejl od Dona s nabídkou potápění začátkem dubna v Monterey. Ujistila jsem Sida, že mě vůbec nevadí počkat na ně na pláži, a v duchu si plánovala, že můj rozumný choť určitě pochopí, když mu v osm ráno nepůjdu mávat šátečkem na molo a zůstanu v teplé posteli v pohodlí Křenovic montereyského bytu. Na oplátku bych byla večer ochotna, v suchém bezpečí nějaké přístavní krčmy, poslouchat děsivé potápěčské historky Sida, Dona a jejich přátel.

Jenomže Sid se hluboce zadumal a pak pravil, že při troše štěstí bych to mohla stihnout. Dřív než jsem mohla začít protestovat, nacházela jsem se v útrobách Blue Water Divers, podpisovala, že nejsem ani dorgově závislá, ani těhotná, a přemýšlela, jestli se moje tíseň ve středověkém stříbrném dole v Kutné Hoře kvalifikuje jako klaustrofobie. Sid zatím vesele klábosil s Randym a za chvíli na mě začali navlékat různé nepohodlné věci. Pokaždé, když mi vybrali nějaký kousek, se Randy na mě útrpně usmál a řekl: "A jakou barvu chceš?" Což bylo asi tak maximum, o čem jsem mohla samostatně rozhodnout (vědouc o potápění asi tolik, co koza o náklaďáku). Skončila jsem s rukavicema, botama, brejlema, šnorchlem, plutvema, dvěma kazetama, učebnicí, spoustou dalších neidentifikovatelných papírů a tím, že se mám dostavit ve čtvrtek v sedm na první lekci. Uf.



	Sid je velmi blízko ukryté "kaše"

Na čtvrteční kurs jsem pečlivě studovala (i video jsem shlédla!). Byla to docela fuška, nevím, jak to stíhaj ostatní. Respektive vím - nestíhaj :-( ... v našem pidikursu o čtyřech učínkujích jsem to zvládla jen já a Priscilla.

Nevím, jestli se kdy stanu zarputilým potápěčem, ale od toho týdne jsem se rozhodně stala Kaliforňanem. DMV konečně poslalo řidičák, což je nesmírná úleva nejen pro mě, ale (předpokládám) i pro místní policisty - na český řidičák koukali dost divně a zřejmě jen vrozená slušnost jim zabránila pochybovat, zdali to není třeba jen permanentka do plaveckého bazénu.

Na Kalifornii si nemůžu stěžovat, máme tu velmi milosrdné podnebí, ale samozřejmě nic není jen tak. Kromě všech možných subtropických keřů tu roste i jeden, úplně nenápadný, o to však zrádnější. V prvním a druhém roce pobytu si ho ani nevšimnete - nestane se vám vůbec nic. Pak se ale váš organismus zasytí a jednoho dne se vrátíte z lesa s příšernou vyrážkou. Pokud s ní nic neuděláte, rozleze se po celém těle a začnete otékat. A - jak se přesvědčil na vlastní kůži náš soused - bez doktora se to bude stále zhoršovat. Od té chvíle je třeba dávat pozor, stane se vám to, kdykoliv se o jedovatý dub otřete. A přesně to se přihodilo minulý víkend při honbě za pokladem Sidovi. Výsledek? Mám doma nespícího, drbajícího se, nerudného Hrocha, který pojídá pilule. :-( .



	Našel to Sid, ale mediální sláva připadla mě!

Ale pilule nepilule, nejsme žádný másla, o víkendu jsme stihli další dvě caché. Jednu poblíž Dumbarton Bridge, v končině, kam by nás nikdy nenapadlo jet. Přes zátoku vede dálnice, z auta to dole vůbec nevypadá na rezervaci. Ale je tam - naučný okruh s výkladem o místních slatinách. Žije na nich spousta ptáků, ale načapali jsme i ještěrky a sysly (nebo aspoň podobně vypadající chlupaté hlodavce, co lezou po skalkách a furt cosi drží v pracičkách a žerou to), kanálama v bažinách brousí rybičky a žraloci (jednoho asi metrovýho si nesl domů pyšný rybář). Mimo naučnou stezku je tam ale překvapivě prázdno. Autor schovky sám píše, že pokud chceme činit něco nelegálního, na tomto místě můžeme. Uprostřed slatí by bylo vidět nezvané návštěvníky mnohem dřív, než by mohli zaregistrovat, co se to tam vlastně děje. Bohužel nás nic originálního nenapadlo, tahle úžasná příležitost zůstala nevyužita. :-)



	Rozhledna na jižním vrcholu Mount St. Helena

Na neděli jsme si vybrali poměrně vzdálený poklad - na Mount St Helena, poblíž Calistogy. Je to moc pěkná krajina, údolí se spoustou vody a mírnými kopečky, které se na okrajích zvedají do více jak čtyř tisíc stop, lesy, vinice, romantika sama.



	Údolí kolem Calistogy

Na internetu to vypadalo, že u této "kaše" budeme jako první, když jsme spatřili Helenu v plné kráse, bylo nám jasno proč. Autor psal, že chtěl poklad umístit v dvou a půl tisících (stopách, samozřejmě), ale páč ho tam vesele předbíhali roztřesení důchodci, rozhodl se až pro jižní vrchol (4.000 stop). Žádný kopeček pro výlet s dětmi. Vzhledem k našemu obvyklému vypravování (vyráželi jsme v poledne) a obligátní zácpě v San Franciscu jsme pod horou také trochu váhali - byly tři odpoledne a nahoru hoooodně daleko. Nakonec jsme usoudili, že s GPSkou se vrátíme i potmě a vyrazili. Až nahoru vede více méně sjízdná prašná cesta, naštěstí se zákazem vjezdu. Šlo se poměrně pohodlně, měli jsme nádherný výhled na Sonoma County, až k pobřeží, nad kterým se povalovala mlha. Caché našel Sid, uspokojeni jsme pak posvačili na vyhlídce u radiové stanice a spěchali dolů. Celkem jsme ušli nějakých osm mil, ale kopec je kopec - následující dva dny jsme kulhali tak, že by nám to nandali i ti důchodci.

[Předchozí] [Domů] [Následující] [Pište] [English version]