Zimní výpad 12. - 19. února 2001 jak jsme málem propásli státní svátek

	I v zimě je potřeba vyrazit na výlet...

Tuhle tady vyšel článek, který odhaluje, proč jsou Američani tak tlustí. Byla jsem zvědavá, na co zase přišli - osobně si myslím, že tloušťka plyne z nedostatku pohybu, ale ráda se pobavím u tvrzení, že to jde shodit tou a či onou dietou, kdy ta druhá v pořadí, pokud možno, naprosto odporuje té první. Ale dostavil se šok - v článku se na rovinu tvrdilo, že Američani tloustou, protože vůbec nechoděj.

Běžela jsem honem do koupelny okouknout, jestli se to na mě taky neprojevuje - když si proberu krok za krokem svůj den, tak těch kroků opravdu moc není - žádné chození do práce, vybíhání na oběd, skákání do krámu, ba ani na tu návštěvu si nezajdu - všude se přemisťuju Cecilkou.

Abych to napravila, vypravila jsem se jednou na nákup pěšky. Je to asi dva kilometry, kus se dá projít parkem, zbytek vilovou čtvrtí. Za hodinu chůze na ulici jsem viděla: dvě maminy s kočárem, dva zahradníky prořezávajíci stromy, dvě dámy, zvolna kráčející a klábosící (ovšem v úhledných teplákových soupravách, aby bylo jasné, že venku chodí protože to je SPORT a sport je zdravý) a jednu pani, co šla do stejného krámu jako já a vypadala trochu jako cvok - ale to já asi taky. Každopádně si mě všichni měřili dost podivnými pohledy. Člověk bez auta je hrozně podezřelý, znamená to, že je buď bezdomovec (což v naší spořádané čtvrti volá po zákroku četníka), notorický opilec bez řidičáku (platí dtto), pejskař, ovšem podezřelý, anžto bez psa, a nebo ztracený Evropan - tůrista.

	Otevírá se nám pohled na jeden z divů světa...

Nikdo mě naštěstí nezatknul, ale příště raději vyrazím v teplákové soupravě s čelenkou na hlavě, nebo si půjčím Šmudlu - sport a venčení psa jsou zřejmě jediné "spořádané" důvody pro potulování se po venku.

Nevím jestli Sid také četl onen článek, ale ve čtvrtek večer se začal ošívat, že jsme dlouho nebyli nikde na výletě a že má absťák. Tahat mě z teplého domova (kde jsem zavřená většinu tejdne) dvakrát nemusí. Začali jsme ještě ten večer balit a naplánovali si výlet na Mono Lake - tam se dá dojet za pět hodin, což nám přišlo na víkend přiměřené.

	Abyste věřili, že jsem tam fakt byla...

V pátek dopoledne se ale Martina zmínila, že se budou vracet z Monterey v pondělí večer. Přišlo mi to podezřelé, a opravdu! - bližší ohledání ukázalo, že je President's Day, což je STÁTNÍ SVÁTEK. A my si toho málem vůbec nevšimli! Přihodila jsem do tašek nějaké to prádlo a honem jsme změnili cestovní plán na mnohem náročnější trasu na Grand Canyon.

	A Sid tam byl taky...

Vyzvedla jsem Sida v práci, abychom se už nezdržovali, a za chvíli jsme polykali první míle po Highway 101. Sice jsme se vyhnuli zácpě v Údolí (vyráželi jsme už v půl třetí), ale neříkej hop, dokud ti nepřeskočilo. Po "večeři" v Subwayi (sendvičárna) jsem vystřídala Sida u řízení. Jen jsme vyjeli na osmapadesátku, objevil se za mnou motocyklista. A nebyl to obyčejný motocyklista, byl to policajt, jak jsem shledala, když mi pustil do zrcátka červeno - modrou diskotéku. Uhnula jsem z cesty a on zmizel v dáli. Bohužel po míli bylo jasné, proč měl tak naspěch - zřejmě bouračka, za chvíli jsme stáli. Otočila jsem to přes střední pruh (tady obyvkle jen široký pruh trávy) a vyjela z dálnice. Sid nastartoval GPSku a ujistil mě, že tam co zdánlivě končí asfalt, má být silnice a ať jedu - opravdu, jen tam opravovali povrch a zákaz vjezdu nebyl nikde, elegantně jsme prokličkovali, nehodu krásně objeli a po pár mílích se zase připojili na dálnici. Ke spánku jsme se uložili v Barstow.

	Pohled do postranního kaňonu

Blahopřáli jsme si, že jsme vůbec sehnali místo, motel byl natřískaný, asi proto, že se o víkendu provozovala v nedalekém westernovém městečku vzpomínka na Občanskou válku. Bohužel Sid si neblahopřál dlouho. Nejen že ten poslední volný pokoj byl nad recepcí, takže celou noc nám pod oknama popojížděla auta, ale navíc se naproti nacházel Ruby's Dancing, kde do dvou do rána jela diskotéka - v pokoji byly slyšet jen basy, takové to rytmické "duc duc"... Alespoň to tvrdí Sid, já spala bez problémů, ale na něm se asi nějak podepisuje ten pokročilý věk (v úterý se stal zase o rok starším).

	Safra, ja se mi tam celej ten kaňon vejde?

Ale ani já jsem nespala dlouho, v půl sedmé se ozvaly bodré hlasy před naším pokojem, poté hlasy sestoupily na recepci a nakonec na sebe pokřikovaly na parkovišti. Sid se torpédoval z pérovky k oknu a nutil mě hádat, kdo to asi je. V tuto dobu mám úplně jiné starosti (ať vstanu, kdy vstanu, budím se v jedenáct), nezbylo mu, než mi to prozradit - kdopak asi je zvyklý vstávat brzy ráno a HULÁKAT? No přece lampasák ! Je vidět, že některé odrůdy homo sapiens jsou stejné všude. Mělo to zase tu výhodu, že jsme vyrazili brzy, ke Kaňonu nám zbývalo stále ještě přejet Nevadu a kus Arizony.

Grand Canyon nemůžete minout, 200 mil před cílem už jsou cedule. Doufali jsme, že vzhledem k zimě bude Canyon poměrně opuštěný, ale bohužel. Chtěli jsme si koupit lístky na večerní představení IMAXu (panoramatické kino), ale ženská v kase nás odbyla, že lístky se předem neprodávaj. Ať si přijdeme před představením. Docela nás to namíchlo, ale co dá čekat od státního podniku (Grand Canyon je národní park). Odjeli jsme na South Rim (jižní okraj). Nejen, že nebylo kde zaparkovat, ale lodge, hotely, restaurace a krámky s kýčema na hraně kaňonu mi přijdou dost odporné .

Grand Canyon je nádherný. Teprve když ho vidíte v životní velikosti, dojde vám, jak moc filmy a obrázky zkreslují perspektivu. Není divu, že vždycky lákal lidi - žili v něm kdysi pravěcí lidé, žili v něm Indiání Anasazi a Navahové, objevili ho Španělé v honbě za zlatem, později francouzští trappeři - a do světa se dostaly pověsti o ukrytých indiánských a španělských pokladech, které lákaly různé dobrodruhy. Koncem 19. století se podařilo kaňon sjet na lodích - dvě lodě projely, posádka třetí pokus vzdala, rozhodla se najít výstup strmými stěnami kaňonu ven - nikdo o nich už víc neslyšel.

V IMAXu je o tom moc pěkný film - spěchali jsme do kina, s tím, že když bude vyprodáno představení v 5:30, stihneme o hodinu později to poslední.

Strachovali jsme se zbytečně - IMAX je obrovský a byl poloprázdný. Naštěstí pro nás, neboť Sidovy hodinky sice ukazovaly 5:30 a 5:30 bylo - jenomže v Kalifornii (Pacific Standard Time) - Arizona má Mountain Standard Time, tzn. o hodinu víc . Místa si zaberete, jak kdo přijde, ty "lepší" řady už byly obsazené, ale Sid mě ujišťoval, že Imaxu je záhodno "lízat plátno" a už mířil do čtvrté (úplně prázdné) řady. Měl pravdu - plátno zabíralo téměř celý můj zorný úhel, takže jsem si to báječně užila. Do té míry, že jsem při leteckých záběrech vyrovnávala tělem otočky a při záběrech z lodi se s každým zabalákem duševně připravovala na studenou sprchu. Představení trvá 34 minut, a za těch deset dolarů vřele doporučuji.

	Viklany v Red Canyon

Rozmýšleli jsme, jestli zůstaneme ještě jeden den v Kaňonu, ale protože oba špatně snášíme davy, rozhodli jsme se radši odjet do Bryce Canyon, do Utahu. Čekalo nás několik set mil pustinou, chtěli jsme si dát před odjezdem ještě večeři. Do "steak house" jsme se nedostali (fronta až ven), nakonec jsme nepohrdli bufáčovou pizzerií. Kupodivu to tam odsejpalo, kupodivu měli dobrou pizzu a světe div se - dokonce plzeňské pivo.

	Vítejte v Bryce Canyon NP

Obveseleni a občerstveni jsme vyrazili na sever. Vypadalo to na velmi pěknou krajinu (silnice "89 alternative"), ale to nám bylo potmě prd platný. Kolem jedenácté už bylo jasné, že nedojedeme až k Bryce, při řízení jsme se udržovali v bdělém stavu konverzací. Projížděli jsme nějakou vesnicí, Sid mě zrovna upozorňoval, že bych měla jet pomalejš, ale takhle v noci mi to přišlo bezpředmětné, ale kvůli klidu v rodině jsem trochu přibrzdila. Auto za mnou se ke mě přiblížilo, typovala jsem to na nějakého nerváka v kotíku (kotík je takový ten jeepoidní nesmysl s obrovskou spotřebou a těžištěm příliš vysoko nad zemí - obvykle kotíci trvají na tom, že nás v bílém kombíku musí nutně předjet a pak v zatáčkách zpomalují, protože nesedí a převracejí se). On na mě začal blikat dálkovými světly a zrovna když jsem chtěla pronést cosi jadrnou češtinou na adresu lidí, co zapínaj dálkovky, když nemám kam uhnout, spustil k tomu červenomodrou diskotéku a bylo jasno, že je zle.

V Americe policajti staví zezadu. Nedávno mi sestřenice posílala přihodu o své kamarádce, která v Americe na dálnici těm chudákům spěchajícím policajtům nechtěla překážet a tak jela čím dál tím rychleji a rychleji a oni za ní stále blikali... prý skončila prohlídkou na kapotě jak z gangsterky a se 650 dolary pokuty. Já jsem naštěstí poučena, že je třeba zastavit, vypnout motor, stáhnout okýnko a čekat. Hlavně nedělat prudké pohyby a nehrabat se v přihrádce - pokud dojde ruka zákona k názoru, že lovíte zbraň, může vás zastřelit. Je dobré oznámit "teď vám ukážu doklady, mám je v tomhle baťohu" před tím, než se začnete přehrabovat v hromadě zavazadel.

	Který odstín růžové je libo?

No a to už si šerif svítil do auta a jestli prej vím, proč mě staví. Nesměle jsem pípla: "speeding" a dala si záležet na svém českém přízvuku a vzhledu vyjukané chuděry cizinky. Upřímně řečeno - zas až taková přetvářka to nebyla. V Čechách by mě policajti nevyděsili, tam si s nima obvykle vím rady, ale tady je to něco jiného. Předvedla jsem papíry, sdělila mu proč nemám řidičák (DMV doklad ještě nezaslalo a prý budu ráda, když ho dostanu do půl roku). Naštěstí mi stačil řidičák českej - jakejkoliv doklad s fotkou se tu považuje za dostatečnej. Nevím jestli mě nakonec pustil proto, že jsem zcela zjevně nebyla opilá, pouze utahaná, nebo proto, že jsme jeli jen do Kanabu (od kterého jsme byli pár mil) a nebo proto, že jsem rychlost nepřekročila o víc jak deset mil, ale skončilo to jen napomenutím. Uf. Ta pokuta by nebyla taková tragedie, horší je, že se zápisy o přestupcích evidují a to se pak odráží při prodlužování řidičáku (platí jen pět let), na výšce pojistného atakdále.

	Sestup z hrany Bryce Canyonu slibuje všeliká dobrodružství...

Kanab vypadal dost beznadějně, ale v Best Western ještě naštěstí fungovali, přestože hostů bylo málo (slovy pět). Dostali jsme pokoj, zalehli a - ozvalo se chrastění. Ve zdech hučelo kdo ví co a hučelo to celou noc. Chudák Sid se zase nevyspal (mezitím co já jako obvykle pořezala svých deset metrů kvalitních fošen).

Ráno jsme zkoušeli nabrat benzín, ale v neděli jsou zřejmě všichni mormoni v kostele, a benzín asi taky. Když nám nedala ani třetí pumpa, usoudili jsme, že s půlkou nádrže ještě chvíli vystačíme a rozjeli se do Bryce Canyon.

Bryce Canyon se nachází kousek od Zionu, je zaříznutý do náhorní plošiny ve výšce přes dva a půl tisíce metrů. Byla tam zima a sníh, a celý kaňon měl takovou tu předvánoční atmosféru.

Největší ozdobou kaňonu jsou "hoodoos" - náhorní plošina odvětrala a erodovala do tisíců tenkých věží. Indiani Paiute věřili, že jsou to zakletí "lidé z legend". Mnoha místům kolem Bryce Canyonu zůstala Indiánská jména (Pausaugunt, Paria, Panguitch), ale sám kaňon dostal své jméno po Ebenezeru Bryceovi, který se koncem 19. století v místě usídlil a živil se jako dřevorubec. Kaňonu se začalo říkat Bryceův kaňon - a nakonec toto jméno připadlo celému národnímu parku.

	Procházíme kaňonem mezi obrovskými hoodoos

Z vyhlídky Sunrise Point nás zlákala stezka dolů, mezi hoodoos - teda - mě zlákala. Sid trochu protestoval, cestička byla zledovatělá a on se bál o svůj kotník. Asi vcelku oprávněně - mezitím, co on nakonec hrdinně sestoupil až na dno kaňonu bez ztráty desítky, já to brala v jednom místě po zadku. Přišlo mi to o něco bezpečnější . Ta naše vycházka nemohla mít víc než nějaké čtyři kilometry, ale docela jsme si mákli - sestup v ledu a bahně, pak okružní stezka ve sněhu a nakonec zase výstup nahoru a návrat podél hrany kaňonu k autu. Na stezce nebylo moc lidí, jenom v protisměru jsme potkali jakousi výpravu, která byla vybavena návleky přes boty a teleskopickými hůlkami, no prostě dobytí Mt. Everestu hadr.

	Bryce Canyon s bludištěm hoodoos

Procházkou nám vyhládlo, zkusili jsme Ruby's Inn (neplést s Ruby's Dancing v Barstow!). Ta je pro změnu pojmenována po pánu jménem Reuben C. Syrett, který se s rodinou usídlil u kaňonu roku 1916 a začal provozovat turistickou chatu. Roku 1923 byl kaňon ustaven národním monumentem, Ruby se s chatou musel odstěhovat z okraje kaňonu na místo svého původního ranče, což mi mimochodem přijde mnohem rozumnější, než stavění zpupných hotelů na hraně Grand Canyonu. Bohužel, v informacích, které jsme dostali u brány parku se píše o plánované výstavbě lodge "s vyhlídkou" .

Po pozdním obědě jsme ještě objeli ostatní vyhlídková místa, ale venku se smrklo a padal takový ten přemrzlý sníh a my byli hrozně unavený ze dvou dnů za volantem, i z brodění se sněhem. Abychom vůbec někam ve zdraví dojeli, sklopili jsme si na jednom pakrovišti sedačky a hodinku se prospali. Netušili jsme, jak moc se nám to ještě bude hodit.

	Ještě jeden tunel... tedy vlastně most (Natural Bridge), který je ale ve skutečnosti (způsobem vzniku) obloukem...

Pokusili jsme se ještě (bezvýsledně) vymámit benzín u několika pump a horečně počítali, jestli nám čtvrt nádrže vystačí až někam do města. Ale na odbočce na čtrnáctku byla pumpa otevřená, do Cedar City 42 mil, tak jsme radši nabrali.

Sněžilo, trochu namrzalo a my se drápali na náhorní plošinu. Mrzelo mě, že jedeme po tmě, tohle musí být krajina, kterou Jan Šmíd tak krásně popisuje ústy cesťáka Nata Jessela. Cestou dolů jsme v protisměru viděli auto s blikačkama a mávajícího člověka. Sid zastavil a ptal se ho, jestli něco nepotřebuje a on nám řekl, že za zatáčkou je převalený kamion s návěsem a silnice není průjezdná. Jeli jsme se tam podívat, jestli by to náš Vozík přeci jen nějak neobjel (má náhon na všechny čtyři a ve sněhu, písku a na náledí se chová velmi slušně). Ale bohužel. Napřed jsme projeli kolem povalených svodidel a pak už jsme koukali na bříško chudáka převráceného kamiona. Kolem se potulovali lidé z dalších několika aut, ale nezdálo se, že by něco věděli, tak Sid oblezl kamion strání a šel se podívat, jak to vypadá s řidičem. Ještě stále se kouřilo z brzd, nemohl tam být otočený dlouho.

	Brrrr-yce... pojeďme někam do tepla!

Kupodivu řidiči se nic moc nestalo (šok a vyražený dech od volantu) a z druhé stranu už dorazil policajt z Cedar City (vzdáleného už jen nějakých osm mil) a obvolával, co bylo za potřebí. Nezbývalo nám, než se otočit a zkusit projet jinudy - což v Americe nikdy není jen tak - znamenalo to 34 mil zpět na rozcestí s pumpou, 40 mil k Bryce a do Panguitch, 17 po dvacítce na dálnici patnáct a po té asi 35 mil do Cedar City. Celkem něco přes 100 mil zajížďka - jenže ta druhá varianta bylo čekání na odklizení kamionu.

Původně jsme chtěli dojet ten den až do Barstow, ale díky téhle oklice jsme to vzdali už v St. George, asi sto mil před Las Vegas. V prvním hotelu měli jedinej volnej pokoj, Sid se šel na něj podívat a vrátil se s tím, že to radši bude spát v autě, v pokoji bylo děsně nahuleno. Vydali jsme se ke konkurenci, kde Sidovi nabízeli pokoj, prý aby byl co nejblíže k recepci (ostatní klienti zřejmě neradi dělají byť jen krok navíc), Sid zavyl, že chceme bejt někde, kde je KLID. Recepční pokýval a pravil: "Aha, tak to já vás ani nebudu dávat hned vedle té rodiny s dětma." Sláva, konečně jsme se jednou jakž takž vyspali.

	Sníh, náledí, úzká silnice kaňonem... naštěstí se nikomu nic nestalo

Čekala nás dlouhá cesta, po pár mílích bylo jasné, že musíme navštívit kasino v Oasis, abychom se posilnili. Souvislost posilování a kasina jsem nechápala, ale jen chvilku - v kasinech (těch pravých obrovských) se obvykle nachází bufet - zaplatíte fixní částku a co pohltíte, to je vaše. Takže jsem konečně viděla OPRAVDOVSKÉ kasino. No - nic moc - tisíce hracích automatů, tlumená světla, koberce s hráčskou tématikou, zájezdy důchodců a rodiny s malými dětmi. A protože byl prodloužený víkend, tak to vše v míře více než hojné. My jsme se za přiměřený peníz nasnídali (vstup do kasina se neplatí, počítá se s tím, že náležitý obnos utratíte gemblováním).

	Jeden ze zářivých vrcholků jižní Sierra Nevady osvětluje zachmuřenou poušť u Ridgecrestu

Bohužel zajet si do Las Vegas na nějakej hazard napadlo asi tak půlku Los Angeles - od Vegas byl příšerný provoz, většina řidičů byla nervozní a navíc tady, bohužel, neplatí zákaz kamiónů na dálnici v době víkendových špiček.

Celých skoro dvě stě mil do Barstow jsme trnuli, kdy bude někde nějaká ucpávka a neustále sledovali na mapě eventuelní alternativní cesty - ale přes poušť toho moc nevede. Do Barstow jsme dorazili pěkně vycukaný, šli jsme se spravit ke Zlatému Drakovi. Golden Dragon zel prázdnotou, což je docela škoda, doufáme, že nám tahle báječná thajská restaurace nezkrachuje.

Z Barstow jsme vyjížděli v "terénní" sestavě (já za volantem, Sid za GPSkou), připraveni na nejhorší - poslední příhoda s osmapadesátkou nás nenaplňovala přílišným optimismem. Kupodivu to nebylo zdaleka tak zlé, zácpa vznikla až asi míli před inkriminovanou křižovatkou - ale už jsme věděli kudy kam a vzali to rovnou po servisce do pouště. Možná to ani nebylo za potřebí, ale lepší jet, než poskakovat po pár metrech. Navíc jsem zase mohla řídit v blátě (pršelo), mám další zkušenost.

	Nemělo by se to tady jmenovat Loch Isabella?

Déšť v poušti je krásný pocit - člověk má pocit, že je to SPRÁVNĚ a vůbec vás nenapadne si na těch pár kapek stěžovat. Vidět déšť mezi jukami a kaktusy je poměrně silný zážitek.

Zvolili jsme zase jako na podzim objížďku přes Lake Isabella a Kern River Canyon - bylo brzy odpoledne a já jsem z téhle části cesty posledně nic neviděla. Lake Isabella je umělá vodní nádrž, ale s velmi zvláštní atmosférou. Trochu připomíná Lake District v Anglii a trochu opuštěné rybníky v Novohradských horách. Šli jsme se projít kolem a fotili. Když se začalo stmívat, vytáhli jsme Sidův nový stativ (dostal ho k narozeninám) a nafotili ještě kousek. (Bohužel ne dostatečně - ještě pár snímků zbylo - film je ve foťáku, takže další obrázky budou později.)

Nakonec už byla tma jak v pytli, vyrazili jsme k domovu. V Údolí byly celé tři dny přeháňky, dojížděli jsme za deště, nic moc. Zhruba o půlnoci jsme konečně zaparkovali, na tachometru bylo najetých 2200 mil. To docela jde, ne? Na to, že to byly jen tři dny volna...

Copyright © 2001-2008 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.