Leze, leze... 5. - 11. února 2001 ale ne po železe, nýbrž po chytech a stupech (když pořád prší)

	Huh, táto, tady je teda dneska narváno...

	Nedělní nával v Planet Granite

Asi tam nahoře už taky čtou emajly a moje deníčky. Nestoudně jsem se vytahovala, jak tu máme pěkné počasí - a tu máš čerte kropáč - už čtyři dny prší. Naštěstí to není takový ten český déšť, kdy se zatáhne a prší a prší. Tady se přižene mrak, vylejou na nás kýbl vody a zase sluní svítíčko. A jakmile si člověk rozepne bundu nebo nastaví tvář paprskům, aby trochu rozmrznul, tak nahoře zase někdo zatáhne za splachovadlo. Má to jednu estetickou výhodu - myslím, že jsem za poslední čtyři dny viděla duhu víckrát, než za celej předchozí život. Samozřejmě to má i výhody ryze praktické - možná na konec přeci jen bude na horách lyžovačka a dostatečná zásoba vody na léto. Od jara už nebude pršet vůbec a budeme muset vystačit s tou vodou, co spadne do té doby .

Při mé paličatosti jsem ale setrvala u původního rozhodnutí koupit si letní sandále, přestože počasí momentálně vypadá spíš na galoše. Věřím, že léto není daleko a moc se těším až odložím džíny a svetry a budu chodit jen v šatičkách. Myslela jsem si, že v Americe půjde kupování bot o něco lépe než v Čechách, a návštěva první prodejny obuvi mě v tom docela utvrdila. Měli asi troje sandály, které se mi byly pohodlné, ale ani jedny se mi příliš nelíbily. Bohužel další pokusy byly ještě horší - jsem natolik zpupná, že od sandálů vyžaduju, aby byly bez podpatku, bez cingrlat a univerzálně použitelné. Místo toho jsem našla spoustu botiček na nesmyslně vratkém kramflíčku, s laškovně barevnými květinkami (ev. zlatými pásky ) - a nebo sandály s "moderní" úpravou - takovou tou kopytnatou tlustou podrážkou.

	Sid bojuje v převísku

Uposlechla jsem různých rad různých lidí a objela snad půlku Údolí. Při mém odporu k nakupování bych to ráda označila za hrdinský čin, ale nevím jestli to nebylo spíš Pyrrhovo vítězství (boty nikde).

	... a vybojoval

Samozřejmě jsem netrávila celý týden nakupováním - pěčlivě jsem se za každý nákup odměňovala jednou návštěvou stěny - celkem jsem zvládla čtyři. Kromě toho jsem byla s Cecilkou u Tonyho na výměně oleje. Tony mi vyměnil olej a dolil všechno ostatní, zkontroloval brzdové destičky, světla, blinkry, dofoukal kola a ujistil mě, že jeho od první jízdy na řidičák vyhodili, ještě než vyjel z parkoviště. A to prosím v době, kdy byl v Evropě profesionálním řidičem! Jenomže Tony neuměl moc anglicky a když se optali, jak bude signalizovat ručně odbočování, nepochopil, že po něm opravdu chtějí, aby mával - RUČNĚ - z okýnka. Tady neexistujou kontroly technického stavu vozidla (jenom měření emisí), a můžete jezdit, v čem chcete. Pokud "to" nemá blinkry, tak máváte při odbočování z okýnka (nevím, k čemu je to dobré, když se nějakým signalizováním se tu stejně nikdo neobtěžuje, blinkry neblinkry). Historka mě potěšila hned ze dvou důvodů. Jednak nejsem sama, kdo vyletěl v prvním kole, a hlavně - Tony se o mém debaklu dočetl v deníčkách. Hurá, hurá, deníčky se čtou!

Ve čtvrtek jsem musela udělat vizitu u Křenů. Stavila jsem se "jen na chvilku" (asi tři hoďky ), Madlenka už od Vánoc potřetí ulehla s nějakou chřipkou, takže s ní Martina byla na odpoledne objednaná k doktorovi. Ale chtěla jsem hlavně okouknout estetické změny v Kření rodině. Madlence po čtyřech letech sundali rovnátka a asi na tom "mučení neviňátek" něco je, protože zuby jsou tak krásný a pravidelný, že člověk má chuť podívat se zblízka, jestli nejsou umělý. Druhým prudce elegentním členem rodiny se stal Šmudla - dostal nový sestřih. Byl z toho, chudáček, natolik nervově vyčerpaný, že mi vydržel skákat na hlavu JEN necelou hodinku a půl , pak usnul - myslím, že si s ním psí "kadeřník" užil svoje.

	"Nejsme tu na dovolený, je třeba LÉZT..."

V pátek jsem vytáhla do Twistru sousedku Báru. Tvrdí, že lezla před tím jednou v životě, ale roste ve mně přesvědční, že chodí po nocích tajně trénovat. Jinak to není možný.

Na víkend jsme nic neplánovali, počasí se předvádělo ve vší pestrosti. Usoudili jsme, že se budeme o víkendu povalovat doma (ve čtvrtek Sid vyhrožoval, že se bude vyklízet komora, ale do soboty ho to nadšení přešlo ). Místo komory jsme vyrazili na střelnici. Střílet jsme nebyli od mého příjezdu ani jednou, obávala jsem se podstatného zhoršení.

	... jo, tak to bychom měli... ještě se na tý noze dokázat zvednout.... :-)

Vcelku zbytečně, střílím pořád zhruba stejně (na Sida prostě stále stačím ). Odborníci tvrdí, že nezáleží tolik na nějakých dispozicích (střílím obvykle bez svých brýlí, což znamená že terč na patnáct metrů sotva rozeznávám), ale je to jakýsi dar od přírody, jako třeba barva očí.

Půjčila jsem si na zkoušku Glocka, o kterém neustále básní Krouli. Glock je částečně z plastů (lehoučkej) a navíc nemá pravoruký pojistky (pro mě jako pro leváka je tím většina zbraní dost nepraktická), byla jsem zvědavá, jak mi to s ním půjde. Ale přestože jsem si pečlivě vybrala velkost tak, aby mi pěkně seděl do ruky, nestřílelo se mi s ním nejlíp. Jak byl lehkej, lítal mi moc v ruce a navíc mi nepříjemně omlátil kloub na prostředníčku levé ruky. Nemluvě o tom, že se zasekával a měl tak silný pero, že ani Sid ho nemohl nenapáskovat - tyhle závady přičítám na vrub tomu, že to byla střelniční, půjčovací zbraň.

V sobotu jsem také k botám přišla. Sid zastavil u jednoho obchoďáku, rázně tam nakráčel a říká - a který chceš? To, že u moře vždycky vidíme vydry, v lese najedeme hříbky, že na nás vybafnul v létě medvěd (jsou lidi, kteří dvacet let touží spatřit medvěda nepodařilo se jim to), už jsem vcelku rozchodila, ale tahle historka s botama (měli tam několik!!! typů, které vyhovovaly mým požadavkům) mě utvrzuje v přesvědčení, že Sid přitahuje nepravděpodobné události. Myslím, že nám chybí už jen potkat ty ufony .

V neděli jsme povalování (= Sid programuje, já píšu deníček, čtu knížky a občas se vzchopím k mírným domácím pracem) proložili zase lezením, pro změnu v Planet Granite. Vzali jsme s sebou Mavicu, aby maminky viděly, že lezení je opravdu bezpečné, a že jsme pečlivě "přivázaný" na špagát . Sid samozřejmě při lezení zase brblal, že mu to nejde, ale já si myslím opak - že se právě vyhrabal z takového úplného začátečnictví a konečně začíná pořádně lézt - a občas dokonce i poslouchá, co mu radím .

Copyright © 2001-2004 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.