Zvěřinec 1. - 14. ledna 2001 O výběhu chřipkových virů na pohotovosti, a výběhu ostatní zvířeny v ZOO

Zřejmě nám to novoroční připíjení nebylo moc platný. Sidova noha nabyla nevídaných rozměrů a zamodralé prsty nepůsobily příliš zdravě, rozhodli jsme se vydat na pohotovost pro rentgen. Výlet to musel být korporativní, kdyby Sid dostal sádru, neodpravil by se autem domů. Na pohotovosti Sida zapsali do seznamu, řekli mu, že je jednadvacátej a jestli nechce sedět v čekárně, tak ať si každou půlhodinu zavoláme, jestli se už se blíží na řadu.

Sid to tipoval na tři hodiny, nasedli jsme radši do auta a odjeli spáchat novoroční nákup. Po týdnu na cestách bylo záhodno dokoupit pár maličkostí. Vrátili jsme do nemocnice, zjistili jsme, že Sid poskočil na jedenácté místo a tak už jsme vyčkali. Na řadu šel opravdu za chvilku, já jsem zůstala sedět s laptopem a dopisovala deníčky z výletu. Celá ta hodina mi pěkně utekla. Jenomže celou tu dobu jsem trávila ve stejné místnosti s jednou zablokovanou páteří, jedním nabitým okem a pestrým souborem asi dvaceti chřipek, z kterých jsem si, jak se později ukázalo, jednu obzvláště zajímavou odnesla.

Sid nafasoval dlahu, berle a ponaučení, že na to nemá pár dní šlapat. Berle si prý můžeme ponechat, což mě překvapilo. Co budeme propánajána dělat v naší stísněné domácnosti s berlema? Ale darovanému koni na zuby nehleď, žáno. Určitě je to mnohem praktičtější svatební dar, než osmá sada broušených skleniček, co se na nich tak pěkně usazuje prach (žádné jsme, chválabohu, nedostali).

Museli jsme uzavřít bártrovou dohodu o autech s Matesem, který před třemi lety odkoupil Sidovo staré auto s automatickou převodovkou. Tato se nyní stala náhle velmi žádanou. Sid se potřeboval nějak dopravovat do práce a z práce, pokud možno tak, aby nemusel šlapat na spojku. Matesovi jsme naopak zapůjčili náš Vozík, mě zůstala Cecilka beze změny.

Sid samozřejmě v práci už tři roky vykřikuje, že automatická převodovka je jen pro lidi, "kterým fyzická nebo PSYCHICKÁ nedostatečnost znemožňuje zvládnout řazení". Nevím, jestli dokázal ostatní kolegy natolik zblbnout, nebo jestli je to mezi inženýry a technickými osobami normální jev, ale všechny nové čtyřkolé akvizice v Sidově divizi jsou s řazením. No a do toho se hned prvního rána v novém roce přiřítí Sid - v autě s převodovkou. Pište si, že si ho kolegové náramně vychutnali.

No a konečně došlo taky můj úlovek z pohotovsti. Koncem týdne nás skolila nějaká chřipka. I zakoupili jsme vitamíny a bylinkové čaje a založili takový malý domácí lazaret. Naštěstí moje choroba měla před Sidovou dva dny náskok, takže v okamžiku, kdy se složil Sid, byla jsem já z nejhoršího zase venku a mohli jsme si plynule vyměnit funkce ošetřovaný - ošetřovatel.

	Párek hrochů v SF zoo nepředvedl příliš nadšení...

K tomu všemu několik dní pršelo. Naposledy padala voda u příležitosti ponechání otevřených oken Cecilky, náhlé přívaly deště působily značně depresivně.

Nečekala jsem, že by se naše příšerná doprava mohla ještě zhoršit, ale nedokážete se představit, co taková průtrž udělá s lidma, kteří jsou zvyklí řídit jen za hezkého počasí. Respektive, co s nima neudělá. Rozhodně nedošlo k nějakému výraznému zvýšení procenta svítících aut a ani ke změně pravidla, že ZÁSADNÉ nesvítí auta tmavých barev. Nevím jak ostatním, ale mě se tak strašně potily okna, že bych přehlídla i Godzillu (pokud by, samozřejmě, nebyla řádně osvětlená ).

První ošklivou bouračku jsem viděla hned za naším rohem (odbočovač odprava přehlídnul auto na hlavní), několik pomačkaných plechů bylo dále po cestě. Ale všichni zúčastnění vypadli hodně živě, zřejmě došlo jen ke škodám na železe.

	Otrlá gorila se u snídaně nenechala rušit ani nedělními davy

Když jsem odbočila do vjezdu do Safeway, BMW, co odbočoval přede mnou se náhle zastavil, takže mě zůstal čouhat zadek cecilky na hlavní čtyřproudovce. Bavorák zahlédnul, že na místě přesně před vchodem vycouvává auto a chtěl si na to místo počkat (ani o krok více, to radši zablokuje na pět minut dopravu)... Byla jsem vzteky bez sebe, protože v hustém dešti bych se nedivila, kdyby to mě někdo z ulice napral. Nakonec jsem ho musela protroubit. Považuju za docela znepokojivé, že všude na světě jezděj v bavorákách lidi, kteří si myslej, že pro ně platí nějaká uplně jiná pravidla silničního provozu, než pro ostatní smrtelníky.

Ve čtvrtek jsem se po dlouhé době vydala ke Křenům. Nebyla jsem u nich čtrnáct dní, protože jsem jim nechtěla tahat na návštěvu našeho úporného bacila. Ale stejně si nakonec jeden obstojný klon opatřili i bez mé pomoci, na pár dní ulehla Madlenka. Leden je asi prostě období chřipek, nezávisle na tom, na kterém břehu kterého oceánu se nacházíte.

	Tady studeně fouká, ale lednímu medvědovi to zřejmě přijde jak Havaji

No ale nakonec se nám i tady vyčasilo a tuhle neděli dokonce vylezlo sluníčko. Po téměř čtrnácti dnech polehávání, kdy jsme sotva lezli, se nám zachtělo vyrazit na alespoň malý výlet a vyjeli jsme si do Města do ZOO.

Sanfranciská ZOO je poměrně malinká, ale najdete v ní všechny hlavní atrakce. Lvy, tygry, slony, opice, nosorožce, tučňáky, klokany a - hrochy. Hroši byli samozřejmě jedním z cílů naší výpravy. Taky jsme chtěli vidět gorilí mláďta, ale na plaché opice bylo moc lidí. Gorilátka byly někde zalezlý a ve výběhu se akorát dvě staré otrlé samice cpali listím.

Asi po hodině jsem se nechalá zlákat nápisem CAFE a vstoupila do občerstvovny. Ta zcela zjevně není v soukromých rukách a vypadala - nu, jen o malinko lépe než předrevoluční bufáč na nádraží v Čechách. Hranolky v kelímku, nějaká pepsi, kafe, čaj a horká čokoláda. Té slečně za pultem trvalo připravit horkou čokoládu (roztrhnout pytlík, vysypat do kelímku, zalít horkou vodou a zamíchat) pro jednoho zákazníka celých pět minut a třikrát kvůli tomu musela odejít "dozadu" za plentu. Vzdala jsem se tedy horké čokolády, protože představa další věčnosti ve smradu z přepáleného tuku ve mě vyvolávala touhu zvracet, a dala si kávu. Ta jí netrvala tak dlouho (stačilo nalít z konvice), mezitím jsem stihla svou jedinou položku - kávu u kasy zaplatit, vyhledat požadovanou částku v drobných a pokonverzovat s pokladníkem odkud jsem a jak se mi líbí v San Franciscu... zase jeden doklad toho, kam to dotáhnete s podnikem ve státních (v tomto případě zřejmě městských) rukách.

	Mládě orla se prostě nechtělo nechat fotografovat

	Takovej ten "chobot" visící na pravé straně je původní vchod

Posilněna jsem absolvovala zbytek zoo. Zajímavostí je chov orlů, jejichž mláďata zahrada sama odchovává. Aby si dravci nezvykli na člověka, krmí je loutkou dospělého orla, a časem vypouštějí do přírody. Jedno mládě jsme nachytali u jezírka, ale bylo zalezlý ve stínu a neustále do něčeho ďobalo, fotka se mi moc nepovedla.

Cestu zpátky jsme si zpestřili jízdou po Highway 1. Jednička vede podél Pacifiku a je velmi malebná. Moře a počasí ale neustále ukusoujou z pobřeží, občas je třeba silnici zpevnit nebo opravit, protože útesy jsou z měkkého šutru (pískovce?) a tak jich valem ubývá. Kolem této části jedničky je zakázáno stavět a sestupovat k moři, protože se co chvíli něco zřítí.

Jak rychle eroze postupuje, je krásně vidět na betonové pevnosti. Původně ukrytá pod zemí, dneska ční jako podivný hříbek na svých betonových základech několik metrů nad úroveň země. Už jsme kolem ní jednou jeli, ale to bylo hrozně ošklivo a tak jsem jí pro vás vyfotografovala teprve teď.

Copyright © 2001-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.