Zimními parky (4/4)

Zimními parky (4/4)
30. - 31. prosince 2000
Moab, vířivka, Národní park Arches, krátce levitující Hroch a dloooouhá cesta domů.



	Arches NP: kamenná skupina "Ohnivé peklo"

Jeli jsme až do městečka, které se jmenuje Moab. Vyznačuje se tím, že se nachází mezi dvěma národními parky - Arches a Canyonlands. Celý žije jen z pořádání různých srazů a sjezdů. Doufali jsme, že se zrovna nic nekoná a že tudíž seženeme bez problémů místo v hotelu.

Nechali jsme se zlákat nápisem "hot tub" na Sleep Inn a ubytovali se. Sid mi sliboval báječnou hospodu s pivovarem. Nebylo to daleko. Jmenuje se Moab Brewery a vaří si několik druhů piva.

Nejznámější je Dead Horse (mrtvý kůň, pojmenovaný podle přilehlého parku). Pivovar má slogan "you can't beat a Dead Horse". Za normálních okolností je to přísloví (nemá cenu bít mrtvého koně), ale v tomto kontextu to znamená, že Mrtvý Kůň je nepřekonatelný.

Podle popisu nás ale víc zaujalo pivo Černý Krkavec (Black Raven Stout) a Škorpioní ocas (Scorpion Tail Ale). Krkavce neměli, dali jsme si tedy Mrtvého Koně a Škorpiona. Škorpioní reklamní slogan praví, že je to pivo, které kouše a nezbývá, než jim dát za pravdu. Proti škorpionu chutnal Kůň jak heřmánkový odvárek.



	Arches NP: Navažský oblouk

Po večeři, jednom Koni a dvou Škorpionech jsme se odkutáleli do hotelu a do vířivky. Nevydrželi jsme v ní dlouho, byla hodně horká a navíc umístěná uvnitř, takže se tam za chvíli udělalo docela dusno. Ale byli jsme spokojeni, krásně nám uvolnila svaly natažený ještě na Angels Landing Trail.

Jako řádní internetí profíci jsme s sebou meli počítač, večer jsme ho nastartovali a prohlíželi si fotky z maviky (digital) a psali kousek deníčku. Ve čtvrt na dvanáct se nám chtělo spát, jenže chyba lávky. Kdosi vlezl do vířivky, od které jsme byli odděleni jen tenkou stěnou. Slyšeli jsme každé slovo a šplouchnutí, zesílené odrazy od prázdných stěn lázeňské místnosti. Po deseti minutách jsem vyběhla na recepci a prosila recepční, aby zasáhla. Na vstupu do vířivky byla cedule, že se má používat jen od osmi ráno do desíti večer, chtěla jsem, aby neukázněnce vykázala.

Vlezli jsme si do postele, chvíli bylo ticho, ale pak si ti chlápci začali zase povídat. Recepční je totiž nevyhodila, ale jen jim řekla, aby byli potichu. Oni potichu byli, nekřičeli, nesmáli se, ale díky mizerné akustice ve vířivce to vyšlo na stejno.

Tentokrát vyběhnul Sid a zjednal pořádek. Konečně bylo ticho. S úlevou jsme se natáhli a konečně usnuli.



	Arches NP: Zdní oblouk

V pět třicet jsem byla náhle torpédována z postele. V pérovací posteli vás jakýkoliv pohyb spoluspáče mírně rozhoupe. Mírně v případě, že jím není Hroch. Představte si odmrštění hroší váhou... :-) Než jsem přestala poskakovat na jak na trampolíně, Sid dusal odhodlaně ke dveřím. Jistě víte proč... ve vířivce se koupali další nešťastníci.

Tentokrát nesehnal babici z recepce (buď šla domů, nebo někde chrněla), takže musel lidi vyhodit vlastnoústně. Nakonec na dveře vířivky přilepil cedulku s prosbou, aby hosté odložili koupání až na osmou ráno.

Při odjezdu jsme si zkoušeli stěžovat, ale nejsem si jistá jestli to mělo nějaký efekt. Každopádně jsme poučeni. Je třeba pečlivě sledovat, vedle čeho se váš pokoj nachází a nespoléhat se na slušnost ostaních hostů, nebo kompetentnost hotelového personálu.



	Malý půlkruhový stínek uprostřed obrázku vrhá "Delicate Arch"

Ale v NP Arches se nevydržíte dlouho mračit kvůli takový blbosti, jako jsou něčí noční kachní zvyky. Čekala jsem, že Arches budou impozantní, ale je to taková příjemná skrumáž šutrů, která trochu připomíná atmosféru v Joshua Tree. Akorát tady bylo trochu nasněženo a rostly tu keře a stromky místo juk. Kaktusky jsou v Arches samozřejmě taky, ale ne tak nakumulovaný. Kromě toho všeho tu ze země raší zvláštní pupence - kombinace lišejníku, řasy, houby a anaerobní bakterie v symbioze. Jsou hodně citlivé na poškození, takže v parku se má chodit jen po cestách nebo po skalách.



	Vyhlídka od našeho mrazivého pikniku

Venku jsme měli konečně řádnou zimu. Přemrzlý sníh, ledový vítr a studené slunce. Přesto jsme snídali venku, s výhledem na Viklan a zasněžené La Sal Mountains v dálce. Konečně se nám podařilo zdolat Kření šunku a doklepli jsme okurky. Byli jsme připraveni na další krásy parku.

Sid naplánoval procházku Čertovou zahrádkou, hlavně proto, že se dá vystoupat mezi skalami na vršek a pak odpochodovat po vrcholku skal směrem zpět, na krásnou vyhlídku nad údolím.



	Jakmile se tři přítelkyně zastaví na kus řeči, už je podezřívaj z drbání... Tři Drbny

Pobíhali jsme kolem skal a hledali, kudy nahoru. Několik míst vypadalo slibně, skály se zdvihaly pomalu ze země a dalo se po nich vyjít poměrně vysoko, ale vždycky jsme se dostali do místa, kde už by se muselo lézt a vždycky v tom byl nějaký háček. Buď hrozil pád "až na podlahu" nebo byl jediným chytem odchlípnutý praskající sokolíček a nebo prostě chyty došly. Vypadalo to, že budeme neslavně poraženi

Šli jsme se ještě podívat na Dělený Oblouk (Partition Arch) a tam jsme objevili cestu, kterou by možná šlo vylézt. Vypadalo to jako choďák až nahoru.



	Ďábel a jeho zahrádka

Sid neváhal a vyrazil. Já jsem dole kvičela, protože na začátku byl vysoký schod, přes který jsem se nemohla dostat (jsem přeci jen o hodný kus kratší). Sid se otočil a to neměl dělat. Stál na ledové loužičce, takže vzápětí se mi dostalo pohledu na levitujícího Hrocha, s kopytama k obloze. Bohužel ne na dlouho. Skály se otřásly pod tvrdým přistáním a Sid začal skučet. Bližší ohledání ukázalo, že zachránil foťák, hlavu, ruce a žebra, ale levej kotník měl tak trochu divně potočenej.

Naštěstí se na nohu dokázal postavit a sejít na parkoviště. Šli jsme to celou věčnost, předbíhaly nás dámy na podpadkách (moc vhodná obuv do ledu a sněhu) a tatínkové se dvěma dětma na hřbetě. No pořád lepší, než kdybych si byla musela hodit na hřbet já Sida. Ale každopádně bylo po výletě.



	Mám z muže mrzáka

Původně jsme plánovali ještě zastávku u horkých pramenů, v kterých jsme se chtěli povalovat na Silvestra, ale Sidovi noha otekla a bolela, chodit mohl jen pomalu a po rovném terénu, tak jsme to zavinuli.

Dali jsme si ještě večeři u Mrtvého Koně, koupili v sámošce stahovací punčochu na nohu a začali ukusovat z toho tisíce mil, co nás dělil od domova.



	Dnes už se nesmí ani pod nejdelší oblouk, natož na něj

Jet v noci pouští má svůj půvab. Tahle část Utahu je prakticky opuštěná, je třeba tankovat při každé příležitosti, protože ta následující může být nepříjemně daleko. Jedete zdánlivě odnikud nikam, pořád rovně, nikde žádné světýlko, nebo zvuk, jen hvězdy. V jednu chvíli se před námi konečně světlo objevilo. Po deseti minutách jsme začali uzavírat sázky, co to asi je, protože jsme se k tomu zdánlivě nijak nepřibližovali. Shodli jsme se na tajemné perníkové chaloupce a jeli a jeli až - ne, nebyla to perníková chaloupka, bylo to auto v protisměru.

V jedenáct večer jsme byli v Ely. K další civilizaci nějkých sto mil, usoudili jsme, že to už nedojedeme a píchli se do motelu "Jailhouse". Recepce motelu byla v kasinu, konečně jsem viděla tedy hráčské doupě. Jestli si kasina předstaujete jako luxusní prostory, v kterých tiše šveholí ruleta, bublinky šampaňského, a tiché kročeje dam a pánů ve společenském, tak na to okamžitě zapomeňte. Kasino je ratejna s natěsnanými šiky automatů, osazená postavičkami jak z české hospody čtvrté cenové skupiny - odžínovaní zarostlí chlápci a takový ty peroxidky, co vždy a všude vypadají trochu umolousaně.



	Dobře si tuto silnici prohlédněte. Tak takhle vypadají v Nevadě všechny.

Pokojíček jsme dostali v "cele" 263 (Jailhouse stojí na místě bývalého vězení, z kterého se zachoval jen požární zvon a jedny vězeňský dveře s mřížema).Trochu jsme měli obavy, jak se v sousedství kasina vyspíme, ale gambleři jsou vlastně hrozně spořádaní lidé.



	Kalifornský západ

Ráno jsme pokračovali přes Euréku. Toto maloměsto o sobě tvrdí, že je nejopuštěnějším místem v celých Spojených státech. Stavěli jsme jen na výměnu volantu za teplou deku (ne, že by auto netopilo, ale zjistili jsme, že ten který řídí se obvykle spokojí s teplotou nižší, aby neusínal, zatímco nehybný spolujezdec mrzne). Škoda že s námi nejel ještě někdo. Fotka Sida, který spí na sklopené sedačce, přes sebe deku, na obličeji klobouk a zpod hlavy čouhající růžové plyšové nohy (Madlenka na Vánoce rozšířila naší obsáhlou sbírku hrochů o středně velikého růžového měkoučkého placatce), by jistě stála za to. Ale já musela třímat volant. Naštěstí mě mohl Sid s řízením střídat, zničil si jen levou nohu, kterou potřebuje jen na spojku a většinu naší cesty jsme mohli odjet na cruise (auto si samo drží udanou rychlost), bez šlapání na cokoliv (moc pohodlné, kdybych měla celý den šlapat na plyn, tak z toho zcepením).

V Auburnu si Sid stěžoval, že jsme neměli žádnej pořádnej západ slunce. Vzápětí nám to nebe vynahradilo.

Doma jsme byli někdy kolem devátý hodiny, překvapený, jak teplo je v Údolí. Než jsme vynosili věci z auta, vybalili a vykoupali se, byla půlnoc. No uznejte, mohli jsme si připít na něco jinýho než na zdraví??? :-)

[Předchozí] [Domů] [Následující] [Pište] [English version]