Kupujeme Cecilku 30. října 2000 začínáme s úřadama; asi budu kriminálník; kupujeme auto; výlet do Half Moon Bay; vyprávění o zvědavém halibutovi, bramboračce a smradlavé Cecilce.

V úterý jsme se vydali na social security, aby mi přidělili číslo. Social security number je obdoba čísla rodného a bez něj vlastně neexistujete.

Státní úřednice byla znuděná a sdělila nám, že mi číslo nedaj. Pak se zadívala kamsi za naše hlavy. I dovolili jsme si otázat se proč, a bylo nám (s pohledem kamsi do dáli) sděleno, že je nový nařízení a soušl sekjurity se vydává jen pro pracovní povolení. A tak jsme odkráčeli na DMV (department of motor vehicles), což je obdoba našeho dopravního inspektorátu.

Tam se osůbka hrozně divila, proč nám na social security zrovna nevydali potvrzení, že nám nevydají číslo, anžto bez tohoto potvrzení nedostanu řidičák, čímž se dopustím přestupku, neboť na svůj řidičák tady můžu jezdit jen šest týdnů a pak jsem POVINNA si pořídit řidičák kalifornský.

Mezitím se nám podařilo napsat mě na přístup na účet v bance, a dostala jsem kartu (poštou) a telefonicky jsme jí zprovoznili.

	Cecilčino pozadí		Celcilčino popředí v popředí před předním vchodem

Taky se nám podařilo koupit auto. Po dvou dnech diskuzí, z kterých vyplynulo, že

1. těžko seženeme něco levnějšího (pokud nebudeme chtít deathmobile, tzn. úplný vrak) než onu hondu u Tonyho souseda s nezapamatovatelným jménem
2. že se nám nechce a nemáme čas obtelefonovávat inzeráty v novinách a dohadovat se s lidma a jezdit se koukat na auta
3. zjistili jsme, že v bazarech začínaj ojetiny na sedmi tisících dolarech (což je hodně za limitem, kterej jsme chtěli do auta nainvestovat) a jsou to vraky.

Domluvila jsem se s Tonym (to je náš dvorní autoopravář), že se na tu hondu podívá okem odborným. On nám jí totiž více méně dohodil, respektive nám dohodil svého opravářského souseda, kterýmu říká černej. Černej je odněkud z Jižní Ameriky a oplývá nevyslovitelným jménem a obchoduje s vrakama. Tony řekl, že honda je ok, takže jsme jí asi dva dny kupovali, což spočívalo v tom, že jsme přijeli pro auto, čekali několik hodin na černýho, kterej se eventuelně zjevil rva si vlasy a nadávaje, že na DMV jsou samý idioti a že tam bude muset ještě jednou.

Nakonec jsem ale přeci jen odjížděla v autíčku, které se projevilo nepěkně na dálnici a pořád trvalo na tom, že budeme odbočovat doprava. I jela jsem ho vyreklamovat, černej mě ujistil, že jeho největším životním přáním je, aby klienti byli happy a přeházel kola. Já jsem autíčko pojmenovala na Cecilku. Od tý doby se honda chová slušně, možná to chtělo jen trochu vlídného zacházení.

Taky jsem byla na DMV a zažádala o řidičák, abych měla v ruce papír pro social security, že mi musej vydat papír, že mi nevydaj číslo. Na DMV si se mnou úřednice šoupaly z okýnka do okýnka, až jsem najednou stála v takovým chlívečku s testem. Chystala jsem se začít protestovat, že test psát nebudu, protože neznám kalifornský předpisy, ale pak jsem si řekla, že to zkusím. Nebudu vás napínat. Vyhučela jsem na otázky typu, kolik stop před křižovatkou se můžu zařadit do pruhu vyhrazenýho pro cyklisty. Nebo kolik promile alkoholu můžu mít a nebo jakou rychlostí se přejíždí nechráněný přejezd. No, ale vzhledem k tomu, že nenapsání testu znamená pouze to, že nasednete do svého vozu a odjíždíte, s tím že budete jezdit autem nadále, jen se občas mrknete do vyhlášky a když během následujícího roku usoudíte, že by třeba bylo dobrý řidičák dodělat, tak si ho doděláte, tak se toho zase tolik nestalo. Akorát, že budu muset znova na DMV, což je otrava.

Taky už jsem zvládla trochu nakupování, což byl další těžký moment. Ale důležitý je vědět, že první věta, kterou pokladní pronese, je pozdrav, druhou se ptá, jestli chci hotovost zpět (funguje to tak, že když platíte v krámě kartou, můžete si požádat o až 200 dolarů v hotovosti, což vám ušetří cestu do bankáče), třetí se ptát, jestli to chci do papíru, nebo do igelitky. Tohle je důležitý vědět, protože v pokladně obvykle trčí černoška, nebo mechoška (mexico čti méchiko), která umí anglicky asi tak jako moje maminka a navíc má příšernej přízvuk, takže rozumět jí neni. Takže tímhle vším jsem se zabývala já (kromě chození na oběd s manželem, jednoho výletu na stěnu a nějaké té péče o domácnost), mezitím, co Sid chodil do práce.

Proto jsme chtěli o víkendu někam vyrazit. V sobotu jsme plánovali k San Franciscu k moři, ale jak jsme se přibližovali k SFO, tak čím dál tím více lilo. Nakonec jsme to stočili k Half Moon Bay, kde jsme si dali výbornej oběd v italské Mezza Luna (já měla halibuta s capari) a protože to vypadalo, že je čím dál tím hůře, stočili jsme se přes kopce domů. Od moře nás totiž dělí horské pásmo. Když už jsme se asi hodinu točili v serpentýnách, tak halibut projevil názor, že by se chtěl taky dívat z okýnka a já se ho zbytek cesty snažíla udržet za zubama. Nakonec jsem ho přeprala, ale byla to fuška. Do toho jsem si uvědomila jednu hrůznou skutečnost. Jelikož se říká it never rains in California, nechala jsem Cecilce otevřená zadní okýnka, aby se nezapařila (kromě toho, že tu neprší, tak se tu ani nekrade). Jenže teď pršelo už několik hodin a to tak, že vydatně. Takže teď mám vymontovaný sedačky tady v obýváku, aby trochu uschly a Cecilka smrdí jako mokrej pes. (a protože sedačky smrdí ještě hůře, tak jsem celý jeden den hledala zapadlého tchoře pod kobercem, než nám došlo odkud odér vane)

Včera, to jest v neděli, jsme se byli podívat na jednom takovým kopci, kde vede v lese zapomenutá cesta k pramenu a pak jsme šli do redwoodového pralesa. Redwoody jsou něco asi jako sekvoje, obrovský stromy, hrozně pěkný, který maj jednu zvláštní vlastnost. Jejich dřevo nehoří... takže klidně vidíte ohořelý strom, který si bezstarostně dál roste. Našli jsme spoustu hub a Sid se večer zaměstnával tím, že vařil bramboračku (mezitím, co já usnula na pohovce... jojo, to manželství je báječná instituce!!! :-)). Zřejmě se nám nepodařilo sebrat ani jednu mochomůrku zelenou (bylo jich tam spousta), protože se oba i dnes po ránu těšíme dobrému zdraví.

Copyright © 2000-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.