O šimlovi 15. - 21. ledna 2001 O šimlovi úředním, vydrách mořských a výletu na Point Lobos

	Z nedělního výletu na Point Lobos

samozřejmě se jedná o šimla úředního. Je zajímavé, že tento živočich se bez jakékoliv genetické nebo behaviorální odchylky vyskytuje všude na světě. Hodlám vám - jak jste již jistě pochopili - povyprávět o DMV.

S DMV (Department of Motor Vehicles neboli dopravní inspektorát) jsem přišla naposledy do styku 22. prosince. Nepsala jsem o tom proto, že jsem si nechtěla kazit Vánoce. Vzpomínka na "praktické testy" mě dostávala do nebezpečné blízkosti hysterického záchvatu kombinovaného s mrtvicí.

Probíhalo to tak, že jsem přišla na DMV na smluvenou hodinu. Chvíli mě tam nechali čekat, pak mi pokynuli ať jedu. Otázala jsem se kam a otrávená úřednice mi řekla, že kolem dokola budovy. Pochopila jsem až na místě. Z druhé strany byla fronta aut, končící pod vysokou střechou (asi jako u benzínky).

Auta přede mnou jedno po druhém poodjížděla pod stříšku, tam (po nějaké chvíli) k autu přistoupil úředník inspektorátu, načež probíhala scénka z Vrchní prchni (klakson troubí, blinkry blinkaj), následně úředník nastoupil na místo spolujezdce, auto odfrčelo a fronta o jedno poskočila.

	... a ještě stále nedělní výlet....

Postupně jsem doskákala až pod stříšku, stáhla jsem okýnko a čekala. Najednou se mi za hlavou ozvalo: "Papíry". Docela jsem se lekla, protože jsem nečekala, že úředník se zjeví ZEZADU. Otočila jsem se na něj, a pohlédla do jmenovky Simon Yu a když jsem si vykloubila hlavu, viděla jsem tvář, jako vystřižinou z Přeletu nad kukaččím hnízdem (myslím tím nehybný obličej indiánského náčelníka). Štěkal na mě příkazy ohledně světel a blinkrů, párkrát jsem mu nerozuměla (zkusili jste někdy pochytit jednoslovný příkaz v jazyce, který je vám cizí, navíc jsem slovíčka jako "ruční brzda" v angličtině nikdy nepotřebovala). Když se nacpal do Cecilky (Cecilka opravdu není moc velké auto), zkoušela jsem mu smířlivě vysvětlit, že moc nerozumím. Neřekl ani á ani bé a začal cosi mlet (citoval mi, co se bude dít, zřejmě jak to má předepsáno v instrukcích) velmi rychle a s asiatským přízvukem. Vzdala jsem snahy po dorozumění, přikývla a doufala, že se mě zrovna neptal, jestli nechystám atentát na prezidenta nebo nepašuju drogy.

Pak jsme vyjeli. Ven z parkoviště, za roh doprava. Za roh doprava. Za roh doprava. Doprava na parkoviště. Celé to trvalo ani ne tři minuty (nebyl nikde žádnej provoz, jedny semafory, jeden chodec - kterému jsem způsobně dala přednost, jedna stopka).

Vzorově jsem zaparkovala (dokonce jsem zatáhla ruční brzdu, což se tady vyžaduje... holt jim tu nemrzne), on mi hodil na klín papíry a začal vystupovat. Připadala jsem si jak idiot, takže jsem se ho optala jako co se děje a co mám dělat. On mi řekl že jsem neprošla, neboť jsem se dostatečně neohlížela přes pravé rameno a chystal se zabouchnout. Tak jsem se odvážila optat, co mám dělat a bylo mi řečeno ať odjedu.

Seděla jsem tam jak po ráně palicí, samozřejmě, na to, že jsem se "dostatečně neotáčela" přes pravé rameno můžou vyhodit kohokoliv kdykoliv. Ale co mě zanechalo jak tumpachovou bylo to chování. Nějak jsem si zvykla, že mě všude (i pokladní v krámě) s úsměvem pozdraví, že když nerozumím, tak to lidi považujou za hodné milého úsměvu a následuje dotaz odkud jsem a jak se mi tu líbí, Mexičan Mario v Safeway na mě vždy ještě spilenecky zamrká "přijďte zase, pani Páralová". A teď najednou takovejhle sprosťák.

Sid mě doma utěšoval, že podle statistiky řidičák napoprvé neudělá nikdo (procento je zanedbatelné), a já se objednala na 18. ledna do Santa Terezy.

Mezitím proběhly Vánoce a všechno ostatní.

Tento týden začal tím, že mi eLKa, autor naší oblíbené Kavárny Neviditelného Psa, dovolil stáhnout své krásné smajlíky na deníčky. Časem se setkáte asi se všemi, teď jen na ukázku můj nejoblíbenější:

V úterý jsem se konečně vypravila na stěnu. Předchozí dva týdny jsem se povalovala doma s chřipkou. Na lezení jsem se už třásla jak malej harant na sirky. Alfy si za ty dva tejdny stihnul udělat kurs na tahání cest, takže jsme se do toho mohli pustit. Jenže po třech týdnech nelezení jsem měla ruce jak z hadrů a za chvíli mi naskočily bandasky nevídané velikosti. Safra, stejně bylo dobré zase se chvíli hýbat!

Ve středu mě čekal smutnej mejl z Prahy. Péťa mi psala, že se zabil Filip Šilhán při skialpování v Alpách. Chvíli jsem doufala, že se jedná o kachnu, ale bohužel. Ještě se mi ani nedostala do ruky prosincová Montana s článkem o lezení v Mosambiku - a až ho konečně budu číst, bude to s vědomím, že to byl poslední článek, který Filípo do Montany napsal. Potkávali jsme se na stěně, na závodech, ve skalách a hospodách, všude tam, kam lezci chodí - a kde teď zbejvá jen díra - bude nám chybět.

Na čtvrtek si na mě brousilo zuby zase DMV. To mi na náladě samozřejmě nepřidalo, ale když já ten pitomej americkej řidičák potřebuju! Platí coby doklad totožnosti, mohla bych přestat tahat s sebou českej pas, na kterej všichni úředníci vždycky civěj jak husa do flašky.

Našla jsem si na mapě, kde je Santa Tereza (DMV je celý nasíťovaný, je jedno, na které konkrétní pobočce děláte jakou část testu), zdálo se to jednoduché - na dvěstěosmdesátku, z ní na pětaosmdesátku na jih, a u San Jose trefit odbočku na Santa Teresa Boulevard. Spočítala jsem to na čtyřicet minut.

Jenomže člověk míní... rampa z pětaosmdesátky na bulvár mě tak zamotala, že jsem se našla až na nájezdu na sedmaosmdesátku směrem na sever. Nezbylo mi, než se protlačit ucpanou dálnící až k dalšímu výjezdu a tam se otočit zpět. Napodruhé jsem se trefila a za chvíli už drandila po Santa Terese.

DMV se nalézá v boční uličce, Martinvale. Tu jsem našla, ale musela jsem jí projet celkem třikrát, než jsem zaregistrovala malou šedivou cedulku s nápisem "DMV entrance". Výsledek? Do dveří jsem vbíhala v 1:40, což byla hodina, kdy jsem byla objednaná na jízdu.

Musela jsem napřed vystát frontu u informací, protože na DMV je vždycky chaos a vždycky šílené fronty - poslední, co jsem potřebovala, bylo stát ve špatné frontě. Pak následovalo čekání ve frontě na zapsání k testu. Úřednice byla příjemná jak drobky v posteli, ale to jsou na DMV všechny. Pořád nevím, jestli neochota a permanentní podmračenost jsou základní podmínky k přijetí a nebo je to tím, že tihle zamračení neochotní lidé by nikde jinde zaměstnaný bejt nemohli (vyběhnul by s nima zaměstnavatel i zákazníci).

Slušně jsem se omluvila, že jdu pozdě a pokusila se ji rozveselit líčením svého bloudění, ale to jsem mohla zkusit s větším úspěchem rozveselovat tu bednu po její pravé ruce.

	Tentokrát mě Sid vyfotil, než jsem se začala xichtit

Sdělila mi (úřednice, ne bedna ), že příště mi moje pořadí zrušej, ale že pro tentokrát... a přebrala si moje papíry. Nad touto velkodušností jsem se zatetelila (představa, že bych na nový termín čekala zase celý měsíc.... ). Na moje vřelé díky úřednice reagovala suchým: "Tady si počkejte až vás vyvoláme." Vzápětí přišla jiná zaměstnankyně a zařvala: "Objednaní na jednu hodinu... Santiago, Jose a Juanita." A bylo jasno, odkud velkodušnost plyne, na DMV byli "trochu pozadu" - hodiny ukazovaly dvě deset.

Obrnila jsem se trpělivostí a hořce litovala, že jsem nebyla natolik duchaplná, abych si vzala s sebou knihu. Bavila jsem se tedy pozorovaním svých druhů v utrpení. Tatínek s dcerou (šestnáctiletí mohou udělat řidičák, pokud se za ně rodiče zaručí), maminka s dcerou, maminka se synem, tři tlusté dámy, jeden dvorný Ind (valil to na úřednice, ale se stejnou "úspěšností" jako já), dvě hezké holky, olezlý dědula s cigárem za uchem a jeho parťák - "fešák" jak ze sedmdesátých let (knír, dlouhé vlasy, černé vysoké boty na podpatku) - trochu mi připomínal Bennyho z ABBY, prostě neuvěřitelná sbírka... jo, kromě mě, Inda a té holčičky s maminkou všichni ostatní byli Mexičani.

	Vlevo nahoře vydra, v pravo dole pták pochodující po kládě...

Bylo půl čtvrté, když mě konečně zavolali - mohla jsem si objet barák - a počkat si zhruba další hodinu v autě. Bylo to příjemnější o to, že v Cecilce jsem mohla sedět (tak efektivní úřad jako DMV samozřejmě NEPOTŘEBUJE židle) a pouštět si alespoň rádio.

	Jedna vydra na nás kouká, druhá chrní....

Sledovala jsem "cvrkot" přede mnou - na jízdy jezdil jen chlápek v kšiltovce a mladá černoška, vždycky cca po patnácti dvaceti minutách, takže se to docela táhlo. Občas jim vypomáhal někdo z ostatních zaměstnanců a procházel s řidičema blinkání a troubení.

Mě testovala USMĚVAVÁ paní (buď vyjímka potvrzuje pravidlo, nebo tam musela bejt na brigádě), která mi kladla záludné otázky, jako třeba kde mám stěrače nebo rozmrazovač na okno (v Kalifornii obzvláště aktuální).

Pak mi nasednul do auta děd v kšiltovce a jeli jsme. Říkal, že jízda bude patnáct minut dlouhá, myslím, že díky dopravní špičce byla o něco delší. Kromě různého odbočování, projíždění kolem školy (platí jiné rychlosti), projíždění neznačenou křižovatkou, měnění pruhů, odbočování doprava na červenou (tady se smí, pokud se chováte jako na stopce), jsem musela například předvést, že umím couvat.

Děd se mnou konverzoval, na křižovatce mi vyčítal, že stojím příliš blízko za autem přede mnou, ujistila jsem ho, že zcela chápu a sdílím jeho obavy a že na to příště budu myslet a - děd mě nechal projít. Halelujá sláva, udělala jsem ŘIDIČÁK! Z DMV jsem odjížděla v 17:30, doma jsem byla v šest jak na koni... celé mi to trvalo něco málo přes pět hodin! Zkuste si mi teď někdo stěžovat na pražský inspektorát, kde mají židličky, občerstvení, pořadí na čísla (takže dokážete odhadnout kolik je lidí před vámi a kdy půjdete na řadu), trafiku a poštu!

	Pobřeží u Point Lobos... romanťyka, co říkáte!

Ale začala jsem věřit Sidovi to s tou statistikou - jinak mi někdo prosím vysvětlete, proč mě od první jízdy dokázali vylejt za tři minuty s poměrně chabým odůvodněním, mezitím co druhou jsem udělala, přestože jsme jezdili v odpolední špičce a musela jsem prokazovat mnohé znalosti a dovednosti. Tak si myslím, že DMV zřejmě potřebuje vykázat činnost a vykazuje ji vyhazováním lidí.

	Vydry spí zamotané do chaluhových listů...

Jo, jedna věc je tady zajímavá - nikde jsem neviděla předbíhání ve frontách, nevyskytujou se tu ostřílené "frontové bojovnice", co se jdou vždycky "jen na něco zeptat" a nebo provokativně sténají a hroutí se. Čeká se v pořadí, jak kdo přišel, a hotovo. Na poště, na DMV, na pohotovosti... a hlavně v klidu, tím, že se nepředbíhá, nedochází ani k dramatickým scénám a přetlačování.

V sobotu jsme se Sidem absolvovali lezení v Planet Granite (Santa Clara). Sid tam lezl poprvé, musel projít jističským testem. S jeho ukecaností to vypadalo tak, že nebohému zaměstnanci stěny dvacet minut s vážnou tváří zaujatě vykládal o bezpečnosti při lezení. Činovník se nezmohl na slovo (natož na nějakou otázku ) a Sid zkouškou prošel.

Na stěně mu to ovšem už tolik nešlo, nelezl čtyři tejdny a navíc si koupil nové lezky (lezecký boty), v kterejch ho bolely nohy (lezky se kupujou o číslo a půl až tři menší).

	Lvouní rodinka

V neděli jsme jeli na Point Lobos, státní park na pobřeží u Monterey. Slibovali velký vlny a navíc už pomalu začíná být čas na velryby.

	... a za úplňku, kam větev starého dubu ukazovat bude, kopej... a bohatství dojdeš... Stevensonův "Ostrov pokladů" je na dohled... ani k tomu psaní nepotřeboval tolik fantazie, že!

Velryby se nekonaly, zato jsme načapali v jedné zátoce několik mořských vyder. Předváděly téměř celý repertoár. Jedna z nich ležela na zádech (obvyklá poloha) na hladině a zuřivě mávala pacičkama. Když jsme se zaposlouchali, bylo slyšet rány - na bříšku měla poležený kámen a o něj roztloukala tvrdou škebli. Jakmile se jí podařilo škebli rozbít a sežrat, potápěla se pro další potravu. Jiná vydra si česala kožich a líně se povalovala vedle spící družky. Nevěděli jsme, proč odpočívají v místě porostlém chaluhama, ale později jsme se dočetli, že se k chaluhám "přivazují" (omotávají si je kolem těla), aby je ve spánku neodnesl proud.

Když jsme byli dostatečně vyfoukaný, nasedli jsme do auta a prodloužili si cestu domů o Carmelské údolí a Salinas Valley. Jestli nevíte, o čem mluvím, tak doma vyhrabte Na Plechárně a Na východ od ráje. Carmelské údolí začíná bohatými farmami, čím dále od pobřeží, tím opuštěnější je, a ráz krajiny se mění od přímořských dubů až po suché kopce (v kterých je ovšem ono slavné mokré údolí, kde Mac s přáteli lovil žáby). Na Salinaské straně jsme jeli údolím, kde před šesti lety obrovské záplavy odnesly domy a silnice - dneska je tam jen téměř vyschlé koryto Piney Creek, lemované stále ještě spouští obrovských šutrů a utržených břehů. O další kus dál jsme projížděli obrovským kaňonem (Arroyo Seco) a teprve potmě jsme se ocitli v Salinas Valley.

Doma nás čekal padající server, deníček holt bude muset na vyvěšení počkat....

Gratulujeme vítězům naší soutěže, Kroulimu a Fidovi! Slibuji, že ceny - krásné pohledy - zítra jistě nezapomenu poslat!

Copyright © 2001-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.