Zimními parky (1/4)

Zimními parky (1/4)
26. - 27. prosince 2000
Pozor, pozor, v tomto díle máte možnost získat opravdu hodnotnou cenu!!!



	Prý největší teploměr na světě

Jakmile nám Mates zrušil hory, zcela rozumně jsme se domluvili, že v úterý žádný vylehávání a pěkně vyjedeme hned dopoledne. Jak jsme řekli, tak jsme učinili a poté, co Sid napsal řádku šeků (platil účty) a co jsme poobědvali ve vietnamské jídelně, jsme to - v obvyklé tři odpoledne :-) - prali ven z údolí.

Dostat se z Údolí nám zabralo hodinu a půl, docela by mě zajímalo, KDY tady nejsou příšerné zápcy. Po nějakých 120 mílích dálnice jsem byla úplně hotová a musel řídit Sid. V Bakersfieldu jsme si dali v Subway k večeři sendviče. Není to žádná sláva, ale sendviče tam dělají na přání a najíte se rychle.



	Další šperk architektury

V poušti se vůbec musíte trochu uskrovnit. Těsně před Bakerem došla osadníkům fantazie (nebo naopak fantazii projevili???) a pojmenovali jednu silnici ZZYZX.

Mysleli jsme, že zvládneme dojet až do Las Vegas, ale vyměkli jsme v Bakeru (to je asi 80 mil před LV). Chtělo se nám zoufale spát, a tak jsme "oželeli večerní kasina".

V prvním motelu měli jen kuřácké pokoje, i vydali jsme se ke konkurenci. Ani tam jsme nepochodili o nic lépe a za 70 dolarů jsme dostali pokoj s báječným výhledem na dálniční nájezd. Nicméně nebyl čas na hrdinství, pokoj byl čisťounký a nakonec jsme se v něm báječně vyspali (neměli oblíbené pérovací postele, které z nějakých nepochopitelných důvodů tady platí za vrchol komfortu).

V motelu jsme si nabrali hrozně legrační brožurku pro turisty. Píšou v ní, že v Bakeru se nachází největší teploměr na světě. Měří 134 stop na památku nejvyšší naměřené teploty v údolí Smrti (134°F). Ti z vás, kteří to dokáží přepočítat na centimetry a stupně Celsia, dostanou od nás úchvatný pohled z dalšího výletu. Řešení možno zasílat Carol.



	Vjíždíme do NP Zion (to auto je náš Vozík)

V průvodci navíc dávali rady k přežití v poušti. Šest z nich se dalo v celku očekávat (jako pijte vodu a nedělejte blbosti), sedmá rada mě pobavila: "Pokud navštívíte pohraniční (rozumí se na hranicích s Nevadou) kasina, zamkněte své kreditkarty v autě. Pokud se k nim později budete chtít mermomocí dostat, získáte tímto trochu času na rozmyšlenou." Jak vidíte, Baker je spořádané kalifornské městečko a o blaho svých návštěvníků opravdu dbá.

Ve středu jsme tedy ráno zamířili k oněm kasinům, ale nic jsme nikde nezamykali, neb jsme nehodlali gemblovat. Opět mě překvapilo, jak ohavná a obrovská kasina se stavějí, a na svém názoru o odebrání diplomu autorům nemám co měnit. Tady se navíc k sobě tulila obluda s horskou dráhou, orientálním palácem a dvěma mississippskými parníky (v poušti obzvláště aktuální, že!!!)



	Vrstvená skála v Zionu

Teď už to byl jen skok do Las Vegas. To se nachází v poměrně pěkném údolí, ale leží nad ním poklička ze smogu. Kromě toho se neustále horečně zvětšuje, takže plynule projíždíte staveništěm. Pak na chvilku zahlédnete "Strip" s proslavenými kasiny, a už jste zase venku, v obytné čtvrti (pokud teda nepropadnete hráčské vášni). Po obytné čtvrti jsme chvilku bloudili a hledali, kde by nám vyměnili olej. Vozík ráno nepěkně vrčel, nechtěli jsme ho déle trápit. Chlap v měnírně oleje se dotazoval, jestli už jedeme z Vegas domů. Objasnili jsme mu, že jsme náš výlet teprve začali. Vypadal udiveně. Vždyť v celé poušti je Vegas nejcivilizovanější, dyk má i KASINA.

Jeli jsme tedy necivilizovanou pouští, mezi krásnými červenými skalami a kaňony přes cípeček Arizony až do Utahu do Národního parku Zion. Ranger u kasy nám doporučil krátkou procházku Canyon Overlook Trailem, která končila na vyhlídce. S mým strachem z výšek jsem se držela pěkně několik metrů od okraje. Sid takové zábrany nemá a tak fotil. Už se blížil večer, ostatní turisti částečně odpadali a uvolnili tak prostor krkavcům a kozorožcům. Zůstali jsme ještě asi půl hodiny a čučeli na zvířátka.



	Sid na hraně propasti		Carol (netušíc) na hraně propasti

Navnaděni jsme se rozhodli v Zionu zůstat ještě jeden den. Hned za hranicí parku, ve Springdale, jsme si zaplatili hotel. Za nějakých padesát dolarů (srovnejte si to se sedmdesáti v Bakeru za motel) jsme měli krásný pokoj a přístup do vířivky. Ale hlavně jsme měli hrozný hlad a restaurace u hotelu nám přišla velmi vhod.

Teda BYLA BY přišla. Restaurace u hotelu stála. V recepci byla baba a tam nám řekla, že má na místa čekačku a jestli se chceme zapsat a vrátit za půl hodiny. Souhlasili jsme a rozhodli se takto získaný čas využít prolézáním suvenýrů. Ne, že bysme tak prudce zatoužili po skleničkách s logem, nebo obrovských medvědech, ale Sid usoudil, že k vzhledu drsného muže mu chybí klobouk. Klobouk jsme zakoupili, a optimisticky naladěni se vrátili do restaurace Switchback. U recepce stála fronta, babice neustále odbíhala a všem říkala, že momentálně a tak dále a přijďte za půl hodiny. Čekali jsme tam poměrně dlouho, jestli třeba nezačne vykřikovat naše jméno a že má pro nás místa (mimichodem, v celé restauraci sedělo tak asi pět lidí), ale to jí ani nenapadlo. Zato nás napadlo pohlédnout do jídelního lístku (steak, hamburger, pizza), obzvláště na jeho pravou stranu, která uváděla částky přes dvacet dolarů. I usoudili jsme, že se asi najíme jinde. Doprošovat se někoho, aby nám dovolil utratit padesát dolarů za večeři...



	Kozoroh na nás udiveně čučí

Odjeli jsme až do Hurricane a zoufale hledali nějakou večeři. Utah je mormonský stát a je jasné, že správná obec potřebuje několik kostelů, zato nepotřebuje takové doupě neřesti jako hospodu. Nakonec jsme cosi našli (ani jsme se neoptali, zda by bylo pivo, určitě by nás lynčovali), ale dostali jsme slušně najíst a škytavá servírka (zřejmě studnetka na výpomoc, vypadala tak na patnáct) nás nakonec přesvědčila i na desert. Obrovský zmrzlinový pohár s čokoládou. Uf. Celé to celkem stálo 24 dolarů, to jest přesně tolik, co JEDNO jídlo v nešťastném Switchbacku. A ještě jsme měli problém v autě dopnout pásy!!! :-)

Do hotelu jsme se navrátili akorát včas, abchom se ještě stihli navalit do vířivky za hotelem. Seděli jsme v horké vodě, klábosili a trávili. Vířivka by nás měla uspat, ale buďto byl hotel postaven na divném místě, nebo bylo něco špatně s postelema. Celou noc jsme se budili, naposledy asi v pět ráno, a pak jsme až do sedmi nemohli usnout, a zase jsme se probudili a v deset, prostě noc na houby.

Příště o Andělské přistávací ploše, tatínkovi tělocvikářovi, čistém prádle do hor a kloboucích

[Předchozí] [Domů] [Následující] [Pište] [English version]