Zimními parky (2/4) 28. prosince 2000 Ještě stále o Zionu, a o tom, jak nepředložené je slibovat následování manžela kamkoliv půjde...

	Vítejte v Zionu

	Obveselují nás horolezci - na zvětšeném obrázku je to ta čárka na prostřední věži

Snídani ve Swithcbacku jsme radši ani nezkoušeli, jen jsme se tam stavili pro klobouk pro mě. Ale v suvenýrech pro změnu zavřeno. Odhrčeli jsme tedy do parku a zkusili jsme "Zion Canyon Scenic Drive" - vyhlídkovou silnici kaňonem. Asi ve dvou třetinách jsme konečně našli místo na slunci (i sem dorazila vlezlá zima), kde jsme vybalili šunku od Martiny a Ika (nafasovali jsme "kousek" na cesty - zvící amerického šišatého fotbalového míče), okurečky a bagely (židovské housky). Obveselovali nás u toho lezci na vzdálené stěně. Očumovali jsme je dalekohledem, škrábali se na cosi s nejtama tak metr od sebe, hrozně v tom bojovali, lezli to expedičně (každý natáhl metr dva, nechal se spustit a další pokračoval) a děsně prasili. Buďto to bylo hrozně těžký a nebo byli oni tydýti. Cesta vedla až na vršek, odhadem nějakých 400 metrů, a během naší snídaně neulovili ani první délku, tzn. že by to nikdy nemohli stihnout dolízt za denního světla.

	Angels Landing Point je na vrcholku

	Začátek výstupu. Vidíte ostatní turisty na klikaté cestičce?

Dojeli jsme zbytek vyhlídkové trasy (už to byl jen kousíček), prostudovali parkové noviny (u vjezdu dostane každý mapu a zpravodaj) a vybrali si trasu výletu. Já měla už od předchozího večera vyhlídnutou Angels Landing Trail, protože byl psaný na čtyři hodiny, což mi přišlo přiměřené. Tady se do těch oficiálních časů vejdeme v pohodě, i s naším focením, svačením a kocháním se krajinou. Sid se na to netvářil nijak, ale když z auta zahlédl lidi na vyhlídce v obrovské stěně, bylo rozhodnuto.

V průvodci sice psali doslova, že je to trasa náročná, nevhodná pro ty, co se bojí výšek, ale protože Američani vás pořád něčím straší, nepřišlo nám to tak závazné. To jsme si ovšem neuvědomili, že jsme v Utahu, kde se zřejmě v poslední době neurodilo právníků a kde vás nechají být zodpovědný sami za sebe.

	Slunce se několikrát odráží od červených stěn, takže Ledničkový kaňon má krásné světlo

	Vyhlídka kousek od Scout Lookout

Vraceli jsme se kolem našeho snídaniště na The Grotto - a hele, slavní horolezci už zmizeli... asi to vzdali. Na Grottu jsme urvali zřejmě poslední parkovací místo - Angles Landing je zjevěn hodně populární. Asi hodinu jsme se vypravovali, protože jsme museli v našem již značně zbordelném autě vylovit chodící boty, bundy, převlíct se, přezout, sbalit jídlo, foťáky... no prostě hrůza. Ale zadařilo se.

Hned po pár metrech nás předběhl chlápek v džínách s dvěma butylkama za pasem. Sid mínil, že je to kretén, já, že je akorát trochu divnej. Za chvíli jsme ho došli, byl na výletě s poměrně obsáhlou rodinou, čítající celkem čtyři děti, z toho tři v pubertálním věku (s otrávenými xichty). Soudila jsem, že člověk, který nenechá své děti o prázdninách hnít v McDonaldu, nemůže být špatný. Pubertální hoši lozili po skalách, pubertální dívka je ječákem neustále plísnila.

	První řetěz. Už teď mi není dobře a to ještě nevím, co na mě čeká...

	... kuk... druhý vrchol - jde se tam po té hraně...

Po čase jsme se dostali z první části stezky a zašli do Ledničkového kaňonu (Refrigerator Canyon) Tím jsme se dostali z jejich akustického dosahu. Ledničkový kaňon je samozřejmě dost studený (zvlášť po té, co se půl hodiny vlečete do strašného krpálu v poledním úpalu), ale oplývá nádherným světlem. Paprsky se otrážejí na několikrát od stěn a zbarvují je do světle ruda.

Pak jsme se dostali do úseku, kde se cesta klikatí po umělých terasách, jmenuje se to Walters Wiggle. Rodinka nás ovšem zase dostihla během picí pauzy. Začínali nám lehce lézt na nervy, protože hyperaktivní tatínek (musel bejt buď lampasák nebo tělocvikář) vybíhal nahoru, kde jukal přes kameru na svou dcerunku a pokřikoval. Ona pokřikovala zpátky, intezitu to mělo asi jako německá pivní výprava v akci. (Německá výprava, nikoliv pivní, šla s námi také, ale spořádaně tajila dech nad krkolomnými srázy)

	Já s vyhlídkou... vidíte to nadšení???

	Juká na nás pětisetmetrová šluchta

Walters Wiggle ústil na Scout Lookout (stopařovu vyhlídku), kde končila většina lidí. Vypadalo to tam jak na Václaváku, proto jsme plynule pokračovali dle směrovky, která slibovala za půl míle Angels Landing Point. Po pár metrech bylo vidět první řetězy. Pchá. Brnkačka. Snažila jsem se moc nekoukat dolů a vyškrábala se na vrchol. Ani to moc nebolelo.

Jenomže to jsem si oddechla naprosto předčasně. O půl míle dál se tyčil další vrcholek, bylo vidět, jak se na něj drápou lidi po nepříčetně úzkém hřebínku. Sid ignoroval mé náhle ztuhlé rysy a zvesela vyrazil. Netušila jsem, že následovat manžela - dokud nás smrt nerozdělí - může být tak náročné!

	Sid na Angels Landing Point

	Zpátky se dá jen po té hraně napravo ode mě...

Stezka opravdu vedla po té hraně, která zblízka sice nebyla tak ostrá, ale propasti z obou stran na nás vesele jukaly celou cestu. Asi v polovině jsme míjeli slečnu, která se sunula stezkou dolů po prdeli a ujišťovala nás, že už je to kousek, že ona se plazí teprve pět minut.

Správně bych si měla na vršku oddychnout, ale nestalo se tak... představa cesty dolů... Navíc nás doběhla tělocvikářova výprava (mínus maminka) a následovalo další hlasité filmování a jeníčkomařenkovské pokřikování (kde jsi? huuuu? já jsem tady, huuu...) s tatínkem frajersky balancujícím nad propastí.

	Kde mám to prádlo???

	Ještě jedna taková vyhlídka a žádám o rozvod.

Předpokládala jsem správně - cesta dolů se co do hrůznosti od cesty vzhůru nijak nelišila. Na tomto místě bych chtěla poznamenat, že konečně chápu, proč se ve všech příručkách doporučuje balit si do hor suché prádlo. Teta Carol dodává - za potřebí je především prádla ČISTÉHO . Obzvláště pokud příliš nemilujete pětisetmetrové šluchty.

	Už jen pár kroků k pořádnému chodníčku...

	Walters Wiggle. Těsně před konfliktem s tělocvikářovou rodinou.

Od stopařské vyhlídky, kde se už zase konal vybetonovaný chodníček, to byla legrace... až na stále hlučnějšího tělocvikáře. Musela jsem dát Sidovi za pravdu, nebyl trochu divnej, byl to pořádnej kretén. V jednom momentě jsme se ocitli mezi ním (na vršku Walters Wiggle) a jeho dcerou a chotí (dole). V okamžiku, kdy mu začaly rozjařeně odpovídat, jsem to nevydržela a slušně (leč od plic) je požádala, aby tady přestaly ječet. Neřekly ani slovo, otočily se a zmizely jak pára nad hrncem. Dobře udělaly...

Na parkovišti jsem se nechala (velmi ráda) přesvědčit, že teď je s řízením řada na Sidovi. Ojdeli jsme ještě jednou do nešťastného Switchbacku, kde měli ten jediný klobouk, který mi seděl. Jsme teď dobrá dvojka. Sid vypadá jak kovboj, já jak padouch. Usoudili jsme, že dost bylo Zionu, a vyrazili do Arizony, do Page.

Příště: o indiánských atrakcích, indiánských zvyklostech, indiánském obědě... - zkrátka o Indiánii.

Copyright © 2000-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.