Drobky 19. prosince 2000 z pečení se mi povalují po celé domácnosti a zapatlaná jsem až za ušima... ale abyste viděli, že přes všechno vánoční šílenství na vás myslím, přikládám pár "drobků" z Ameriky.

Tenhle týden byl v podstatě velmi poklidný, dokonce jsem měla pocit, že nebudu mít o čem psát. Jenomže poklidný neznamená nezajímavý, nuž posuďte sami.

Na stěně jsem si oblejzala nějaký cesty ještě ze závodů, zkoušela jsem jednu z těch těžkejch, na který jsem tenkrát měla pocit, že kdyby nebyla tak oslimaná, tak jsem jí byla bývala dala. No - nedolezla jsem ani k tomu oslimanému místu, ale budiž mi útěchou, že jí teď oklasifikovali jako 5.12. Asi by mě to nemělo překvapovat, vždycky jsem na závodech lezla o třídu líp než normálně. Zřejmě funguju na adrenalin....

Ve čtvrtek jsem jela s Martinou pro Madlenku do školy, po cestě jsme se stavovaly ve Wallgreens, kde jsem konečně ukořistila stojánek na stromeček. Napřed jsem si zoufala nad "báječným" červeno-zeleným provedením monstra, ale Martina mě ujistila, že buď budeme mít červenozelené monstrum, nebo stromek v kyblíku, tož jsem ho nakonec koupila. Červená a zelená tady symbolizují Vánoce (mě to teda přijde barevná kombinace jak ze cvokárny), a kupují se vzrostlé stromy o průmeru kmenu několika desítek centimetrů, čili stojánky vypadají dle toho. No, doufám, že tu naší malou jedličku v tom stojánku na Štědrý den najdeme!!!

Doma jsem si stojánek hned vybalila, koukla na fotografii na obalu a jala se sestavovat. Po půlhodině bylo jasné, že jsem buďto málo inteligentní, nebo málo silná. I vyčkala jsem Sidova příchodu, neb tato práce si zcela zjevně žádala inženýrského mozku (ev. mužných svalů).

Sid chvíli mručel a obracel stojánek kolem dokola. Pak uchopil krabici a přečetl si NÁVOD, který jsem já původně zavrhla jako zbabělost. Vyrval stojánku mnou pracně implantované nožky a vsunul je tam OBRÁCENĚ. Ne, nejsem zase až tolik "momentálně" zaostalá, na velké fotografii na krabici byl stojánek opravdu "sestaven" - či spíše narafičen - obráceně. Fotograf zřejmě nezvládl tak náročný technický úkol a tak to nějak ošolíchal. No a já, prostá žena v domácnosti, se v tom mám potom vyznat.

Celý tento týden skládala Madlenka pololetní zkoušky, v pátek měla poslední a jedinou, matiku, a ze školy byla vypuštěna již v jedenáct. Martina objednala stůl v Madarin Gourmet v Palo Altu a udělaly jsme si dámskou jízdu. My s Martinou jsme se odměnily sklenkou "plum wine", Madlenka vyšla "naprázdno", dostala jen oběd.

Plum Wine, švestkové víno doporučuju. Chutná to trochu jako šťáva ze švestkového kompotu, ale má to stejný říz jako třeba portské. A nám přišlo zatra vhod. Krátce před tím se totiž neuvěřitelné stalo skutkem. V CENTRU PALO ALTA JSME BEZ PROBLÉMU ZAPARKOVALY. Dokonce přímo před restaurací. Martina tvrdí, že takhle prázdné ulice tam nezažila už dvacet let. Rychle jsem se snažila vzpomenout, jestli třeba ráno nehlásili v rádiu, že se blíží nějaká katastrofa a že všichni mají prchnout. Nicméně sklenka vína zahnala nepřípadné obavy.

Nic tak dramatického se, samozřejmě nestalo. Jenom jsem zjistila, že nemůžu jít na plánovanou stěnu, protože bych se nevešla do sedáku, a navíc by se oběd mohl někde promenovat. Tak aby nedošlo k národohospodářským škodám, vyjela jsem místo toho radši na procházku. Počasí bylo úplně letní, obloha vymetená, jen z kopců se pářilo. Jsou to první kopce od moře, spousta mraků se vyprší rovnou na nima.

A jak tak pochoduju lesem, najednou vidím houby. Tisíce hub. Sbírala jsem jen ty, co byly pěkné. A to jsem jich ještě určitě spoustu rozšlapala a přehlídla, protože se mrchy babky schovávaly v hnědém listí.
Doma mi byla udělena pochvala a Sid se vrhnul do vaření omeletek.

V sobotu bylo stále nádherně, vyrazili jsme na Point Reyes. Tento je mys na sever od San Francisca, za ním se do vnitrozemí rozlévá obrovská úzká zátoka, Sid mi ho sliboval dlouho, ale nikdy nebylo počasí na takovýhle výlet k moři.

Nejhorší byl průjezd Městem. (Už jsem si zvykla, že když někdo chce jet do Města, myslí tím zásadně San Francisco.) Naštěstí největší zácpy byly směrem k nákupním střediskům, naším směrem, do kopců, kde nemůžete podléhat vánočnímu šílenství, to docela šlo.

Sid tvrdí, že kolem Point Reyes je to podobné, jako v Norsku. Poměrně dlouhou dobu se jede kolem "fjordu" zaříznutého mnoho mil do pevniny. Na první pohled to vypadá jako obrovské jezero, otevřené moře ještě stále není vidět, fjord se kroutí mezi kopci.

Kopce jsou teď, v zimě, krásně zelené a pase se na nich spousta "veselých" krav a srnců (existují tu srnčí farmy, které produkují zvěřinu) - dle Sidovy teorie, že kráva s TAKOVÝMHLE výhledem prostě nemůže bejt nešťastná.

	Pláže kolem Point Reyes

Vlastní Point Reyes má být největrnějším a nejmlžnatějším místem ve Státech, ale ve chvíli našeho příjezdu se choval slušně. Dokonce svítilo sluníčko a jediná "mlha" byla vodní tříšť příboje. Trochu mě překvapilo, že maják je POD nejvyšším místem mysu, a to ve 249 stopách (cca 83 metrů), zatímco vrcholek je v 600 stopách (200 metrů). Je to proto, aby zůstal pod úrovní mlhy, která začíná právě na těch 600 stopách

	Maják na Point Reyes je pod úrovní útesu

Světlo majáku bylo vyrobeno ve Francii a původně se v něm svítilo lojem, potom kerosenem a nakonec elektrikou. Dneska se před původním majákem nachází maják nový, technizovaný, ten starý zůstal turistickou atrakcí s nezbytným průvodcem.

V našem případě s průvodkyní, která vypadala (až na zelený stejnokroj) jak nějaká postava z Dallasu a taky se trochu chovala, jako kdyby její tatínek byl ředitelem Zeměkoule.

	Na význačných místech je třeba se fotit....

Sid obešel lampu majáku a okomentoval, že je to chytře vymyšlený, kombinace různých čoček, Fresnelových a klasických sférických. Načež průvodkyně zůstala zírat a pak překvapeně pohlédla vzhůru. A vida!!! Opravdu! Lehce znejistěla, což byla zasadní chyba, neboť tím pádem se dostal ke slovu Sid a udělal lehce zrudlé průvodkyni přednášku o fyzice.

Vylezli jsme hrozné schody nahoru, na vyhlídku a odjeli do míst, kde nebylo tolik zturistováno. Koukali jsme do moře, kde v poměrně dlouhých intervalech vykukovalo cosi nad hladinu, a přemýšleli, jestli je to dýchající velryba. Pak se začalo kutálet sluníčko k západu, tak jsme popojeli ještě na jednu z pláží, abychom si užili zase místní západ slunce. Byl obrovskej příboj, vlny řvaly a v dálce blikal maják, romanťyka jak hrom.

	vlevo moře, vpravo záliv

Slunce zapadlo a venku se zkrčmilo. Vyrazili jsme za občerstvením k Vladimírovi. Vladimír utekl ve 48 na lyžích přes hranice do Německa, nějakou dobu byl v lágru, pak se dostal do Francie, kde makal u vinařů, potom byl několik let v Austrálii, kde vařil dělníkům, co stavěli silnice. V 58. se dostal do Ameriky, kde se seznámil s Alenou. Vzali se a od roku 1960 vedou českou hospodu v Inverness. I kdyby mu v roce 48 bylo jenom osmnáct, tak je mu dneska sedmdesát. Osobně bych řekla, že mu bude spíš přes osmdesát.

	Pacifik

Sid mě varoval, ať se připravím na opravdu "výraznějšího podivína" a dobře udělal. Vladimír je Moravák, či ještě spíše moravista. Hospoda je ověšená kresbami krojovaných selek a různými jinými pamětihodnostmi (prezidentská zástava, česká vlajka, znak moravského markrabství atd.), z repráků řičí dechovka, a Vladimír servíruje podivuhodná jídla. Večeře u něj vyjde dost draho, ale zato točí plzeň, což je po "jelení moči" lázeň na duši. Objednali jsme si uzený jazyk (Sid) a řízek (já). Dostali jsme napřed chléb sypaný mákem a máslo, potom salát, pak zelnou polívku. A nakonec hlavní chod. Na jídelním lístku byl psanej řízek s bramborovým salátem, ale asi proto, že jsme mluvili česky, jsem ho dostala s KNEDLÍKAMA. V knedlíkách byly drobné černé puntíčky - mák. Taky jsme dostali mísu červeného zelí. Napřed mě trochu šokovalo, protože v něm bylo něco asi jako neslazená povidla, ale musím uznat, že když si člověk zvyknul, tak to bylo dobrý.

	A opět západ slunce...

Ujistila jsem se, že Sid bude řídit a honem do sebe nalomila ještě jednu plzeň. Nakonec jsme se ocitli v situaci, že jsme seškrabávali drobný ze všech kapes - Vladimír je "zvláštní" do té míry, že nebere kreditky. Ale stejně bych vám toho dědka přála vidět, jak se v kroji šourá po lokále, točí piva, klábosí, pokřikuje...

Domů jsme museli jet oklikou, objet celou Zátoku, protože nám nezbyly ani ty dva dolary na most. Ale časově to vyjde asi nastejno, kvůli mostu se musí San Franciscem, který je pořád ucpaný.

	... a ještě jeden, aby vám to nebylo líto...

V neděli ráno jsme se vytopořili více méně až k časnému obědu. Vyrazili jsme do oblíbeného Sono Sushi, kde bylo překvapivě prázdno a zrovna vytahovali unagi (pečení úhoři). Báječně jsme se najedli a - aby nám vytrávilo - jsme vyrazili pro sedák. Sid na stěně vždycky bojuje, než najde sedák, který by mu pasoval a měl natolik slušný popruhy, aby se nezařezávaly do masa (a sádla). V REI jsme chvilku zkoušeli až jsme našli sedák, s kterým byl Sid spokojen. Nic nám tedy nebránilo vyrazit na stěnu.

V Twisters měla službu Stacy, chvilku jsme s ní klábosili a nakonec jsme si koupili permice na deset vstupů. teď už Sidovi nezbyde než se stát vášnivým "lezúněm". S novým sedákem dostal roupy a začal se tam kasat na takovou pěknou cestu na pilíři. Nebylo v ní moc chytů, ale pilířek se trochu ukláněl a oplýval spoustou struktur. V Twisters není moc zajímavý lezení, všechno je placatý, nebo hranatý, akorát ten pilířek je dobrej, připomíná to přírodní terény. Myslím, že se Sid docela zapotil, ale nakonec cestu vybojoval.

	Vývěsní štít U Vladimíra

Odpoledne jsme vyrazili ke Stonovi, Sidovu zabaři. Stone chtěl od Sida poradit s páličem cédéček. Sid mu napřed rozebral počítadlo a pak jsme se naskládali do auta a vyrazili do Fry's. Já a Stonova přítelkyně Aňa jsme tam tupě zíraly na regály, mezitím co kluci tam pobáhali. Sid se v jednom okamžiku dokonce stál nezávislým poradcem, obklíčil ho tam jakýsi nešťastný zákazník, co se dožadoval pomoci. Po necelé hodině (nebo tak nějak) měli kluci konečně vybráno a mohli jsme na tu večeři do Mayflower.

Mayflower je čínská restaurace, a asi opravdu dobrá, protože v ní jedly celé rozsáhlé čínské rodiny (od babiček až po nemluvňata). Byli jsme tam téměř jediný "round eyes" a to ještě jen částečně, protože Stone je potomek mandarínských Číňanů.

V Mayflower obsluhují tři druhy číšníků. Jedni chodí v šedivých sáčkách, další v červených a poslední sorta je v černém. Sid nám tvrdil, že ti černí jsou ti nejlepši a lze si u nich objednávat. Červení občas pochopí, co se po nich chce a šediví jsou mimoňové a neumí anglicky. Myslela jsem, že je to jeden ze Sidových pokusných balonků (kolik mu toho kdo dokáže zbaštit), ale hned v pár příštích okamžicích jsem mu musela dát za pravdu. Šedo a červenokabátníci nám začali nosit na stůl. Přinesli kuře s omáčkou z černých fazolí a smažený žebro, ale žádnou rýži. Seděli jsme tam jak čtyři hromádky neštěstí. Stone pak odchytil jednoho šediváka, a že chceme rýži. Klučina cosi nekoherentního zamumlal a očividně zmaten se odpotácel. Už jsme si mysleli, že se vůbec nevrátí, ale vrátil se... a přinesl nám vidličky. No, co by taky běloši mohli chtít jinýho, žeáno (přitom už i já jsem schopná najíst se hůlkama. Ostatní s nima machrujou zcela běžně). Pak jsme odchytli babu v červeném a nakonec se dočkali i rýže. Sice mi ještě jeden šedivák udrobil smažený chobotnice do klína, ale to už považuji za maličkost. Musím říct, že v Mayflower vaří opravdu báječně a čínský způsob, kdy si všichni nabírají ze všeho mi přijde velmi civilizovaný způsob požívání potravy.

Stone zaplatil večeři a na Sidovi bylo, aby si to "odpracoval". Kluci se vrhli k vykuchanému počítači a já s Aňou.... do jacuzzi. Horká vířivka na zahradě je rozhodně jeden z mála důvodů, proč bych si přála barák. Vydržely jsme tam hodinu a kdyby se mi nezačala rozmáchávat kůže, tak bych snad i odmítla vylézt. Easy a Rudy mi přátelsky olizovali uši (o moc víc mi toho z jacuzzi nekoukalo ) a blbánkovali na trávníku, my s Aňou probíraly různé peripetie života v Čechách a Polsku a v Americe.

Jo, Easy a Rudy jsou myslím huskyové. Jsou moc krásný, hrozně přátelský a vůbec milý psiska.

Kluci do vany vůbec nedorazili, o půlnoci, když Aňa usínala na gauči a Stone v pracovně, Sid konečně sešrouboval mašinu a jeli jsme dom. Musela jsem řídit, Sid už byl úplně vláčnej.

Copyright © 2000-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.