Trénujeme... 10. prosince 2000 ...koukání na americkou televizi, vracení šmejdů, lezení (někteří z nás asi málo, jak se ukázalo na závodech) a sbírání hub.

Hned na začátku týdne jsme se s tátou pěkně "zduněli". Úplně náhodou jsme zjistili, že v televizi dávají třídílnou novou Dunu (podle stejnojmenné knihy Franka Herberta), tož jsme si to nemohli nechat ujít.

Znamenalo to obětovat televizi tři večery, vždycky od devíti do jedenácti, s tím, že půl hodiny z toho času zabraly reklamy. Bylo to moc pěkně udělaný, akorát předpokládali, že člověk Dunu četl. Já bohužel před nějakými deseti dvanácti lety a tak jsem občas tápala, kdo je kdo a proč dělá to, co zrovna dělá. První dva díly mě nadchly, ale ten třetí, kde se utlačovný lid dostává k moci (pod vedením jediného vůdce, který má vždy pravdu), ve mně vzbuzoval ne zrovna příjemné asociace.

Ale proč vám to píšu - zaujaly mě závěrečné titulky. Theodor Pištěk, bratří Formanové, Barbora Kodetová, Pavel Kříž... bylo jich tam hafo, protože film se z části natáčel na Barrandově. Kupodivu nic nebylo předabovaný - nechali herce mluvit zpotvořenou angličtinou (kromě Čechů tam účinkovali i Němci).

V pondělí mě postihnul záchvat migrény. Stává se mi to tak jednou za dva roky a kdysi jsem si myslela, že migréna je choroba, kterou si vymejšlely prvorepublikové paníčky, co neměli nic lepšího na práci. Když to popadne mě, tak se půl dne někde kroutím, a tiše doufám v rychlou smrt. Pokud se mi podaří do sebe nacpat nějaké prášky a udržet je v žaludku dokud nezaberou, dokážu se během hodiny dvou vrátit do normálu, což mé okolí vyvádí z míry. No, co byste si mysleli o ženský, která se plazí po čtyřech a zvrací a pak se najednou zvedne a s úsměvem odkráčí??? Pokud se vám asociuje výše uvedená panička, tak vám přeju zažít jeden migrénovej záchvat - a pak si o tom popovídáme.

No a v pondělí jsem se z migrény ztopořila akorát včas na oběd v Tien Fu. Občas jezdím za Sidem a chodíme s kolegy na jídlo. Nejčastěji s Markem. Mark a jeho žena Paula jsou starší než my, mají odrostlé děti. Paula dělá soukromou trenérku ve fitness, ale nijak pravidelně, hodně bývá doma. No a teď si představte, že jejich domácnost opustila uklízečka!!! Mark se hroutil, že to vůbec nezvládají (mají nějakých 3+1).

V úterý jsem absolvovala stěnu s Alfym (sám se píše s tím divným tvrdým "y") jako obvykle. Trochu jsem se tam vytočila, protože jsem chtěla lézt na prvním, a bylo mi v tom zabráněno, protože to je "nebezpečné" a musím napřed absolvovat (za "pouhých" 75 dolarů) KURS. Myslím, že jsem tam předchozí pátek takovýto kurs viděla. Sestával se z jednoho nešťastníka, který vykládal dalším lidem, jak se mají upínat do sedáku. Šest z jeho obětí ho vnímalo, ale sedmá holčina, od pohledu dobrá lezka, se tvářila otráveně. Podezírala jsem jí, že se zapsala do kursu, aby mohla lovit chlapy, ale asi byla k tomu donucená okolnostmi, jako budu já. Chjo. Ale přeci nepolezu pořád na rybáře, to bych si to mohla rovnou hodit. Alfy říkal, že by do kursu šel, možná i Sid, jestli to bude stíhat. Byla by to aspoň větší prča. Uvidímež. Ale v to úterý mě Planet Granite namíchli tak, že jsem začala zvažovat své původní rozhodnutí účastnit se jejich Cranberry Crank Competition.

Ve středu jsem jela k Martině, s tím, že jsme chtěly pokračovat v orienťáku po obchoďácích. Jedinej problém s těmahle návštěvama je Šmudla, který nabyl přesvědčení, že jezdím jen a pouze za ním (chlapům sebevědomí nikdy nechybí!!!) a tak první půlhodinu až hodinu trávím tím, že se snažím vést moudré řeči a pít kávu, zatímco mi psík skáče až na hlavu. Pomáhá jediné - pořádně ho utahat. Trochu ho pokutálet po koberci a cloumat s ním, až mu ušiska lítaj. Štěně je jako malý dítě, klidně usne uprostřed požívání mého rukávu.

Martina potřebovala cosi v Macy's, a tak jsme se jukly, jestli náhodou nedostali kuchyňské váhy, jak jí minulý týden slibovali. Chlápek vrtěl hlavou, ale pak na něj Martina asi udělala nějakej xicht, nebo snad mu dala tajné znamení či co. Chlap najednou, ať počkáme a odklusal. Vrátil se - s váhou. Váží kila i libry, a prej nám jí prodá za 3,99. Váze chybí horní miska (misek máme doma jeden či dva habakuky) a původní cena mohla být nějakých 20 dolarů. No nekupte to!!! Takže jsem s pomocí Martiny zase jednou slavně zvítězila. Pravda, když jsme ocházely, tak měl chlap jedovaté poznámky, že děkuje za naší vytrvalost... Martinu si asi zapsal jako pěknou otrapu.

Jak už jsem byla v nakupovací ráži, tak jsem si ještě v Piazza's koupila vánoční přání. Další náročný úkol. Je kumšt najít vánoční přání, na němž není kýčovitý "děd maróz" (Santa Claus), sobi, náboženské průpovídky (ty jsou tady zcela zjevně ve veliké oblibě) a nebo adventní věnec, který mi ještě stále asociuje spíš hřbitov, než cokoliv "veselého", natož Vánoce. Nakonec jsem našla cosi, co nevypadalo ani jako parte, ani jako Disneyův zlý sen a odnesla si to domů, kde se z toho vklubal Šmejd in Čajna. Titulní přání v krabici bylo OK, ten zbytek, ukrytý pod obálkama, byl nevybarvený. Takže jsem to musela vrátit.

Jedna věc je tady báječná - zboží se dá bez problémů vracet, většinou ani nebudou prudit, jestli máte účtenku a zpovídat vás, proč zboží nechcete. Maximálně se optaj, jestli bylo něco v nepořádku a když jim odvětíte, že jste zjistili, že se vám nehodí / nelíbí / nepasuje, a chcete peníze zpět, nebudou nic namítat.

Lidi tady vesele nakupují spoustu kravin, nad kterejma nepřemýšlejí, protože to "dyžtak vrátěj" a já osobně bych si tipla, že v polovině případů na to zapomenou. Pro mě je to ale velmi humánní opatření - u spousty věcí váhám a nemůžu se rozhodnout, nebo doma zjistím, že se mi to nelíbí tak, jako v obchodě - a bezstarostné vracení by mi mohlo ušetřit nejedno trauma.

Ve čtvrtek jsem hned ráno (už asi v deset hodin!!!) vyrazila se Sidem směrem do práce a Sid mě zakormidloval do autopotřeb pro stěrače. Cecilka se při těch asi třech příležitostech, kdy pršelo, moc nevyznamenala. Stěrače konzistence hodně staré žvýkačky nějak nefungovaly. Chystala jsem se odooperovat gumičky, ale po nakouknutí do regálu to bylo jasné. Gumička za tři dolary, celý stěrač za šest. A tak Cecilka dostala nové stěrače. Sid mě navedl taky na DMV v Sunnyvale. Tuhle jsem ho hledala a nenašla. Je na spojce mezi dvěma magistrálama, já akorát nevěděla, v kterém z osmi možných směrů, a když už se mi potřetí podařilo vjet až na jednu z magistrál (kde se pak člověk velmi těžko otáčí), nakrkla jsem se a vzdala to. Samozřejmě to bylo na té, kterou jsem nezkoušela. Na DMV jsem se dotazovala, jestli by u nich nešly udělat praktické jízdy dřív, než 22. prosince u nás v Mountain View. Nabídli mi termín 5. ledna. Prostě ÚŘAD. Oni se přece nepřetrhnou.

Po cestě zpátky jsem vrátila ty nešťastný vánoční přání a když už jsme si tak s Cecilkou pěkně jely, tak jsme to vzaly zase Page Millem na Borel Hill. Teď, v prosinci, se nám kopce pěkně zazelenaly. Máme to tu trochu naopak - tráva je v zimě zelená a v létě suchá. U vchodu do parku byly v kastlíku kupodivu mapy, tak jsem hned jednu nafasovala a udělala si takovou pěknou procházku. Poprvé jsem zažila, že nebyla mlha nad mořem, dohlédla jsem až na pobřeží. Zato Údolí bylo děsně zasmogovaný. Ani se mi nechtělo dolů.

Ale bylo třeba otestovat novou váhu, a napíct marokánky. Sid mi tvrdil, že marokánky má rád, ale ukázalo se, že si pod tímto pojmem představujeme každej něco jinýho. Ale jestli mu nepojedou, jeho chyba. Zrovna tohle cukroví já miluju a myslím, že ho zvládnu pohltit i bez cizí pomoci.

Pátek se ale taky stal naším "lezebním" dnem. (Původně jsme plánovali čtvrtek, ale Sid se neurval včas z práce.) Twisters zel tentokrát prázdnotou, což bylo prima. U kasy stála Stacy, místní šéfová. Zapsala nás na seznam a bude nám mejlovat informace o plánovaných akcích. První úterý v měsíci pořádají tzv. "pot luck". Lidi se sejdou, každej přinese něco na zub, kolektivně se to spořádá a vedou se u toho řeči. V našem případě, doufám, k tomu bude i nějaké lezení.

V sobotu byl Cranberries Crank Competition v Planet Granite. Sice jsem na ně byla namíchnutá, ale Sid všude rozhlašoval, jak budu závodit, tak jsem si přece nemohla uříznout ostudu. Navíc můj miláček byl ochoten kvůli MÝM závodům opustit rozebraný server (hrozně chudák koktal - server, ne Sid!) a dělat mi řidiče a kouče.

Zajímavý je, jak funguje psychika. Tohle byly takový sranda závody. Lidi se zapisovali do třech kategorií, začátečníci (do 5.9+), středně pokročilí (do 5.10+ neorientuju se v americký stupnici, ale vím, že 5.11 v Planet Granite nevylezu, takže jsem se rozhodla pro tuto kategorii) a pokročilí. Systém závodu byl docela dobře vymyšlený. Pro každou kategorii bylo postaveno sedm cest na stěně a dvě na bouldrovce. Každá cesta byl obodovaná a člověk mohl lézt maximum sedm cest (kterýchkoliv - mohl lézt cesty o kategorii níž nebo o kategorii výš, z toho se vybíralo pět s nejvyšším hodnocením. Pokud závodník zalezl ale víc, než spodních 25% z vyšší kategorie, byl přeřazen). Závodníci se jistili navzájem a navzájem si parafovali kartičky s výsledky. Navíc se lezlo top rope , počítaly se jen cesty, který závodník topnul , a na každou cestu byly maximálně tři pokusy.

Ve srovnání s klasickými závody, kde má člověk šest minut na prohlídku trati a pak dřepí zavřenej dvě tři hoďky v izolaci , to opravdu nevypadalo nijak náročně. Nicméně můj mozek rozhodnul, že závody jsou závody a tak mi celé dopoledne pumpoval adrenalin (závod začínal až ve 3:30!!!). Sid měl ze mě prču, protože jsem se klepala, měla jsem úplně ledový ruce a běhala jsem na záchod. Asi to bylo tím, že jsem tak dlouho nezávodila.

Úvod Cranberry Cranku byl trochu chaotický, ale nakonec všechno zafungovalo. Zaregistrovala jsem se, Dave nám vysvětlil pravidla a zavelel, že lezci bez jističe se shromáždí u něj, kde jsem odlovila takovýho klučíka. Mával kartičkou stejné kategorie jako já a vypadal, že bude dobře lézt.

Kevin se pustil do první cesty, kterou jsme si vybrali, (za 240 bodů) a vypadal v ní dost dobře. Měla jsem trochu obavy, jak to zvládnu (on byl tak na hraně), ale zjistila jsem, že lezu líp než on. Buďto neuměl u cest moc přemejšlet, nebo neměl nalezený metry . Ale zdolali jsme oba, on vlastně lezl OS, já flash. Druhou cestu jsme si vybrali taky za 240. Byl tam těžkej krok, v převisu, dlouhej a do klouzavý boule. Kevinovi tam nalezl zoufalec z vedlejší cesty a blokoval chyt tak dlouho, až Kevinovi došlo, ale i já měla na mále. Třetí byla asi nejzajímavější, na plotně, za 250. Úplně miniaturní chyty a zatraceně daleko. Pokud jsem měla čas sledovat, tak jsem byla jediná, kdo tu cestu vylezl. Oproti "salónním" stěnovejm lezcům mě napadlo v místě, kde "došly" chyty, použít jednu takovou maličkou strukturku a tam, co chyběly pro změnu stupy, jsem si nohu postavila ručně na vyšší stup, kam nikdo nedošlápnul (ve sklopený stěně jde takováhle skopičina snadno, člověk bezpečně stojí na té druhé noze). Bylo mi Kevina líto, tak jsem ho zatáhla na linii, co byla jen za 230 a tu on dal s jedním přešlapem (nechala jsem to bejt, bylo to na světle zelený chyt, vypadal podobně jako žluté chyty cesty).

To už nám naskočily pěkný bandasky a odpískali jsme si patnáct minut pauzu. Během pauzy jsme se Sidem pozorovali malýho, bezprizorního kluka, který si někde vyhrabal krabici a dělal šneka (s krabicí na zádech), pak slimáka (plazil se po zemi bez krabice), potom kočku (byl kočka v krabici, kupující, prodávající a zase kočka, všechno zvládal), a nakonec si do krabice zalezl, zatáhl víka a dělal klubajícího se ptáčka. Asi ty americký děti přeci jen nebudou všechny tak zblblý televizí a komercí (pokud pominete, že při prodeji kočky vykřikoval "výprodej, pouhý jediný dolar za tuto nádhernou kočku v krabici" )

Po pauze jsme vlezli na bouldrovku, byla tam cesta za 245 bodů, až nestydatě lehká. Kdybych to věděla dřív, tak bych si na bouldrovce asi troufla i na nějakou hodnotnější cestu z horní kategorie.

Zkoušela jsem jednu z těch těžších na stěně (to už jsem měla nahamouněnejch pět cest), ani nebyla tak těžká, ale hrozně oslizlá, vypadla jsem na takovým slimejšovi asi v polovině. Pak jsem vlezla ještě na jeden boulder vyšší kategorie, ani ten nebyl tak hroznej, ale prachsprostě se mi otevřely ruce. Bylo na čase to ukončit.

Trochu jsem se obávala, aby se Sid na závodech nenudil, ale "záchytnou" knížku nakonec ani neotevřel. Celou dobu poctivě koučoval, obveseloval mě mezi cestama, nosil mi pití, a dokonce na baru (občerstvení bylo ve startovným) urval zmrzlinu. Ale závody byly zajímavý a měly takovou fajnovou atmosféru. Lidi lezli a radili si v cestách a brali to hrozně vážně, ale ne zas na tolik, aby někdo dělal dusno. Byl tam zajímavý mix od začátečníků, až po docela dobrý práskače, celkem možná stovka lidí.

Myslela jsem, že bych mohla ve své kategorii něco vyhrát (vylezla jsem všechny nejtěžsí cesty), ale byli ještě lepší než já... co si nahrabali bodíky na některé z cest vyšší kategorie... to mám z toho že jsem přizdisráč. Ale nevím, jestli bych mohla zalízt líp... chtěla jsem lézt na jistotu, abych VYLEZLA pět cest, a na konci jsem byla pěkně zrychtovaná... ošoupaný konečky prstů a bolí mě ruce i nohy. Musím říct, že cesty maj v Planet Granite moc pěkný. Takový přemejšlecí, a přestože je stěna nižší než Brumlovka, tak vás autoři cest dokážou i na těch deseti metrech pěkně vyšťavit.

Nakonec jsme oba (i Sid) dostali pytlíkové mágo. Mágo je v takový punčošce, to se celý strčí do klasického maglajzáku, takže člověk křídu nesype kolem sebe a ruce máguje jen o punčošku. Nu, uvidíme, jestli to bude fungovat.

	Houbičky		Sid s 38 dekovovým úlovkem

Dneska, tj. v neděli, se Sid celé ráno hrabal v serveru, po obědě jsme vyrazili na rodinnou procházku. Počasí se už od včerejška tváří nevlídně a kopce byli v mracích. Po cestě jsme jeli kolem farmy s vánočními stromky. Chvíli jsme váhali, jestli si dojdeme pro stromek, a nakonec jsme usoudili, že se nám už kvůli tomu nebude chtít jet příště do kopců a koupili si za 38 dolarů malou jedličku. Jsme samozřejmě divní, protože místní si vozej stromy, které si jim do normálního baráku nemůžou nikdy vejít... Ale tak to je jejich problém. Stromek jsme šoupli do kufru a šli na procházku. Sid trochu brblal, že by vlastně potřeboval dělat ten server, ale pak Ho náhle spatřil.

	... a navíc je ten náš úlovek úplně zdravej...

U cesty, ve stráni pod dubem se kasal hřib. Sid se prodral strání a hřib mi opatrně podal dolů. V mém držení zůstala tahle houbička jen chvíli, jakmile Sid slezl roštím zpět na cestu, byl mi hřib odebrán a Sid, pln energie, cválal do lesa. Mezitím se nějak vyhrabalo ven sluníčko, lesklo se v dálce v moři a tak se naše vycházka stala rázem mnohem veselejší. Brousili jsme lesem a našli ještě pár hub. Nakonec jsme vydrželi v kopcích až do západu slunce, který jsme absolvovali na oblíbeném Borel Hillu. Takže se nám výlet "vyplatil". Sice jsme zaplatili 38 dolarů za stromek, ale zato jsme našli skoro librový hřib (za libru hřibů se tu platí cokoliv od 60 dolarů výše). Teď Sid vaří polívku a já dávám honem dokupy tohle povídání.

top rope	jištění na špagátě hozeném shora
topnout	oběma rukama se pověsit za chyt označený barevnou páskou
prohlídka trati	závodníci se můžou na trať koukat, nesmějí jí zkoušet lézt
izolace	slouží k tomu, aby závodníci neviděli, jak lezou ti před nimi. U chlapů, kterých obvykle závodí víc, se čas v izolaci může protáhnout až na pět hodin
nalezený metry	v lezení hraje roli (kromě fyizické zdatnosti) i zkušenost, nakolik si člověk umí představit, jak co vylézt, do jaké pozice se kterým krokem dostane a umění číst cestu
bandasky	nateklá předloktí

Copyright © 2000-2004 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.