Souboje 5. prosince 2000 s DMV o řidičák, s medovým těstem a nakupováním ve vánočním šílenství.

Ten minulý týden byl hektický, tak jsem vám ani nenapsala, jak jsem složila písemné testy na řidičák. To byla totiž lahůdka, která si zasluhuje bližší pozornosti. DMV (department of motor vehicles) neboli inspektorát je instituce, která vypadá jak hodně zanedbaná pošta v době výplaty důchodů a platby činží. Pravda, úřednice se tváří o něco příjemněji, než v Čechách na poště, a lidi se většinou nehádají. Čekají s fatalistickým klidem a fronty snášejí jako náhlou živelnou katastrofu, jíž se nedalo zabránit.

I poslušně jsem se zařadila do příslušné fronty, kde se mě takový malý Asiat jal lámanou angličtinou zpovídat, proč tam čekám. Bejt o půl metru větší a o deset let starší, tak si myslím, že mě balí, ale takhle mi nezbylo než pochopit, že jsem si omylem stoupla do POLOVINY fronty, neboť ten nesourodý dav za ním byl jejím pokračováním. Mísily se tam chaoticky dvě fronty - fronta na testy a fronta na fotografování a otisky prstů. Ale nakonec jsem prvním kolem testu inteligence prošla dobře a po necelé hodince mi byl i přidělen test.

Předchozích pár týdnů jsem měla knihu s předpisy příhodně uloženou na záchodě, kde jsem si z ní občas čítávala, a cítila jsem se tedy báječně připravena.

Chyba lávky. Mezitím, co můj první test kladl v podstatě rozumné otázky ohledně stop a palců na parkování, předjíždění, povolených mph v obci atd., tak můj druhý test připomínal opravdu test inteligence zplozený šíleným marťanem a určený pro mentálně postižené jedince.

Abyste si to náležítě užili, předkládám vám vybrané otázky:

No uznejte sami, že takovýhle test, který balancuje od otázek idiotských až po otázky pro Sybillu, je docela pakárna. Ale prolezla jsem. Ještě mě čekaj jízdy, termín mám na 22. prosince, budu to muset zkusit urychlit. Řidičák je totiž i doklad totožnosti, takže jakmile budu mít řidičák, můžu přestat tahat s sebou pas.

No jinak minulý týden jsem se vzpamatovávala z výletu do pouště, upravovala fotky a vyráběla stránku. S úpravou fotek mi stránka zabere dva dny. Ale s Paint Shopem je vůbec největší problém vybrat ty nejlepší fotky. Umožňuje napravit to, co člověk zvoral při focení - špatné expozice, špatnou kompozici... takže z filmu nezbývá vlastně žádný odpad.

V úterý jsem byla zase na stěně v Santa Clara s Alfim. Říkala jsem mu, kde jsme byli na výletě, on měl popraskaný prsty od mrazu, protože byl na vandru někde ve Washingtonu, tak moc nelezl. Já jsem se tam začala vytahovat na nějakou 5.11, ale nepustila mě, mrcha. Alfi mi poradil¨, abych si zaplatila "lunch time membership". Za členský příspěvek 36 dolarů měsíčně můžu chodit jak často chci a na jak dlouho chci - akorát musím dorazit před druhou odpoledne.

Ve středu jsem byla domluvená na oběd s Martinou. Chystala jsem se na vánoční pečení a potřebovala jsem poradit s moukama, cukrama, máslem atd. A taky kde koupit takové věci jako plechy.

Sid tuhle jen tak mezi řečí sdělil, že vyhodil plech na pečení, "protože byl už ošklivej". Málem mě ve vší tichosti trefil šlak nad takovou ignorancí, ale křivdila jsem mu. Tady je zaveden systém VYHAZOVACÍCH plechů na pečení (z takového jakoby alobalu), které se prostě čas od času vyhodí a koupí se nové, nepoškrábané. Jiná varianta jsou o něco trvanlivější plechy TEFLONOVÉ.

Skákly jsme na sushi do Martinina oblíbeného baru. Vypadal dost hrozně (asi jako jídelna na hlavním nádraží), ale bylo tam čisto, a měli levné a VÝBORNÉ sushi. Pak už jsme hravě zvládly většinu nákupů.

No a pač jsem měla nakoupeno, pustila jsem se do vánočních perníčků. Začala jsem s tím, že jsem si od Martiny vypůjčila kuchyňskou váhu (je to velmi inteligentní váha, má kromě liber a uncí taky kila a gramy). Pak jsem musela vyjet do krámu pro zapomenutý prášek do pečiva. Doma jsem opět prošla šlakovitým záchvatem, tentokrát poměrně hlasitým a adresným. Představte si, jak stojím u linky, ruce vlepené do medového těsta a říkám si: "těsto moc lepí, potřebovalo by přisypat trochu mouky", ale čím tu mouku přisypu, když mám na rukou nalepné těsto?

K tomu, že jsem musela skočit ještě jednou do Cecilky a odjet koupit váleček a mašlovačku (stále ještě jsme staromládenecká domácnost), jsem pak už přistupovala zcela smířeně... holt komu neni zhůry dáno, ten se naběhá.

	No řekněte sami, jsou tam snad nějaký "kulichy"??? :-)

Zbytek šel hladce, perníčkové těsto se krásně krájelo a teflonové plechy na pečení jsou prostě pohádka.

A perníkářky záviďte. Třtinový cukr má jednu báječnou vlastnost. Nedělá krystalky, takže zdobení probíhá v klidu, bez vztekání se zadrhávající se polevou.

Když Sid přišel domů, tak popatřil na perníky zrakem odborníka. Napřed konstatoval, že jsem doopravdy udělala i perníkové hrochy, ale pak se otázal, proč jsem dělala ty kulichy. A já se pleskala s vyřezáváním zvonečků!!!

Ale abych neunavovala jen s domácností. Tenhle týden jsme měli filmový, Sid půjčil Forrest Gumpa (to abych si doplnila mezery ve vzdělání), který se mi líbil, a Titanic, na kterej jsem začala koukat více méně z nudy, ale byla jsem přijemně překvapená. Autoři si odpustili různé sladkobolné hepáče, a celkově drželi holyvůdské nápady na uzdě.

Ve čtvrtek jsme vyrazili (pro změnu) za sportem, jmenovitě na stěnu. Myslela jsem, že naše první společná výprava na stěnu zůstane také poslední, ale Sid se začal DOMÁHAT lezení a dokonce kvůli tomu opustil i svého milovaného robotka a práci před sedmou hodinou večerní!!!!

Bohužel ve Twisteru bylo dost narváno, nejhorší byly asi čtyři pipiny, který tam nadělaly jekotu víc, než všichni ostatní lezci dohromady. Odvlekla jsem tedy Sida do bouldrovacího kutlochu a ukazovala mu základy techniky. Trochu bručel, že už je unavenej, já taky nebyla nejčerstvější, navíc v Twisteru lezou hodně takoví ti začátečníci, co nepoužívají mágo, a všechny chyty opotěj a oslizaj. I rozhodli jsme se to po hodince odtroubit.

Večer jsem Sidovi musela otevírat flašku s kolou, a pak dokonce zjistil, že si nemůže ani čistit zuby. Uvítala jsem ho mezi lezce. Jojo, všichni jsme si prošli namoženým předloktím!!!

Sobotní odpoledne jsme věnovali americkému národnímu sportu - "šopování"! Svorně nenávidíme nakupování a obchoďáky, ale já jsem nutně potřebovala tu váhu. Byli jsme v Targetu, ve Wal-Martu, V Macy's, a v Crate & Barelu, mohli jsme si vybrat co jsme chtěli, ale pitomou kuchyňskou váhu neměli nikde.

Zato se v Targetu Sid zarazil a začal třeštit oči. Trochu mě to znepokojilo. Kdyby třeštil oči ve Fry's (počítače), tak neřeknu, ale on je třeštil v kuchňském oddělení! Měli ELEKTRICKOU KONVICI, kterou bezúspěšně sháníme už několik měsíců. (Američani si kafe překapávají a tak jsou konvice vlastně zbytečné). Výsledek nakupování je tedy 1:1 (my jsme vyhráli konvici, ale obchoďáky zaskórovaly a uhájily kuchyňskou váhu).

Moje milovaná konvice splňuje veškeré mé praktické požadavky, akorát že má takové kulaťoučké tělíčko a na něm aerodynamickou hubici a odstávající ucho. Celkový dojem? Těžkopádná slepice chystající se ke startu. Ale co, hlavně, že je naše!

Copyright © 2000-2004 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.