Thanksgiving a jiná výměsíčí 23. listopadu 2000 o školách, Costcu, veselých kravách, Dnu díkuvzdání a našich výměsíčích.

	Madlenka a Šmudla

	Šmudla

Na Thanksgiving jsme už dlouho pozvaný ke Křenům (Martina, Ik, Madlenka a Šmudla).

V pondělí jsem volala Martině, abychom se domluvily, kdy s ní pojedu pro Madlenku. Madlenka se dostala do výběrové školy v Menlo Park, což znamená každodenní dojíždění. To tady není nic zvláštního, vzhledem k neexistující hromadné dopravě a neexistujícímu centru města, musí matky děti denně vozit do školy a ze školy. Ty jsou na to obvykle připravené, mají kruhovou otočku, kolem které kolují auta a vybírají si z přítomných dětí. U nás, na Arastraderu, to každý den působí zácpy. Najednou se stovky aut snaží vjet do vedlejší uličky a taky z ní vyjet, což je ošetřeno semafory, takže dvakrát denně se tato ulička stává "hlavní" a nejplynuleší provoz je právě do a ze školy. Slíbila jsem Martině, že můžu Madlenku občas vyzvednout, kdyby došlo na útěk psa, zemětřesení, astmatický záchvat nebo jinou přírodní či rodinnou katastrofu.

	Někteří si udržovali setrvalý náskok

	Každej dobrej večírek se odehrává v kuchyni

Výlet do školy jsme domluvily na úterý a hned při pondělku jsme spolu vyrazily nakupovat. Oběma nám vadí nakupování a tak je příjemější si při bloudění mezi regálama povídat. Jely jsme do Costca. To je obluda typu Macro, mají tam levné věci (zhruba o polovinu až dvě třetiny), ale musí se tam kupovat ve velkým - a musí se kupovat to, co zrovna mají. Člověk se nemůže spolehnout, že budou mít vyložený zrovna to, co potřebuje, nebo zrovna oblíbenou značku. Koupí se tam všechno, od chleba (hnusnýho toustovýho krájenýho balenýho), jogurtů, zeleniny, masa, ryb, uzenin, drůbeže, přes knihy, spodní prádlo, džíny, košile, papuče, toaletní papír, zubní pasty, prací prášky až po ledničky a počítače. Costco je dost ohavný, všechno se jen povaluje v bednách, nebo je naskládáno v obrovských regálech, hadry jsou v hrabárně a všichni tam drandí s nákupními vozíky, do kterých by se vešla snad i kuchyňská linka. Ale za ty prachy... no nekupte to!!! Třeba džíny stojí 12 dolarů, šest filmů Kodak 10 dolarů a tak dále. Takže jsme s Martinou bloudily Costcem, což bylo užitečný v tom, že Martina ukazovala - tyhle sýry jsou hnusný, tyhle jsou dobrý, tenhle salám se dá jakžtakž jíst, tohle jsou výtečný rajčata...

	Náročný úklol byl svěřen mužům

	Složitá operace

Taky bych vám přála tady jednou kupovat maso. Můj odpor k mrtvolám tady naprosto zmizel. Sid mi vykládal, jak stejk z "veselý" krávy chutná jinak než z utrápený chudinky a asi má pravdu. Krávy tu většinou pobíhaj celej rok po venku, v krásný krajině, bučej a pasou se a nemaj žádný stresy. Viděli jsme stádo na kopcích cestou k moři, a Sid to komentoval "no řekni, kráva s takovýmhle výhledem nemůže bejt nešťastná". Ale zpět k masu. Maso je ořezaný, netučný, bez různejch trubek a kostí, radost pohledět. Martina vyprávěla historku, jak si chtěla udělat škvarky a tak šla žebrat do obchoďáku, jestli by jí nedali ty tučný odřezky. Prej na ní koukali divně, i honem to zdůvodnila, že to má "pro psa". Tak na ní koukali ještě divněji, protože by chtěla CHUDÁKA PSA CPÁT CHOLESTEROLEM!

Pokud se teď divíte, jak to, že Američani jsou tak tlustý, tak je to tím, že hrozně žerou (standartní americkou porci nepozřu), navíc jedí pořád - nedej bóže, kdyby na jednodenní výlet neměli nabalenej plnej kůlr (cooler) jídla. Navíc americká kuchyně je poměrně nenápaditá. Stejk nebo buřt, nebo hamburger, s hromadou hranolek nebo smažených strouhaných brambor, k tomu majolka, zapít kolou, pak káva se smetanou a zákusek.

	Křeni

	Konečně se nosí na stůl

V úterý jsme teda vyrazily do Menlo pro Madlenku. Madlence je dvanáct, do téhle školy chodí druhým rokem a asi je to docela náročný, protože je ve škole každý den od půl osmý do půl čtvrtý. Zajímavý je, že do školy chodí RÁDA. A co by se teda líbilo mě, to je ta hodina a půl tělocviku denně. Že z těch detí nejsou takový buchty.

Ptala jsem holek na Thanksgiving, protože sice vím o existenci "Dne díkuvzdání", ale chybí mi jakákoliv představa o tom, kdo kdy kde a proč. Jakési matné tušení o Pilgrim Fathers jsem získala kdysi dávno v hodinách angličtiny, ale to je asi tak všechno. Takže: Pilgrim Fathers vypluli z Bostonu v Anglii do Holandska (tuším, že kvůli jakýmsi náboženským neshodám, jak bylo v té době zvykem). Jenomže ani v Holandsku se neuchytili a tak pokračovali na lodi Mayflower do Ameriky, k ústí řeky Plymouthu. Založili osadu Jamestown, kde byli sice svobodní, ale zato jich velká část umřela na různé nemoci. Blížila se zima a osadníci zjistili, že jim ke všemu hrozí hladovění. Naštěstí se tenkrát nějak skamarádili s Indiány, kteří je naučili lovit divoké krocany, jíst yamy a cranberries (klikvy, obdoba brusinek) a tak si uspořádali takové dožínky. Od té doby Američani slaví Díkuvzdání. O tomto svátku na vás nikdo nejuká v kostýmu s červenou čapkou, ani vás nepřesvědčuje, že vaše děti neobstojí bez nové digitální hračky, co simuluje výbuch atomové bomby, ba (považte!!!) ani nemusíte nikomu posílat vánoční přání (uznávám, v tomhle ohledu jsem se nikdy nepředřela a hodlám tuto politiku uplatňovat i nadále, tudíž ode mě nic neočekávejte ani letos). O Dívkuvzdání se rodiny prostě jen tak sejdou, klábosí a baští krocana.

	Co to máš v tom hrnečku, Maryšo?

	Ne, Martina opravdu nic neinhaluje...

Naše rodina se taky sešla v plném počtu - my, všichni Křeni (včetně Šmudly) a Tomáš. Tomáš je další člověk, kterej se jednoho dne jaxi ocitnul v Americe.

Bylo to náročné co do množství jídla i vína. Takový odpolední oběd protažený do večeře. Kluci krájeli krocana, pilně se nalévalo, a taková pohodová legrace.

Jinak nám vyšlo přesně na Thanksgiving "výměsíčí". Těžko se dá mluvit o výročí, protože o nějakých letech nemůže být ještě řeč, ale právě dnes jsme dva měsíce manželé. Dále je to měsíc od mého příletu do Ameriky a půl roku od našeho prvního mejlu. Uznejte sami, že oslava byla důstojná.

Copyright © 2000-2004 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.