Začínáme...

Začínáme...
23. října 2000
o letu do Ameriky, zmatku s horama a nezvyklé paní Páralové.

Ahoj všichni,
tak jsem se právě lehce exhumovala, udělala si kafe a usoudila, že vám stručně poreferuju... ne, že by se toho tolik událo, s příjezdem do Ameriky mi ani nenarostly zelený tykadýlka, ani na mě nečekal Bill Clinton, aby mě osobně uvítal dvojitým chruščovem.

No, odlet z Prahy jsem zvládla, moje dvě zavazadla byla sice pod ten pětatřicetikilový limit, ale stejně to byla fuška. Naštěstí mám rodiče, kteří pomáhali vláčet. Cestou do Londýna jsem přečetla více méně celý Koktejl, což mě zanechalo až na další bez tiskovin (tady vidíte, jak "vzrušující" je lítání).

V Londýně jsem se ještě honem vnutila ke stánku biritiš ervejs, jestli by neměli přeci jen volný okýnko na letu do San Francisca. No můžete hádat sami - neměli. Pak jsem to brala zrychleným krokem k odletu. Ona hodina dvacet není na přestup na Heathrow žádnej zázrak. Zvlášť když přestupujete mezi terminálama. Takže jsem se pro jistotu nahrnula až do gejtu, a teprve tam mi došlo, že to byla chyba. V gejtu NENÍ záchod. A já jsem jednak po cestě z Prahy vypila dvě kafe, ale hlavně jsem si chtěla užít záchodu, který se mnou nebude mlátit o stěny a nebude soustavně používán dalšími nekolika sty lidí. Takže jsem se musela vylodit. Do ukončení nástupu do letadla zbývalo nejakých pětadvacet minut a v letadle, se všema lidmam co rvou bágly do polic a dělaj zmatky, bych to s tím záchodem viděla bledě - a navíc: jsem vycvičená z vlaku, že čurat se smí až za jízdy. Vylezla jsem zpátky přes překvapené letušky. Prekvapené nebyly kvuli mým důvodum (letušky zřejmě všechny fasují mejkap, kterej jim ztuhne v masce nepřítomného profesionálního úsměvu; na základě svého svatebního videa soudím, že já bych letuška nikdy být nemohla :-), ale proto, že jsem NEBYLA nastoupená. Prostě sice mojí letenku pri nástupu projeli počítačem, ale ten usoudil, že si takový kraviny pamatovat nebude a taky si to nepamatoval. Ještě že jsem musela znovu projít. Kdybych se byla bývala spolehla, že půjdu až v letadle, tak bychom nikdy neodstartovali... zjistilo by se totiž, že maj moje bágle na palubě, ale nemají pasažéra, a tak by se na mě čekalo. Pak by někdo spočítal cestujíci a zjistil, že JSEM v letadle, načež by volali - pani Páralová, pani Páralová (tak jako úředník při vydávání občanky, tak jako na matrice v Brně, tak jako při vydávání pasu, tak jako v bance) - a já bych seděla a čucela kolem sebe, kdy se, hergot, ta Páralová přihlásí (tak jako na matrice v Brně, tak jako při vydávání občanky, tak jako na inspektorátu, tak jako v bance), abychom mohli letět.

V letadle jsem seděla na hřadu u okna, bohužel uprostřed. Místo v uličce měla hrozně příjemná pani, původem Švýcarka, místo u okna zustávalo volný. Když už se blížil odlet, tak se mě zeptala, jestli by mi vadilo, se kdyžtak presunout na to místo u okna a na moje prázdný místo, že bysme mohly odkládat ruzný veci. To se mě rovnou mohla optat, jestli bych chtěla milion dolarů - pro ty, co lítaj pravidelně, nemusím objasňovat. I v tý rakvi si človek aspoň natáhne nohy... v letadle ne! Takže představa sousedního volného místa je neuvěřitelně sladká. Nicméně jsem ji ujistila, že to místo určitě prázdný nezůstane, a že se na poslední chvíli přihrne velikej tlustej chlap, kterej bude celou cestu hrozně chrápat a slintat (to jenom, aby si uvědomila, jaký má štestí, že jí celou cestu bude do ouška nežne chrupkat a na rameno slintat jen Neufussová - teda vlastně Páralová :-).

Samozřejmě, že se na poslední chvíli majitel sedadla u okna přiřítil. Naštestí nebyl ani starej, ani tlustej, a nechrápal. Sice se trochu tvářil jako "...a pak jsem panu prezidentovi poradil...", ale jinak byl natolik civilizován, že když viděl jak mu lezu skoro až na klín, abych něco videla z okýnka, tak obvykle uhnul do té míry, abych jsem se nemusela moc vyklánět. Ono totiž na cestě do Ameriky JE co vidět. Letěli jsme přes Island a Grónsko a taky přes Hudsonův záliv a Kanadu. Ale až do Kanady byly mraky, takže jsem čučela na nabízené filmy. Chicken Run, což je animovaná pohádka o slepicích, které se chtějí naučit lítat (myslím, že asi na dvou místech jsem se smála dokonce NAHLAS) a potom něco, co nevím, jak se jmenovalo, ale byla to stejná prča. Kungfuovej Číňan jede do Ameriky cca na přelomu století zachraňovat čínskou princeznu, což činí za pomoci kovboje a indiánské manželky, kterou získá hned asi třetí den pobytu. Furt jsem přemejšlela, jak to udelaj tvůrci s těma dvěma ženskejma (Číňanovi, kterej je zvyklej na víc manželek, by to asi nevadilo), ale udělali to fikaně - do tý Indiánky se zamiluje ten kovboj, takže Číňan si nakonec může vzít princeznu. U toho jsem se taky smála nahlas, protože tvůrci si dokázali dělat psinu sami ze sebe, dokonce na závěr pustili "pokažené" záběry, třeba kdy se Čínan pri svém kung fu sám bací podkovou na provaze, nebo kdy při smrtelně vážném prohlášení propukne v hlasitý smích. A nebo když projeví takové nadšení nad výkonem "princezny", že jí začne líbat (ve filmu v době tohoto záběru ještě stále před ní uctivě bije hlavou o zem). [pozn. Sida aka Hnidopicha: Jackie Chan: Shanghai Noon]

No a ve chvíli happyendu jsem jukla přes svého souseda (tvářil se pracovně a natolik duležitě cosi četl, že jsem to považovala přinejmenším za tajné dokumenty FBI. Byla to oficiální brožura jakési firmy, která tam objasňovala, jak dává každému zaměstnanci prostor k seberealizaci a podobný bláboly - pán zřejmě nastupoval u americký firmy a ideově se na to připravoval) - zjistila jsem, že jsme nad Kanadou, nejsou mraky a dole jsou vidět pole. Což se asi po hodině změnilo na hory, na vrcholcích už zasněžený, to jsme byli cca nad Calgary. A pak už to bylo zajímavý pořád. Jednak jsme letěli přes místa, která jsme v létě se Sidem procestovali, a jednak vidět Columbii (obrovská řeka) ze vzduchu je docela zážitek. Pak jsme se dostali víc k pobřeží a to bylo taky zajímavý, protože byly vidět tři solitérní hory. Snažila jsem se vyloudit z cestujících, co by to mohlo bejt za hory, ale nikdo nevěděl. Takže jsem přisoudila, že ta veliká bude Mt. Rainier, ta menší St. Helena, ta nejblíž Mt. Shasta, ale pak jsem ke své hrůze zjistila, že je tam ješte jedna! To mě trochu vyvedlo z konceptu, ale pak mi ten chlápek vedle řekl, že by to mohl bejt Mt. Washington. Ale možna se mýlíme vsichni...

A pak jsme najednou přistáli v San Franciscu. Kupodivu šlo všechno hladce, nikde žádný zácpy, nikdo mě s ničím neotravoval a dokonce se ani nekonalo placení za letištní vozíky, kterým mě Sid strašil (na vnitrostatných letech v San Franciscu si můžete vozík půjčit za dolar, což by na mezinarodnich bylo v praxi docela zajímavý). V okamžiku, kdy jsme měli teprve přistávat (přiletěli jsme o půl hodiny dřive, což se mi stalo snad poprvý v životě), jsme už čekali na bágle. Náš kapitán k tomu s typickým britským humorem poznamenal, že bágle nejedou, protože jsme vlastně ještě ve vzduchu.
Sid na mě nejen čekal u výlezu (zjistil na síti, ze přiletíme dřív), ale dokonce stihnul dát domácnost do pucu. (Myslim, že jsem se vdala DOBŘE, protože jediný, co tu dělá binec, jsou moje nevybalený bágly.)

Z letiště jsme šli na výlet na kopec nad Pacificou... Zjistila jsem už posledně, že jít se rovnou z letadla "vydejchat" někam ven není od věci. Pak jsme sjeli dom, já skočila do vany, a šli jsme na sushi. To je něco, nač jsem se těšila celý ty dva měsíce. Polívčička "miso" a potom syrový rybičky s rejží... byli jsme v Sono Sushi, kde jezdí jídlo na malejch mističkách na lodičkách v kanálu zabudovaným v baru. Sedíte u baru a lovíte si, nač máte chuť a uprostřed stojej kuchaři, kteří připravují čerstvé porce.

Dneska jsem se stihla seznámit se Sidovým zubařem. Vypadá tak na šestnáct a prej se na mě teší... no já na něj ani ne... ale je to dobrý, je mrňavej, takže kdyby mi ubližoval, určitě ho přeperu. Taky jsme se byli podívat po nějakych autech, a teď přemejšlíme, co a jak. Byla tam pěkná Honda Civic, připomínala jízdníma vlastnostma Olušku, ale je bez klimatizace, což Sid považuje za průšvih... je pravda, ze v létě je tu docela teploučko... tak nevím... zase bych auto potřebovala dost rychle, protože buďto se nikam nedostanu a budu zavřená doma a nebo budu muset Sida vozit do práce a z práce (aby mi přes den auto zůstalo).

Jinak Sida bolí zuby, mě afta, takže tu kolektivně skučíme a kloktáme heřmánek... hehe, manželskej život, jak když vyšije... :-)

[Domů] [Následující] [Pište] [English version]