Nikdy neříkej nikdy (3/4)

Dlooooouhá jízda

	Praporek u krajnice značí, že se bude konat traffic jam uprostřed pouště.

V Bendu jsme museli brát benzín, což je v Oregonu na dlouhé lokty. Tady zřejmě dodnes považují automobily za ďábelský vynález a tak vám všude předepisují nesmyslně nízké rychlosti (myslím, že i na dálnicích tam bylo 55 mph), před každou křižovatkou s polňačkou vás straší zácpami, a pokud se - nedej Bože - sejdou dvě auta na jedné ulici, je z toho národní katastrofa. Kromě toho, do ďábelského stroje se musí lít tak příšerně nebezpečná látka jako benzín, a mírumilovné občany je třeba chránit. Proto s benzínem smějí operovat pouze k tomu povolané osoby, což znamená, že u pumpy si postojíte, dokud na vás nedojde řada, aby vám pumpař odborně natankoval.

Zhruba od Oregonu se datuje náš zvyk oslovat se "mámo" a "táto". Když jsme se courali za jakýmsi nešťastníkem, který jel pro jistotu o deset mil méně než doporučená rychlost, před každou zatáčkou zpomaloval na tempo unaveného volského potahu a já za volantem nervózně poskakovala, uklidňoval mě Sid tím, ať se na něho podívám, zoufalec veze manželku a ta na něj pravděpodobně neustále vříská: "Táto, zpomal, jedeš jak šílenec, dyť nás zabiješ..." Většina těchto řidičů vypadala opravdu na takovýto politováníhodný případ. Začali jsme si tedy před každou zatáčkou taky říkat "táto, zpomal" nebo "mámo, dyť skončíme ve škarpě". Dodneška se tomu hrozné chechtáme, ale máma a táta už nám zůstali.

Když jsme měli pumpovací utrpení za sebou, vydali jsme se hledat Pine Tavern, kterou nám doporučil majitel General Store ve Fort Klamath - že prej je to tam dobrý, on tam bere "mámu" na večeři. Mimochodem, pánové a gentlemani, z Forth Klamath je to do Bendu přes 100 mil. Vzali byste vy svou milovanou tak daleko na jídlo???

	Tohle není ani skládka hnoje, ani Severočeská hnědouhelná pánev, nýbrž naprosto přírodní chráněná památka - pole lávy v pláních Idaha.

Už jsme hledání skoro vzdávali, když najednou se Pine Tavern na konci Oregon Street opravdu objevila. Slušně vaří, ale hlavně točí místní černé pivo. Sid (téměř zcela dobrovolně ) souhlasil, že bude nadále řídit on a já si honem objednala ještě jedno, než si to nerozmyslí.

No a pak jsme jeli a jeli a jeli.... začalo zapadat slunce nad pouští, chtěla jsem fotit, ale pořád jsme byli na blbém místě. Pak bylo vidět před námi pár kopců, chtěli jsme vyjet na ně a fotit tam odsud.... jenže. Opravovali silnici. Kde se vzal tu se vzal borec v oranžové vestičce a už jsme stáli. A stáli. A stáli. Nějaké dva kilometry od kopců. A slunce zapadalo. A my hleděli na asfaltéry a auta jedoucí z protisměru. Před námi stála červená Corvetta s takovým obstarožním seladonem za volantem. Docela mě pobavil, měl poznávací značku NVR2L8, což se dá přečíst jako "never too late" - nikdy není příliš pozdě. Ale na náš západ slunce už pozdě bylo - nakonec jsme ho nestihli. Pustili nás asi tak po půl hodině do protisměru a mohli jsme konečně těch několik kilometrů asfaltu objet. Jestli teď někdo z vás přemýšlí, proč jsme nejeli někudy jinudy, tak proto, že nejbližší odbočka směrem zpět byla možná sto mil, a znamenalo by to objížďku na několik hodin až dní. Přes pouště tolik cest nevede.

	Malá postřikovací letadla zoufale bzučela a chvátala vyklopit svůj kyblíček vody do hladových plamenů.

Původně jsme mysleli, že přejedeme Idaho a dotáhneme to až do Blissu nebo Jacksonu, ale před Boise (hned za hranicema Idaha) bylo jasno, že budeme rádi, když se dovlečeme do pelechu. Nesehnali jsme motel, museli jsme spát v hotelu. Komfortním. Ale bylo to příjemný.

Ráno jsem se dožadovala obsluhy, protože na pokoji byl sice kávovar a pytlík s kávou, ale žádný filtr do mašiny. Přibelhala se mexická pokojská, okoukla problém, roztrhla pytlík s kávou - a vytáhla pytlíkovou kávu, asi jako sáčkovej čaj, jen o trochu větší. Připadala jsem si trochu jak Hurvínek na výletě. No, člověk nikdy není tak starej, aby se nemohl přiučit novým kouskům.

	Každé oživení jinak lautr roviny bylo vítáno.

Idaho je hrozně nudný stát, placatý kam až oko dohlédne, a proslavený jediným - pěstováním brambor. Navíc jsme se tu bohužel ocitli v době požárů. Jednu chvíli jsme dokonce projížděli hustým kouřem, ale jak jsem tak koukala na ohořelou poušť, nepřišlo mi, že by tu požár napáchal až tak veliké estetické škody.

Stavěli jsme se na obědu v Blissu, v Ox Bow. Dobrou jídelnu poznáte podle toho, že tam baštěj místní, a tady bylo docela narváno. Ne, že by to byl až takový zázrak, ve vnitrozemí se jídelní lístek sestává ze sendvičů, hamburgrů, stejků a hot dogů, ale někde jsou přeci jen o krapet poživatelnější než jinde.

Čekalo nás ještě mnoho hodin za volantem, tak jsme si to zpestřili zastávkou na "Crater of the Moon". Je to lávové pole, krásně jsou vidět proudy ztuhlé lávy, bohužel na fotkách se to vyjímá asi tak zajímavě, jako hromada uhlí.

Titáni

Večer se krajina konečně začala měnit. Jeli jsme kolem přehrady, minuli jsme hráz a pokračovali kolem Snake River. Kopečky, stromečky, řeka... po dvou dnech v poušti a brambořištích osvěžující změna. Nakonec na obzoru vylezl Teton. Krásné zasněžené hory - přičtěte krávy na horských loukách a máte švýcarský kýč jak když vyšije.

	I bizoni v Americe nedělají búúúú, nýbrž MÚÚÚÚÚ. Navíc basem.

Jediným větším městem tady je Jackson Hole. Místní se snaží ze všech sil slovo "hole" (Díra) z názvu vypustit, ale co se mě týče, přijde mi docela případné. Jackson je poslední město před vjezdem do Yellowstonu a podle toho vypadá. Suvenýry, motel, suvenýry, suvenýry, veřejné záchodky, suvenýry... brrr. Ale zkuste se tam vyspat nebo navečeřet. Všechno drahý a - obsazený. A na ulicích stáda "přírodních rádobydrsňáků". Huh.

Díru Jackson jsme tedy opustili velmi rychle. Sid mi sliboval spaní, že bych ho za žádný motel nevyměnila, přála jsem si, aby měl pravdu. Zatím to na to nevypadalo. Opustili jsme hlavní silnici a zahnuli k Shadow Mountain, po něčem, co vypadalo jako hodně opuštěná okreska. Pak jsme v dáli před sebou uviděli na pláni rozeseté hnědé tečky a několik odstavených aut.

	Tetony se zrcadlí v jezírku.

Bizon je vlastně kráva. Chodí, žvejká trávu a bručí. Ne, nepřepsala jsem se. Bizon bučí tak, že se v panice rozhlížíte, kdeže je ten medvěd. Ale na mě působili docela mírumilovně, i když nebylo zatěžko věřit osvětovým letákům, že nemají moc rádi, když se je turisti snažej drbat na nose a že jsou mnohokrát těžsí a mnohokrát rychlejší než dvounožec. Stačil mi pohled na bizoní nos z okýnka vozíku - i tak se mi to zdálo na můj vkus až příliš intimní setkání a radši jsem se nikdy nezeptala, jestli je pro bizona takovej problém rozšlapat automobil.

	Grand Tetons nám popřály dobrého jitra.

Nafotili jsme divoký skot a pokračovali k hoře. Na úpatí je cosi jako tábořiště, ale rázně jsme zavrhli spát ve společnosti ostatních lidí, zvlášť, když si připravovali báječně vonící barbecue - vsadím se, že medvědi ze širého okolí měli tu noc pohotovost. Z okresky se stala polňačka a posléze jen vyjeté koleje. Na jedné z horních luk na nás čekalo další překvapení. Losi. Auto a lidi jim vadili mnohem víc než bizonům, naděje na focení minimální, zvlášť pro ubývající světlo (nemáme stativ - a kromě toho bychom museli k nehybnosti nějak přemluvit i toho losa...).

Tábořili jsme téměř na vršku. Sid měl pravdu, travnatý plácek mezi smrčky s výhledem na Tetonské pohoří byl rozhodně lepší než pokoj se sprchou v "Díře". Postavili jsme stan, pak koukali chvilku na hvězdy, na větvi za stanem čučel výr, prostě romantika.

	Kravky neradno drbati na nose, anžto běhají výrazně rychleji než turista, jakož i váhově jsou jaxi v přesile.

Ještě stále ve spánku jsem měla pocit, že je něco strašně špatně. Probudilo mě bručení. Sid spal jak zařezanej, musela jsem do něj dvakrát šťouchnout, než začal jevit známky života. Otázala jsem se ho, jestli si myslí, že to bručí bizon nebo medvěd. "Uklidnil" mě tím, že medvěd je strašně tichý zvíře a nevšimnu si ho, dokud mi nedejchne za krk. A že tohle jsou bizoni. A usnul. Já jsem přemýšlela, jaké výhody plynou z rozšlapání bizoním stádem oproti sežrání medvědem. Moc jsem jich nenašla. Pohled ze stanu žádné bizony v dohledu neodhalil (byla jasná noc a slyšet bylo určitě na mnoho kilometrů). Venku svítalo a já usínala, když najednou "chrup chrup" a zase "chrup chrup" a "mlask mlask". Tohle bylo zcela nepochybně hned za našima hlavama. Sid už byl taky vzhůru. Snažili jsme být potichu, ale už se vám někdy podařilo rozevřít masivní zip na stanu bez strašlivého "vzuuuum"? A tak jsme zahlédli z jelena jen bílý poskakující flíček mezi smrčky. Bylo nám to líto, ale chtěli jsme dohnat trochu toho spánku. Jen jsme oči zavřeli - "chrup chrup". Abych to zkrátila, celá historka se opakovala asi pětkrát, zřejmě proto, že ze vší té vesele zelené trávy na okolních hektarech divočiny byla ta na deseti centimetrech mezi naším stanem a tropikem nejchutnější.

Snídali jsme s exkluzivním výhledem na Tetony, a pomalu jsme balili na další cestu. Do Yellowstonu jsme museli projet Tetonama, takže jsme nafasovali mapy a za chvíli jsme už fotili "Titány" (Teton se anglicky vyslovuje Titan). Bohužel byly trochu v oparu, tlačil se za námi kouř z Idažských požárů.

Sid mě varoval, že nás nečeká nikde žádné řádné jídlo - museli jsme vzít za vděk barem v Lodgi uprostřed Titánů. Já jsem dostala unavený salát, Sid nějakou mrtvolu, servírky zpomalené... klasický případ toho, jak to, co by bylo bývalo mohlo být kvetoucím byznysem, umoří státní dohled a nedostatek konkurence (Lodge patří státu a je pod státní správou). Nenechali jsme jim žádné zpropitné, nicméně nevím, jestli tohle může jejich služby nějak vylepšit. Ale je pravda, že z baru je nádherný výhled.