Nikdy neříkej nikdy (4/4)

Masový národní park Yellowstone

	Stará věrná - pravidelný gejzír, dnes obklopený hotely a nákupními středisky.

	Klidnější prdíky tvoří překrásně čirá alabastrová jezírka. Leč nekoupat!!! Ledaže byste chtěli být vaření.

Přehrčeli jsme hranici Tetonu a Yellowstonu. Sid drandil přímo k Západnímu palci (West Thumb) a tam jsem se poprvé seznámila s pořádnými "prdíky". Smrdělo to ďábelsky, ale bazénky s čirou modrou vodou, olemovanou bílými solemi, přímo zvaly k vykoupání. Bohužel, pár týdnů po nás trojice Američanů tento nápad realizovala, nedbajíc varování, že voda má kolem 80°C. Myslím, že jedna dívka z trojice to nepřežila.

Na parkovišti jsme viděli auto ze Severní Drkoty s českou vlaječkou na kufru. A opravdu - v jednom místě nás oslovili dva kluci. Prej studujou v Dakotě a vyjeli si na výlet. Prohodili jsme pár zdvořilostních frází a pokračovali každý svým tempem k Yellowstonskému jezeru a kolem dalších gejzírů.

	Kolem malebné řeky, protékající bublavými loučkami, vedou mnohé turistické chodníčky.

Jako správní Američani jsme pak naskočili do auta a pokračovali. Upřímně řečeno - v Yellowstonu se bez auta nikam moc nedostanete. Celý park je obrovský a pokud, jako my, jen vyzobáváte ty největší pecky.... jenomže tentokrát jsme se málem nedostali nikam ani autem. Ujeli jsme kousek a hopsa hejsa - další míli jsme poskakovali po čtyřech metrech. Zácpa kam oko dohlédlo. Sid strašil, že jestli je to až na nejbližší (asi pět mil) vzdálenou křižovatku, měla bych začít vybalovat spacáky.

	Wildlife (divoká zvěř) v pojetí masového parku Yellowstone. Kdyby laň nebyla na řetězu, někteří turisté by z auta v životě neviděli, jak vypadá.

Ale nakonec nebylo třeba. Celej problém způsobil, prosím, jelen pasoucí se pár metrů od silnice. Bohužel tak, že byl vidět z auta. Vypadalo to jak lidová audience u královny. Auto zastavilo, stáhla se okýnka, vyjely objektivy foťáků, cvak cvak, auto odjelo, na jeho místo přijelo další, zastavilo, cvak cvak (když už tu čekáme, takovou dobu, tak mámo foť ). A jestli si ten jelen nešel někam schrupnout, tak tam cvakaj dodnes. Potom, co nám na Shadow Mountain jeleni kousali trávu de facto zpod hlavy a co jsme viděli medvěda a losy a projížděli na dva metry od stáda bizonů, nás nějaký jelen mohl drbat na zádech. Ale parkoví návštěvnící byli jak utržený ze řetězu.

O kus dál se páslo stádo jelenů na louce. Auta chaoticky zastavovala uprostřed silnice, tůristíí vyskakovali o zlomkrk a běželi, běželi za jelenama. Vypadalo to jak hon na ufony. Brrr. Začínala jsem mít Yellowstonu plný zuby. Ale přece se sem do tý pakárny nepotáhneme někdy znovu.

	Šluchta řeky žlutého kamení - Yellowstone River Canyon.

Samozřejmě jsme nemohli vynechat Old Faithful. Gejzír, který si vydobil své jméno pravidelností, s kterou gejzá. Zbývala asi hodina do začátku představení, šli jsme se projít kolem. Na veliké pláni kolem řeky jsou vystavěny chodníčky na kůlech (solná krusta kolem gejzírů je křehká a člověk se na kterémkoliv místě může propadnout do bývalého nebo budoucího gejzíru). Za chvíli mi šla hlava kolem. Když vidíte 156tý výtrysk... začne to být trochu nuda.

Kolem "Staré Věrné" se shromáždil snad dvoutisícový dav. Sledovali jsme to zpovzdálí... inu... prostě zase jeden gejzír.... Bylo na čase změnit scenérii.

	Podle sirnatého zabarvení skal byla řeka a posléze i národní park pojmenován.

Tiše jsme zadoufali, že všechna jelení představení už skončila (někteří "divocí" zvířáci měli kolem krku obojek) a začali se odsunovat směrem k severnímu výjezdu z parku. Docela to šlo, jeli jsme sice ve štrůdlu, ale jeli.

Sid mě zlákal ještě na kaňon Yellowstone River. Natřískané parkoviště a betonový chodníček připomínající Václavák sice působily dost odpudivě, ale vyhlídka stála za to. Kaňon je uzavřený, v podstatě neproniknutelný, mezi vysokými stěnami bouří opravdu dost divoká řeka s malebnými obrovskými vodopády.

	Systematické chrlení horké vody vytvořilo kolem pramenů malé úhledné kráterky.

Zjistili jsme, že o kousek dál je ještě jiná vyhlídka. Cestou na ni byl značen sestup k vodopádu, "nevhodný pro osoby se slabým srdcem a dechovými potížemi" - hurá. V první zákrutě odpočívala rodinka, která nám sdělila, že dole je docela pěkná vyhlídka, ale výstup je fakt náročný. Náš předpoklad byl správný - je třeba udělat více než sto kroků od automobilu? Překonat pár schodů? Ano? Místo bude davuprosté.

Bylo. A pohled vodopádu tváří v tvář byl ohromující. Tříšť se vznášela do výšky několika desítek metrů, srážela se na stěně kaňonu a stékala dolů v podobě potůčků. Z vršku se blížili další dva lidé se "silným srdcem", intimní chvilka s vodopádem končila. Zbývalo prověřit náš krevní oběh, zdali zvládne vysoukat nás do výšky zhruba pátého patra. Zvládl. Zřejmě jsme zdraví jak řípa .

Na seznamu největších atrakcí Yellowstonu zbývala Mamutí jezírka. Ale připadali jsme si jak po dni stráveném ve velkoměstě a ne v přírodě a já navíc měla pocit, že jestli uvidím ještě jednoho dychtivého turistu, začnu hystericky vřískat. Představa liduprázdné Montany hned za hranicemi Yellowstonu mě lákala víc než slib solidní večeře.

Letem světem Montanou, Washingtonem, Oregonem ... domů!

	Doslouživší nejlepší přítel Američana. Na velké fotce jsou detaily aktivistických nálepek: RECYKLUJ NEBO ZHYŇ, MÁTE JEŽÍŠE?, PŘEŽITÍ SPASENÝCH, JEN DO TOHO!

I večeři jsme zvládli, v pochybné pizzerii, která zřejmě nebyla turistickou atrakcí. Nervy mi přestaly téct při pohledu na normální otrávené ksichty - osazenstvo rozhodně nevypadalo na to, že by jásalo nad každou opelichanou veverkou. Jaká to úleva.

Setmělo se a na cestu nám svítil neuvěřitelně oranžový měsíc. Přišel nám nádherný. V jeho svitu jsme dojeli až do Bozemanu, kde jsme s povděkem zapadli do motelu, a hlavně do sprchy (kombinace potu, slunečního krému a prachu vytváří velmi zvláštní pleťovou masku ).

Ráno nám vtrhla do pokoje pokojská. Asi usoudila, že už jsme odjeli (nevím podle čeho, ale od té doby pečlivě věšíme na dveře cedulku NERUŠIT). Na snídani v místní kavárně jsme také zjistili, proč byl tak nádherný měsíc. Montana hoří a ta krásná červená bylo jen světlo filtrované přes kouř.

	Hoří les na pomezí Montany a Washingtonu.

Montanou jsme tedy museli projet rychleji, než jsme plánovali. Sid stejně musel za pár dnů zpět do práce, nemohli jsme už výlet protahovat, jakkoliv moc jsem chtěla vidět Glacier NP. A tak jsme pokračovali celý den v kouři až do Missouly. Tam jsme poobědvali a pokračovali na Lolo a po dvanáctce na Pomeroy. V průsmyku jsme viděli několik požárů. V Idahu se zdály neškodné, hořela jen řídká tráva, tady, bohužel, umíraly nádherné lesy.

Silnice vedla z velké části kolem Clear Water River. Moc pěkná řeka, s lesama, šutrákama a čistou vodou byla téměř kýčovitá. Vjížděli jsme do státu Washington.

V Lewistonu jsme chtěli polknout nějakou večeři, na jídelním lístku klasika - sendvič, fazole, stejk nebo hamburgr. Objednala jsem si tuňákový sendvič - a přinesli mi chleba s marmeládou. Asi mám rušivý vliv na sluchové zařízení servírek či co. Tohle se mi stává dost často, a nic neni platný, že přitom píchám prstem do jídelního lístku, aby k mýlce dojít nemohlo. Servírka to brala s humorem, donesla tuňáka. Bylo na čase začít hledat pelech.

Kolem nikde nic, jen "chlupaté" kopce porostlé suchou žlutou trávou. Sid sice tvrdil, že kousek na jih od Pomeroy je National Forest, ale mě se nezdál výskyt stromů příliš pravděpodobný.

	Pruhované "chlupaté" kopce jihovýchodního Washingtonu. Tady že má být někde Národní les???

Pomeroy je prťavá díra, chvíli jsme hledali tu správnou odbočku. Ještě že vozíme GPSku. Sid nás našel na mapě a dirigoval mě kamsi mezi kopce. Pár mil a byli jsme v lese... Chvíli jsme hledali to správné místo na stan a nakonec byl tam takový travnatý plácek mezi stromy, který sliboval ráno docela pěkný výhled.

V noci nás nechodili okusovat žádní jeleni, ale pro změnu kolem vyli kojoti. Ráno bylo moc pěkné. Takové to jitro, co slibuje neměnně slunné počasí, ale pod stromy je ještě příjemný chládeček, nikde nikdo, jenom v lese vříská sojka. Lenivě jsme se povalovali, zobali snídani, klábosili a užívali si samotu.

Sid se tak nechal unést poklidem, že bafnul pistoli a třikrát si vystřelil na pařez před stanem. Na moje obavy, jestli "na nás někdo nepřijde" odpovídal tím, že střílet v národním lese zakázáno není, jen lovit zvěř.

Jenomže k mojí hrůze se za chvíli z lesa ozval motor. Johnu Smithovi trvalo asi patnáct minut nás najít. Zatím jsme zvládli se oblíct a pobalit většinu věcí (včetně pistole). A už byl u nás zrzavý chlápek se skobovitým nosem. Prej jestli jsme něco neslyšeli, že někdo třikrát střílel o pomoc. Nevím pořádně proč, ale radši jsme naši pistoli zatloukli.

John Smith byl v lese zaměstnán jako požární hlídka a zjevně byl nadšen, že si má s kým povídat. Skejsli jsme s ním určitě dýl než hodinu. Povídal nám, jak hasej požáry - auto vysadí do lese tlupu chlapů s lopatama, která může udělat jen to, že vykope příkop, aby se požár nešířil. Protože v lesích nejsou silnice a cesty, na mnoho míst se žádná technika nedostane.

	Teprve čtyřpatrový kolesový parník (u kopce vlevo) na řece Columbia dodá tomuto toku správné měřítko.

Taky nám říkal, že je ze čtvrtiny Indián (moc na to nevypadal, až na ten nos), že teď bydlí v motelu v Pomeroy, že je rozvedenej, žije s přítelkyní, má s ní šestiletýho kluka, chtěj se vzít... prostě takovej obyčejnej život chlápka z Washingtonu.

Říkali jsme mu o našem setkání s medvědem, on nám na oplátku líčil, jak potkal grizzlí mládě. On se lekl, mládě se leklo. Medvídek na nic nečekal a začal kvičet, John Smith také nečekal a vzal nohy na ramena směrem k autu. Po cestě málem porazil svýho bráchu, jen na něj zařval, ať taky utíká. Zamkli se v autě, mezitím, co jim rozzuřená grizzlí máma slintala na okýnka, nabíjeli co nejrychleji pušky, kdyby došlo na nejhorší. Medvědice se naštěstí po chvíli unavila a odešla. Vyptávala jsem se dál na medvědy, protože nikde před tím nám nikdo nechtěl dát jinou radu pro případ setkání s mědvědem, než "don't" (radši se s ním vůbec nepotkat).

	Vodopád Multnomah je jednou z malebných atrakcí Kolumbijské soutěsky.

Rady Johna Smithe zněly: nenosit v baťohu žádné jídlo, ani krémy na opalování nebo jakékoliv voňavé věci. Pokud něco takového nesete, stáváte se živým terčem a musíte se potom podle toho chovat (třeba se nehádat s medvědem o "jeho" baťůžek a nerozmlouvat mu pojídání vašich dokladů nebo zubní pasty). Černí medvědi se živí drobnými živočichy, lesními plody a vyjídáním odpadkových košů na parkovištích, člověk je pro ně příliš veliký. Pokud se ale medvěd tváří nerozhodně (nebo naopak až příliš rozhodně), je možné ho zkusit vyděsit - střelbou, nebo tlučením dvou kamenů o sebe. Příliš dlouho byli medvědi člověkem pronásledováni a třeskacích ran se prý bojí. Taky můžete zkusit štěkat, ale pořádně, jako lovící smečka, ne jako polštářový pekinéz (John Smith, k mému pobavení, oba typy štěkotu názorně předvedl). V případě, že se dostanete do pozice kořisti, můžete ještě stále vylézt na strom. Medvěd na strom vylézt samozřejmě umí, ale je mnohem těžší než člověk, větve se pod ním lámou. V případě, že medvěd přeci jen leze za vámi nahoru, je doporučováno kopnout ho do nosu - jediného citlivého místa na medvědím těle. No a také můžete utíkat. Zásadně utíkejte z kopce a jakmile bude vhodná příležitost, otočte se prudce o 180° (třeba kolem kmínku stromu). Medvěd má prsty na tlapkách stočené dovnitř, a při chůzi předkládá jednu tlapu přes druhou. V okamžiku, kdy zkusí prudce zatočit, zamotá si pazoury tak, že se skutálí. Skutálený medvěd se obvykle rozhodne, že mu ten kousek žvance nestojí za takovou námahu a odklidí se pryč.

John Smith pak ještě dlouze Sidovi vysvětloval, kam máme jet, jestli chceme vidět grizzliho. Dobře jsem si to místo zapamatovala, jen ať si Sid nemyslí, že mě tam někdy pod nějakou záminkou odvleče. Pamatuju si totiž i to, že John pravil, že na grizzliho nepomáhá nic, buď se nesmí utíkat vůbec, nebo se musí naopak utíkat velmi rychle - záleží na tom, na jakého jedince narazíte a v jaké náladě zrovna bude.

Nakonec jsme se ale přeci jen dokázali dobalit a odjet. Naše štreka vedla podél řeky Columbie až do Portlandu. Columbie se stále zvětšovala, v životě jsem tak velikou řeku neviděla. Geometricky řezané kopce a břehy dodávaly Columbii trochu Egyptskou atmosféru.

Na chvíli jsme odbočili, abychom se podívali na vodopád Multnomah, trochu jsme se prošli a protáhli zatuhlé končetiny. V Hillsboro jsme se stavěli na večeři. Projížděli jsme městem a Sid se optal, jestli mám hlad a co bych si dala. Pravila jsem, že něco mexického, načež to Sid říznul kolem bloku a zastavil před něčím, co vypadlo trochu jako garáž. Prej, když mexický, tak MEXICKÝ.

	Písečné kosy se střídají se zarostlými útesy oregonského pobřeží Pacifiku.

	Pohádková zátoka s majákem se kupodivu jmenuje Ďáblův loket.

V garáži mluvili všichni pouze španělsky, z jídelního lístku (tabule nad pultem, byl to takový skoro bufáč) jsem byla schopná porozumět burrito a vybrat si kuřecí a v koutku duše jsem přemejšlela, jestli jsme se neocitli přeci jen v příliš divokém prostředí. Na zemi zašlapané lino, umakartové stolky, na polici puštěná televize s něčím, co bylo ve španělštině a nápadně připomínalo Esmeraldu (rozhodně to musela být "argentinská telenovela"), u jednoho stolku zcela evidentně mexický "taťka", co vyvedl "mamku" na večeři po šichtě v obchoďáku.

Klučina za pultem málem omdlel, když jsme vstoupili, a protože nám objednaná burrita donesl kuchař osobně, soudím, že jsme se stali prvními gringy, kteří do toho podniku zavítali. Za dvě burrita a dvě limonády jsme zaplatili dohromady to, co všude jinde za jeden sendvič a já jsem svoje burrito nakonec nedokázala kompletně pozřít.

Napapkaní jsme skočili zase do auta a jeli až na pobřeží, do Tilamooku. Pokud by se vám někdy do Tilamooku zachtělo, tak na to zapomeňte. Pobřeží je nádherný, ale za podprůměrný motel jsme vyplázli přes sto doláčů, nebylo kde se najíst, prostě příšerná díra.

Ráno jsme chvíli placatili na pláži a pak pokračovali podél pobřeží na jih, směrem k domovu. Jenže dne ubývalo, nebyl čas na hrdinství, nakonec jsme se vrátili do vnitrozemí a hupli na dálnici. Chtěli jsme být ještě ten den doma, najednou další cestování ztratilo veškerý půvab.

A tak sešlo z mého přesvědčení, že se nikdy nebudu chtít podívat do Ameriky. Během dalšího měsíce následovala svatba a stěhování.
Žiju v zemi, kde máme moře, pouště, lesy, hory, sopky, jezera, sníh; kde jsou obchody otevřené minimálně do deseti večer (některé nonstop), kde se daňové přiznání podává po internetu, kde policisté nemůžou dělat namátkové kontroly a kde při odchodu z přízemního bytu nechávám bez obav otevřené dveře na balkon, aby se zatím vyvětralo a hlavně - kde v hospodách za jednu cenu neustále dolévají kávu.