Nikdy neříkej nikdy (1/4)

	Do Ameriky!

Nikdy jsem nechtěla jet do Ameriky (rozuměj do USA). Přišlo mi, že každej je z Ameriky paf, ale že i jinde je hezky a hlavně - jinde je míň šancí setkat se s Američany. Po zkušenostech s Amíky, kteří houfně najeli po revoluci do Prahy, aby tam "psali román" nebo nějakým jiným způsobem spasili svět, jsem je zařadila do kategorie, kterou mám vyhrazenou pro jehovisty, podomní obchodníky a levicovou mládež. Radši se s nima vůbec nebavit a - ještě raději - se jim rovnou vyhnout.

Naše voda v červnu 2000 to celé změnila. Najednou jsem měla koupenou letenku a jela se "podívat", jak ta Amerika vypadá DOOPRAVDY. Sid mi totiž nepasoval do kategorie pražských Američanů, jehovistů & levicové mládeže, a přesto se mu v Americe strašně líbilo (a líbí).

Vydala jsem se okouknout Hrochovu Ameriku. Vydávala jsem se na cestu opatrně, pouze na dovolenou, na tři týdny. O tom jsou následující stránky. Nebylo to bez následků, ale o tom je zase Deníček.

Začínáme vodou - výlet do Montereyského zálivu

	Monterey

MONTEREY je pobřežní město a jestli vám je to jméno trochu povědomé, tak si vzpomeňte, že jste kdysi četli Na Plechárně, nebo Pláň Tortillu. Plechárna (Cannery Row) se v Monterey stále ještě nachází, najdete také (prý) onen proslavený bordel (dnes prodejnu suvenýrů), i doktorův domek. Doktor má dokonce v akváriu takovou malou výstavku (jelikož byl napsán podle skutečné postavy).

My jsme ale (vzhledem k tomu, že jsem stále ještě vnitrozemní krysa) zamířili napřed k moři. Z Palo Alto jsme vyjížděli v pařáku, u moře vládlo typické červencové počasí. Na dekách (asi dvou na několikakilometrové pláži) se povalovala děcka a běhala do moře. Ti "normální" návštěvníci se zvolna procházeli v mikinách, no a já (nabalená ve větrovce) snila o kulichu. Kaliforňani (alespoň na téhle rovnoběžce) mají většinu roku příjemných čtyřiadvacet stupňů - a kvůli těm pár týdnům chladna v lednu se přece nebudou oblíkat. Jenomže nad mořem vzniká v létě inverze, která vytváří nad pobřežím příkrov mlhy. Pod ním se teplota vzduchu vyrovná teplotě moře, což je patnáct - ale když se místňáci nenavlíkali v prosinci, tak v červenci už tuplem ne, vždyť je přeci, hergot, léto, ne?

	Tichomořské pobřeží u Carmel Meadows

Nicméně pobřeží je nádherný, a - díky oněm nízkým teplotám - se nemusíte prodírat davy rudých břichoušů, nikdo na vás nepokřikuje se zmrzlinou či jinými plážovými požitky a jste ušetření řvoucích děcek (v koncentraci dvě děti na dvě míle pláže jsou tito tvorečkové roztomilí a pomilováníhodní). Byli jsme se podívat na pláž poblíž města CARMEL (opět Steinbeck), kde je nad pláží "oltář" - velký ztopořený šutr, u kterého se konávají svatby. Svatba se nekonala, konal se malý mužík rozevlátého vzhledu, pózující s elektrickou kytarou. Měl s sebou ještě fotografa, který celou romantickou scénu dokumentoval. Rozevlátec se na Sida sladce usmál a fotograf uraženě prohlásil "...oni asi nevědí, kdo jsi". Zrychlili jsme krok, abychom nevybuchli v hrozný řehot jim do obličeje. Fotograf vypadal, že by urážku svého přítele smýval klidně krví. O kousek dál jsem přiměla Sida k vášnivému polibku. Možná to ode mne nebylo pěkné, ale musím přiznat, že nyvý pohled (zajisté slavného) umělce se mi vůbec nelíbil - cítila jsem potřebu mu naznačit, že Sid je již zadaný.

	Tohle je samozřejmě vydra v akváriu, v přírodě se k ní tak blízko nedostanete, hlavně proto, že málokdy vylézá na břeh...

Z pláže byl výhled na Ostrov pokladů (nějak se mi zdá, že už je těch knižních odkazů přiliš, ale znám málo míst, o kterých by se dalo tak báječně psát, jako o Montereyské zátoce) a pak nás ke studené kládě přikoval párek vyder. Mořská vydra je velká asi jako hodně tlustá kočka a má to skvěle zařízeno. Většinu života se povaluje na zádech v moři. Když uloví něco k snědku, prostře si to na bříšku a plave a baští. Když má mládě, tak ho vozí - na bříšku. Tenhle náš párek byla asi máma s odrostlejším mládětem. S hrůzou jsme sledovali, jak se potápí do zpěněné příbojové vody mezi skalami. Několikrát jsme už mysleli, že to špatně odhadla a utopí se (zdálo se, že to s ní smýká o šutry), ale vždycky se vynořila, párkrát dokonce i s kořistí. V takovém okamžiku se k ní vrhlo mládě s povykem a úlovek jí vyrvalo. Mimochodem, bejt vydří samičkou asi není žádnej med. Podobně jako mláďata, nechají se i samci samičkama krmit.

Samotný Carmel určitě potěší každého Evropana. Nejen, že to nejsou geometricky naskládané krabice, jak je v kraji zvykem, ale doopravdy má atmosféru lázeňského městečka - i s pasážemi, kavárničkami a tak dále.

Ale my jsme přijeli hlavně kvůli Monterey, kde jsme kromě výše jmenovaných atrakcí shlédli i akvárium (doporučuji, Montereyská zátoka se vyznačuje hlubokomořským příkopem, což je, takhle blízko u pevniny, rarita). Potvory za sklem jsou moc zajímavé a průvodci obvykle ochotně zodpoví vaše otázky. Pokud ale ve vás ryby a mušle vzbudí stejné asociace jako u toho průvodce, který se na dotaz po jménu jedné ryby zasnil a pravil:  Já si nemůžu vzpomenout, ale báječně chutná dušená na zelenině..." (tuhle historku mi vyprávěla Martina Křenová), tak můžete z akvária zamířit na molo a nechat se zlákat na clam chowder. Vypadá poměrně odpudivě, bílá šlemovitá polívka, v které plavou kousky vzbuzující zdání, že je už někdo požil, ale je to výborné jídlo.

	Highway 1 (vidíte, jak se klepu zimou? a to máme červenec!)

Další užitečnou vlastností Monterey (tedy alespoň pro nás) byl fakt, že jsme mohli využít pohostinnost našich přátel, manželů Křenových, v jejichž letním bytě u moře se skvěle spalo.

Nemohli jsme nevyjet na HIGHWAY 1. Kopíruje skoro celé kalifornské pobřeží Pacifiku, vede na útesech nad mořem, a je neodolatelná. Na tuto trasu doporučuju podrobit řidiče strašlivé přísaze, že bude pečlivě sledovat serpentýny na útesech a nekochat se okolím .

Během dvou dnů v Montereyské zátoce jsem se poměrně dostatečně vzpamatovala z jet lagu (nevolnosti způsobené rozházeným spaním a jídlem v neobvyklé hodiny kvůli časovému posuvu). Rozhodli jsme se vrátit Křenům klíče, zajet zpět do Palo Alta a vyrazit na opravdovou cestu. Bohužel následovalo něco, co připomínalo číslo sklerotického kouzelníka. Zpřevraceli jsme kapsy všech možných oděvů, obrátili auto naruby, ale kýženého triku (nalezení klíče) jsme nedosáhli. Rozloučení bylo poněkud nestandartní: "Děkujeme za všechno a ztratili jsme vám klíče od bytu." Jestli jsem si někdy připadala jako pořádnej pitomec, tak právě tenkrát.

Raftování na American River

V Palo Alto strávil Sid den na internetu a telefonu, snažil se nám zajistit raftování. Měla to být taková upomínka na vodu, ale provozovatelé z nás byli pěkně vyjevení. Nechápali, že jim jeden den voláme a hodláme jet hned ten další. Poprvé jsem se setkala s fenoménem amerického plánovaní: taková věc, jako jednodenní výlet, se plánuje rok dopředu.

Nakonec jsme sehnali místo, které se nám líbilo, slibovali čtyřkovou vodu, což jsme považovali za přiměřené.

	Tohle sice není American River, kterou jsme sjížděli, ale kdyby v ní bylo o něco více vody, vypadala by podobně

Vyrazili jsme k AMERICAN RIVER a nakonec potmě našli tábořiště u řeky. Jenomže k němu se nedalo sjet autem a bylo po půlnoci, nebyl čas na hrdinství (nošení všech věcí dolů a stavění nového nevyzkoušeného stanu by zabralo určitě víc než půl hodiny), zůstali jsme tedy na parkovišti, jen jsme si roztáhli spacáky vzadu v autě.

Ráno kolem nás začaly jezdit trucky s raftama, obvykle po nás dost divně koukali (asi nikdy neviděli rozdrbanou ženskou lízt ze spacáku či co), pomalu jsme se sbírali a čekali na naše průvodce. Ti přibyvše nám řekli, že máme čas a že dole ve vesnici je kafárna, kde si můžeme dát snídani. Zajásala jsem.

	Řeku jsme vyfotili, je na mě řada s řízením...

Moji náladu ještě pozvednul bar jak z divokého Západu. Lítačky, neuspořádanost, která svědčila o tom, že sem chodí jen místňáci - žádná nablejskaná uniformita McDonaldů. Kromě nás seděli u jednoho stolu čtyři chlapi. K mému překvapení tam popíjeli kávu a pojídali snídani - v kloboucích. Takových těch zápaďáckých.

Dala jsem si k snídani nějakej toast s marmeládou, Sid si dal cosi se strouhanejma smaženejma bramborama (brambory na nudličky). Poprvé jsem se tu setkala s úžasně příjemným americkým zvykem automaticky dolejvat kávu.

	Míříme k sopečnému Lassen NP - na krajině je to už vidět

Byli jsme připraveni na raftování. Musím říct, že i když kormidlo ovládal profesionální svalovec a my se většinou jenom dívali, stálo to za to. Bohužel neexistuje fotografická dokumentace, protože momentka, jak projíždíme peřeje, se dala koupit za "pouhých" dvacet dolarů. No a fotit se vzájemně v situaci, kdy máte co dělat, abyste nevypadli z raftu, moc dobře nejde.

Nakonec jsme ale byli spokojeni, anžto jsme se Sidem urvali místa na háčku, takže jsme krásně viděli a navíc jsme měli z první ruky všechny šlajsny. Tím, že jsme odjeli od moře do vnitrozemí, jsme se dostali do pásma s teplotama určitě přes třicet, po většinu dne bylo projíždění peřejma až po hlavu vysloveně příjemný, i když večeru už mi byla pěkná kosa.

Náš profesionální kormidelník byl takovej laxouš a pohodář, na volejích jsme civilizovaně klábosili o vodě, o požárech (na lodi byli s námi dva taťkové se třema klukama a jeden z nich byl hasič) a tak vůbec. Měli jsme docela kliku, druhou loď kormidlovala majitelka firmy a zavedla tam takové to organizované veselí ("to jsme to pěkně projeli, všichni si zatleskáme, ano, to je bááááječné"), které ve mě obvykle vzbuzuje dávicí reflex.