Kap.2: Raketový průjezd Skandinávií

Extatický mořský had ve městě Trelleborgu

Ve Švédsku si nás paní nechala v řad nastoupit a předvést pasy a finance. Jako na orloji, jenže je nás devět. Málem jsme odjeli bez nich (pasů).
Járo! Tady je na záchodě tekutý mýdlo, takže se můžeš napít.
Opět prší. Lepení střech provedeno na nejbližším odpočívadle zároveň s vařbou cibulové polévky. Teplé jídlo se zahajuje modlitbou "Růdl, růdl, ha, ha". Řidiči kamiónů sledují se zájmem naše počínání. Jeden zoufale troubí - byl to Čech.
Švédská roleta. (= drncající silnice) Jsou tu divné bílé krávy. Takovou krávu nelze pojmenovat Stračena, podotkl Jiřík.
Herec s velkým se smál, až se za velký popadal. No a? Zůstali jsme gentlemani. Nebo jenom tlemani. Pečkový syndrom.

Všude podle silnice jsou upravené dřevěné domečky bíle natřené kolem oken. Staví se tu ze dřeva, protože se rychle vytopí a vůbec. Při cenách elektřiny si to tady mohou dovolit. Ani jim nestojí za to na noc zhasínat.
Dělá se hezky. A to zrovna, když musíme spát. Odporné slunce se sem dere všemi škvírami.
Půda je zde značně kamenitá, všude jsou balvany. U jedné pumpy je vyvalili na anglický trávník a tím dosáhli estetického dojmu. Opět se jede non-stop. Noční semafory mají červenou a číhají na auta, aby ve chvíli, kdy tato zpomalí, přeblikly na zelenou. Večerní soumrak plynule přechází v ranní šero a západ slunce ve východ, takže už je vlastně dneska 17.6.
Co je to neděle? To je den, kdy se pořád jede. Takže by se vlastně měla jmenovat jedele. Dnes je ovšem pondělí.
Přes cestu přeběhla, vlastně spíš přešla srna. Lišče se naštěstí včas zastavilo.

Mezi Örebro a Gävle.

Značka parkoviště obsahovala i tento symbol.

Střídáme u jezera. Jsou tu úplně stejné kytky jako u nás - konvalinky, lecha, pampelišky. A za to jsme dali takový peníze. Podle lodí na kolečkách soudíme, že se blížíme k pobřeží.
Vpravo moře!
Vlevo skály!
Civilizace. Je tu jakési město, paneláky (vlastně cihláky) a ošklivá továrna. Záchodové okénko ve tvaru srdíčka je zřejmě mezinárodní. «java»

Krátké zastavení 17.6. v 11²⁵. Hroch s Jávou odběhli po E66 do dáli se slovy "pojďme si hrát na hoňku". Jedla je ale skeptik a prorokuje jim šlápnutí do něčeho. «iv»
Není nad pořádnou rozcvičku!

Vlevo vpředu hrad. Ne dřevěný, zděný s věží, oblouky a s erbem. I zde byla kdysi šlechta. Teď mají socialismus, ale naštěstí to není moc poznat.
V poledne (pondělí) jsme zastavili na chvíli trochu delší, s prvotním záměrem uvařit něco teplého k obědu. Poté, co jsme odmítli popaměti lovit potraviny, které by se daly vařit, uvařil se () jen čaj. Mezitím došlo ke komplexnímu úklidu Avie Marie. Sušili jsme venku larvy a též jsme objevili našeho dalšího spolucestujícího - plíseň paličkovou. Z přebraných potravin tedy vznikl První Skutečně Švédský Stůl (na železniční rampě) - FRST = First Really Swedish Table. Následující hromadné šílenství (čištění zubů) vyděsilo domorodého děda, který, projížděje kolem pomalu ve starém placatém autě, jal se na nás hovořit jakýmsi neznámým jazykem. Na Hrošíkovy mnohojazyčné výzvy nereagoval, a když nedostal žádné barevné cetky, ujel. «iv»

Přejíždíme most, umně klenutý, u Jiříka taky, přes fjord. Voda je nádherně modrá. Nebe taky. Již delší dobu projíždíme hornatou a fjordnatou částí Švédska. Zčistajasna se na dálnici objevil semafor, u něhož leží opalující se člověk a stojí auta. Je totiž červená. Za semaforem je čerstvý měkký asfalt, který se pravděpodobně nyní lepí na naše stolečky a židličky připevněné k podvozku. Stojí tu kamiony, které uvázly v asfaltu. Rychle pryč!!
Podél silnice jsou bedničky s pískem. Jedla tvrdí, že tam chodí zvěř močit. Šplháme do dlouhého táhlého kopce. Mařenka sténá. Výš už to snad ani nejde. A dlouhý táhlý úsporný kopec dolů. Bez motoru jsme to vytáhli na 90 km/h. Všude je voda a les. Je to moře nebo ne?

Před námi je Kutná Hora. Jsou tu paneláky. To bude ten socialismus. U pumpy je řetěz popírající fyzikální zákony. Visí nahoru.
Hrošík je nesmírně zábavný člověk. S takovým radostno cestovat. Momentálně je vykocen z postele břichem nahoru, hlavou a rukama dolů a mrtvolně zírá. Posléze se otočil na břicho, vesele se směje a tleská nožičkama. Džínová kšiltovka vhodně doplňuje jeho inteligentní zjev. «java»
O něco později byl velmi zaražen, smuten, ronil krokodýlí slzy a chtěl vystupovat v rychlosti 65 km/h. «iv»

Ku Haparandě a Polárnímu Pruhu.

Směřujem stále k Haparandě. Ve městě mají v řece vodotrysk. Uprostřed řeky břehuté prskají nad hladinu pramínky.
Straky jsou veliké a krotké.
Na palubě je mluveno anglicky. Jedlovi a Čudle se to nelíbí. But we must practice our English. Zpočátku se v angličtině probírají i finanční záležitosti, posléze je jako úřední řeč zvolena čeština.

Přes silnici přešli dva elci. Jára s Mirkem se je pokoušeli fotit. Poté, co přeběhla i černá kočka, toho nechali. Elcs run off and we are going to Haparanda.

Je právě 22:22 a to 17-06-91 - to jest 3 days ago, co jsme vyjeli ze Brna. Tachometr praví 11188 - tj. ujeto 2414 km. «ja»
To je strašná půlnoc. Vždyť je úplný světlo!! «java»

Na polárním pruhu, 3 hodiny ráno.

18.6. úterý
Dosáhli jsme polárního pruhu. Je bílý, dlouhý a přes celé parkoviště. ŽIVIO. Neřidiči požívají medicinální outěchu. Vyřízení řidiči také. Je zde s námi totální polární sob. Loudí chleba a má chlupatý parohy. «hro»
Předtím jsme viděli několik polárních zajíců a jednu polární lišku. Jedeme na sever za sluncem a to nemá být.
Finská hranice prý vypadá tak, že na ní svítí zelené světlo. Silnice se zhoršuje s narůstající zeměpisnou šířkou. Člověk spící na stolečku se stává torpédem. (Torpédo Lou).
Les je stále řidší, zato houstne spodní patro. Borůvčí. A lišejník. Řidiči na nás mávají.
To není silnice, to jsou schody!

Na této půlce Finska se chovají sobi.

Finská značka "město".

Finsko je daleko méně obydlené a méně civilisované. Vůbec se tady nedá psát. Americký živel však už pronikl až sem. Na odpočívadle u peřejí jsou místo dřevěného skřeta dva mikymauzové.
U pumpy nám dali za koruny → švédské. Je to tvrdá měna. Je opět krásný den a v jezeře by se dalo koupat. Má průzračnou vodu a písčitou pláž. Leč nikdo tak nečiní, buď že je pracovní den, nebo že je voda studená.
Sobi se tu volně popásají kolem silnice a nic si z nás nedělají. Maximálně šoufky. Domorodci vyvěšují kůže z lososů kolem silnice, aby nalákali blbé turisty.
Ivan říkal, že Laponci jsou zellení. «java»
Vegetace stále ubývá. Zrovna tak i civilizace, takže abychom poznali severofinské město (mimochodem vypadá jako autokemp s chatkami), Finové použili velmi ilustrativní značky. A to i na konec (totéž přeškrtnuto).

Švédsko, Finsko, Norsko ve 100 km.

Hranice do Norska jsme přejeli asi v 9:30 (úterý). Opět nás přivítala zeleným světlem a liduprázdnotou. Začátek norských silnic byl o poznání horší než ve Finsku. Taky užší. Ale pak se to vylepšilo. Krajina je kopcovitá a velmi jezernatá. Střídavě prší a vidíme mnohé duhy. Některé i několikanásobné. Na vyšších kopcích jsou zbytky sněhových polí.
Vypozorovali jsme zajímavý norsko-finský zvyk. Patníky jsou asi 120 cm dlouhé dřevěné pruty se dvěma cákanci vápna volně zapíchnuté vedle silnice. «iv»

10:45 právě jsme urazili 3000 km!
Všichni ostatní (mimo Ivana, Čudly a Járy) to prochrápali. Už jsou vidět první info cedule o Nord Capu! A zase leje. Na pravoboku teče řeka Alta údolím plným vody shora i zdola + několik vodopádů. Obávám se, že tam míříme. Stěrače full! a hurá. Před námi je krásná cyklóna. Údolí jsme se vyhnuli, dešti došla voda. Uf. Sněhových polí přibývá. Ivan mluví cosi o sněžnicích. «ja»

Zastavili jsme u jezera. V dálce jsou vidět zasněžené vrcholky hor, sníh slézá až do jezera. V blízku jsou vidět žluté a fialové kytičky. Je poledne, to je zrovna čas na vykoupání v jezeře (a to zcela, úplně v plavkách). Němci, co parkují vedle nás, nás mají za podivíny. Proto ještě šplháme na vodopád.

18.6. 14⁰⁰
Norsko vypadá podstatně civilizovaněji než Finsko. Je zde i jakési město. U města je jakési moře. Je to jako Štrbské pleso. Jenom ten odliv není von. Je to jako vypuštěné Štrbské pleso (Jiřík - Ivan - Jiřík).
Parkují na něm kabriolety, obyvatelstvo se zřejmě živí rybolovem. Čitelnost písma závisí na čitelnosti silnice. Porucha není na vašich očích (Ivan). Zastavili jsme u moře. Zkoumají puklinu v kole. Vyměnit či nevyměnit?

Tak jsme dojeli. Uprostřed puchýř.

Dopili jsme Křivánka. Načínáme Součka. Snad to na těch osmdesát kilometrů bude stačit. Technologie nalévání se zjednodušila použitím šlauchu, který Jedla ukradl sobům na polárním kruhu od koryta.
Mirek je máslo, protože nechce vylézt okýnkem na spojler pro Jedlovy ponožky.
Krajina je zde značně neutěšená. Bláto, kameny, sníh, sem tam nepříliš obydlená chajda. U jedné vlaje norská polovlajka. A ohrady, asi pro soby.
A nikde záchody s teplou vodou a tekutým mýdlem. A ani tady není kam a já už to nevydržím.
Laponská vesnice!
Tři týpka, pár baráčků a dvě boudy s vyvěšenými kůžemi na lákání cizinců. Jeden Laponec má ušanku a tričko. A nejsou to Laponci, ale Samiové.

Neroste tady kleč, ale zakrslé břízy. Jehličnanům se tady prý z jakýchsi prapodivných, Jedlovi neznámých důvodů nedaří.
Jsme ve Skaidi. Jiřík poznamenal, že když nic, tak půlku cesty máme za sebou.
«java»