Lékorčina dvojčata Enya a Loreena.

To, že bylo na vyhlídce větrno, jsem si zjevně pamatovala správně.

Díky tomu, že Lisa kdysi pracovala na naší veterinární klinice, jsem mohla nechat zařizování kolem Lékorčiny euthanázie na ní — už jen proto, že Lisa je obeznámená s tím, jak celý proces funguje — že krematorium si vyzvedne tělo u veta, takže nemusíme řešit během letního horkého víkendu převozy, případně "kam s ním". Za tohle jsem hodně vděčná, jednak, že to Lisa ví, a za druhé, že byla ochotná se ujmout zařizování a telefonátů.

Už jsem to asi psala, ale já dostanu ve stresu jazykové okno, přestanu pořádně rozumět, natož abych ze sebe něco vykoktala. Tenhle problém nemám s češtinou či slovenštinou, ale angličtinu jsem se učila až v dospělosti a nefunguje mi v takovém tom podvědomí. Dnešní děti mají výhodu v tom, že angličtina je všude kolem nich, ale nám za totáče těch pár filmů, co prošlo cenzurou, pečlivě dabovali, a i ve škole jsme se učili "ví ver dzer jestrdej" s tvrdou českou výslovností, která nijak nenapomáhala tomu, abychom se naučili rozumět rodilým mluvčím (a upřímně, ani oni nám). Oproti tomu třeba vídeňská němčina, kterou jsem v dětství slýchávala z pokoutního chytání rozhlasu a televize, mi zní povědomě a jsem schopná ji částečně pochytit (německy umím jen trošku z Duolinga z poslední doby), ale ta angličina ne a ne. Zkrátka starého psa novým kouskům nenaučíš ani za čtvrt století. A tak je starý pes občas za vola, když jen čučí a otvírá hubu naprázdno jak kapr na suchu a není schopen ze sebe vypravit souvislou větu, nebo alespoň slova, která by byla všechna ze stejného jazyka a ještě dávala smysl spolu dohromady. Při psychické rozloženosti, v níž jsem kolem Lékorky existovala, by nejspíš mé pokusy o nějakou domluvu nebyly ani efektivní ani důstojné.

Vyhlídka tam taky byla náramná.

Ve Fredericku bylo větrno.

Lisa to všechno zvládla s přehledem, a když jsme se z toho všeho trochu vzpamatovali, mohli jsme se v neděli vypravit i s Lisou na Double Black Diamond Trail, vyčistit si hlavy od smutků a stresů. Od zimy Sidovi říkám, že bych se chtěla znovu podívat na tu "tmavou skálu s vyhlídkou, jak tam hrozně foukalo", a tak od zimy chodíme po všech čertech (= po Shermanských horách) a hledáme, kterou vyhlídku bych tím mohla myslet. Ve Wyomingu totiž (hrozně) fouká skoro pořád a skoro všude, a vyhlídek tu máme taky spoustu. Navíc je tu tolik kopců a skal, že velká část z nich ani není pořádně pojmenovaná. Obávám se, že se mnou byla domluva jak s Tatarem, ale nakonec náš místní odborník na turistiku (Sid) přeci jen dokázal skálu triangulovat.

Část cesty vede po mokřinaté louce, kde i v tomhle suchém roce byla docela bažina. Lisa, která přijela narychlo kvůli Lékorce, si ani nesbalila pořádné boty, takže šla v sandálech. Museli jsme jí tudíž vyhledávat cestu a vodit po kládách hozených přes nejmořkejší místa. Všude byla spousta kytiček a vyhlídka byla skutečně VELMI větrná (ha, nemýlila jsem se!) a krásná. Cestou zpět už jsme zvládli bažinu více méně obejít, jediným dalším zádrhelem na cestě byla lezecká hromadná výprava, která stezku vedoucí kolem skály zablokovala hamaky. Mladé perspektivní borce ani nenapadlo, že by se mohli vyvalit ze svého ležení, abychom mohli projít, a dívali se, jak se prodíráme roštím. Chtělo se mi s Cicerem zvolat O tempora, o mores!, čímž bych si asi upevnila pověst staré prudivé báby, tak jsem si to nechala raději pro sebe.

Museli jsme létání vzdát a balóny zase sbalit.

Sidův výlet ke Guernsey.

Následující víkend — tedy už od pátku, se konal balonářský festival Frederick in Flight. Na ten obvykle přijede Jeanne s Tomem, a cestou se u nás stavují, abychom měli čas si dát společné jídlo a popovídat si bez stresu kolem letu. Letos se nabízelo, že by přijeli ve čtvrtek přes den — ale protože museli být v pět hodin už ve Fredericku (tj. potřebovali by ve tři vyrazit OD nás) a já teprve ve tři vyrážím z práce a Sid až v pět z Fort Collins, vymyslely jsme s Jeanne, že se u nás staví naopak cestou z Fredericku, v neděli odpoledne, kdy nikdo nikam nekvačí a neuhání a nemusí nikde být na určitou hodinu, a že si dáme v klidu večeři a oni u nás přespí a budeme mít na sebe čas.

A když už jsem byla v tom organizování a logistice přesunů, tak jsem si vymyslela, jak bych mohla spojit Frederick se šermem. My bydlíme pětačtyřicet minut jízdy (mimo špičku) od Fort Collins, kde pracuje Sid. Frederick je o dalších pětačtyřicet minut dále na jih — a půl hodiny od Fredericku je Broomfield, kam jezdím na šerm. Sid odjel v pátek ráno na balóny do Fredericku, tam odtud se vrátil do práce a večer dojel na hotel v Brightonu (kousek od Fredericku). Já jsem šla v pátek do své práce v Cheyenne, z práce se vrátila obstarat zvěř a sbalit se, a pak odjela (za velkého proklínání páteční dopravy) do Broomfieldu. Tam jsem vesele šermovala do půl desátý a pak si libovala, že mě nečekají dvě hodiny v autě, ale jen dvacet minut na hotel — a že ve době, kdy bych tak nějak dojížděla domů, jsem byla umytá, v pyžamu a v (hotelové) posteli.

Panorama Snowy Range.

Na horách je jaro se spoustou kytiček.

Ráno jsme nemuseli vstávat v půl čtvrté, nýbrž až v pět, abychom ve tři čtvrtě na šest byli ve Fredericku na balónech. Sid tvrdí, že mu zase tolik nepomohlo, protože jel po práci na jih směrem na Denver a zabralo mu to tolik času, jako kdyby jel domů, ale já jsem byla velmi spokojená — ušetřila jsem si hotelem jednak noční cestu domů, a pak zase ranní cestu do Fredericku. Ha!

Bohužel ve Fredericku se zvedl vítr, který ošklivě lomcoval s postavenými balóny, a tak se zase nelétalo. Nějak tam nemáme štěstí na počasí. A nebo si neumím vybrat den — v pátek se létalo, ale to jsem byla v práci. V neděli bych musela ráno vstávat v těch půl čtvrté a jet se Sidem z domova, a na to jsem si přišla příliš stará a unavená — a dobře jsem udělala, protože ani v neděli se neletělo. A já se fakt potřebovala POŘÁDNĚ vyspat ve své posteli. A taky trochu uklidit doma a připravit hostovskou ložnici, převléct postele a tak dále pro Jeanne a Toma, aby měli kde hlavu složit. Na večeři jsme je vzali do TJoe's — v poslední době jsme si tento steak house oblíbili. Je blízko a personál je velmi přátelský, takže tam máme pocit vítaných štamgastů.

Fialové sedmikrásky.

Sukně je na túry pohodlná, takže kašlu na to, co si kdo myslí.

Den Nezávislosti letos připadnul na sobotu, což bylo poněkud zlostné pro lidi, kteří závisejí na státních svátcích a firemních volnech. Na druhou stranu to mělo výhodu v tom, že jsem mohla pozvat šermíře do stodoly nakombinovat během odpoledne grilovačku a meče. Naše děti byly kdesi s kamarády, a my jsme staří páprdové, takže se setměním jsme se pokochali sousedskými ohňostroji — a šli spát. V neděli jsme se vypravili se Sidem na Lost Lake. Před dvěma lety jsme toto krásné jezero objevili na výpravě od Brooklyn Lake a tak jsme to letos zkusili z druhé strany, od Lewis Lake.

Doufali jsme, že takhle v neděli už budou lidé různě z hor odjíždět a zástupy bydliků v protisměru tomu nasvědčovaly, ale i tak bylo u jezera narváno, na maličké parkovišťátko jsme se ani nepokoušeli dostat a zaparkovali jsme na prvním příhodném fleku u cesty. Pak už nás ale čekala jen samá pozitiva a jistoty. Cestu jsme více méně znali, ve třech tisících dvou stech metrech byla příjemná teplota, kvetly kytičky a sněhu bylo jen tolik, aby (asi dvě) závěje byly pouhým příjemným zpestřením výletu.

Sid z nějakého důvodu sukni nechce a zůstává u šortek...

Sandy Lake.

Tady bych se ráda zmínila, že jsem tento výlet absolvovala v sukni. Nosím sukně na šerm, protože se v nich dobře pohybuje a dá se pod ně leccos schovat — třeba pánské kalhoty na americký fotbal s ochrannými vycpávkami. Používáme tupé meče, ale pořád je to ocelová tyč, kterou když vás někdo přetáhne, tak vám může způsobit minimálně ošklivou modřinu. A i v přátelském duelu, kdy se rozhodně nechcete navzájem "zmlátit", se při rychlostech a intenzitě utkání stávají nehody.

S oficiálními ochrannými kalhoty na šerm, tak jako se všemi kalhoty, mám totiž problém — dámské kalhoty mi jsou krátké jak v nohavicích, tak přes zadek, takže mi nahoře při každém pohybu tvoří instalatérský výstřih. Pánské kalhoty se dají koupit obvykle v delší verzi, ale zase mívají rovný střih — tj. když jsou široké dost, abych se do nich vešla svými stehny a zadelí, tak mi v pase odstávají a tvoří mi pocitově prostředí jako bych byla navlečená v sudu. Domnívám se, že sukně, pod kterou skrývám elastické kalhoty s vycpávkami, je nejen funkční, ale i esteticky milosrdná k mému okolí.

Cíl naší cesty, Lost Lake.

Sandy Lakes cestou zpět.

Když mi kolegyně šermířka podarovala svou historickou lněnou sukni v pase na tkaničku, získala jsem rázem obleček nejen funkční, ale i vypadající relativně středověce. A tak jsem i při řešení problému "co na sebe do hor" sáhla po sukni. Kraťasy mám, ale v těch se blbě prodírá roštím a chábím (skončíte s odřenýma nohama), a v dlouhých kalhotech se mi nechtělo se pařit a vztekat se s nepadnoucím střihem. Samozřejmě, že jsem si do batohu ty kraťasy sbalila, kdyby to v sukni fakt nešlo, ale výsledek byl překvapivě pozitivní. Dlouhá sukně mi chránila nohy před klečí a keři, sluncem i komáry, a přitom mi nebylo vedro. Ani zima, protože sukně chrání před větrem. A mohla jsem si v ní klidně v lese sednout a nepřemýšlet, jestli se mi roztrhne nebo ušpiní (tak jako některé funkční materiály). Jediné, na co si musím dávat pozor, je délka — abych si ji nepřišlápla a nerozplácla se jak žaba.

Sid si ze mě dělal legraci, že kdybych jen měla nějaký příhodnější klobouček, tak bych se mohla vydávat za Mennonitku nebo Amišku — a musím říct, že pár udivených pohledů od ostatních turistů jsem taky zaznamenala. Ale v mém věku už je mi fakt úplně šumák, co si o mně kdo myslí a i to, že nevypadám jako progresivní moderní turistka. Na druhou stranu, alespoň jsem měla důvod objednat si triko se šermířským motivem, které můžu teď k sukni nosit jako doplněk — abych trošku odrazila ten Amišský nádech.

Sidův výlet na Devil's Playground s dronem.

K sukni jsem si pořídila šermířské triko.

Důležité bylo, že jsem vyzkoušela, co si vezmu s sebou na VELKÝ VÝLET, který jsme se Sidem plánovali na půlku července. Po loňském Norsku jsme se rozhodli letos zůstat "doma ve Wyomingu" a spojit příjemné s příjemným a to balóny v Rivertonu s prozkoumáním Wind River Mountains. Ty jsme dosud neznali, viděli jsme jen malý kousíček u Sinks Canyon a je to pohoří, které přeci jen ještě pořád není tak profláklé jako Tetons a Yellowstone. Představa tajemných hor, do kterých se špatně dostává a u kterých je šance, že nebudou v obležení davů turistů, nás velmi lákala. Tom si nahlásil v práci dovolenou, aby se mohl starat o hospodářství, a my zkoumali mapy a začínali balit.