Lékorka se narodila Pixie - ta je úplně vlevo - pojmenování Lékorka, Marshmallow a Oreo dávají smysl, když se podíváte na vybarvení kůzlat.

Veselá zvědavá kozenka se nám velmi líbila a záhy se stala naší.

Doma po návratu z balónů vše na první pohled vypadalo normálně, ale na druhý pohled bylo jasné, že Lékorce je zase hůř. Za dva dny mé nepřítomnosti se zase snížila její ochota se hýbat z vyhloubeného prašného hnízda. Když jsem si k ní sedla, tak se nechala drbat a hladit a pravila, že je to všechno v pořádku, ale že je hrozně unavená. Ostatní kozenky kolem nás postávaly, některé se vnucovaly také na drbání, Freddy do Lékorky strkal nosem a různě ji olizoval a povzbuzoval, aby se zase začala hýbat normálně, ale jí se nechtělo. Došla jsem jí domů pro gabapentin a po něm se pak docela hrnula na večeři (to kozenky dostávají zrní), tak jsem doufala, že měla jen blbý den. V pondělí vypadala lépe, jen trochu pomalejší, ale v úterý mi to přišlo stejné jak v neděli, přes pečlivou medikaci. I naložila jsem ji ve středu ráno s Lorinkou a odvezla obě k veterináři. Lorinka má falešnou březost a chodí po světě s nateklým vemínkem, už přes dva cykly, takže jsem ji chtěla taky nechat prohlédnout.

Děti prožily ve stájích spoustu krásných chvil.

Vítání se s Večernicí a Lékorkou po dovolené.

U veterináře jsme nedostali termín na prohlídku, musely jsme čekat, až bude mít někdo okno — dostala jsem přidělený koňský box, ale Lékorka mi málem vykloubila ruce z ramen, jak se hrnula na louku na veterinárním pozemku. Připadala jsem si trochu jako blbec, že tam jedu s nežeroucí a nepohybující se kozenkou, která se v zápětí vyřítí plnou parou vpřed a celou hodinu čekání se cpe. Veterinářka po prohlídce pravila, že Lékorčina artróza postupuje a že skutečně má už zasažené zadní nohy a páteř, a že je vidět, že jí atrofují svaly, protože se méně hýbe. A že už další léčbu (kromě dvou typů léků na bolest, co už Lick bere) nemá co dál nabídnout a že se máme připravit na to, že je to konec — že v okamžiku, kdy začne mít kozenka víc špatných dní než dobrých a bude žít v bolestech, tak bude lepší to ukončit. Lékorce bylo na jaře jedenáct let, což je na kozenku geriatrický věk, a zdravotní komplikace v tomto případě tvoří dominový efekt.

Nezbedná Lékorka pořád někam lezla.

Nezbedná Lékorka pořád někam lezla.

Lorince udělali ultrazvuk, aby se ujistili, že není březí, a pak dostala injekci prostaglandinu na restartování cyklu s tím, že se uvidí za dva týdny, a jely jsme domů. Lékorka i Lorinka se tvářily relativně spokojeně a normálně, nicméně i tak jsem začala zjišťovat, co a jak s případnou mrtvou kozenkou. Teoreticky bych ji mohla zakopat na pozemku, ale to je za prvé spousta práce a za druhé máme kolem kojoty a podobnou havěť, takže by z toho mohla být mrzutost. Starou kozu napumpovanou léky člověk nemůže vzít k řezníkovi i kdyby náhodou chtěl. Dále je městské smetiště, kde za určitý obnos mrtvá zvířata bezpečně zahrabávají, což mi přišlo jako hodně neuctivé. Nakonec mi tedy zbyla kremace, kterou tu jedna pohřební služba dělá i pro domácí mazlíčky.

Pořád jsem teda doufala, že to ještě nenastane, ale ve čtvrtek, když jsem se snažila vytáhnout kozenky na pastvu, Lékorka zase odmítala vstát. Nakonec se pomalu vypravila skrz vrátka, očuchala pár stébel trávy — a zase si lehla. Večer nechtěla ani seno, ani zrní, stříkačkou jsem jí nacpala do krku gabapentin s jablečným protlakem — to polykala poměrně ochotně. A protože se olizovala, zkusila jsem do ní stříkačkou dostat ještě nějakou vodu — z kýble ani z přistrčené misky vodu nepila, tak jsem si říkala, jestli nemá žízeň.

Vánoce dle Lékorky.

Na jaře 2017 se Lékorce narodili Blackberry a Starburst.

V pátek ráno bylo jasno, že už to nemá cenu — Lékorka nežrala, nepila, a ani jsem neslyšela bachor. Přežvýkavcům bachor spustí zhruba každých třicet vteřin, je to slyšet — a u Lékorky ticho po pěšině. Sid se divil, že koza může zajít "na pitomou artrózu", ale hospodářská zvířata mají trávení a životní funkce navázané úzce na mobilitu a v okamžiku, kdy se nemůžou řádně hýbat, tak to s nimi jde z kopce. Všežravci a masožravci si můžou zalézt do doupěte a počkat, až se z toho vylížou, protože nepotřebují žrát "pořád" a můžou klidně pár dní hladovět, ale býložravci tenhle luxus nemají. Nezbývalo, než zavolat na veterinu, že potřebujeme nutně termín, ještě tento den. Odkázali nás až na odpoledne, na konci pracovní doby, což mělo tu výhodu, že jsem ještě stihla dopoledne skočit do práce porovnat věci a že přijela z Laramie Lisa, která si před jedenácti lety Lékorku na nás vyškemrala a tím se stala vlastně její majitelkou.

K vetovi jsme jeli jak Hujerovi — Sid řídil, protože měl pocit, že ani já, ani Lisa nebudeme schopné. Já a Lisa jsme byly s Lékorkou až do konce. Na zadní zahrádce za veterinární klinikou to bylo celé velmi klidné a důstojné. Lékorka byla velmi unavená a myslím, že by si taky přála už to ukončit. Bez funkčního trávení by ji čekalo jen umírání hlady a žízní. Jediné, co bych asi chtěla jinak, by byla euthanázie doma. Když jsme se vrátili bez Lékorky, byly ostatní kozy velmi znepokojené a měly spoustu otázek, na které jim nedokážu srozumitelně odpovědět. Lékorčiny dcery Loreena a Enya za mnou všude chodí a drží se mě. Freddy vypadá ztraceně a zmateně a i Večernice vypadá osaměle, ač má kolem sebe své tři děti a dva vnuky — ale s Lékorkou prožila celý svůj život a myslím, že jí ta parťačka taky chybí.

V roce 2020 měla jen jedno kůzlátko, Caspera.

Na podzim téhož roku s námi absolvovala stěhování přes půl kontinentu do Wyomingu.

Mně taky chybí, prvních pár dní jsem měla na pastvě a při vstupu do chlívku tiky — na první pohled jsem viděla, že mi chybí jedna koza a ta vteřina, než mi došlo, kdo chybí a proč chybí, mi vždycky málem přivodila infarkt. Taky vnímám, že bez Lékorky se kozenky víc drží doma — Lékorka byla velmi outdoorová koza a chodila si po svém, po venku a teď nikdo netahá stádo ven. A možná se i bojí? Že taky zmizí jako Lékorka? Na druhou stranu jsou některé věci jednodušší — rok a půl jsem Lékorku denně medikovala, poslední zhruba rok jsem musela neustále myslet na to, že Lick je pomalejší a že potřebuje víc času a prostoru k žrádlu, takže jsem ji částečně krmila extra, a na noc jsem dělila kluky a holky, aby se Lékorka nemusela přetlačovat u krmelce s velkými hňupy. Musím teď dávat trochu větší pozor na Enyu a Lorinku, protože teď jsou to ony, kdo jsou nejmenší kozenky, ale dokud jsou zdravé, tak se nemusím bát tolik.

Už ve Wyomingu se jí narodily Loreena a Enya.

Naše stádečko (Lékorka úplně vlevo).

Možná vám přijde celý deníček o koze zbytečný, ale pro nás kozenky byly a jsou určitým životním rozcestím. Pro naše děti, ve škole šikanované, bylo prostředí stájí určitým únikem a úlevou. Hospodářská zvířata jako koně a kozy mají jiné vzorce chování než šelmy (psi, kočky, lidi) — podvolí se síle a agresi, ale pak se agresorovi vyhýbají a rozhodně pro něj nehnou ani kopýtkem. A naopak respektují dobré vůdce — ty, kteří je chrání (Neda jsem pravidelně zachraňovala před šustícími pytlíky a podobnými šelmami), ty, kteří vědí, kde je dobrá pastva, čerstvá voda, chladivý stín či teplé závětří. Což je velký kontrast proti školní džungli, kde vítězí silnější nebo prohnanější jedinec, který umí manipulovat s autoritami. Stáje mi tenkrát přišly jako dobrý protipól školní atmosféry — než jsme po pár letech školu vzdali úplně a přesunuli děti do domácího / virtuálního vzdělávání.

Kozenky nám vtrhly do života velmi prudce, svým vlastním narozením, u kterého děti byly přítomné. Nikdy už jsme potom nemuseli vysvětlovat, jak přichází děti na svět. Podobně rodičovská role — když děti viděly, jak je Dixie šťastná, že někdo chová její dětičky, a ona se může v klidu nažrat a napít, tak to komentovaly s tím, že být máma je hrozně únavné. Ale taky viděly, jak Pixie zahnala kůzlata do kouta a stála před nimi v obranářském postoji, když měla pocit, že jim hrozí nebezpečí. Viděly Večernici hrnout se na uštěkaného ratlíka, a viděly tutéž Večernici v poklidu pasoucí se před pozorným hlídajícím vlčákem. A také si okusily, kolik práce takové zvíře obnáší.

V poslední době Lékorku trápila artróza - ta zvednutá pravá přední není náhoda, hodně ji šetřila.

Na konci už šetřila celé tělo a ztěžka se zvedala.

Já jsem si vyzkoušela, že ač to množství práce kolem hospodářství je překvapivé a únavné, tak mě to vlastně těší. Když přeházím kompost, je práce hotová a je to práce, která dává smysl, má nějaký účel a výsledek. Pasoucí se kozenky jsou pro mě synonymum nirvány — a znak toho, že některé věci jsou na tomhle bláznivém světě ještě pořád v pořádku. A taky jsem zjistila, že socialismus či komunismus prostě nefunguje. To, když jsme ve stájích měli kozí co-op, který si účastníci představovali tak, že oni budou mít kozenky k dispozici ke svému obveselení a pobavení, a "někdo jiný" udělá tu smradlavou těžkou práci. Asi nejtypičtější byl údiv jedné účastnice, že mě vůbec napadlo, že by se o kozy měla starat na Valentýna, na kterého připadla její služba. Ona nejenže nepřišla, ale ani nepovažovala za vhodný dát vědět, že nepřijde, aby se teda někdo jiný postaral. Trvalo mi dva roky, než jsem tenhle pokus vzdala, a byla obrovská úleva, když jsem sice věděla, že co nezařídím a neudělám, to kozy nemají, ale zase jsem měla jistotu, že alespoň to nezbytné kolem jejich péče BUDE udělané a nebudu se muset nervovat s tím, jestli nějaká nána se bude obtěžovat přijít a nedejbože hnout prstem a nebude považovat za urážku majestátu, že by měla vzít do ruky vidle.

Kromě poučení z krizového vývoje se kozenky podílely i na našem stěhování do Wyomingu. Když jsme v roce 2002 kupovali první domek, byli bychom se tenkrát spokojili klidně i s bytem. V roce 2020 bylo jasné, že potřebujeme nejen domek se zahrádkou, ale domek s POZEMKEM, na který se nám vejdou i kozenky. I Sid, který v sobě nemá žádného zemědělského ducha, uznává, že větší prostor je příjemnější a pohodlnější.

Lékorka (15. března 2015 - 19. června 2026).

Doufáme, že se teď prohání po oněch pověstných zelených pastvinách jako za mlada.

V neposlední řadě pro mě kozenky a hospodářství obecně jsou takovým záchranným kruhem. Důvodem vylézt z postele i v dobách, kdy to lezení znamená deset minut rozcvičování a rozhýbávání bolavých kloubů a člověk má chuť se na to všechno vykašlat a nechat se zlákat invalidním vozíkem a pobytem po lékařských ordinacích a nemocnicích v péči zdatných ošetřovatelů. Takhle prostě vylézt musím, a poté, co obstarám základní krmení a projdu se na zdravém vzduchu a hledím na trávu a stromy a nebe, tak mi přijde, že ten invalidní vozík můžu klidně ještě odložit. Navíc při mém štěstí bych stejně za pečovatele místo pohledného svalovce nejspíš vyfasovala sestru Ratchedovou, tak se raději věnuji těm kozenkám.

Lékorka nebyla členem rodiny ve smyslu, že by s námi sdílela stůl a postel, jak často činí se svými mazlíčky pejskaři. Lékorka nebyla mazlíčkem či hračkou, byla součástí funkčního systému, kozenky nám "sekají" pozemek, produkují mléko a kdybychom měli to srdce je pojídat, i maso. Kozenky ovlivňovaly spoustu našich rozhodnutí — od místa, kam se budeme stěhovat, až třeba po Lisin studijní směr. Lékorka s námi byla celý svůj život, od roztomilého kůzlátka, přes zodpovědnou matku a příliš chytrou nezbednou kozenku, co vyváděla různé lumpárny, až po trpělivou kozí stařenku. Smutnit nedává smysl, dožila se — na kozu — požehnaného věku. A tak jí chci věnovat alespoň tuhle vzpomínku.