Během mého pobytu v Evropě nám doma všechno rozkvetlo.

První den Frederiku se nelítalo - ale aspoň jsme se viděli s kamarády.

Těšila jsem se domů, že si odpočinu, že se život vrátí do normálních kolejí a všechno bude růžové. Samozřejmě, že jsem se hluboce mýlila. Ještě před odletem mi přišla zpráva od Sida, že v den našeho příjezdu se u nás chtějí stavit balonáři, kteří jedou na sraz do Colorada. To mě poněkud zaskočilo; žila jsem v domnění, že Frederick in Flight se má konat o posledním víkendu v červnu a že my se vracíme vlastně v půlce měsíce. Jenomže my jsme se vraceli ve středu devatenáctého a tím pádem víkend byl 22. a 23., a poslední červnový víkend by byl tudíž už moc blízko čtvrtému červenci, takže Frederick byl skutečně "hned po příjezdu". Naštěstí Jeanne s Tomem měli od sponzorů placený hotel a domluvili jsme se, že se prostě uvidíme až na místě.

Říkala jsem si, že balonaření s jet lagem nemusí být až tak špatné, že stejně budeme nad ránem vzhůru, tak to alespoň využijeme. V pátek jsem tedy jela do Fredericku s Tomem (Sid šel do práce) — a nelítalo se kvůli nízké oblačnosti. Ale aspoň jsme se viděli s kamarády a balonářskou komunitou. Já šla večer do práce, a v sobotu jel jen Sid s Tomem a já dospávala noční šichtu. V neděli jsme jeli všichni, lítalo se a mělo to celé takové hezké zakončení, když balón přistál na ranči, kde nás majitelé vítali s jásotem a nadšením a pomáhali skládat balóny — samozřejmě, že o spřátelených rančerech se to okamžitě rozkřiklo vysílačkami, takže u nich nakonec přistála celá řada balónů.

V neděli bylo konečně lítací počasí.

Nezdá se to, ale tato vyhlídka je o 1500 metrů výše, než jsme byli v Alpách.

Já jsem pak šla — opět do práce — a začalo se projevovat, že balonáření s jet lagem není dobrá kombinace, pokud k tomu děláte ještě večerní služby v hospodě. Výsledek byl totiž ten, že jsem nespala skoro vůbec a bylo mi docela zle. Navíc mě čekalo hospodářství. Nevím, jak tomu říkat — ranč nemáme (nemajíce koní a krav), nemáme ani farmu (že bychom nějak ve velkém něco produkovali), takže asi malé hospodářství. Letos tedy máme kůzlata a mléko, ale slepičky nám stárnou a s vejci to není žádná sláva. Myslím, že moje příští hejno se bude skládat z Ameraukan — Saša a Rozárka sice nesnášejí moc, ale zato jsou jejich vejce stále kvalitní a hezká, a samy slepičky vypadají pěkně a zdravě. Ostatní nosnice mají s vejci problémy — nacházím je bez skořápek nebo různě deformovaná, a samy slepičky vypadají poměrně unaveně. Holt ta nosná plemena jsou šlechtěná na to, aby rychle a hodně nesla, a pak jdou slepice asi rovnou do mrazáku. U mě mají štěstí, že jsem takový hipster, že si je nechávám i málo výkonné — respektive slepice jsem pořizovala jako společnice pro kozenky a jako kontrolu hmyzu a červů kolem chlívku — takže nějakou práci ještě pořád zjevně zastanou. Nicméně pro můj systém hospodářství se mi ty Ameraukany zdají jako lepší řešení — vajec je méně, ale stabilně a slepice se dožijí vyššího věku a jsou zdravější.

S hospodářstvím musím tyhle věci dost promýšlet — ono je totiž "moje" — Sid s každodenním dojížděním do Colorada na to nemá ani čas ani chuť, a Tom s Lisou většinu doby bydlí v Laramie na univerzitě, takže jsem na velkou část práce a starostí sama. Kdesi jsem narazila na článek jednoho starého Australana, který vzpomínal, že když mezi válkami vyrůstal na ranči, tak jejich celá rodina dřela od úsvitu do soumraku — jen aby se uživili. Změna přišla až s mechanizací a motorizací — kdy najednou zvládli obdělávat a obstarávat tolik, že měli nadbytky — za které si pořídili nejen tu mechanizaci a pohonné hmoty, ale občas nějaký ten luxus.

V těchto výškách musí být kytičky velmi odolné.

Hospodářství je moje - málokdy se zadaří, že se mi sejdou pomocníci ve větším počtu.

Moje hospodaření nás nemusí (ani nemůže) živit — takže je to takové balancování na hraně toho, co se dá zvládnout v jedné osobě bez mechanizace, aby se ta jedna osoba úplně neodrovnala — a aby ji to úplně nepohltilo, ale taky aby se celý systém nezhroutil. Aby stromky a keře byly pořád zalité a zamulčované, kozy nakrmené a měly ostříhané paznehty, kompost přeházený, vejce posbíraná, chlívek a kurník vyčištěný, krmivo namíchané, seno rozdělené, předzahrádka mírně opletá, vysekáno podél příjezdovky... pořád něco. Letos jsem se pokusila alespoň část svých povinností přenést na jiné — a zakoupila jsem pětistovku berušek k boji proti mšicím. Trochu jsem se o berušky bála, naši mravenci jsou velmi agresivní, ale i po čtyřech měsících berušky na pozemku nacházím a zdá se, že i mšice jsou letos o něco zdecimovanější. Ale to může být také horkým suchým létem. V červenci jsem musela začít kozenky regulérně krmit senem (předchozí léta dostávaly seno jen večer, když jsem je zavírala do chlívku), protože prérie vyschla a zežloutla — a jednak mi přišlo, že tam kozy už nic k jídlu nenajdou, a za druhé jsem nechtěla, aby pastvinu vypásly na poušť. Kupování sena ale zase znamená výdaje, takže je třeba i vydělávat a chodit do práce, no prostě začarovaný kruh.

Hned v týdnu po příletu nás čekala nepříjemná návštěva veterináře. Ozzy a Rory dospěli do plodného věku (ano, u kůzlat je to někdy v osmi týdnech) a protože z nich nebudou chovní kozlíci, bylo třeba zajistit kastraci. Veterináři slíbili i další pokus o upálení růžků — což se nakonec povedlo u Ozzyho (u kterého to byl třetí pokus), ale ne u Roryho. Holt se musím smířit s tím, že budu mít jednu rohatou kozu. S rohy u kůzlat je to těžké rozhodování. Rohy jsou hodně prokrvené a slouží, kromě obrany, hlavně jako chladicí zařízení. Což všechno dává smysl. Ovšem u kozenek držených v oplocených domácích podmínkách jsou rohy komplikací — tím, že jsou tolik prokrvené, tak v případě, že koza někde za rohy uvázne (a ano, kozy rohy používají na trkání do plotů a překážek) a roh ulomí, může vykrvácet. Navíc nigerijkám rostou rohy rovně nahoru — čímž se stávají skutečně nebezpečnou zbraní, jakýmsi kopím, na které může koza napíchnout jiné zvíře, člověka nevyjímaje. Z tohoto důvodu je rohatá koza v podstatě neprodejná, nikdo nechce mít doma zvíře s potenciálními komplikacemi. Takže Rory mi nejspíš doma zůstane a budu se s tím muset nějak vyrovnat a naložit. Když projevil snahu rohů využívat k převaze nad ostatními kozami (včetně chuděry vlastní matky), musela jsem mu udělit řádnou kozí lekci proti trkání. To jsem kdysi viděla u Večernice, která drzého kozlíka Williho uhnala a porazila na zem. Když se tedy Rory ohnal rohy po mně, dostal stejnou lekci. Násilí na zvířatech se mi příčí, ale podle mě je lepší, že je poučen záhy, než abych po zbytek jeho života řešila JEHO agresi. Zdá se, že to pochopil — a že si to ani nebere osobně — chodí si pro dobrůtky a i pro podrbání a dokonce si chodí i pro postroj — učím kluky na postroj, mám vágní plán, že by mohli se mnou chodit na vandry. Koza unese zhruba třetinu své váhy, takže by se každému dalo naložit třeba deset kilo — to už by stálo za to. A Roryho rohy by byly v přírodě výhodou — že by vypadal jako mnohem bojovnější koza a mohl odradit drobné šelmy typu kojot.

Ozzy a Rory na veterině.

Rory bude koza rohatá, doufáme ale, že zůstane stejně (rozto)milý jako teď.

U Ozzyho bylo s růžky trochu drama, jeden upálený růžek se mu odlomil — a Ozzy šíleně krvácel. V chlívku louže krve, a Ozzy měl od krve celou tvář, zjevně to teklo proudem. My jsme ho našli, když už to bylo trochu zastavené, ale i tak jsem volala veterináři, co mám dělat. Prý nic, jen zajistit, aby se netrkal s ostatníma kozama. Oddělili jsme teda Ozzyho s Rorym a jejich maminkou Bonnie od zbytku stáda, aby měli více klidu a pak jsme se s Tomem snažili Ozzyho trošku omýt od zaschlé krve. Já jsem měla Ozzyho na klíně a Tom čistil a čistil — a Ozzymu najednou začala padat hlava, což nás zase vyděsilo — jestli nám neumírá. A ne, jen si potřeboval schrupnout. Po nějaké době se odpéroval od mých nohou s takovou vervou, že jsem měla modřiny, a šel se hlásit o přísun stravy. Ale od té doby si Ozzy chodí ke mně občas pospat — což teda s přibývající velkostí a vahou začíná být trochu problém. Rory je stydlivější a méně průbojný, ale chodí si taky pro podrbání — tak doufám, že mu to zůstane, když už je koza rohatá, tak aby byl mazlivý.

Ale zpět k červnu — týden po příletu jsme s Tomem jeli při západu slunce z balonářské schůze. Naše okreska se stáčí skoro o sto osmedesát stupňů na náspu přes záplavovou louku, takže člověk napřed jede proti západu a pak v táhlé zatáčce, kde kolem potoka jsou různé stromky. Proti nám jelo poměrně velké auto, takže jsem hleděla na auto, když v tom mi najednou něco velkého hnědého prásklo do okna. V první vteřině to moje hlava vyhodnotila, že na nás něco hodil chlap z toho auta, v druhé vteřině hlavě došlo, že je to blbost, protože auto jsme ještě neminuli. Ve třetí vteřině Tom ječel, ať zastavím, že to byla srnečka. Zastavila jsem, Tom šel ohledat auto (rozmlácený předek) a srnečku (mrtvá). Když se nám podařilo zvednout zkroucenou kapotu, vypadly na nás různé kousky plastiku a nádržka od ostřikovače — ale nikde nic neteklo ani nevypadalo rozbitého. Na to, že levá přední strana byla na cucky, to považuji za úspěch konstruktérů. Tom si vzal číslo od protijedoucího chlapa (který, samozřejmě, zastavil — nebyl sám, tady lidi zastavují, nabízí pomoc), kdybychom potřebovali nějaké svědky a pak jsme se odplouhali domů. Přišlo mi, že to ustála i geometrie — auto nijak nešvidralo (i když už čtyřkolky by to nebylo až tak patrné), ani motor nedělal divné zvuky, palubka nehlásila žádnou katastrofu.

Všechna moje zvěř - pět slepiček a devět kozenek.

Rozmlácené auto.

U nás doma byl James, který slíbil, že se cestou od nás ještě staví a obhlídne srnečku — je lovec, tak jsem doufala, že by případně trpící zvíře dokázal dorazit — ale už ji nenašel — zřejmě srnku někdo hospodárně odvezl domů do mrazáku. Překvapila mě ta rychlost, bylo to během hodiny.
Mě kromě blbého pocitu ze zabití srnky čekala dlouhodobá pakárna s pojišťovnou a opravnou. Napřed tedy vysvětlit pojišťovně, že to, že jsem s autem ODJELA, neznamená, že auto je "jen poškrábané" a provozuschopné (přišla jsem o světla, a byla otázka, jak moc drží haubna a blatník). Dále následovaly dohady na téma, KDY budou na mě mít čas v opravně. Pomalé tempo venkovského života si většinou užíváme, ale zjištění, že bude trvat deset dní (protože následující týden bylo čtvrtého července a to se nikde nepracuje), mě šokovalo. Protože to, že se konečně na auto někdo PODÍVÁ, neznamená, že bude opravené.
Abych vás ušetřila napětí — auta jsem se dočkala až pět týdnů po nehodě.

Těch pět týdnů bylo pro mě velmi stresujících — moje spřátelená kozí babice to definovala tak, že tady je auto vlastně ženina kabelka — a má pravdu. V autě vozím, kromě wyomáckých nezbytností jako je deka, škrabka na sníh a lopatka, i věci jako náhradní čočky, náhradní brýle, nůž, lžičku, jelení lůj, krém, pantofle, větrovku, čepici, náhradní mikinu, Ventoline a nějaké pilule, pumpu na gumy, vodu, železnou zásobu jídla, parkovací permice do parků, v zimě pak lyže a zimní oblečení, prostě tak těch pár věcí, které se vám můžou hodit, pokud zůstanete uvázlí někde mimo signál a/nebo ve vánici či uzavírce kvůli nehodě. Díky řídkému osídlení je i řídká síť silnic a když vám zavřou tu vaši, tak nemáte úniku.

Bez auta jsem byla jak bez ruky. Ocitla jsem se v práci bez čtecích brýlí (musela jsem si rychle koupit jiné), na stěně bez Ventolinu (takže jsem se nemohla udýchat), a neustále jsem něco někde hledala. Jednak tedy jsem starší (sklerotická) osoba, za druhé vedu velmi pestrý život — a potřebuji jiné oblečení a vybavení do práce, jiné do přírody, jiné na nákupy ve městě, jiné na stěnu. Tom měl prázdniny a byl "doma" (Lisa trávila léto v Laramie, kde měla brigádu ve Státní veterinární laboratoři), aut jsme měli dostatek, ale žádné z nich nebylo "moje" — pořád jsem někam přenášela tašky a kabelky a pořád mi někde něco chybělo a pořád jsme museli organizovat, kdo si vezme které auto kam a kdy ho vrátí.

Od starostí a práce utíkáme do hor.

Sid fotografuje Telephone Lake.

Ze začátku jsem si zkusila půjčit auto z půjčovny — pojišťovna mi měla půjčení platit, ale klasicky sice zaplatili půjčení, ale ne už pojištění na auto, které mě stálo pětadvacet dolarů denně. Což se nezdá, ale s vyhlídkou na dlouhodobý pronájem bychom se řádně prohnuli. Půjčené auto byl Nissan Rogue — jako jezdilo se s tím dobře, má to výborný rejd a celkově se to chovalo velmi podobně jako Subaru. Ale neuvěřitelně mě iritovaly moderní vymoženosti. Třeba když jsem jela domů potmě, v bouřce, tak voda zalepila přední senzor — auto začalo pípat, následoval DVOUSTRÁNKOVÝ popis blikající na palubce (takže jsem neviděla věci jako tachometr a podobné maličkosti a podružnosti), že teda není senzor a že mám zastavit a konzultovat manuál. Když to nápisy konečně vzdaly, tak mi na palubce zůstalo blikat výstražné oranžové světýlko — v okamžiku, kdy se snažíte ve tmě skrz stékající proudy vody něco vidět, tak je oranžový blikající displej velmi rušivý. Podobně mi auto při každém nejen zapnutí, ale i přepnutí rychlosti stěračů poskytovalo opět podrobný návod na přepínání stěračů — na úkor místa na palubce. Tak nevím, textovat se za jízdy nesmí, protože to narušuje pozornost řidiče — ale auto otravovat smí? Takže jsem nakonec docela ráda auto vrátila, bála jsem se, že mě vyšokuje natolik, že budu mít další nehodu.

V této době jsme měli objednané kocoury k veterináři. Vzhledem k tomu, že nám usilovně nosí domů různé potvory, a že nacházíme v suterénu žlučníky a střeva, ale také třeba králičí uši, přijde nám zdravější mít kluky očkované proti vzteklině a podobným lahůdkám. S Hugem žádný problém není, ale Guido není úplně standardní kočka — valnou část života prožil jako kočka polodivoká, stájová, kdy se o sebe musel starat sám. Je zřejmě hluchý a přestože se nechá vyčesávat a hladit, tak jakýkoliv pokus ho zvednout nebo držet mu způsobí panický záchvat, kdy se za prvé brání hlava nehlava a pak zdrhá — i za cenu toho, že u toho naráží do zdí a podobně. A skutečně — naložit Huga do přepravky byla hračka, ale ke všemu odhodlaného Guida jsme s Tomem honili asi půl hodiny. Pak už Guido nemohl a hrozně funěl a nakonec ho Tom odlovil v koupelně tím, že ho prostě chytil za kůži na krku a zvednul.

Lost Lake.

A náš typický západ.

Cestou k veterináři ovšem Guido nadále hyperventiloval — měl otevřenou tlamičku a hrozně sípal a funěl. Vlítla jsem tedy do kanceláře s tím, jestli by si nepřevzali alespoň Guida hned, protože jsem se bála, že má třeba infarkt (nevím, můžou mít kočky infarkt?). Veterinářka Guida obhlídla a pravila, že je jen diva a dělá scény, ale že mu nic není. Nicméně ošetřitelný Guido moc nebyl, takže dostal všechny injekce v kleci. Hugo byl oproti tomu vzorný pacient, nechal se poslechnout, prohlídnout zuby a vůbec neprotestoval.

Když jsem si oddychla, že máme největší drama za námi, a zrovna jsem nesla Huga zpět do auta, zvonil mi telefon. Číslo bylo od okresního soudu, holt jsem to musela zvednout. A tam vzkaz, že mám v pondělí dostavit jako porotce na soud. Přiznám se, že to mě málem kleplo. A taky mě to nesmírně vytočilo. Dopis od soudu, že budu předvolána během léta jako porotce, jsem dostala v únoru. Psala jsem vysvětlení, že k soudu nemůžu přes léto chodit, protože mám hospodářství a čekám kůzlata, která potřebují intenzivní péči, a nemůžu si dovolit mizet na deset hodin denně z domu — a zároveň jsem žádala, zda by moje služba nešla přesunout na zimní období, kdy je práce méně. Odepsali mi, že mě omluví jen do půlky července — a pak mě teda naveleli hned první den. Já bez auta, uprostřed letní zemědělské sezóny, v suchém horkém roce, kdy musím zalévat kromě zeleninové zahrádky ještě těch cca tři sta stromů (k zhruba 200 vede zavlažování — které ale stejně musí někdo pouštět a vypínat a hlavně HLÍDAT, kde se rozpojí jaká hadička — a zbytek je natolik roztroušený po pozemku, že furt tahám kýble). Ozzymu a Rorymu bylo dvanáct týdnů, takže jsem začala zavádět dojení s Bonnie, což znamenalo vstávat brzy ráno. Kromě toho, že jsme měli na víkend jet do Rivertonu, tak jsem na středu jsem slíbila svou, kozí a slepičí přítomnost na Cheyenne Day. Začala jsem počítat, kolik hodin mi denně zbude na spánek, když budu osm hodin u soudu, další hodinu a půl strávím cestováním sem a tam a parkováním v centru města, čtyři až pět hodin potřebuju na pozemek, a z víkendových služeb v práci mě nikdo neomluví — vychází mi to na nějakých 90 pracovních hodin týdně. Nezbývalo než doufat, že si mě do poroty nevyberou.