Sněžný hřeben: od 3 km nahoru není vedro, ale sníh.

Jak nám začátkem května nasněžilo, bylo jasné, že bude třeba vyjet do hor. Zvlášť když silničáři se uvolili nekoukat na data a zprovoznit horskou stotřicítku přes Snowy Range Pass (10800 ft). Přiznám se, že běžky jsem původně ani brát nechtěla — nejvyšší kamera na Green Rock (kde jsme byli na běžkách na Libby Creek) ukazovala holou silnici, a i lyžařské středisko Snowy Range vypadalo na webu značně posezónní. A skutečně: stotřicítkou jsme projížděli mezi zelenými příkopy a kvetoucími pampeliškami, až jsme se vyhoupli na Libby Flats — a najednou jsme jeli silnicí prokutanou v metrech sněhu. Ptala jsem se našeho dvorního rosničkáře, jak si vysvětlit ten prudký zlom, a čekala jsem nějaké složité klimatologické zdůvodnění, ale prý je to tím, že vítr sfoukává sníh z hřebene Snowy Range právě na ony Libby Flats.

Tak co, jedeš?

Pyšný rybář předvádí úlovek.

Dojeli jsme až k odbočce na Mirror Lake — a tam jsme my s Tomem nasadili běžky a vydali se na naši již obligátní běžkařskou výpravu. Předchozí rok jsme tam byli až na přelomu května a června, letos holt už desátého května. Ale BYL TAM SNÍH. Sid si vzal sněžnice (bez nich to nešlo) a vydal se drónovat, pár lidí z auta parkujícího vedle nás na odbočce si nasadil na záda vrták a pruty a vydali se k jezeru rybařit. Rybáře zmiňuji proto, že jsme s nimi měli veselou příhodu — když Sid nad nimi letěl s drónem, tak mu ukazovali ulovené ryby. Sid se snaží lidi bzučením neotravovat, ale těmhle to zjevně nevadilo.

My s Tomem jsme vyběhli přes hřebínek k Lookout Lake a pak se vypravili kolem jezera. Letos tam nebyly žádné stopy projeté snowmobily, a ani žádní lidé, tak to bylo příjemné. Viděli jsme sviště a pak i kojota, ale jinak jsme měli jezero a hřeben Snowy Range s Medicine Bow Peak sami pro sebe. Dokonce nás ani nestrašilo počasí, nadýchané letící mráčky na bouři nevypadaly. I letos jsme to ale přehnali s oblečením a cestou za sebou nechávali stopu v podobě odložených bund a mikin; dokonce i mé péřové sukně. Ale v horách člověk fakt neví, počasí se může zkazit bleskovou rychlostí a pak jste rádi za každou vrstvu.

Carol se na pláních Vyhlídkového plesa líbilo.

Ta louka v pozadí je zamrzlé pleso.

Tím, že povrch nebyl rozježděný a měli jsme stejnorodou vrstvu nového leč přemrzlého sněhu, tak se jelo báječně. Tuto sezónu to bylo poprvé, co se nám sníh nelepil na lyže, ani jsme se nepropadávali, a mohli jsme tudíž skutečně běžkovat a ne se za hlasitého klení potácet v suboptimálních podmínkách. Co mi ovšem za většinu cesty nedošlo, byl fakt, že kvalitní sníh je způsobený tím, že se pohybujeme více méně po vrstevnici a na slunci. Na posledních metrech, když jsem sjížděla k Mirror Lake, kam se musí projet řídkým lesíkem, jsem se pěkně vyválela. Mezi stromky, ve stínu, byl sníh umrzlý, takže mi lyže podjely a já hodila dobrého tygra. Dvakrát. Dobrou náladu z krásného lyžování v nádherné krajině mi to ale nezkazilo.

Všem nám bylo vyslechnouti několika proslovů.

Tom v moři hlav.

Po horském intermezzu nás čekal zase návrat do města a společenských událostí. Následující víkend byla Tomova graduace. Tom se toho moc účastnit nechtěl, hučeli jsme do něj, že to je uzavření určité životní etapy, a když se k nám přidali i jeho kamarádi, tak se nakonec podvolil. Protože jsme ve Wyomingu, kde rančeři a železničáři vstávají brzy, začínala celá sláva už v osm ráno. Pro nás to znamenalo vyjíždět v půl sedmé (takže jsem vstávala po páté, abych stihla ještě obstarat kozenky) — usoudili jsme, že nechceme platit hotel v Laramie, že to raději dojedeme. Zaparkovali jsme u univerzitního bytu dětí a šli do sportovní haly pěšky. Po americku probíhala graduace několika fakult najednou, tj. zhruba pro sedm set studentů, takže nebyl problém trefit — prostě jsme následovali davy.

Lisa nám držela místa v narvané sportovní hale, pak jsme museli přežít pár proslovů a následovalo rozdávání diplomů. Je vidět, že univerzita s tím má už zkušenosti, jelo to jak po másle. Za dvě hoďky bylo všechno vyřízené a Tom s námi klábosil na tribuně. Zbývala fotka celé rodiny a mně mohl spadnout kámen ze srdce. Ne kvůli samotné promoci, ale kvůli tomu, že jedno dítě máme samostatné. Ne, že bych si myslela, že člověk někdy přestane o děti strachovat nebo jim nechtěl pomáhat, ale už ta naše péče není nezbytná, už má základní podmínky k tomu, aby se postavil na vlastní nohy. Promptně jsem si začala připadat děsně stará a těšit se na důchod.

Rukou potřeseno, poukázka na diplom předána.

Absolvent s rodinou.

Před stadiónem jsme se rychle rozloučili, jen jsme se ujistili, že celá parta ví, že se sejdeme v sedm večer ve steak house v Cheyenne. Usoudili jsme totiž, že snažit se pořádat nějakou hostinu v Laramie, kde mají promoci stovky studentů, je k ničemu — zvlášť když většina kamarádů a nakonec i my, staří rodiče, žijeme v Cheyenne. T-Joe's Steakhouse & Saloon jsme objevili s balonáři a míváme tam jednou za měsíc schůze. Hospoda s westernovou výzdobou je milá a stejky umí náramné. A znají nás tam, takže jsme dostali i malý salónek — bylo to moc fajn. Oslava chvíli pokračovala u nás doma — ale i kamarádi dětí jsou dospělí a pracující a mající všeliké závazky, takže se všichni rozloučili ještě před půlnocí a střízliví odjeli svými auty domů. Promoce tedy splnila svůj účel — alespoň pro mě to jasně a nekompromisně ukončilo jednu éru.

Zima taky skončila, a tak jsme se vydávali na výlety po okolí v kraťasech a tričkách. Pozitivní bylo, že nahoře v kopcích vypadalo jaro docela slibně, kvetly kytičky, zelenala se travička a lupínky, v potocích tekla voda. Obzvlášť patrné to bylo při našem výletě na Konec Cesty. Šli jsme stezkou podél potoka (Middle Crow Creek), která se spojí se starou polní cestou a skončí pod velkou skálou s případným jménem End of the Road. V potoce byla spousta vody a všude kolem rostla zelená travička a rašily lupínky a kvetly kytičky. Ve výšce uprostřed skály seděl svišť a závistivě pozoroval naši svačinu. Sviště mám spojeného s vysokohorským prostředím, ale zřejmě usoudil, že mu naše kopečky stačí, nač se otravovat s dlouhou zimou v horách?

Výšlap ke Konci Cesty: skály v záhybu Vraního potoka.

Na skále Na Konci Cesty: Carol, Caleb, Lisa.

My jsme se ovšem do hor vydali, doufali jsme, že už bude průjezdná lesní cesta k Lewis Lake, ale u vjezdu na ni pořád ještě ležela vysoká závěj. Zaparkovali jsme na vyhlídce na Libby Flats a vypochodovali po hřebínku k Sugarloaf Mountain. Chvíli se dalo jít po staré neudržované cestě, ale jak jsme se přehoupli na severní stranu svahu, ocitli jsme se zase v závějích. Sněžnice jsme neměli — stejně by nám byly ve smíšeném terénu k ničemu — a tak jsme se brodili hlemýždím tempem a hledali trasu s pevnějším sněhem, abychom se nebořili až po kolena. Docela brzy jsme se unavili, ale aspoň jsme se potěšili kytičkami a tím, že v horách přeci jen v zimě docela napadalo srážek.

Když jsou stezky nedostupné, musí se jít krajinou.

Yeti na sněhové dálnici k Cukrové Homoli.

U nás na pláních v prérii to bylo slabší — sněhová nadílka v květnu byla fajn, ale další srážky se dostavovaly s několikatýdenními intervaly, což prostě nestačí. Zakoupila jsem přenosné plotky a začala kozenkám ohrazovat úseky v dalších částích pozemku, aby si nevypásaly to málo, co jim roste na pastvině. Asi bych měla prozkoumat, zda by se dala zvěř brát do kopců — tam by se jim určitě líbilo.

Při hledání zelenějších pastvin jsem nezapomněla na sebe. Koncem května jsem se vydala v jeden pátek do Colorada, podívat se na šerm tamní skupiny. Páteční akce nefunguje na bázi oddílu, ale na tom, kdo zrovna přijde. Celé je to velmi neformální a otevřené a tím pádem příjemné pro osobu mého typu, která se nemůže zavázat k pravidelné docházce (zvlášť když tato znamená skoro dvouhodinové dojíždění), ale ráda by se dostavovala, jak jí to dovolí rodinný život, pracovní nasazení a ostatní povinnosti (v mém případě hospodářství). Nadšenci z širého okolí se schází v tak hojném počtu, že je možno šermovati s lidmi různých zkušeností, věku, velikosti a zdatnosti. Náš malý oddíl v Cheyenne je bezva, ale když člověk trénuje neustále se stejnými pár lidmi, začne být příliš zajetý v určitých kolejích a usne na vavřínech předvídatelnosti různých stylů. Z Broomfieldu jsem odjížděla totálně vyšťavená a nadšená, protože to více než splnilo má očekávání.

Donův balón *Day 1* zevnitř.

Psychiatrické Oddělení: vstupujte opatrně.

Ovšem cesta domů, už zkomplikovaná tím, že jsem byla totálně propocená a cestovala v jediném náhradním oblečení, které jsem měla — tj. v sukni a mikině naostro — a doufala, že mě nebudou stavět policajti a že nebudu muset vystupovat a něco řešit (třeba brát benzín nebo jít na záchod), byla dobrodružná o zúžení dálnice na jeden pruh. To, že jsem cestou tam v pátek odpoledne poskakovala dvě hodiny v zácpách, to jsem čekala. To, že budu v těch zácpách poskakovat i v deset večer, to mě fakt zaskočilo a poměrně otrávilo. Fakt jsem nečekala, že soudruzi budou budovat v pátek v noci do té míry, že nechají na hlavní severojižní tepně přes celé Státy jen jeden pruh. Zdá se, že budu muset své návštěvy Colorada více plánovat a promýšlet. Třeba i s ohledem na náhradní oblečení a počítání s komplikovanou dopravní situací.

Z našich dalších koníčků jsme v půlce června měli akci balonářského oddílu — létání ve Waldenu. Ukecali jsme Lisu, aby se o víkendu postarala o kozenky, a v sobotu vstali v půl čtvrtý ráno, abychom stihli na šestou dojet do Colorada. Bohužel, klasická situace; po všech přípravách jsme stáli se čtyřmi balóny na školním hřišti a smutně koukali, jak vítr cloumá s vlajkami na stožáru. Ve větru se létat nedá, je to nebezpečné hlavně pro to, že obálka balónu má obrovskou plochu a když se vítr opře do nějakých šesti, sedmi set kilo (obálka plus koš, plus propan, plus pasažéři), tak se z toho stává poměrně neovladatelný objekt řítící se atmosférou, se kterým se nedá bezpečně přistát (lidé jsou poměrně křehcí a nezvládají býti vláčení krajinou či otloukaní o stavby a překážky — a to nemluvím o tom, co se stane, když koš s propanovými bombami narazí na elektrické dráty). Nicméně jsme alespoň zvládli balóny rozbalit a přebalit — alespoň ty, co byly na technické (ano, balóny mají stejný status jako letadla a musí každý rok na prohlídku) a potažmo sbalené podivným způsobem (jiným, než by balón balil pilot).

Severní Ploská řeka.

Severní ploská: jiné místo, více zeleně.

Klub platil snídani, takže jsme si s kamarády sedli do místní restaurace a alespoň se řádně posilnili. My se Sidem jsme měli v plánu průzkumnou výpravu po okolí Waldenu. Tohle městečko se nachází v širokém údolí sevřeném třemi horskými pásmy — Snowy Range, Front Range a Park Range — a tečou v něm nádherné meandrující říčky, které se slévají v North Platte River. Ta se dá na Wyomingské straně sjíždět, a tak jsme se na to jeli podívat. Našli jsme vodácké parkoviště, od kterého vedla nadějně vypadající stezka po proudu řeky. Ta ovšem časem zmizela; soudíme, že se jedná jen o chodníček vyšlapaný rybáři, což je škoda, protože řeka je krásná.

Hodný lamák Fred.

Tři lamy.

Zkusili jsme se dostat k řece na jiném místě, kde vede stezka i oficiálně dle mapy, ale nakonec jsme se po ní nevydali. Začalo být vedro a tato část divočiny před pěti lety pohořela při obrovském požáru — chození spálenou krajinou nás až tak nelákalo. A i přistoupili jsme k dalšímu bodu programu — nalezení ranče s lamami. Podle webovky tam lamy půjčují jako nákladní zvířata na túry. Protože jsem rodinná "mamma llama" už od dob, kdy děti začaly chodit do školy a přinesly domů písničku o lamě, tak jsme nemohli tuto atrakci minout.

Na ranči neměli žádné zákazníky, mladý pár kmital kolem hospodářství, ale seznámili nás s částí svého stáda, a nechali mě vodit dokola a hladit lamáka Freda. Až tam pojedeme příště, zamluvíme si alespoň řádnou prohlídku ranče, ráda bych viděla i ostatní zvěř a trošku se něco dozvěděla o lamách.

Siluety a mraky.

Nad řekou Illinois ve Waldenu.

To už se naklonilo odpoledne a my se občerstvili ve Waldenu pivem a pak se vydali do zamluveného hotelu, abychom se ubytovali. Náš pokoj ještě nebyl uklizený, ale s majitelem byla příjemná řeč a u pumpy naproti prodávali zmrzlinu, tak jsme to tu chvilku vydrželi. Na večeři jsme zkusili místní pizzu, která slibovala bezlepkovou variantu. Což by bylo celé fajn, i tam byla příjemná atmosféra, ale ta naše jedna pizza jim trvala snad hodinu. Nakonec se ukázalo, že servírka naši objednávku zkazila a museli to předělávat — což by nevadilo, kdyby nám to ŘEKLI a nenechali nás tam jen sedět a čučet. Zvlášť když to teda vůbec nebylo levný. V pizzerii jsme se potkali s Danem, který nám řekl, že Don (druhý pilot, náš dvorní rosničkář) se musel urgentně vrátit do města, ale že by se podle něj mělo dát další den lítat.

To se nakonec podařilo, letěl ale jen jeden balón. Vítr foukal divným směrem, takže Todd přistál na západní straně města (místo na obvyklém severu), ale na dobrém fleku, s přístupem pro auta. Sidovi se podařilo nafilmovat část letu dronem, takže z toho máme video, což je fajn. Opět následovala společná snídaně a pak balení a uhánění k domovu. Tenhle víkend jsme potřebovali víc, než jsme v tu chvíli tušili, doma nás čekal velmi stresující týden, na který jsem potřebovala spoustu sil. Ale o tom až příště.