I na úplném vršku kopce Hanguren v lyžařském středisku Voss nás čekal obligátní rybníček.

Na Hanguren se jede gondolou s náramnou vyhlídkou.

V pátek ráno jsme se tedy rozloučili s Vanessou a Zámečkem a vyrazili na horskou etapu našeho výletu. Teda, ne že bychom předtím nebyli v kopcích, ale teď jsme vjížděli na rozmezí Folgefonny a Hardangerviddy — a postupovým cílem se stalo lyžařské středisko Voss. To oplývá milosrdně lanovkou, která vás vyveze z necelých dvou set metrů do osmi set dvaceti. Od vrcholu Hanguru jsme si slibovali, že za prvé tam nebude takové vedro a za druhé, že tam bude možnost jít na výlet "po rovině kolem rybníčku". Ostřílení čtenáři deníčků jistě tuší, kam tímto sdělením mířím.

Carol ukazuje na horu Lønahorgi (1415 m), kam jsme ovšem nešli.

Paraglidisti to z nějakého důvodu najednou rychle balí.

Město Voss nás překvapilo svou velikostí, ale i tam jsme nakonec našli parkoviště (placené, pochopitelně), a zakoupili jízdenky na gondolu. Vyhlídka z lanovky je náramná, stejně jako pak z vršku. Hangur je zjevně oblíbeným paraglidistickým místem, takže jsme mohli chvíli obdivovat i odvážné vzduchoplavce. Zajímavé je, že mi toto místo splývá s loňským výletem na Brauneck v Bavorsku. Sid to nechápe (neb tam nebyl), ale výlet kabinovou lanovkou na vršek s paraglidisty s výhledem a výšlapem byl velmi podobný — lišil se jen tím, na Braunecku jsme byli nabalení ve větrovkách.

Ze stezky jménem Grebbeløypa byly krásné výhledy, třeba na západ.

Jezero pod námi se jmenuje Vangsvatnet, údolí za ním pak Bordalen, třebaže vypadá spořádaně.

Tady jsme, až na záchvěv průvanu na stanici lanovky, setrvali ve vedru. Nicméně jsme si užívali to, že na vršku se davy turistů rozběhly všemi možnými směry, a tak jsme byli více sami s přírodou. Hleděli jsme do mapky a vyhlídli si okružní trasu, která nám svými čtyřmi kilometry přišla přiměřená našim schopnostem a tomu, že už bylo odpoledne a my jsme potřebovali ještě dojet zbytek štreky do hotelu Fossli. Co jsme ovšem měli vzít ještě v úvahu, byly povětrnostní podmínky — příšerné odpolední vedro — a absence stromů a stínu. Krajinu tam ale mají náramnou, takže jsme nelitovali ani toho plahočení — snad až na posledních dvě stě metrů do kopce k lanovce, po vyštěrkované (prašné) silnici. Naštěstí je u stanice lanovky (předražená) restaurace, kde jsme mohli doplnit tekutiny iontovým nápojem plným vitamínů (pivem).

V tunelu jménem Butunnelen na nás vybafnul ufonský kruhový objezd.

Hotel Fossli a přilehlé vyhlídkové platformy.

Doufali jsme, že se nějak dopravíme do našeho hotelu a musím přiznat, že v téhle fázi Norska už jsme byli značně unavení. Z turistické letargie jsme byli ale záhy vytrženi novým úkazem — na tunely v Norsku jsme si zvykli (já jsem teda se svou klaustrofobií měla co dělat) — ale když se před námi v tunelu zjevilo něco, co vypadalo jako ufonská loď, a ukázalo se být podzemním kruháčem, tak jsme byli fakt zaskočeni. Druhý kruhový objezd už jsme stíhali i fotit, ale překvapením nebyl konec. K Vøringsfossen se jede novou silnicí, která sama sebe — pro změnu — v tunelech různě nadjíždí, takže to na navigační mapce vypadá jako zmatená čmáranice batolete.

Nad velkým Vøringsfossen je kaskáda "pouhých peřejí".

Vodopády Vøringsfossen (velký vlevo) a Tysvikjofossen (malý vpravo).

Nedali jsme se zmást a šťastně jsme dorazili do historického hotelu Fossli, důstojně trůnícího nad vodopádem Vøringsfossen. Fossli bývala pastvina využívaná farmou Måbødalen, kterou v roce 1879 koupil turistický nadšenec Ola Garen se záměrem vybudovat na vyhlídce nad vodopádem hotel. Musel být skutečně velmi nadšený, protože napřed musel postavit silnici — a i po té se vše dopravovalo pěšky — kratší trámy a prkna na nákladních zvířatech, delší museli nosit lidé. Připočtěme k tomu krátká norská léta a nepřekvapí nás, že hotel byl dostavěn až v roce 1891. Ola zemřel v osmapadesáti letech v roce 1915 a hotel po něm převzal jeho syn, Per. Garenovi hotel vlastní dodnes, a hotel prošel přestavbami a rozšířením. Stále si ale zachovává atmosféru, kterou mám spojenou s prvorepublikovým šarmem. Naštěstí se tento nevztahuje na koupelny, které jsou moderní a funkční.

Hlavní přepad Vøringsfossen má mít 183 m.

Velký Vøringsfossen přetlačuje Tysvikjofossen proudem vzduchu, až je z toho duha.

Promluvili jsme s recepčním na téma, kam se máme další den podívat a zda je možno odněkud vidět ledovec — a ten nám doporučil dojet po prašné silnici za hotelem k jezeru, v němž se dá koupati (skutečně jsem od Norska nečekala, že mojí největší starostí bude, kde se vykoupat) — a od kterého bude ledovec vidět. Usoudili jsme, že máme čas ještě podívat se na Ctihodný Vodopád (skutečně se tak jmenuje), když jsme ho měli hned pod oknem. V roce 1821 se profesor Christopher Hansteen vypravil na Hardangerviddu činiti astronomická pozorování, a místní průvodci ho zavedli k vodopádu, který měřil podle nich minimálně půl fjerdingu (300 metrů). Profesor neváhal a provedl vědecké měření pomocí hodinek a padajícího kamení, určiv výšku na 280 metrů. Dneska se uvádí výška "pouhých" 183 metrů, ale na důstojné velkoleposti to vodopádu neubírá — ani takhle uprostřed léta s nízkým stavem vody (i ten je dnes udržovaný provozem vodní elektrárny a nejnižší průtok je stanoven na 11 m³/s). Od doby profesora Hansteena se toho mnoho změnilo. V roce 1872 byl turistickým klubem vybudovaný mostek a cesta pod vodopád na počest návštěvy prince Oskara. V roce 1915 přibyl kamenný most nad vodopádem, a postupem času i parkoviště a vyhlídky — od hotelu Fossli stejně jako od silnice.

Při Sidově norském výletě v roce 1991 tak mohla výprava vodopád obhlížet z těchto bodů — myslím, že jen zlomek účastníků se po dvouměsíčním dobrodružství obtěžoval vylézt z Avie se podívat a fotit — "ježiš, zase vodopád". Chtěje znáti výšku vodopádu and nevěda o profesorovi Hansteenovi, Sid tenkrát provedl týž experiment s hodinkami a kamenem, obdržev podobný výsledek.

Carol nad strašlivou šluchtou.

Kovové platformy se kupodivu netřesou ani nehoupají.

V roce 2020 byla dokončena kontroverzní konstrukce schodového mostu nad bodem, kde se vodopád řítí do propasti, a zabezpečena trasa s vyhlídkami po obou stranách proudu. Asi jsem nezmínila, že starý Ctihodný není osamělý — po stranách padají do stejné propasti dva další potoky, takže je ze všech úhlů na co koukat. My jsme ale potřebovali nutně večeři, takže jsme skoukli jen to, co bylo vidět z vyhlídek přímo před hotelem a pak už jsme se dostavili do hotelové jídelny (jediné místo s teplou stravou v širém okolí, když nepočítáme turistický bufet v přízemí hotelu, který nabízí pouze pečivo). Jídlo bylo drahé, ale v kvalitě odpovídající ceně a moc jsme si pochutnali. Servírka byla nafrněná, což jsme přičítali jejímu mládí. Bohužel druhý den u snídaně se ukázalo, že obsluhující personál je rusky mluvící. Zapomeňte na prvorepublikový šarm — rázem jsme byli vrženi do normalizačních let, kde "nemáme" je standardní odpovědí, a pinglové neváhají hosty sprdnout za to, že používají špatný nůž na sýr (ve všech jiných hotelech byly sýry nakrájené a hosté s nimi nemuseli zápasit — a osahávat sýry). Pro mě, s mou bezlepkovou dietou, byl výběr hodně zúžený — nakonec jsem objevila mističku s jogurtem, ale vcelku do něj nebylo co přidat. Bufet byl věčně napůl vyjedený a na dotazy po doplňování se nám dostalo onoho strohého a nevlídného "nemáme".

K ledovci je to všude daleko, i z údolí Isdalen. Pomůže dlouhé sklo.

Kouzelná říčka z ledovce, podle mapy pravděpodobně jménem Isdølo.

Sid jako měřítko u říčky (nejspíš) Isdølo.

To, že v Norsku v krátké letní sezóně pracují různí brigádníci (v Zámečku to byla Slovenka, Kamerunčanka a španělsky mluvící kuchařka + norští majitelé, v restauracích běžně zněla z kuchyně ruština), je zcela pochopitelné. Ve Fossli nám přišel problém v tom, že kromě recepce byl zbytek personálu z jednoho kulturního pozadí a svou mentalitu promítali do všech aspektů hotelové služby. Přepravka s ČISTÝMI sklenicemi pro hotelové pokoje ležící na zemi na koberci, servírka utírající jedním hadrem na střídačku podlahu a stoly v jídelně, personál kouřící rovnou pod okny pokojů a podobně. Socialistická lhostejnost a odflinknutá práce nás po předchozích zkušenostech (i třeba s přátelským a vlídným recepčním v samotném Fossli) značně zarazila.

Isdalsvatnet je tak na koupaní ve vedru, plavat se moc nedá.

Z jezera jest vidět ledovec, z nejž voda pochází, ale už se ohřála.

Ovšem nebyli jsme tam kvůli hotelovým pobytům, ale kvůli přírodě — a tak jsme se nenechali otrávit a šli hned po snídani řádně oturistovat Vøringsfossen ze všech stran. Musím uznat, že systém cestiček a vyhlídek a mostků je úžasný — a strávili jsme na něm dvě hodiny. Máme 280 fotografií a stejně žádná z nich nedokáže zachytit atmosféru tak obrovského vodopádu. Než jsme se vrátili zpět do hotelu, bylo už zase vedro, a tak jsme sbalili plavky, skočili do auta a jeli prozkoumat Isdalsvatnet. Jezero jsme našli bez problémů, akorát jsme neviděli žádné vhodné místo na koupání (aby tam byl přístup k vodě a přitom jsme nelezli někomu na zahrádku). Vyjeli jsme nad jezero kam to šlo, a pak šli pěšky kousek podél nádherné horské říčky. Od té vedly různé turistické trasy do hor, ale na ty jsme se necítili (viz. děsné vedro). A tak jsme se vrátili a zkusili se beztak vykoupat v jezeře — vykoupat je asi ten správný termín, protože v něm bylo vody tak nad kolena, plavání moc v úvahu nepřicházelo — nicméně teď můžu tvrdit, že jsem se v Norsku koupala nejen v Severním Moři, ale i v jezeře s vodou z ledovce!

Z plání Hardangerviddy je ledovec také pěkně vidět.

Dole ve městě Eidfjordu je zase moře, tedy Hardangerfjorden.

Od jezera jsme se vydali na bojovku k sehnání večeře, protože se nám nechtělo jíst zase (draze) ve Fossli. Ovšem podcenili jsme wyomingskost Hardengerviddy — byť podle mapy mělo být v okolí několik restaurací, zjistili jsme při bližším ohledání, že se jedná o neuvěřitelně přeplněné horské chaty (byla krásná sobota uprostřed prázdnin), které nabízí jídlo spíš na úrovni sendvičů a ohřívané pizzy, než nějaké řádné stravy. Nakonec jsme to vzdali a projeli kolem Fossli až dolů k Hardangerfjordu do města jménem Eidfjord s kypící civilizací ve formě pouličního stánku s thajskou kuchyní. Moc jsme teda neušetřili (plus se tam platilo i za vodu — což bylo v Norsku nevídané), jídlo nic moc, ale tak aspoň to byla změna. Zaujala mě místní plovárna, kde rekreanti skákali z relativně vysokého mola rovnou do fjordenu — to přišlo docela drsné i yetimu a myslím, že byl docela rád, že jsme si nevzali plavky.

Řeka Bjoreio vytéká z Hardangerviddy skrz Vøringsfossen, až doteče do Hardangerfjordu.

Krajina Hardangerviddy je trochu jako hodně mokrý Wyoming.

Neděle dvacátého července byl náš poslední celý den v Norsku, a měli jsme naplánovaný průjezd Hardangerviddou a návrat do Osla. Vidda byla plná turistů; vede přes ni vlastně jen jedna silnice a ta byla obklopená bydlíky a stany a rekreanty. I tak jsme ale našli jedno místo, kde se dalo proniknout k potůčku a fotit (pro změnu) ledovec. Myslím, že při tomhle průjezdu jsme se taky seznámili s místní automatickou sámoškou — dveře do obchodu se vám otevřely jen pokud jste měli telefon s platebním systémem nebo platební kartu s rádiovým čipem — pak jste si vybrali zboží a zaplatili u samoobslužné kasy. Jako chápu, že držet prodavačku v takové pustině asi není jen tak, ale napadá mě otázka, co bychom dělali, kdybychom měli jen hotovost — nebo co dělají například místní turisté, pokud dojdou k obchodu, nedejbože, s vybitým telefonem?

Ledovec se jmenuje Hardangerjøkulen.

Na Hardangerviddě jsme vylezli do krajiny u říčky Skulevikåny.

Jeli přímo na letiště, vyhnuvše se tím vlastnímu Oslu. Auto se vrací s plnou nádrží a k tomu účelu se u letiště nachází pumpa. Ta oplývá i několika desítkami nabíjecích stanic pro elektroauta — všechny byly obsazené a stála se tam fronta. Takže jsme opět byli vděční, že naše auto, byť hybrid, nabíjet nepotřebovalo — bývalo by nám to protáhlo návrat o několik hodin. Samotné vrácení proběhlo poměrně rychle — a už jsme stáli na nádraží Flytoget, abychom se dostali do našeho hotelu — nehodlali jsme experimentovat a měli zamluvený stejný Scandic jako po příletu. Ovšem s vlakem se objevil zádrhel, kdy jeden spoj vynechal. Na peróně přibývalo unavených vynervovaných lidí a nádražní rozhlas mlžil a na cedulích posouvali čas příjezdu o minuty (místo aby rovnou přiznali, že vlak prostě nepojede — tohle je konečná, takže museli vědět, že žádný vlak nemají).

Hardangervidda: po proudu říčky Skulevikåny.

V městském dusnu jsme dorazili nakonec na hotel — bohužel neměli náš původní pokoj (se dvěma postelemi), ale recepční nám poskytla pokoj pro mrzáky. A nasmáli jsme se, když nám opatrně vysvětlovala, že nemají klimatizaci. Ujistili jsme ji, že to zvládneme, čímž se jí zjevně ulevilo — prý už byla unavená z toho, že musí turistům dokola vysvětlovat, že v Norsku skutečně klimatizaci NEMAJÍ, protože je to NORSKO.

Při odletu z Osla byli chobotem upřednostněni cestující lepší třídy.

S chutí jsme se vydali do vyzkoušeného sushi přes ulici, kde jsme doufali pojíst jejich bufet — bohužel sice nám prodali "bufet", ale na bufetu jídla nijak nepřibývalo. A pak jsme viděli vrabce, kteří si chodili na stůl taky uždibnout — což už nám přišlo značně nechutné nehygienické. Doufali jsme, že časem dojde k nápravě, ale ani po půlhodině se nám nedostalo dalšího jídla, natož vyhnání vrabců. Takže jsme na závěr našeho výletu ztropili trochu výtržnost. Restaurace nám poskytla slevu, ale pocit zklamání zůstal.

Niederaichbach na bavorské řece Isar, malý kousek od Mnichova.

Napravilo se to ráno — výbornou snídaní v hotelu, a hlavně přívětivostí personálu. Když jsme dorazili na snídani, zrovna odcházely dva zájezdy. Libovali jsme si, že je v jídelně místo, a já se vrhla na své oblíbené jogurty. Sid ale mrzoutil, protože se v Norsku zmlsal uzeným lososem k snídani a tentokrát jej nenašel. Mně to přišlo divný, a tak jsem při příštím výletě pro kávu odchytla servírku a dotazovala se, čím to, že dneska nemají lososa. Hleděla na mě nechápavě, neuměla anglicky. Zapátrala jsem v paměti a pronesla kouzelné slůvko "fisk". Osobka se rozzářila a pravila "něco něco laks něco" (laks je v norštině losos, to taky vím) a ukázala na kuchyň, do které odběhla — a za chvíli se vracela s tácem Hrochovy oblíbené pochoutky.

Stará a nová mnichovská radnice z historického tržiště.

Nám pak zbývalo se sbalit a vyrazit na letiště. Byli jsme trochu nervózní z toho, zda se vejdeme s velkou taškou do váhového limitu — přebalovali jsme totiž tak, abychom už dále vystačili každý s příručním zavazadlem, a velká taška obsahovala vesměs jen špinavé prádlo a pohorky, které jsme už nepotřebovali. Komplikace byla opět digitálního rázu — na letišti v Oslu je vše automatizované — sami si vytisknete nálepku na odbavené zavazadlo, tu nalepíte, naskenujete a tašku strčíte do stroje, který ji zváží a pohltí do útrob letiště. Ovšem co se stane, když naskenované zavazadlo je těžší než limit? Vyplivne ho stroj? A co s naskenovaným kódem, který teď je vázaný na nadměrné zavazadlo? Musíte si připlatit za nové zavazadlo, nebo jak to bude? Naštěstí jsme se s váhou vešli, takže jsme tyto zásadní otázky nemuseli řešit, ale stejně mě poměrně děsí představa toho, jak je člověk zaseknutý v ne-logických okruzích automatizovaného systému, bez možnosti z toho nějak vystoupit nebo to řešit.

Mnichovský erb nad vchodem do nové radnice.

Do Mnichova jsme pak už doletěli bez zádrhelů, a protože nás na letišti čekala Vicky, tak jsme se ani nemuseli probojovávat systémem nákupu jízdenek na S-Bahn sami. To, že jsme pak dostali (výbornou) domácí stravu, byla po čtrnácti dnech hospodských jídel (s dvěma výjimkami vaření s kamarády) taková třešnička na dortu.

Druhý den jsme se vrhli do víru velkoměsta. Ač jsem byla v Mnichově už několikrát, vlastní centrum jsem dosud neviděla — a tak jsme oběhli radnici a místní "orloj", který k mému středověkému potěšení obsahuje rytíře a souboj s dřevci. Já jsem pak chtěla shlédnout Vlnu a surfaře, což mě fascinovalo tím, že uprostřed města je taková outdoorová záležitost. Vicky tvrdila, že místní v létě splavují říčku a pak se vrací nahoru městskou dopravou v plavkách, ale my jsme žádné plavce neviděli. Pak už byl naštěstí čas na BIERGARTEN, tentokrát jsme slavnostně navštívili tu největší a nejznámější u Čínské Věže, kde se k nám přidal Holger a Oliver.

Eisbachwelle: městské surfování je místní populární kuriozitou.

Pavilón Monopteros v Anglických zahradách.

Ve středu třiadvacátého měl Sid let domů, do Wyomingu, a já jsem počítala s tím, že skočím na vlak a odjedu do Prahy za rodinou. Ovšem letos Deutsche Bahn došly k názoru, že se mnou nechtějí mít vůbec nic společného, a pro jistotu raději vytrhali koleje, takže spojení do Prahy přestalo existovat (pokud člověk nechtěl PLÁNOVANĚ podstupovat různé přesuny autobusy, výlukami a podobně, jako třeba jet přes Rakousko). Nezbylo mi, než zkusit Flix Bus. Mno, to, že je v něm relativně stísněný prostor, to bych zvládla. To, že na nádraží byl chaos, protože v době odjezdu MÉHO autobusu teprve přijel ten předchozí, to taky chápu. Ale největší rána byli spolucestující. Podle jazyku bych si tipla, že většina byli Rumuni, a i ti, kteří nebyli v teplácích, nýbrž v normálním oblečení, byli značně... uleželí. Připočtěte k tomu prosklenou vyhlídkovou střechu autobusu a to, že na první a jediné zastávce na Rozvadově došlo k okamžitému nákupu piv a ve zbytku pauzy se usilovně kouřilo, což z nevětraného prostoru autobusu, ohřívanému vydatně sluncem (byla tam klimatizace, ale neměla šanci) vytvořilo prostředí, ve kterém měl člověk pocit, že místo dýchání polyká splašky. Nakonec jsem objevila, že v přízemí autobusu sice mírně zavání záchodek, ale proti spolucestujícím rozpařeným sluncem na výbušnou teplotu, je takový záchodek vlastně osvěžující. I přestěhovala jsem se do přízemí i za cenu, že jsem navlékla mikinu (tam se klimatizace fakt činila) a seděla proti směru jízdy — a tak jsem přežila.

Uprostřed Anglických zahrad se nachází Čínská věž, obklopená pivní zahrádkou.

Na pivě v mnichovské pivní zahrádce: Vicky + Holger + Oliver + Carol.

V Praze jsem se stavovala jen na pár dní, potěšit se s rodinou a pár kamarády. To se zadařilo na výbornou a pak už mě čekal let s Aer Lingus přes Dublin. Byl mnohem levnější než přímý let z Mnichova (do kterého by byl problém se dostat, zvlášť tedy pokud jsem nechtěla absolvovat další útrpnou cestu s Flix Busem) — a nakonec vycházel časově velmi dobře. Odlet z Prahy kolem poledne znamenal, že jsem se na letiště dostala v pohodě i s pražskou specialitou (kde vám na letiště nejede žádný vlak nebo nějaká rozumná přímá doprava) bez vstávání v nějakou nepříčetnou dobu. V Dublinu na letišti proběhla i celní a pasová kontrola do Států (takže jsme pak v Denveru přistáli na vnitrostátní části letiště, jen jsme vystoupili a vyzvedli si kufry, už žádné fronty a pakárny). Šlo to všechno relativně rychle, a tak jsem měla pocit, že bych se mohla stihnout před transatlantickým letem ještě posilnit. Byla jsem velmi rozptýlená tím, abych našla ve velmi omezené nabídce restaurací (jedna jediná a navíc s frontou) a bufetů něco, co není sendvič (a můžu to tedy pozřít i s mou bezlepkovou dietou), že jsem nakonec málem zmeškala let. Prostě jsem byla ze všech těch přesunů a různých jazyků, časových pásem a civilizací tak zmatená, že jsem se nepodívala na hodinky a z bufáče nakonec vyrážela zpocená strachy. To, že u mého gatu už nestáli žádní cestující, jen dvě letušky, mi málem způsobilo infarkt, ale letušky se vlídně usmívaly — a tak jsem si jen ušetřila čekání na boarding. Ovšem nestihla jsem si natočit vodu do lahve — a tak jsem šla v letadle poprosit, jestli vodu nemají — vydali mi litrovku balené vody, která mi pak vystačila celou dobu letu. A nejenom to — v Aer Lingus mají tolik místa mezi sedadly, že jsem tuto objemnou vodu držela v kapse na sedadle před sebou a ještě stále se mi vešla do zbylého prostoru kolena. Což značně přidalo na kultuře cestování — konečně jsem si nepřipadala jak dobytek jedoucí na porážku, ale jako normální, obyčejná lidská bytost.

Domů jsem se vracela z dovolené ve stavu totální spokojenosti. Někdy se člověk vrací domů s lítostí, že vše už skončilo, jindy se zase nemůže dočkat, až bude ve svém. Letos to všechno dopadlo báječně, nekonala se lítost, jen radost, že nám všechno tak pěkně vyšlo.