Nácvik s novým federem.

Pocit z vyvedené dovolené byl určitě způsoben do jisté míry tím, že jsem se nemusela obávat o domácí zvířenu — střídali se u nich naši potomci, kteří znají všechnu zvěř a rutiny, a tak jsem se mohla skutečně rekreovat a nemyslet na to, co se děje doma. I když teda jedna krize nastala — kolem chlívku lítalo spousta včel, takže nakonec přes moje kozí známé se podařilo kontaktovat místní včelaře, kteří slíbili, že se přijedou na včely podívat — ovšem než se to všechno skrz Norsko vyřešilo, tak včely zmizely. Vzhledem k tomu, že netvořily roj, tak se obávám, že postupně pochcípaly, že to byla jen nějaká slepá větev bez královny.

Já jsem se vracela den před Lisinými narozeninami — Lise bylo neuvěřitelných dvacet, takže už bych asi měla přestat mluvit o "dětech" — už ani Lisa není teenager. Projevilo se to mimo jiné i tím, že si k narozeninám přála pračku. V univerzitním bytě nemají pračku, musí prát v komunitním centru univerzity — což obnáší prádlo sbalit, odvézt o pár ulic dál, a tam vyprat a usušit (a zaplatit). Problém je v tom, že tím stráví půl dne, nemůžou dost dobře od prádla odejít třeba dělat úkoly, nebo vařit večeři. Pračka (a nakonec jsme pořizovali i sušičku) nám tedy přišla jako rozumné přání. Musím říct, že plyšoví koníčci byli o něco levnější a jednodušší ke koupi.

Balóny nad Waldenem.

Lise jsem pekla k narozeninám, samozřejmě, špičičky. Vzpomněla jsem si, že jsme do nich dávali malinovou šťávu, aby poleva byla trochu narůžovělá. I napadlo mě dát do nich šťávu z choke cherries (prý je to česky střemcha viržinská). No, takhle řvavě růžovou jsem fakt nečekala. Abych odbočila — letos se mi podařilo sklidit docela dost meruzalek, z nichž jsem musela vypláchnout mravence a zamrazit je. S choke cherries je to složitější, vypadají skutečně trochu jako malinké třešně a mají jednu pecku — co jsem našla, tak jediný způsob, jak je "vypeckovat" je všechno svařit a propasírovat, a pak se z toho dá vyrábět nějaká šťáva nebo džem nebo tak. Ovšem než jsem si stihla pořídit ruční lis, tak se mi na pozemek přihnalo hejno špačků, či kterých potvor, a oholili mi všechny meruzalky i "třešně". Holt musím být příští rok rychlejší.

Na kajaku s Tomem.

Lisiny narozeniny jsme slavili až v pátek prvního srpna, protože oslavenkyně musela přijet z Laramie, kde přes léto pracovala v laboratoři. Její vstup na scénu byl značně dramatický, za šíleného krupobití. Snažila se někde ve městě zajet pod střechu nebo most, ale nenašla už volné místo, takže dojela až domů. Chudák Grinch tedy utrpěl další důlky do kapoty — ale vlastně měla štěstí, že zůstalo jen u důlků v kapotě. Když jsme pak šli do města na večeři, viděli jsme parkoviště za hospodou plné aut, která měla rozmlácená čelní skla. Byly to díry jak od baseballového míčku — ve městě byly kroupy zjevně mnohem větší než než u nás.

Krupobití zasáhlo i mou šermířskou skupinu, která na výstavišti stavěla šraňky na víkendový County Fair. Okresní výstava je velká místní událost — kromě vlastního vystavování hospodářských zvířat a podobných aktivit, měla být hala obklopena atrakcemi — trhy a stánky, skákacími hrady, historickými traktory — a šermíři. Původně se mělo všechno postavit a připravit v pátek, ale díky vichru, průtrži a kroupám to museli vzdát. V sobotu ráno jsme se pak brodili bahnem — a pro změnu řešili, jak postavit přístřešky, aby nás chránily před sluncem a vedrem.

Na pláži vlevo přistávají kajaky (Carol a Tom).

Do toho vedoucí šermířů v sobotu ráno zjistili, že mají auto plné skla z kroupami rozbitého střešního okýnka, takže se začátek našich aktivit posunul, než vyčistili auto a naložili erární vybavení. Historický šerm není levná záležitost, takže obzvláště začátečníci jsou na eráru docela závislí. Pořídit si helmu zvládne relativně každý, ale pak šermířské vaťáky (odolné proti propíchnutí), zvlášť pokud je chcete v trošku historickém provedení, vás přijdou na několik set dolarů. Podobně šermířské rukavice. No a pak máte zbraně.... jeden a půl ruční meč se trénuje s tzv. "federem" — z německého "federschwer" (pírko). I pírko má něco kolem dvou kilo, čepel je zhruba metr dlouhá, z pružinové ocele. Feder je tupý, s ohnutou či rozšířenou špicí — a pružný právě proto, aby se šermíři v zápalu boje neprobodli. A musíte si připravit peněz jak za kozu (papírová kozenka stojí od tří set dolarů výše). Ovšem já jsem obstarší osoba s artrózou, navíc poloslepá, takže jsem ze všeho vybavení nejvíc toužila po vlastním federu, který bych měla osahaný a nacvičené zacházení s tímto konkrétním kusem. Jeden z nejlepších výrobců, který prodává své federy i ve Státech, je maďarský Regenyei. Mám s nimi zajímavou historku, když jsem psala na chat na jejich stránce dotazy, co si koupit, a čekala nějaké automatické odpovědi, tak se mi dostalo sdělení, ať chvíli počkám, že se dojdou zeptat Petera (Regenyeiho). Takže mám meč doporučený samým Regenyeim (sorry, ale fakt nevím, jak to jméno vyslovit, natož jak ho skloňovat v češtině) — o pár centimetrů kratší a o něco lehčí, než je standard. Objednala jsem to před odjezdem do Evropy, aby mě po návratu už čekala moje vlastní ocel.

Překonávání potoka pod Reynolds Hill.

Když už jsem byla v těch nákupech, tak jsem si objednala knížky od Slováka Martina Fabiana. Vlastním sice šermířskou "bibli" Joachima Meyera, ale přiznám se, že středověká němčina přeložená do rádobystředověké angličtiny, je na mě trochu silný kafe. Zvlášť když tomu přičtete záludnost starých mistrů, kteří přeci jen nechtěli publikovat všechna svá tajemství a některé detaily tudíž vynechávají. Martin Fabian píše ve slovenštině, kterou vcelku zvládám — a navíc coby současný šermíř píše o současných reáliích a současným jazykem. Ilustrace jsou taky soudobé — žádní zuřiví fousáči ve složitých hábitech a širokých kalhotách s rozevlátými gesty, ale přehledné figury. Navíc se hodí, když vám někdo prozradí i nějaký ten "tajný" fígl a nenechává si všechno pro sebe. Začala jsem mít stejný pocit jako s lezením v devadesátých letech, že se jedná o komunitu, kde se všichni znají a radí si a pomáhají si.

Na okresní výstavu jsem tedy šla s novým mečem federem, čímž se stalo, že jsem v době bez eráru nemusela jenom čekat, a s Amandou jsme pak mohly trochu něco nacvičovat. Bez kabátců jsme musely provozovat šerm velmi zpomaleně a spíš jen teoreticky zkoušet údery a kryty, ale pro mě, coby začátečníka, je tohle mnohem užitečnější než se vrhat do nějakých rychlých soubojů, v nichž nemám nejmenší tušení, co se to vlastně stalo. Na akci přijeli i dvě další skupiny z Colorada, takže probíhala družba, chlubení se zbraněmi a výbavou a všeliké středověké hrátky, včetně instalace našeho neohroženého vůdce do pranýře.

Nový chlívek má spoustu vychytávek, jako třeba rampu skrz okno.

Goatel6.

No a zrovna když jsem si tak libovala s tou komunitou, tak se mi v půlce srpna šermíři rozhádali a klub se rozštěpil. Na jednu stranu to znamená, že můžu chodit šermovat s různými lidmi a učit se z různých zdrojů, na druhou stranu, je těch tréninků teď dvakrát tolik, což teda se jeden docela nadře. Na jaře se mi rozpadla kozí asociace, tak si připadám značně schizofrenně. Wyoming má tak málo obyvatel, že štěpení organizací na malé kousky mi nedává smysl. Na druhou stranu je to ale asi takové wyomingské specifikum — lidi tu žijí proto, aby si mohli organizovat svůj život po svém, a zřejmě si nechtějí nechat do ničeho kecat; i koníčky provozují individualisticky.

Prvním srpnovým víkendem mi skončilo volno a musela jsem zase naskočit do normálního režimu. Především chodit do práce. A taky začít dávat do pořádku hospodářství, zalejvat, mulčovat, plet, vyklízet chlívky a kurník — a netrpělivě čekat na dokončení chlívkové přístavby. Rick sliboval, že bude hotovo do konce června, ale pak se to pořád nějak vymykalo (uznávám, že pokládat střechu ve vichřici nebo kroupách či naopak v pětatřiceti stupních moc dobře nejde), a tak se kozenky dočkaly až koncem srpna. Vlastně jsem byla ráda, protože v době naší dovolené tady alespoň občas byl někdo něco kutil kolem baráku. Navíc Rick byl ochoten stavbu provozovat za zvědavé kozí asistence, a nejen, že to zvládal, ale i nosil kozenkám buráky a vlídně k nim promlouval. A taky se aktivně zapojil do vymýšlení a konstrukce kozích prolézaček. Kozenky teď mají nejen odizolovaný chlívek, s velkými jeslemi na seno uprostřed, se třemi okýnky, s půlenými dveřmi (takže v případě deště nebo jiné nepřízně počasí můžu zavřít jen horní půlku, aby jim tolik nepršelo do chlívku, a spodní půlka jim stále ještě větrá — nebo naopak můžu zavřít kozenky spodkem a nechat jim větrat horní půlkou), ale mají i jedno průchozí okno, ke kterému se dostanou z obou stran přes rampu a platformy.
Musím říct, že si Rick tento projekt vzal za svůj víc, než jsem čekala — to jsme takhle přijeli jednu sobotu z výletu a na chlívku se skvěl nápis GOATEL 6. Napřed jsem myslela, že mě klepne, ale teď jsem hrdou majitelkou goatelu a všem ho ukazuju.

Kolem Twin Mountains.

Podzimní barvy.

Přiznám se, že jsem ze strany kozenek čekala trochu jásotu a ne obezřetné zkoušení a zkoumání, ale MNĚ se chlívek osvědčil. Počínaje tím, že je celkově více prostoru a kozy se méně perou, méně to tam smrdí — a hlavně, dají se různě oddělovat. Bonnie jsem až do půlky listopadu mohla dojit, nejspíš zásluhou toho, že pořád ještě od ní pili její synkové, Ozzy a Rory. Tím, že se mladí stále přiživovali, jsem nemusela dojit pravidelně (například po dobu dovolené nedojil nikdo), ale když se mi podařilo kluky na noc oddělit, tak jsem ráno měla svůj hrnek mlíka. Moje trpasličí plemeno dojí málo (ve srovnání s klasicky rostlými kozami), ale zato má nějakých 6-7 procent tuku, takže je takhle do kafe velmi lahodné. Twilight dojila víc, ale stejně je to výkon, že původně masné plemeno má mléko ještě rok a půl od narození kůzlat.

Se zvěří mám bohužel i smutnější historky, slepice Popelka začala vypadat smutně a posedávat v koutku, bála jsem se, že má zaseknuté vejce, ale vetka našla hluboké rány plné červů. Připadala jsem si jako pitomec, že jsem si toho nevšimla, ale bohužel zvířata se s úrazy schovávají a předstírají, že jim nic není až do chvíle, kdy už fakt nemůžou. Zkoušela jsem Popelku zachránit, dostávala antibiotika a rány jsme čistili a ošetřovali, ale bohužel to nedala. Krátce na to jsem si všimla, že mi stejně umdlévá Jet — stejná diagnóza. Vetka říkala, že slepice muselo něco potrhat, že to nejsou zranění způsobená další slepicí. Podezírám hranostaje, o kterém vím, že se mi po pozemku pohybuje. Obě slípky byly totiž staré a neschopné vylétnout na bidýlko v kurníku, takže v noci sedávaly ve snášecím boxu, tj. de facto na zemi. Nechala jsem Ricka vyspravit kurník, a doufám, že mi teda tři zbývající čilejší slípky ještě vydrží.

Aardwark Embark-Hareship.

Na houbách u Crow Creek.

Celý podzim mi teď, když jsem se konečně vyprostila z psaní deníčků o Norsku, značně splývá a zdá se, že dostavba chlívku a ztráta slepic byly největšími událostmi, ale podle fotek je jasné, že jsme podnikali spoustu věcí:

Balónování jsme stihli dvakrát — poprvé v půlce srpna ve Waldenu na letním festivalu. Kromě "našich" klubových balónů tam bylo dalších zhruba deset, takže už docela slušná akce. Sid na ní vyrazil optimisticky v kraťasech, ale když jsme za úsvitu přejížděli horský průsmyk, tak tam bylo na nule. Ovšem jak máme kontinentální podnebí, tak na konci akce v devět ráno už byl pařák.
Druhou akcí byl Great Aardvark Embark — akce coloradské AIMS college, která má jako maskota hrabáče kapského (až do psaní tohoto deníčku jsem myslela, že aardvark je mravenečník — tak není, dokonce ani příbuzní nejsou, jen jsou si na první pohled podobní). Na tomhle letu bylo zajímavé přistání — balón jsme skládali v polopoušti — v Coloradu je velmi strmý gradient osídlení — začnete v kypícím moderním městě na univerzitním udržovaném, hnojeném, zalévaném a sekaném trávníčku, během pár minut vyjedete mezi farmy — a za nimi jste v pustině.

Výlety na podzim obvykle plánujeme tak, abychom si užili vyhlídek na krásně zbarvené podzimní listí. Letos ale byl velmi vlhký podzim, takže část listí shnila do nezajímavé hnědi, a část byla servaná větrem. Přesto se nám podařilo pár hezkých míst projít (a nafotit). Druhým důvodem pro podzimní procházky bývají houby. Ani s těmi to letos nebylo slavné — nacházeli jsme spousty klouzků a pýchavek, ale žádné "pořádné" houby (křemenáče, kozáky nebo hříbky). To si myslím, že bylo zapříčiněno tím, že jsem si koupila sušičku na potraviny. Nasušila jsem v ní nějaké bylinky z truhlíku na verandě, ale s houbami to letos fakt nevyšlo. Takže sušička je schovaná na tajném místě a snad se to příští rok houby nedoslechnou a vyrostou.

Šermířská mela.

Pole Mountain - barvy.

Šerm je komplikovaný o onen logistický problém se dvěma skupinami. S jednou jsem se účastnila v Coloradu Fantasy Fest. Což bylo něco jako středověký / fantasy jarmark a my jsme tam "dělali atmosféru". Pro mě bylo nejzajímavější, když se k nám přidali moderní šermíři a porovnávali jsme zbraně a techniky — a síly a dovednosti. HEMA má základ v jedenapůlručním meči, ale učíme se i kordy a dýky, a kopí a dussack. Ten je zkomoleninou českého slova tesák, a jedná se o zbraň s jedním ostřím, často vyrobenou z kosy čistě tím, že se v kose vyvrtala díra na ruku. Moderní šermíři mají jednoruční zbraně a v souboji se počítají zásahy — dnes už zaznamenávané elektronicky — a po každém zásahu se začíná znovu. Historický šerm se provozuje až do konce — tj. i když jste zasažení, tak se pokračuje (a zásahy se jen započítávají), pokud přijdete o meč, jde se na dýky, a případně se to dotáhne až do zápasu na zemi. Záleží jen na vás, kolik máte chuti na rvačku. Ale zpět k Fantasy Festu — kromě mezioborové družby mezi šermíři jsme si užili spoustu další legrace — a já mohla zase provětrat svůj nový feder. A taky historický kostým, šněrovačku a sukni. Myslela jsem si, bůhvíjak nejsem zvláštně oblečená, ale kolem mě procházelo tolik elfů, rytířů, trpaslíků a princezen, že mi z toho šla hlava kolem. Nejlepší byla snad osmdesátiletá křehká víla s křídly, kterou jsem potkala u baru.
Druhou skupinu mečníků jsem naopak měla pozvanou domů — jednak jsme si chtěli trochu zašermovat a já k tomu nabídla naši stodolu, ale také jsme chtěli grilovat. Po pěti letech ve Wyomingu jsme zakoupili gril — tentokrát s plotnou místo roštu, takže se na tom dají dělat i věci jako vajíčka nebo palačinky. A bramboráky. Gril považujeme za užitečné vybavení domácnosti — v případě, že jste bez elektriky, tak máte ještě pořád možnost si něco uvařit — no a na tu plotnu nakonec dáte klidně i třeba hrnec. Ovšem vadou na kráse bylo, že Sid den před akcí lehnul se zánětem ledvin, takže se šoural po baráku v bolestech a horečkách. Naštěstí jsou Američani na grilování vysazení, takže jsem měla několik dobrovolníků, kteří mi s grilem pomohli.

Naprosto klidná hladina...

...byla jen klidem před bouří.

Kajak mi v Norsku hodně chyběl — všude kolem tolik VODY a já byla suchozemská krysa! Začala jsem to tedy napravovat, a absolvovala pár výletů. Vody bylo letos spousta, takže jsem ještě v září mohla na Crystal Reservoir zajet až do ústí Crow Creek. A nepřišlo mi nijak divné, že v úzké zátočině byla voda jak zrcadlo. Tady, ve Wyomingu. Mezi skalami jsem totiž neviděla, že se jedná o ticho před bouří, a když se vyvalily zákeřné mraky nad vrcholky, byla jsem právě na úplně opačném konci nádrže, než moje auto. Vlezla jsem na břeh a čekala, až to přejde. Po první přeháňce jsem zase nasedla na kajak a snažila se dostat podél břehu na nějaké místo, kde bych mohla jednak vytáhnout kajak a za druhé dojet k němu autem. Naštěstí jsem se trefila do mezery mezi bouřemi, takže jsem nakonec dopádlovala až k autu a v době, kdy se spustily kroupy, jsem už seděla ve věrném Nedoušovi, zaparkovaném pod stromy.

Nevím, jestli jsem strhla nějaký rekord, ale vím zcela jistě, že jsem si strhla záda. Ona mě bolela už od dovolené, sezení v letadlech fakt moc zdravé není, ale pořád se to zhoršovalo. Přemýšlela jsem, jestli mi přestaly účinkovat injekce, které jsem absolvovala loni v prosinci, a jestli bych měla začít doktorské kolečko, které je ovšem na dlouhé lokte — protože objednací lhůty k ortopédovi jsou i několik měsíců. No a pak jsem si vzpomněla, že na fyzio mi říkali, že mě můžou měsíc ošetřovat bez lékařského doporučení a objednala se tam — s lhůtou za tři dny.

Jediným dítětem v naší domácnosti je teď Dante.

Výšlap na Tomovy narozeniny.

Po třech týdnech pravidelného mučení na fyziu mě záda přestala bolet, ale zase jsem si "přeležela ruku". Bolelo mě rameno, čím dál tím více, nepřešlo to za den dva jako obvykle. Když jsem skončila s pocitem, jako bych měla průstřel lopatky, s tím, že mě brněly prsty na ruce a vůbec jsem nemohla spát, vydala jsem se zpět na fyzio — tam jsem žádala, jestli by mě nemohli rovnou zastřelit nebo nějak milosrdně zbavit bolestí. Tvrdili, že to půjde bez střílení, a skutečně, po pár návštěvách jsem začala být schopná ležet a někdy i spát. Brnění jsem se zbavovala mnohem déle, skřípnuté nervy jsou fakt peklo. Každopádně to znamenalo konec kajakování. A taky lezení. A omezení šermu. I když šerm mě vlastně zachránil — seznámila jsem se tam s osobkou, která je ochotná dojíždět na naše hospodářství a pomáhat mi nejen se zvěří, ale i s těmi méně příjemnými aspekty zemědělství, jako je přehazování kompostů a vláčení balíků sena, mulče, kýblů s vodou a podobně.

Přes bolavá záda, rameno a Sidův zánět ledvin jsme se propracovali až na konec října, kdy má narozeniny naše druhé dítě, Tom. Tomu bylo už dvaadvacet. To, že náš synek se svým metrem devadesát nijak nepřípomíná malé nedonošeňátko, je jasné. Co mě ale překvapuje je, jak moc se potomci změnili za těch pět let, co jsme ve Wyomingu. Přijeli jsme se dvěma dětmi a teď s námi šli na rodinný výlet na Point Crawford dva dospěláci. Oba jsou v druhé půlce studií na univerzitě, mají své kamarády a zájmy, už zcela nezávislé na původních domovech. Oba mají i docela dobrou orientaci ve svých oborech a určitou představu o tom, co chtějí dělat. Pro mě — sobecky — je fajn, když mi na víkend přijede strojař, který si UŽIJE generálku generátoru či jiného stroje a "veterinářka", která obhlídne zvěř a probere se mnou, co je nutné řešit a co není problém — a pomůže třeba zastříhnout kozám paznehty nebo aplikovat odčervovadlo "neošetřitelnému" kocourovi. Někde během těch pěti let přestaly děti reagovat obracením očí v sloup na nemožné nemoderní rodiče, a místo toho se s námi vedou normální debaty. Výsledek je velmi příjemný — až na to, že si začínám připadat fakt stará. Přemýšlím, jestli bych neměla začít péct bábovky a plést svetry, jak se na starší dámu sluší, místo toho, abych někde lezla po horách či mávala mečem. Zatím jsem teda upekla i Tomovi špičičky a přispěli jsme mu na JEHO koníčky. To pletení svetrů musím ještě zvážit.