Setkání s prvním pravým (Feda)fjordem.

Zrcadlový rybník jménem Ytre Lona po cestě do Sirdalu.

Minulý deníček skončil jazykovým koutkem, tento jím začíná. S českou výpravou jsme totiž měli domluveno, že se stavíme na chatě a pokud tam už nebudou, tak se sejdeme na Kjeragu. Tento se v norštině vyslovuje přibližně jako "Čerak." Zde se dostávám k problému s norštinou — psané norštině lze, se základy němčiny a angličtinou (která obsahuje z vikingských dob staronorská slova), docela dobře rozumět — např. norské forbudt připomíná německé verboten či anglické forbidden = zakázáno. Problém nastane, když Norové začnou mluvit — v jazyce mají spoustu měkkých souhlásek a na první poslech to zní jako čeština — akorát se člověk diví, že ničemu nerozumí. No poznali byste, že když Nor řekne "ušlo", tak tím myslí jejich hlavní město? Do toho Norové se běžně zdraví slovem "hei", vyslovaným jako anglické "hi" — takže kdykoliv jsme se s Norky zdravili na túrách, v hotelích, restauracích, automaticky na nás začali mluvit norsky a až časem je zastavily naše nechápavé výrazy.

Krajina se s nadmořskou výškou změnila na tundru.

Borsteinvaten: jedno z mnohých jezer na náhorní planině.

Ale zpět k Čeraku. Česká parta bydlela v Sinnes, což je rekreační/lyžařské středisko v kraji Sirdal, spojené náhorní plošinou s Lysefjordem. My jsme měli zamluvený hotel v Sandnes (nejbližší větší město), ale nastěhovat jsme se mohli až večer — tudíž dávalo smysl jít se přes den někam projít, večer pohovořit s přáteli a na noc zapadnout do komfortu hotelu. Znáte to přísloví, že pokud chcete bohy rozesmát, máte jim sdělit své plány? Zatím jsme tedy jen na cestě k Sinnes. A objevuje se další "problém" s Norskem — všude je KRÁSNĚ. Takže stavíme na okresce u potoka s rybníčky, které se vyznačují úplně klidnou hladinou. Pro nás, z větrného Wyomingu, je toto vskutku exotika (ani se neptejte, kolik fotografií zrcadlení na hladině z Norska máme). Kromě krásného rybníčku jsme našli v lese i borůvky. Tisíce borůvek, takže jsme rovnou i posvačili. Na chatu jsme přijeli, samozřejmě, v okamžiku, kdy kamarádi byli už dávno pryč (což jsme předpokládali). Nenechali jsme se rozhodit a pokračovali ke Kjeragu. Nádhernou náhorní plošinou, s úzkou silničkou, na které jsme se museli neustále vyhýbat protisměrnému provozu — a ovcím. Ty byly netečné k dopravní situaci, ale často si ustýlaly na krajnici nebo pod svodidly, až měl člověk strach, aby jim nepřejel ocásky, kopýtka nebo uši.

Po silnici k hornímu konci Lysefjordu.

Parkoviště s hospodou z první části krpálu na Kjerag.

Vlastní zaklíněný balvan Kjerag je 5 km po této zalidněné stezce.

Cestou jsme potkali auto s českou poznávací značkou v protisměru, mysleli jsme si, že to bude Jára — a že naši sportovní kamarádi už se z výletu vracejí, protože my jsme měli veliké zpoždění díky stavění a focení. Když jsme konečně dojeli na parkoviště pod Kjeragem, zjistili jsme, že Čechů a Slováků je tam snad polovina turistů — a že ono auto v prostiměru vůbec nemuselo vézt naše kamarády. Sid tvrdil, že je to na Kjerag "kousek", ale turistický ukazatel tvrdil něco o šesti kilometrech — to nám ještě pořád nepřišlo nijak hrozné — a na cestu jsme se vydali relativně zvesela. Humor nás přešel poté, co když jsme se asi hodinu plazili po skalách s řetězy, nám bodrý slovenský tatík sdělil, že ještě tři takové kopce a jsme tam. A skutečně, když jsme se konečně vyškrábali na vršek toho našeho, leželo pod námi údolí a naproti další kopec — a touto trasou se valilo lidí jak na Václaváku. Mě bolela kolena a nad útesy na druhé straně Lysefjordu se povalovaly mraky, následované šedivou záclonou deště. Dali jsme si na rozmyšlenou oběd u skalky s vyhlídkou a nakonec jsem Hrocha přehlasovala, že nemá cenu v blížícím se dešti sápati se na nejvyšší bod v okolí.

Lehce prší a začínáme se vracet.

Fjord je (někde) dole v údolí.

Cesta dolů byla mnohem horší než cesta nahoru, protože skutečně začalo pršet a skály, do kterých jsme byli funěli směrem nahoru, se změnily v záludnou klouzačku. Což záhy Hroch vyzkoušel na vlastní hřbet — když mu podjely nohy a ani řetěz ho nezachránil. Vzhledem k tomu, že ho navíc bacil foťák do obličeje a tekla mu krev z rozraženého rtu, vypadal jak oběť skutečné nehody. Čumilové čuměli a radili, načež se začali sami kácet, nebo alespoň předvádět větrné mlýny rukama. Zážitek jsme se rozhodli zapít v restauraci u parkoviště — a tam odtud jsme koukali, jak dorazil onen POŘÁDNÝ déšť — a libovali si, že nás naše zbabělost ušetřila plaváku. Posilněni jsme se pak odebrali k autu — a sledovali, jak dolů čvachtají zoufale promočení a promrzlí nešťastníci, kteří to nestihli pod střechu zavčasu.

Lysefjorden a vesnička Lysebotn o 700 m níž.

Od hospody je vidět, jak se z kopce stala klouzačka.

U výjezdu z parkoviště nás čekalo setkání s norskou digitalizací. Když jsme do parkoviště kolem poledne vjížděli, byla zvednutá závora. Když jsme odjížděli, byla závora spuštěná, u ní jakýsi automat a nápis, že máme chvíli setrvat, že závoře trvá, než se zvedne. Závora se nezvedala vteřinu, dvě, deset, půl minuty — a auto za námi troubilo. Šla jsem se optat, proč se závora nezvedá, a oni, že musíme zaplatit. Další zkoumání odhalilo, že při vjezdu stroj očte poznávací značku, před odjezdem pak musíte najít automat na zaplacení a zadat svou poznávací značku, zaplatit a pak nasednout do auta a vyjet — a doufat, že teda roboti vše pobrali správně a ven se dostanete, protože po celou tu dobu nedostanete do ruky žádný doklad o parkování, natož jeho placení. Neexistence ceníku parkování nás taky zaskočila — za pokus o výstup na první kopec Šéraku jsme zaplatili třicet dolarů. Zřejmě horská přirážka. O systému placení parkování jsme neměli potuchy ani v Mandalu, takže nám časem bylo přičteno na účet půjčeného auta asi dva dolary padesát za parkování v garáži u sámošky. Prostě Velký Bratr vás vidí a sleduje všude.

Lyseveien: jezírko v tundře.

Carol se chystá na řetězový výšlap k vodopádu Månafossen.

Řítili jsme se závratnou rychlostí zhruba třiceti kilometrů v hodině (kolem oveček a v zatáčkách a na výhybnách mnohem méně) a těšili se na setkání s kamarády. Ovšem chata byla zavřená, nikde nikdo (ani auta). Usoudili jsme, že nejspíš jeli nakupovat nebo něco takového. Protože nám naše americké telefony v Norsku fungovaly jenom na wifině, po chvíli jsme se rozhodli odjet do hotelu a najít nějakou večeři pro nás. Později jsme se dozvěděli, že v době, kdy jsme my stepovali před chatou, byli oni ještě stále někde v půlce cestu z Kjeragu — kde je chytil onen plavák, a odkud tudíž museli sestupovat velmi opatrně.

Městečko Sandnes bylo na první pohled docela ošklivé zklamání. Tím "ošklivé" myslím to, že jsme se ocitli v podivně postindustriálním, vybydleném centru, které se zdálo sestávat ze samých jednosměrek a zákazů vjezdu, včetně uličky před hotelem, k němuž se takto nedalo legálně přijet autem. Vzhledem k tomu, že jsme hotel vybírali proto, aby MĚL parkování, nás toto dost zaskočilo. Nakonec jsme zaparkovali kdesi za kolejemi a šli do hotelu pěšky se dotázat, kde mají to parkování. Recepční na nás hleděla jak zjara — že parkování nemají. Ale že můžeme zaparkovat v přilehlém obchodním centru, za pouhých 230 norských korun (tj. 23 dolarů) na čtyřiadvacet hodin. Z toho jsme byli značně kyselí; myslím, že Expedia (přes kterou jsme hotel zamlouvali) má dost co vysvětlovat. Podobně nám recepční sdělila, že rozhodně nemají prádelnu pro hosty (další inzerovaný bod, kvůli kterému jsme tento hotel vybrali, neboť jsme do Norska nemohli brát všechno oblečení na skoro tři týdny) a že sami prádlo posílají do čistírny mimo hotel, cena za kus. Zkoušeli jsme narychlo najít, jestli je ve městě nějaké jiné bydlení, jež by splňovalo podmínky, ale nenašli jsme. Recepční pravila, že nás může upgradovat na lepší pokoj, když s námi Expedia takhle vyběhla. Slabá útěcha, ale chápali jsme, že za výmyky Expedie recepční fakt nemůže.

Månafossen.

Z vodopádu vytéká malebná říčka Frafjordelva.

Zabydleli jsme se v pokoji — který měl v koupelně VANU — a kde jsem tudíž mohla zkusit přemáchnout ty nejdůležitější kousky — a vydali jsme se hledat večeři. Dva bloky od hotelu měla být thajská restaurace otevřená do půl deváté. Bylo krátce před osmou, hospoda měla otevřené dveře s nápisem APEN, s otvírací dobou do 20:30, ale servírka na nás volala, že už má zavřeno a že nevaří. No dobrá... stáli jsme na pěší zóně, která vypadala poměrně opuštěně. Nakonec nám došlo, že není čas na hrdinství a šli jsme do jediného otevřeného podniku v okolí — steak house. Tam jsme si dali příšerně drahou, ale taky výbornou večeři (Hroch tvrdí, že to byl nejlepší steak, co kdy jedl), a taky místní pivo Tou. Po dni plném zklamání jsem měla pocit, že slyším, jak se bohové nahoře chechtají, až se za břicho popadají (nevylezli jsme na Kjerag, nesešli se s kamarády, hotel nesplňoval ty dvě podmínky, které pro nás byly v tom okamžiku důležité, a i ta blbá hospoda měla zavřeno) — tak jsme to aspoň zapili.

Ráno vypadalo všechno růžověji, nakonec i plány byly lepší — zatímco naši kamarádi naplánovali prohlídku fjordu z lodi, my jsme vydali k Frafjordu a vodopádu Månafossen. Tento plán počítal s tím, že budeme s programem hotoví relativně rychle a pak se sejdeme v pět na chatě a budeme grilovat. Na Månafossen jsme se setkali s další norskou digitální pastí — parkování se platilo přes systém VIPPS — specificky norský telefonní platební software. Nemajíce ani norský telefon, natož jejich bankovní účet a platební systém, a netřímajíce ani norských korun, jejichž přesnou částku bylo lze vhoditi do kasičky, jsme nakonec parkování nezaplatili. Představa, že pojedeme hodinu a půl zpět do civilizace hledat bankomat a pak žebrat v nějakém stánku o drobné, nám nepřišla jako realizovatelná (mimochodem — posléze jsme NOKy vybrali, a už nikdy je pak nepotřebovali). Cesta na vodopád byla opět po řetězech a skalách, ale taky nepravidelných kamenných schodech. Mým artritickým kolenům se to moc nelíbilo, ale naštěstí to nebylo daleko. A vodopád byl nádherný. Cestou zpět jsme narazili na výpravu Italů, jejichž průvodce se dal s námi do řeči, a prozradil nám, že na turistické atrakce musíme chodit navečer — že výletníci z olbřímích cruise ships musí být na lodi zpět do čtyř nebo šesti hodin, a tudíž výpravy vyráží ráno. A vzhledem k tomu, že slunce zapadá až v jedenáct, tak se dá spousta věcí vidět odpoledne bez davů z lodí. Uložili jsme tuto informaci jako velmi užitečnou, ale po zbytek výletu jsme více méně volili jiný systém — a to, že jsme se vyhlášeným turistickým atrakcím vyhnuli úplně.

Øvstabødalen: potok tu teče přímo po skalním podloží.

Nenápadný vodopád s ovcemi u Øvstabøstølen.

Cestou do Sinnes jsme se stavili náhodně u říčky Hunnå, která se nám zalíbila — a tam Hroch zase hodil záda, jak přeskočil potůček na kluzký kámen porostlý řasami. Trochu jsem se obávala toho, jak dlouho mi vydrží, když se každý den musí někde svalit, ale myslím, že to byl poslední pád výpravy. Tudíž, zaplať pánbůh, vám nemůžu poreferovat o norském zdravotnictví. U říčky se nám moc líbilo, ale blížila se hodina, kdy jsme se měli dostavit na chatu, a navíc se k nám a potůčku od vodopádu blížily kvapem ovce. Bečely na nás a vypadalo to, že se od nás čehosi dožadují, takže jsme raději vyrazili dále.

Grilování a posezení s kamarády se protáhlo — promítaly se fotky z onoho historického výletu, u čehož byla spousta legrace. Já jsem postupně umdlévala, ale nechápala jsem proč. Až pohled na hodiny mi to objasnil — bylo deset večer a slunce se teprve klonilo k obzoru. Znovu jsme se ocitli v pasti norských bílých nocí — zmatení jet lagem bez záchranného lana střídání dne a noci — proplouvali jsme časovými úseky a dny jak Bludní Holanďani. Tak se taky stalo, že jsme se na hotel vrátili až značně po půlnoci. A to nám zbývalo ještě vyřešit lístky na ferinu po Lysefjordu, které bylo nutno koupiti po síti předem, v žádném případě pak na místě u lodi. Po Lysefjordu se můžete plavit třemi způsoby. Způsob první a nejpropagovanější je, že si zaplatíte turistický výlet k vodopádům Hengjanefossen ze Stavangeru. Výletní lodice vás proveze z města do ústí fjordenu a smíte vzhlédnout k Preikestolen — slavné Kazatelně — a obdivovat blízké vodopády; pak vás honem odvezou zpět do města. Druhý způsob je, že si zamluvíte loď z Lauvviku, najedete na přívoz i s autem, načež vyjedete v Lysebotn na úplném konci fjordu — a pak vystoupáte autem po závrať vyvolávajících serpentinách k parkovišti u Kjeragu a tam odtud po pevnině zpět (případně tuto cestu absolvujete v opačném pořadí). To nás docela lákalo, zvláště to projetí serpentýn, ale ukázalo se, že takhle narychlo už neseženeme místo na ferině. Takže jsme zvolili třetí možnost — pojedeme lodí určenou jen pro pěšáky na otočku Lysefjordenem tam i zpět, zatímco auto počká na parkovišti v Lauvviku.