V Lauvviku zrovna přestalo pršet. Mraky se honí nad kopci v ústí Lysefjordu.

Maják vedle ostrova Bergsholmen v ústí Lysefjordu.

Ráno pršelo a tak jsme byli rádi, že jsme zvolili program, u kterého se můžeme zbaběle schovávat pod střechou — v kabině lodě. Trochu jsme se obávali, že neuvidíme vrcholky kopců kolem fjordenu, ale pořád to byl program. Navíc jsme byli poměrně rozradostnění tím, že jsme našli prádelnu. V hotelu nám práti nebylo, nicméně v přilehlém mallu jsme našli obdobu čistírny. Paní za pultem tvrdila, že neumí anglicky, nicméně uměla natolik, aby nám vysvětlila, že pokud nám nezáleží na tom, aby prádlo bylo chemicky čištěné a žehlené a skládané, tak že to za 370 norských korun hodí do pračky a následně do sušičky a za 24 hodin si to smíme vyzvednout. Kvalita našeho ubytování se v našich očích rázem zvedla — ne, že by to bylo levné, ale zase to bylo velmi pohodlné řešení — nemuseli jsme věnovat několik hodin stání u pračky a hlídání procesu, ani jsme nemuseli prát ručně na hotelu a složitě vymýšlet, jak vše usušit. I pod vlivem této dobré zprávy jsme si prodloužili pobyt o další dva dny — to už jsme teda byli odlifrovaní na standardní pokoj — ale už jsme nepotřebovali ani vanu, ani velkou koupelnu a prostor. Dále jsme usoudili, že parkování v mallu sice stojí peníze, ale auto je pod střechou, takže se nemusíme v dešti někde potácet s baťohama. Plus obchodní centrum nabízelo hned dvě sámošky, takže nebyl problém si před výletem odskočit pro sváču na ten den — a nemuset řešit skladování potravin na pokoji. Do Lauvviku jsme tedy odjížděli s lehkým srdcem, přes deštivé počasí.

Turisti přešlapují na hraně Kazatelny.

Kazatelna trčí nad kolmým útesem spadajícím do fjordu.

V přístavu stála fronta aut na autovou převozní loď, my jsme ale zaparkovali stranou u lavičky. Byli jsme tam hodně brzy, ale holt jsme nechtěli riskovat, že nám loď ujede. Mezitím přestalo pršet a my mohli obdivovat vysoké kopce zahalené v mracích. A taky pozorovat nakládání aut na ty dvě feriny, které mezitím přijely pro auta. Sid vzpomínal, že v tom jednadevadesátém to fungovalo tak, že člověk najel autem na loď, loď odrazila a během jízdy přišel průvodčí vybrat peníze. V dnešní době mají auta transpondéry a všechno funguje automaticky — ale pořád je potřeba lidí, kteří posílají a skládají auta tak, aby se jich tam vešlo co nejvíce — extra najíždí náklaďáky, přívěsy a bydlíky, a extra osobní auta. Celé nakládání trvá jen pár minut — protože auta jsou řazená do front už tak, aby jen najela.

Přívoz jen pro pěší nám nakonec přijel, a nakládání bylo ještě jednodušší — lodník měl jmenný seznam a odškrtával, kdo mu nastoupil. Což jsem byla ráda, protože jak jsme neměli norské telefony a norské systémy, tak bychom byli poměrně v háji. Jako poslední nastupoval anglicky mluvící turista, který mával telefonem a tvrdil, že si lístek kupoval, ale zdá se, že platba neprošla a co má dělat. S lodníkem klofali do svých přístrojů a řešili, co se stalo — a loď mezitím odrazila a k překvapení našeho i turistova — prostě s námi všemi odjela. Lodník nakonec pravil, ať si chlap koupí nějakou jinou jízdenku, na jinou ferry nebo pozdější loď, že pokud zaplatí, tak jede. V tomhle nám Norsko hodně připomínalo Wyoming — přístup k problémům stylem, že se to přeci nějak vyřeší a není třeba panikařit nebo si zoufat.

Výletní lodice poskytuje turistům exkluzivní sprchu ve vodopádu Hengjanefossen.

Lysefjord je veliký — zde kajaky jako měřítko.

Zabrali jsme si místa uvnitř lodi, ale nakonec jsme trávili většinu času na palubě. Vylezlo sluníčko a bylo krásně. Zjevně jsme nebyli jediní, kdo pohrdl nabídkou vyhlídkového parníku a zvolil obyčejnou loď — na palubě bylo narváno, ač jinak byla loď poloprázdná. Prosmýkli jsme se pod mostem, a vjeli do Lysefjordu. Takhle z vody to bylo zase něco jiného, vynikala výška skalních stěn zvedajících se hned od hladiny. Minuli jsme Preikestolen s davy na hraně útesu (a gratulovali si, že tam nejsme), dále jsme viděli Hengjanefossen — co k němu jedou ony vyhlídkové parníky, ale i rychlolodě — i ty jsme viděli — parník těsně pod vodopádem, i čluny narvané turisty v záchranných vestách. Za vodopádem ustal turistický ruch a my pluli dále do hlubin fjordenu, se zastávkami u miniaturních přístavů, kde vystupovali a nastupovali lidi s trekovými baťůžky. Za zmínku určitě stojí Flørli — také nabízené jako jedna z atrakcí — čtyři tisíce čtyři sta čtyřicet čtyři dřevěných schodů na vršek skály nad fjordem. Přiznám se, že mě bolí kolena, jen co si ty schody představím, ale na pohled to zajímavé bylo.

A také jsme viděli Kjerag — sice jsme na něj nedošli, ale fotografie máme (opět s davy lidí). Po zhruba hodině jsme dopluli na konec fjordu, do Lysebotn. Většina pasažérů vystoupila, pár přistoupilo — včetně pána, který přišel s tím, že měl lístek na ranní loď, ale tu nestihl. Lodníkova odpověď byla, že má lístek, tak jede — opět žádný problém. Cesta zpátky byla lepší, vracející se pasažéři už nebyli tak nadupaní a spíš se rozvalovali v kabině, takže my jsme mohli fotit fjord bez hlav zástupů turistů — a taky jsme urvali židličky na zádi, mohli jsme si připadat jak milionáři na soukromé jachtě.

Kjerag — zaklíněný šutr v zářezu na horní hraně útesu.

Lysefjorden.

A ještě vám dlužím odbočku k søppelu — na lodi měli nápis Ikke kast søppel over bord, s anglickým překladem (že nemáte házet odpadky přes palubu) a s piktogramem. Tím se nám objasnilo, že onen přívěs v Mandalu nebyl reklama na něco, ale obyčejná popelnice. Samozřejmě, že od té doby jsme odpadu říkali sopel.

Na hotel jsme přijeli relativně brzy — a rozhodli jsme se nakupovat — Sidovi se rozpadly kraťasy, co si byl přivezl v kufru a žádal nové. Tady se opět ukázala výhoda našeho hotelu v centru — oběhnout více méně VŠECHNY obchody nám nezabralo dlouho. Nakonec jsme skutečně kraťasy na Hrocha našli — a co víc, našla jsem kalhoty i na sebe. Kraťasy se jim tak úplně říkat nedá, neboť mají délku přiměřenou mému věku a postavě — ale jsou z lehounké fáčoviny s maskáčovým vzorem, takže moc neupoutávají pozornost.

Pláž Kjelavika — Carol se brodí v Norském moři.

A dobře jsme udělali, protože následujícího dne se udělalo vedro, a to nás neopustilo až do konce pobytu. Naši kamarádi se přestěhovali ze Sinnes do Fisteru a my jsme je chtěli navštívit ještě tam. Soňa jim vybírala zajímavé pobyty a Fister se vyznačoval přítomností Severního moře a rybářského člunu. Když jsme dorazili na místo, byl dům prázdný, ale tentokrát jsme nenechali nic náhodě a měli od kamarádů heslo na wifinu; dostalo se nám i kódu k odemčení domu. I udělala jsem si tam kafe a snědli jsme si obědosvačinu civilizovaně u stolu — a přemýšleli, kam se vrtnout, když jsme nechtěli ani rybařit, ani se ve vedru vláčet k dalšímu vodopádu. Já jsem si vzpomněla, že jsem cestou zahlídla odbočku na místo jménem Kjelavika, které mělo u sebe piktogram koupající se osoby. Vzhledem k vedru jsme se to rozhodli vyzkoušet. Koupaliště oplývalo záchodkem, posekaným trávníkem, lavičkami a grilovacími místy, a asi deseti dalšími lidmi. Hroch se odmítl máčet, ale Yetti trval na tom, že je třeba se zchladit. Přiznám se rovnou, že vlézt do vody mi trvalo patnáct minut — mnohem déle, než pak vlastní pobyt ve vodě, která byla seversky studená.

Na setkání s českými přáteli: k večeři je ryba na houbách.

V létě u Stavangeru zapadá slunce krátce před jedenáctou.

Osvěženi (alespoň teda já, nevím, jak Hroch) jsme se vydali zpět na chatu. Tam dorazily v těsném sledu výprava rybářská s jednou rybou a výprava vodopádnická s liškami (houbami). Došlo ke střídání rybářů a velkému štengrování na téma, kdo a jestli a jak velkou rybu ještě chytí. Přiznám se, že na mě zase padnul jet lag, a tak jsem se vesměs povalovala na lehátku na terase. Mezitím přicházeli a odcházeli lidi, probíhaly telefonické kontroly postupu rybaření, a nakonec se hromadně vařilo — polívku z mušlí (slávky a srdcovky) jsem si nechala ujít, ale ryba s bramborami a liškami byla dobrá. Nad mořem zdlouhavě zapadalo slunce, i trvala jsem na tom, že bychom se měli začít vracet, abychom stihli alespoň část severské superkrátké noci prospat.

Na sobotu jsme měli od Soni doporučenou řeku, kde voda teče po skále a lidé se ráchají v žulových bazéncích. Navíc se k ní jede přes Sinnes a sirdalskou tundru, která nás zaujala při výletě na Kjerag. V tundře jsme zastavovali a kochali se a fotili, ale nakonec jsme našli i onu řeku. Aby to nebylo tak jednoduché, lyžařské středisko a místní název je Brokke. Řeka se jmenuje Fisstøylsåni. U silnice je parkovišťátko ke "koupališti" — ale v sobotu v největších vedrech, co Norsko kdy zažilo, tam, pochopitelně, místo k zaparkování nebylo. Chtěli jsme to už vzdát, ale pak jsme našli příhodný příkop, kam se dal náš volvič zaparkovat — a tak jsme se nakonec rekreovali, byť na trochu vyšším místě — dole bylo narváno proto, že se tam dá skákat ze skály do řeky — poté, co jsem se v ní asi dvakrát namočila až po pás, mi nezbývá než konstatovat, že Norové musí mít v krvi větší podíl yettiho, než co mám já. Skákat do té ledárny by mě ani nenapadlo. My jsme se poměrně krotce ráchali v nejbližších bazéncích, já jsem se postupně posouvala po proudu, až jsem našla místo se skluzavkou — v proudu se dalo po zadku sjet do mělkého bazénku. Rozmazlenému yettimu to na ochlazení stačilo bohatě a mrčel, že Wyomingu mají takováto koupací místa civilizovaně horký pramen.

Carolin maskot na řece Fisstøylsåni u Brokke.

Pozdní večer v Dirdalu: Frafjorden.

Cestou zpět jsme zkoumali, zda by se dalo v tundře někam jít na procházku. Na to, kolik je v Norsku turistů, je to se značením cest bída, a tak jsme se vyškrábali na jakýsi kopeček. Já jsem zapomněla ventolin, ale myslím, že i s ním bych funěla. V Norsku holt nemáte moc šancí chodit po rovince, navíc pokud nejde přímo po skále, tak se budete po kotníky bořit do bahna a čvachtat jak Jožin z Bažin. S cestičkami je navíc problém, protože jsou protkané ovčími chodníčky a různě se ztrácejí, jak lidé (a ovce) zkoušejí obcházet nejhlubší bažiny. Ovečky byly na téhle tundře úplně všude a zřejmě navyklé žebrat, protože se srocovaly u turistů a u aut a čekaly, co z koho vypadne. Na některých místech byly i cedule, ať lidi, proboha, ovce nekrmí, že tím způsobí víc problémů než užitku.

Neděle měla být naším posledním dnem u Lysefjordu, takže jsme naplánovali, že si objedeme fjord a podíváme se na různá místa. Začali jsme vodopádem v Jørpelandu. Nevěděli jsme, jak se k němu dostat, nakonec jsme parkovali zase někde v příkopu a až cestou zpět jsme zjistili, že bylo parkoviště dole. No, my jsme si prošli stezku odshora — na vodopádu byly zajímavé betonové krabice — náš odhad je, že by to mohly být žebříky pro ryby. Pak jsme pokračovali na vyhlídku na Høllesli — tam už nepršelo a byl vidět krásně Lysefjord — ostrov s majákem, kolem kterého jsme jeli před dvěma dny lodí. Dumali jsme trochu na mapami, kam dál — a rozhodli se vyzkoušet silničku po jihovýchodním břehu fjordu.

Rybí žebříky na řece Jørpelandselva.

Poledne v Høllesli: vyhlídka na Lysefjorden.

Silnička vedla a vedla a stále se zužovala, ale chtěli jsme to projet až na konec. Cestou jsme zaznamenali půjčovnu kajaků, a přemýšleli, zda by to stálo za zkoušku. Soňa říkala, že člověk musí mít na mořský kajak licenci a musí umět eskymáka, což nás trošku odrazovalo. Posvačili jsme v odbočce se zákazem parkování a sledovali poměrně čilý provoz aut v serpentýnách v kopci nad námi. To nás navnadilo vyjet nahoru za nimi — kde nás čekalo parkoviště se záchodkem — a podle Sidovy GPSky i různé turistické stezky. Asi si myslíte, že jsme padlí na hlavu, ale když jsme zkoumali, kam jít v okolí Lysefjordu, vyskakovaly na nás na internetu pořád Preikestolen, Kjerag a Flørli, případně výletní lodi — ale méně slavné atrakce jsme objevovali více méně náhodou.

Zatím jsme se rozhodli trochu se projít po cestě, která měla vést k rybníčku a říkali jsme si, že to je tak akorát pro nás — po rovince, po prašné silnici (uzavřené pro auta). Silnice vedla k obligátnímu potoku s vodopádem, a za potokem byl dokonce turistický ukazatel. Doleva ukazoval na Sollifjell, více méně rovně byl okruh k rybníčku. Na Sollifjell vyrážela velmi hlučná francouzská rodinka, a tak jsme zvolili rovinku a ticho.

Jezírko Sollitjørn v mezipatře Sollifjellu.

Ticho jsme nejvíc narušovali my, a to klením, když jsme se brodili vřesovištěm volně přecházejícím v bažinu či potůček a zase zpět. Ocitli jsme se v sevřené kotlině a měli na vybranou, zda se vrátit, nebo vylézt na rozcestí pod Sollifjellem. Doufali jsme, že na rozcestí bude trochu vyhlídka, ale stále jsme byli rozhodnutí NELÉZT NA ŽÁDNÝ KOPEC. Takže jsme se následující půlhodinu škrábali zalesněnou strání, která byla tak příkrá, že jsme si mohli trhat borůvky z kopce nad námi rovnou do pusy. Potkali jsme mladý pár s miminem, kteří se ptali, jestli je sestup lesem těžký — ujistili jsme je, že až na to bahno to docela jde.

Sid fotí z vršku Sollifjellet — 564 m nad Lysefjordem.

Sollifjellet se odráží v říčce Fossåna.

Když jsme dolezli na rozcestí v průsmyku, ocitli jsme se u jezírka — a pro změnu — v bahně. Nedali jsme se odradit a pokračovali směrem na hranu — v cestě nám stálo pořád ještě jezírko, ale i tak se nám otevřel výhled na Lysefjord — i s Preikestolen plnou lidí. Libovali jsme si, jaké je to krásné místo a ještě pořád si malovali, že NEPŮJDEME NA KOPEC. Jenomže z kopce postupně slejzali turisti a všichni byli nadšení. A tak jsme nakonec na Sollifjell vylezli. Vršek byl po norském způsobu nepříliš značený a do toho se vyšlapané cestičky rozbíhaly alternativními směry, aby se vyhnuly bažinám, ale pak jsme stáli na hraně, z níž byla vidět většina Lysefjordu. A byli jsme tam sami — žádná tlačenice jako na Kazatelně. Sestup jsme zvolili kratší cestou, která byla ovšem ještě méně pohodlná, než krpál nahoru — byla ještě strmější, bažinatější a skalnatější, takže jsme různě klouzali a skákali dolů a doufali, že se tam někde nezkryplíme. I tak jsme ale museli tuto atrakci prohlásit za nejhezčí místo na Lysefjordu — (relativně) dobře přístupné, bez davů a s náramnou vyhlídkou. Na hotelu jsme pak zkoumali, jestli skutečně Sollifjell chybí na seznamu doporučených atrakcí — a na některých stránkách jsme ho našli (teď když jsme znali jméno) — ale až na konci a více méně jako třetiřadou atrakci — až za těmi placenými. Hmmm.

Také jsme potřebovali zamluvit bydlení na další dny. Sid měl vyhlídnutý jakýsi hotel u letiště v Bergenu, ale zaváhali jsme a byl už vyprodaný. Více méně z nouze jsme si zamluvili Fjordslottet kousek za Bergenem. Taky jsme zkoumali trasu — která do Bergenu vede buď s použitím přívozů — a nebo je o šest až osm hodin delší vnitrozemím (kdy se musí objíždět fjordy). Soňa nás strašila tím, že někdy se stane, že se auta bez rezervace na přívozy nedostanou — ale doufali jsme, že to mluví buď o lodích plujících na evropskou pevninu, nebo naopak o malých přívozech na neobydleném severu, které jezdí sporadicky. I recepční na hotelu nás ujišťovala, že se nemáme bát, že ona jezdí do Bergenu za rodinou bez problémů. No, byla jsem docela zvědavá, jak Norové zvládají naložit DÁLNIČNÍ provoz na feryny.