Údolí Frognerova potoka: proti proudu k vodopádu.

Vigelandův park: sochy u Monolitu.

Co Sida znám, tak básní o Norsku, kde byl v jednadevadesátém s kamarády z lišky (radiového orientačního běhu) čerstvě po vysoké škole na letní Výpravě (během níž vznikl svérázný písemný a fotografický záznam). Takhle těsně po revoluci byly všechny výlety za hranice železné opony velmi formativní — bez peněz a zázemí jsme se vypravovali do světa a objevovali netušené — třeba že i za železnou oponou jsou zcela normální lidé, kteří se od nás liší tím, že žijí v NORMÁLNÍCH podmínkách nezdeformovaných totáčem.

Norsko tedy bylo na našem seznamu míst, kam se rozhodně chceme podívat, ale dlouho na to nebyly podmínky — finanční, časové, organizační. Až letos se to sešlo — oba pracujeme, děti jsou na univerzitě a můžou převzít hospodářství na delší dobu než víkend a tak vůbec. Začali jsme tedy plánovat. To spočívalo především v tom, že Sid kontaktoval Soňu — členku oné dávné expedice, která nakonec v Norsku zůstala žít a kterou jsme začali zpovídat ohledně toho, nač máme být připraveni. Jaké bylo naše překvapení, když Soňa pravila, že letos organizuje dovolenou i pro jádro původní Výpravy, a že si budou zamlouvat chaty pro deset lidí. Zvažovali jsme, zda se přidáme, ale pak jsme usoudili, že bude lepší se nevázat — oni přijedou auty, se zásobami, a navíc jsme se obávali, že budou mít mnohem sportovnější program, než na jaký se cítíme. Také nám přišlo příliš složité snažit se scházet se někde uprostřed Norska, když my přiletíme a letenky musíme uzpůsobit tak, aby nekolidovaly s dovolenými a programem našich potomků, cenám těchto letenek a celkové situaci. Sidovi přijde zvláštní, že nám to takhle vyšlo (prozradím vám, že s kamarády jsme se nakonec sešli) — ale mě to vůbec nepřekvapuje — poté, co jsem se dvakrát neplánovaně sešla s Pavlem a Vendulou z Kalifornie v Praze, tak vím, že někdo nahoře to tam má dobře zorganizovaný.

Vigelandův park: kovaná brána s děvčaty.

Vigelandův park: Monolit a turisti.

Museli jsme rozdýchat letní ceny letenek — ale Sid i Soňa trvali na tom, že léto je v Norsku záležitost zhruba toho července, a že když budeme mít štěstí, tak nám nebude sněžit a proprší jen půlka dovolené. Letenky jsme kupovali komplikovaně — z Denveru do Osla přes Frankfurt, zpátky pak z Osla do Mnichova za Vicky, a pak Sid letenku domů a já že odjedu vlakem do Prahy a poletím až později. Mnichov jsme plánovali proto, že se mi z posledních let osvědčily přímé lety s Lufthansou mezi Mnichovem a Denverem — značně to zkrátí cestování (pokud přestupujete, tak se vám prodlužuje celková doba o ten druhý let a časovou rezervu na přestup) a všeobecnou pakárnu. Letos jsme ale zjistili, že lety z Mnichova jsou hrozně drahé i s naším přístupem, že je to první naše společná dovolená bez dětí po dvaadvaceti letech a že si zasloužíme si to užít. Nakonec jsme našli rozumné ceny s Aer Lingus a odhodlali se to zkusit.

Já jsem před dovolenou těžce nestíhala, snažila jsem se dodělat všechny práce na pozemku tak, aby to bylo připravené na hladké převzetí dětmi, psala jsem sáhodlouhé elaboráty ohledně kozí, slepičí a kočičí péče, a doufala, že to nějak dopadne. Lisa se těsně před naším odletem vracela z dovolené, Tom měl volno celý týden (letěli jsme na Den Nezávislosti, takže spousta institucí zavírala, klidně i na celý týden), takže nás pak vezl na letiště on. Zůstával do pondělí ráno, a Lisa pak přebírala péči na všední dny (s dojížděním do práce v Laramie), zatímco Tom jezdil po všech čertech Wyomingu a staral se o víkendech — a pak celý týden okolo Sidova příletu. No, kdyby někdo potřeboval logisticky zorganizovat něco jako vylodění v Normandii, dejte mi vědět, pro mě to už teď bude hračka.

Vigelandův park: sochy a plastiky ve fontáně.

Frognerův park: divoženka.

První let jsme ale měli s Lufthansou a musím říct, že co přidali na cenách, to ubrali na místě v letadle. Zase tak strašně velká osoba nejsem, ale místa na sedadle v dobytčáku bylo tak, že jsem měla kolena narvaná na sedačku přede mnou. Po těch deseti hodinách jsem vystupovala s pocitem, že mi lámali nohy v kole a pak mě nechali klečet deset hodin na hrachu — pocitem, že mám kolena odřená a otlačená a že na nich snad budu mít modřiny. Chudák Sid, který je ještě o hlavu vyšší než já, seděl zkroucený u okýnka, s koleny natlačenými do mezery mezi sedadlem před ním a stěnou letadla.

Lufthansa se ale zjevně snaží ztuhlým pasažérům poskytnout dostatek pohybu po letišti — když jsme přistáli ve Frankfurtu, čekal nás orientační běh na dlouhou trať letištěm. Zpestřený kontrolami — a bafuňáři — kdy na nás jeden takový zřízenec ječel, že na pasovou kontrolu musíme do patra, a důležitě přerovnával pásky zákazů vstupu. Když jsme se dostali do patra, tak tam byli o něco příjemnější zřízenci, kteří posedávali kolem letištního vozíku a ležérně nás informovali, že v patře na kontrolu nemůžeme, že musíme zpátky dolů. Takže jsme se — zase v podstatě celé letadlo — vydali na cestu dolů, na eskalátorech jsme se míjeli v protisměru s ostatními pasažéry, kteří jeli ještě pořád nahoru. Spodní zřízenec byl celý říčný, že se vracíme, když on nám přeci jasně řekl, že musíme nahoru. Když to vypadalo, že dojde na lynčování všech bafuňářů, tak přehodnotil situaci a s ublíženým výrazem nás laskavě pustil k pasové kontrole.

Frognerův park: otci došla trpělivost.

Frognerův park: zuřivý chlapeček.

Na letu do Osla už jsme byli náležitě tuzí (protože v železné panně letadla zaoceánského letu se fakt nedalo spát či nějak odpočívat, člověk trpěl bolestmi a křečemi) — a k našemu překvapení toto malé letadlo na krátký hop mělo mnohem více místa. Myslím, že i letadlo muselo běhat po letišti sem a tam dle pokynů bafuňářů, protože jsme měli skoro hodinové zpoždění. Nám už to bylo jedno, ale lidi, co dále přestupovali, už byli docela nervní — a to mluvím o Norech, které hned něco z míry nevyvede.

Na letišti v Oslu jsem mohla machrovat, neb jsem tam už jednou byla — v roce 2018 jsem s dětmi strávila v Oslu devět hodin z naší dovolené — během kterých jsme stihli muzeum vikingských lodí a Framu. Takže už jsem věděla, že není třeba kupovat jízdenky na vlak do města, že jen přiložíte kreditku ke stroji, namačkáte, kam jedete, a hotovo. Cestou jsme narazili ještě na jednoho chlápka, co s námi letěl už z Denveru — rozpačitě přešlapoval a pravil, že ho měli vyzvednout z jeho hotelu, ale že díky zpoždění hotelový dovoz zmeškal. Hrozně se divil, že za pětadvacet dolarů může jet pohodlně vlakem (říkal, že taxík je přes sto). Jak to pak vyřešil, nevíme, neb jsme spěchali na vlak, abychom se dostali do hotelu co nejdříve a mohli se někde osprchovat a svalit do postele.

Akershus: pevnostní věž a nádvoří.

Akershus: hradby.

Hotel jsme měli zamluvený Scandic, u stanice vlaku Skøyen — chtěli jsme něco v Oslu, ale mimo centrum a blízko k vlaku, abychom zvládli odvláčet kufry. To se nám podařilo a za chvíli už jsme byli na recepci. Pokoj mě zprvu překvapil svou strohostí, ale na druhý pohled to všechno dávalo smysl — laminátová podlaha je rozhodně hygieničtější než nějaké zašlapané koberce. Tyč místo skříně mi taky přišla lepší — vše na vzduchu a na očích, takže je menší šance, že na pokoji něco zapomenete. No a ten luxus dvou postelí (tj. dvou matrací, takže se ve spánku nekoulíme k sobě jak kuličky do důlku) s dostatečně dlouhými peřinami — ani Hrochovi nekoukaly nohy! Jediné, co jsem v Norsku postrádala všeobecně a na hotelích obzvláště, byly hodiny. Nebo budík, nebo NĚCO, co dezorientovanému turistovi s jet lagem trochu připomene, kde a kdy to vlastně je. Obzvláště v Norsku, v létě — kdy máte "bílé noci" — slunce zapadne kolem jedenácté, pak nastane soumrak — ale nikdy pořádně noc — a ve tři už se zase rozednívá. Zjistili jsme, že naproti hotelu je sushi — doufali jsme v něco "norského", ale zdá se, že norská kuchyně nějak moc neexistuje — všude samá pizza, burger, kebab nebo sushi.

Zato snídaně nás potěšily — mě výběr jogurtů a semínek a ovoce či alespoň různých marmelád a zavařenin, sýrů (včetně hnědého norského), salámů a šunky. Hroch zase jásal na platy uzeného lososa, nakládanými herinky, kaviárem a jánevímčím ještě (já teda takhle po ránu fakt ryby nemůžu ani cítit). Dále jsme se často setkávali se smoothies — ve formě čerstvě rozmixovaného ovoce a zeleniny. Pro nás toto bylo velmi důležité — hodlali jsme zavést snídaně a večeře jako ta hlavní jídla a v poledne neztrácet čas obědem, abychom stíhali všechen program.

Akershus: brána.

Solliplass: zrovna jede tramvaj.

V Oslu jsme zavrhli muzea, z nichž jsme oba mnohá již viděli, a taky jsme si chtěli trošku pomoct z jet lagu a strávit den raději venku na denním světle. Navíc to z našeho hotelu bylo kousíček do Frognerbekkdalen Park, kde jsme proti proudu říčky došli až k umělým vodopádům a za nimi do Vigelandsparken se slavnými sochami, monolitem a fontánou. Kolem říčky to bylo krásné; potkali jsme jen pár místních — buď různé běžce, nebo venčiče psíků a dětí. Ve Vigelandsparkenu to už bylo horší o zájezdy všech možných pronárodů. Pak jsme chtěli popojet metrem do centra, ke královskému paláci — ale vchod byl zamřížovaný a prý tu metro nestaví. Tím se nám dostalo příležitosti zkusit se vyznat v systému povrchové dopravy — přes léto obdařeným různými objížďkami a uzávěrami, ale ptali jsme se na cestu jen třikrát a už jsme byli před královským palácem — opět v obležení turistů. I přesunuli jsme se k pevnosti Akerhus, kde nebylo těch davů TOLIK a kde jsme si mohli v klidu projít různá zákoutí. Do toho jsme měli vyhlídku na Oslofjorden, různé ostrůvky a přístav. A taky brutalistickou radnici — která ale aspoň měla HODINY.

Oselký přístav a radnice.

Ty nám připomínaly, že je dávno čas na oběd, a tak jsme se vydali prozkoumat, zda najdeme něco ve městě. Začali jsme kávou, ale v turistickém centru nás nenadchla ani nabídka ani ceny jídla. Skončili jsme nakonec pro změnu v japonské — kde jsme si dali kuřecí řízek. Tato restaurace byla u křižovatky s fontánou — uprostřed kruháče tryskaly vodotrysky mezi kolejemi tramvají. Když se blížila tramvaj, vodotrysky přestaly tryskat. Ovšem stejně by mě zajímalo, jak často z fontány loví auta, která si udělají zkratku přes zmatený kruháč.

Mandal: Sjøsanden: Aspholmen.

V pondělí nás čekalo balení a odsun zase na letiště, kde jsme měli zamluvené auto — zní to krkolomně, ale fakt jsme nechtěli řídit po cizí zemi hned z letadla, a namísto toho jsme chtěli mít den na mírné vzpamatování se. V mém případě se to teda nepodařilo, musím si pamatovat, že nejhůř mi je až ten třetí den po příletu, skoro jsem nespala a byla totálně mrtvolná. Do toho se zrovna v okamžiku, kdy jsme opouštěli hotel, spustil déšť. Nasadili jsme větrovky a odvlekli všechna zavazadla na Flytoget vláček na letiště. V půjčovně nám slečna radostně oznámila, že nás upgradovali — a že dostaneme hybrida. To nás dost ošklivě překvapilo — schválně jsme si zamlouvali benzínové auto, protože jsme po Norsku hodlali JEZDIT a ne řešit zdlouhavé nabíjení. Když slečna viděla naše protažené ksichty, tak nás okamžitě ujišťovala, že auto nabíjet nemusíme, že můžeme jezdit na benzín a vrátit ho musíme s plnou nádrží, ale nikoliv nabitou baterkou. To se nám trochu ulevilo a prozradím, že nakonec jsme byli s autem spokojeni — z prudkých serpentýn dolů stačilo přeřadit na baterku a auto krásně brzdilo a ještě při tom nabíjelo (zcela minimálně, ale to brždění nám přišlo vhod). Dále jsme si polepšili o navigaci — v cizí zemi a cizích lokalitách s nevyslovitelnými místním jmény, se nám skutečně hodila. Jediné, co nás neuvěřitelně štvalo, že při couvání auto sklopilo zrcátka — takže člověk viděl na silnici u zadních kol, ale neměl celkový přehled o dění vzadu — kamera obsáhla prostor za autem, ale mnohokrát jsme byli v situaci, kdy bychom potřebovali vidět právě ta zrcátka — při vyhýbání na úzkých silničkách by bylo dobré vidět zídky, patníky, či auta blížící se za námi z boku.

Mandal: motorová rychloloď u Sjøsandenu.

Úhledné centrum Mandalu.

Soňa nás strašila, že v Norsku se jezdí hrozně pomalu a tudíž dlouho — ale my jsme ostřílení ze Silicon Valley, kde sice jsou povolené vyšší rychlosti než v Norsku, ale člověku je to prd platné, když se ze silnice stane parkoviště. A tak jsme se sunuli po E39 a kromě vlastního Osla a místa se stavbou to docela jelo — pokud počítáte 80 km/h jako že "to jede". Na obhajobu Norů bych ráda uvedla to, že v krajině s útesy a fjordy se moc nedá postavit rozumná rovná silnice, natož dálnice. Cestou nám různě pršelo, ale do cíle — Mandalu — jsme dojeli už za sluníčka. Měli jsme tam zamluvený Hald Bed and Breakfast, v domě ze sedmnáctého století. Vlastní dům byl moc hezký a společenská místnost a snídaňoviště vybavené historickým nábytkem nás nadchly. O hodně méně mě nadchnul pokojíček v něčem, co připomínalo vězeňskou chodbu — včetně šedivé industriální výmalby. Jestliže byl dům návratem do sedmnáctého století, tak pokojíček byl návratem do sedmdesátých let ozdravoven ROH — dvě úzké (nicméně stále dlouhé a peřinou vybavené) postele, mezi nimi jeden noční stolek a v koutě rozvrzaná šedivá skříň. Nicméně pokojíček měl svou koupelnu, a okna do stráně, takže jsme mohli mít vlastně pořád otevřeno — žádný městský hluk. V koupelně se ovšem nevyskytoval ani šampon, ani kondicionér, a recepční na můj dotaz pravil, že je tam přeci mýdlo na ruce. I musela jsem si umýt hlavu mýdlem na ruce.

Mandal: řeka Marna.

Mandal: jídelní hala historického hotelu Hald.

Mandal: hotel Hald: søppel.

Z pokojové deprese jsme se rozhodli léčit výletem na pláž Sjøsanden. K té se tedy musí projít docela příšerným kempem — hlava na hlavě, stan na stanu, bydlík na bydlíku — ale z pláže je krásná vyhlídka na (Severní) moře a různé ostrůvky a poloostrůvky. Někteří nadšenci se v moři koupali, já tam vlezla po kotníky. Víc se nám zalíbila cestička po ostrohu na skály na špici. Na večeři jsme šli do města — slíbili mi bezlepkovou pizzu, ale hlavně — dali jsme si pivo. Kombinace skalnatého pobřeží, atmosféry letních prázdnin, studeného moře a krásného městečka mi evokovala kalifornské Monterey. Po večeři i náš ajnclík pokojíček vypadal příznivěji a myslím, že jsme se tam vyspali lépe než v luxusnějším hotelu v Oslu — protože tam bylo ticho a mohli jsme mít otevřené okno. Ráno nás čekala snídaně v historické jídelně — byť byla mnohem chudší než ve Scandicu, pořád splňovala naše základní podmínky pro definici dobrého jídla. Odjížděli jsme tedy mnohem spokojenější, než jsme na první pohled čekali. Ještě jsme si rychle na parkovišti fotili přívěs s jakoby reklamním nápisem SØPPEL jako češtinářskou kuriozitu — přičemž jsme záhy měli zjistit, že søppel je zcela běžné norské slovo. Ale o tom až příště.