Takhle to dopadlo s naší žádostí o venkovní kočky...

Začátkem ledna bylo stále teplé počasí - a kozenky si mohly pochutnávat na podzimním listí.

Možná jste o tomto úřadě nikdy neslyšeli, ale přísahám, že existuje. Akorát že je zjevně vedený samotnými kočkami — které si věci zařizují po svém a svou kočičí logikou. Když jsme se přestěhovali na venkov, podala jsem si k úřadu mentální prosbu o přidělení nějaké venkovní kočky, aby nám trochu držela pod kontrolou místní populaci myší, zemních veverek a králíků. Doufala jsem, že si k nám nějaká kočka cestu najde. Úřad ale zjevně usoudil, že máme plno práce se stěhováním a kůzlaty a přihláškami dětí na univerzitu; kočky se nám vyhýbaly. Jednu dobu nás chodila navštěvovat krásná tříbarevná číča od sousedů, ale zjevně to byla jen inspektorka na obhlídce.

Přísnou kontrolou jsme prošli až v létě 2023, kdy se objevila poblíž kalifornská kamarádka Ashley, s kocourkem Hugem zachráněným před požáry v kalifornských horských stájí. Hugo k nám přišel se stájovým kolegou Guidem. V létě jsme je pouštěli ven oknem basementu, ale s příchodem zimy jsme museli tuto cestu přehodnotit — a vestavět celou řadu kočičích dvířek tak, aby se dostali z basementu na hlavní podlaží, skrz prádelnu do garáže a z garáže na poměrně chráněnou verandu otočenou na východ, aby nám celý barák neodnesly silné větry.

Namrzlý déšť.

Nakonec i nasněžilo.

Kocouři se u nás zabydleli docela dobře, ale došlo k byrokratickému nedorozumění s Úřadem — má žádost byla jasně o VENKOVNÍ kočku, aby LIKVIDOVALA hlodavce. Přiděleni nám byli gaučoví povaleči, kteří, když něco uloví, tak to přinesou pokud možno ŽIVÉ a DOVNITŘ. Než jsme měli kočky, tak jsem fakt nehonila živé myši a veverky a králíky po baráku co týden (kromě jednoho králíka, co nám padnul do okenní šachty hned po nastěhování).

I začala jsem zvažovat, že bychom pořád ještě potřebovali nějakou kočku, co by žila u chlívku, odstrašovala vrabce a lovila myši. Dvakrát jsem zahlídla černobílého kocoura, podobného Hugovi. Jednou jsem přišla večer zavřít kozenky a slepice mi spaly venku, což mě zarazilo. Občas se stane, že některá slípka nestihne automatická dvířka do kurníku, ale že byly venku všechny, to bylo divné. I bafla jsem první slepici a otevřela kurník, abych ji přemístila — a z kurníku se vyřítil onen černobílý kocour. Zřejmě si tam ustlal a automatická dvířka jej uvěznila. To ho vyděsilo natolik, že už víckrát nepřišel.

Na sjezdovkách než udeří silné mrazy.

I vyfoukaný hřeben se dal přejet na lyžích - pokud byl člověk opatrný.

Pak jsem jednou zahlídla jakousi kočku potmě u kompostu, ale zdrhala. Mezitím pokračovala má válka s vrabci. Pořídila jsem si umělou sovu a pak ještě sovy reflexní a doufala jsem, že mi to nevyděsí slepičky a kozenky. Pár dní po instalování plastikových dravců jsem takhle ráno nasypala slepicím a začala futrovat seno do krmelců pro kozy, když kolem mě proletěl Ozzy, šlápnul na slepici Popelku, která se zachovala jako slepice a začala strašně kdákat a mávat křídly, což vyplašilo ostatní kozy a slepice. Usoudila jsem, že buď Ozzy nebo Popelka se lekli chrastící umělé sovy a že je to za chvíli přejde. Nicméně nepřešlo — kozenky stály na pastvině a hleděly na mě s despektem, že do strašidelného chlívku lezu. Když jsem přinesla slepici Toad k zrní, tak ta se mi vyrvala a kolmým startem přeletěla plot pryč, na pastvinu za kozama.

Znovu jsem prošla chlívek, podívala se i do kurníku, ale žádnou hrozbu jsem neshledala. I rozhodla jsem se, že má zvířata jsou potrhlá a že jestli chtějí trucovat na pastvě, tak můžou, klidně do té doby, než je to přejde, mezitím co já si půjdu domů konečně na snídani. Už jsem zavírala vrátka, když se zpod kurníku ozvalo MŇAU. Klekla jsem si, abych obhlídla zdroj — a uviděla malinkou mourovatou kočičku. Zavolala jsem Sidovi, aby přinesl z domu nějaké kočičí granule, a doufala, že kotě mezitím neuteče. Neuteklo a cpalo se granulema, jak kdyby týden nežralo (poznámka autora — nežralo zřejmě mnohem déle).

Tom se mnou chodil na běžky.

Uprostřed zimního nadělení se u nás objevilo vyhladovělé kotě.

U kurníku máme kočičí venkovní domeček, který jsem kdysi pořídila pro naše kocoury, ale bylo jasné, že tam zůstat nemůže, že kotě přeci jen slepice a kozy příliš plaší. Přemýšlela jsem zoufale, kam domeček dát, aby ho kotě mohlo využít a přitom nebylo úplně těsně u slepic — a zároveň alespoň trochu v závětří. V předpovědi byla arktická vlna, s teplotami pod mínus dvacet (°C). Když jsem se vrátila po snídani, bylo kotě zalezlé v paletě, která tvoří mé zvýšené záhonky — a tak jsem bedýnku přesunula tam — poblíž mého hospodářství, chráněnou truhlíky a v dohledu kotěte, které dostalo pár dalších granulí.

Večer kotě nebylo nikde v dohledu, i nasypala jsem další granule do bedničky a doufala, že je najde. To byl čtvrtek a arktická vlna měla udeřit v pátek večer. V pátek ráno granule zmizely — ale to mohly být taky myši nebo zemní veverky nebo kdokoliv jiný. Dosypala jsem mističku, ale odpoledne byla pořád plná. Večer jsem šla pozavírat a zazimovat zvěř, a jak jsem otevřela dveře na verandu, ozvalo se mňau. Kotě se rozhodlo necrcat se s bedýnkama a přijít si rovnou ke zdroji. Dostalo ještě na verandě paštičku, pak jsem na verandu pracně donesla bedýnku, načež kotě neváhalo, bednu prostě ignorovalo a odešlo se mnou do baráku.

Kozenky a slepice mají teplý chlívek (Toadie a Freddy).

Kotě se uchýlilo před zimou na náš gauč - ve funkci třetí VENKOVNÍ kočky.

Tam se suverénně vyhouplo na gauč, kde ho zvědavě okukoval Hugo — a nakonec, když se Hugo ulebedil, kotěti začala padat hlava únavou. Takhle na světle bylo najednou velmi patrné, jak strašlivě vyhublé tohle stvořeníčko je — Hugo je malinký, ale tvořil úhlednou kuličku, zatímco z kotěte lezly viditelně všechny kosti a klouby. A hladovka byla zjevně jen část problému, kotě bylo totálně vyčerpané, na jednu stranu sebou cukalo při každém zvuku, ale pak zase usínalo v polostoje. Tipovali jsme ho na podzimní kotě, řádově čtyřměsíční.

Z garáže jsem přinesla bednu s kočkolitem, která tam byla pro případ, že by naši kocouři přeci jen byli více venkovní a nechtěli chodit na bedýnku v basementu. K mojí velké úlevě kotě bedýnku použilo zcela mazácky — čímž mi odpadla starost "jak naučit kotě chodit na písek". Dále jsem musela zorganizovat návštěvu veterináře — a začali jsme vymýšlet jména. Stále jsme si nebyli jistí, zda se jedná o holku či kluka. Zkoušeli jsme různá jména, chtěli jsme něco italského, aby to pasovalo k našemu Hugovi a Guidovi. Nakonec jsme našli jméno Dante — přišlo nám to případné, protože Dante prý značí vytrvalost — a Dante Alighieri byl na (literárním) výletě v pekle — naše kotě si zjevně prošlo nějakým peklíčkem skutečným. První týden dva bylo kotě v podstatě dvourozměrné, tak strašně hubené bylo z nadhledu.

Sidův pěší výlet kolem Crystal Reservoir.

A další procházka do Curt Gowdy Park.

Ovšem stále ještě mám na Úřad stížnost — zdá se, že ani tentokrát nám nebyla přidělena kočka VENKOVNÍ. Kotě se zabydlelo pod gaučem, či na gauči (pokud byl doma klid) a naprosto nehodlalo chodit ven. Zároveň se objevil problém s našimi kocoury. Guido kotě na jednu stranu fascinoval, jsou stejně vybarvení, tak ho kotě asi považovalo za mírně nerudného strejdu. Navíc je Guido hluchej jak poleno, takže pokud si kotě vyskakovalo, syčelo, vrčelo (ano, ohrožená kočka vrčí jak pes), tak ho Guido zcela ignoroval. Ovšem chudák dobromyslný Hugo si bral útoky vyhublé šelmičky příliš k srdci a začal se vysloveně schovávat a stranit — do té míry, že se bál chodit ven nebo naopak domů — protože jeho cesta vede kolem kotěcího gauče.

Lecos se objasnilo po návštěvě veterináře. Poté, co Dante zapůsobila jako menší tornádo v ordinaci, se ji konečně podařilo odchytit, zabalit do ručníku jak palačinku — naočkovat — a konstatovat, že za prvé je to holka a za druhé, že má dospělé zuby a bude spíš desetiměsíční než čtyřměsíční. Že je jenom tak hrozně podvyživená, že nevyrostla. A že bude potřeba naplánovat kastraci na mnohem dříve.

Carol zatím brousí všude možně na běžkách.

Sehnat děti na stejné místo ve stejnou dobu, aby se oslavily Sidovy narozeniny, byl úkol nelehký.

Kromě kočičích zážitků jsem začala v lednu a únoru doufat v trochu sněhu; nakonec jsme jezdili i lyžovat. Především tedy já s Tomem, Sid a Lisa na ty zimní radovánky moc nejsou. No a já se sice lepším, ale přeci jen jsou běžky pro mě lepší než obyčejná chůze a tak jsme i na Sidovy narozeniny byli rozdělení. Sid šel na pěší výlet a já na běžky, a pak jsme se sešli v Laramie s dětmi na večeři. S dětmi je to taky komplikované, protože Lisa má ve všední dny školu a práci, Tom má ve všední dny školu a o víkendech práci v lyžařském středisku — najít moment, kdy máme všichni volno (já pracuji v pátek večer a v neděli přes poledne), je poněkud oříšek. Ale zadařilo se, a Sidovi neuvěřitelné kulatiny (je mu šedesát!!!) jsme oslavili snad důstojně.