Lisa v průsmyku nad Box Canyonem.

Sidův výlet tamtéž.

Bohužel od půlky února se oteplilo a se sněhem žádná sláva, takže yeti žádá vrátit vstupné — do Wyomingu se přece stěhoval kvůli sněhu! Jediná výhoda byla, že Sid mohl chodit na pěší výlety — a že jsem ukecala Lisu na procházku do Box Canyon. Scházely jsme se u Lincolna, ale Lisa tam dojela s kouřem stoupajícím z jejího auta Grinche, což nás znepokojilo. Nechaly jsme Grinche na parkovišti tam a jely mým autem Nedoušem na Vedauwoo. Procházka byla velmi pestrá — chvílemi jsme šly na sluníčku a v teple, chvílemi jsme se bořily třeba až po kolena do sněhu. A protože oficiální trail z Box Canyonu na vršek je zrušený, musely jsme hledat cestu po paměti — s tím, že jsme se snažily vyhnout příliš zledovatělým nebo sněhem zafoukaným částem. I tak jsem skončila v jedné chvíli nedůstojně lezoucí po čtyřech. Odměnou nám byla vyhlídka — a následná organizace opravy Grinche. Přiznám se, že při našem množství aut (ano, máme v rodině ⁵/₄ auta na osobu) a oprav už ztrácím přehled, co to zase bylo.

Zatáčka na Vraním Potoce.

Záchvěv zimy.

Při záchvěvech zimy a sněhu jsem snažila chodit na běžky nebo i na sjezdovky na Snowy, podle toho, jak to zrovna vycházelo. Po jednom takovém zimním záchvěvu se měli u nás na víkend objevit Lisa i s Jamesem, a tak jsem neváhala a domluvila s Jamesem, že si přiveze běžky, které si loni koupil od známého, aby si to vyzkoušel. James prozíravě neřekl Lise o našem plánu, takže nemohla předem protestovat a nakonec šla na běžky s námi. Lisa lyžovat odmítá, proto jsme museli použít této lsti, abychom ji vytáhli ven. James koupil běžky coby historický artefakt — mají pětasedmdesátku vázání a má k nim krásné kožené boty — a lyže jsou řádově třicet let staré laminátky (co bych za ně v devadesátých letech dala!), tudíž se musí voskovat. Vosky měl taky, což o to. Ale zřejmě jsme provoskovali, protože mu lyže napřed podkluzovaly a pak se na ně lepil sníh. Ten se teda lepil všem — jelikož jsme šli přes poledne, tak se teploty přehouply nad nulu a poslední část naší výpravy byla značně náročná a nepříjemná. Ale zase jsme měli krásný den, což o to. A James byl velmi statečný a neotrávilo ho ani několik začátečnických pádů.

Na sjezdovkovém poli to bylo trochu lepší, s Tomem jsme párkrát vyrazili na Snowy společně; párkrát jsem se dostavila já v sobotu a vytáhla ho na chvilku z práce. Asi jsem děsný máslo, ale obvykle mě po lyžování pak bolely namožené nohy. Ale je pravda, že vesměs byl těžký měkký sníh, tak se člověk dost nadřel. Naposledy jsme lyžovali dvanáctého dubna (zavírali třináctého), a to už to bylo o ústa — v těch plus deseti stupních se lyže zasekávaly a rozjížděly podle toho, jak moc byl ten konkrétní kousek změklý, na lyžích jsme vrávorali jak opilci. Obzvláště já — mám velmi krátké lyže, které mi vyhovují do boulí a i tím, že jsou velmi lehce ovladatelné (přeci jen s mými zády mám problém to urvat), ale do měkkého sněhu se moc nehodí, s mou vahou se bořím a zapadám.

Sníh se držel i na hřebenovce.

O pár stop níže, na Vedauwoo, už zase sníh moc není.

Ale zpět k březnu — na jedenáctého byla naplánovaná kastrace Dante. Domluvila jsem, že ji zároveň i očipují, a podívají se, proč se pořád drbe na hlavě. Ráno jsem odchytila Dante při snídani (dáváme jí mističku s jídlem do přenosky), to nebyl problém. Vyzvedávala jsem si ji odpoledne, pořád ještě mírně pod sedativy. Znepokojila mě veterinární asistentka, když mi předala pilule, jež mám dávat Dante do jídla, a dále mi vydala antibiotické kapičky do uší — Dante měla špinavá ouška a mírný zánět (proto to drbání). Protestovala jsem, že Dante je divoká kočka a že ji neodchytím; asistentka na mě koukala jak vrána, pravíc, že Dante je hrozně hodná kočička a že s ní není problém. Mno.

Doma odpoledne byla Dante ještě pořád groggy, třásla se a dokonce se ode mě nechala chovat. Snědla trochu granulí a zalezla do šuplíku pod televizí. Ovšem večer, když jsem ji chtěla kápnout do uší, už bylo trochu rodeo. Ráno nežrala, byla zalezlá pod gaučem a nemohla jsem ji tam odtud vyndat. Tak to šlo celý den, i volala jsem k vetovi, že to není dobré, že nežere, nepije, a nejsem schopná do ní dostat pilule na bolesti, natož se trefit kapičkama do uší. A domluvila jsem, že pokud se to do rána nespraví, tak ji odchytím a přivezu. Což se snáze řekne, než udělá. Dante zaťala pod gaučem drápky do koberce a zarytě setrvávala na místě — nechala do sebe šťouchat, dokonce když jsem ji hladila, tak předla, ale nepodařilo se mi ji vyprostit — nejspíš by si nechala raději packy zpřelámat, než aby povolila drápy. Nakonec Sid gauč převrátil, takže Dante neměla kam zalézt, a už jsem juchala na veterinu. Tam konstatovali, že má horečku a že je mírně dehydrovaná, a já je znovu upozornila, že ač Dante není agresivní, tak je to pořád neznámá divoká kočka a nedá se jí aplikovat nic do uší nebo podávat pilule — že jí musí ošetřit jako venkovní kočku a dát jí injekce s pomalým uvolňováním léků.

Za Jamesovy asistence se nám podařilo vytáhnout na běžky i Lisu.

Slunečné počasí je krásné, ale sníh odtává.

Nejpřekvapivější je, že Dante mi nic z toho nemá za zlé — i další návštěvu veterináře, po měsíci, na další várku očkování — snášela v pohodě. Nechala se strčit do přepravky prostě ručně, už žádné fígle s krmením. Akorát teda při téhle příležitosti celou cestu žalostně mňoukala. Pak ale vážení a ošetření proběhlo bez problémů: za dva měsíce mezi první a třetí návštěvou přibrala dvě libry! Tj. zhruba ze 2 kg na 3 kg. Taky hodně vyrostla a už není taková kostřička. Přijde mi, že oproti Hugovi a Guidovi je inteligentnější — pozoruje, co se kolem děje a strašně rychle se učí. Myslíme si, že vyrostla někde v domácím prostředí, mezi lidmi — chápe chození na písek, funguje bez problémů s kočičími dvířky, dokonce používá kočičí domeček a prolejzačku (majitelé koček už asi vědí, jaký zázrak to je) a celkově je civilizovaná. Jediné, co odmítá provozovat, je chození ven. Párkrát jsem ji vystrčila před dům a ona se za hysterického jeku drala hned zpátky. Což — samozřejmě kromě toho, že takto projevuje svou nadřazenou inteligenci — by zase poukazovalo na to, že vyrostla uvnitř mezi lidmi — a že se bojí, že ji taky vyhodíme.

Poslední běžky jednatřicátého března.

Na Snowy sníh vydržel o dvanáct dní déle.

Pořád teda doufáme, že mezikočičí vztahy u nás se trošku uklidní. Hugo se Dante stále bojí, i když už jsou momenty, kdy všechny tři kočky jsou spolu v jedné místnosti a klidně spí. Hugo si stále ještě občas jde schrupnout do naší šatny, a nebo pokud je hezky, tak se rozvaluje na lavičce na verandě — asi ví, že ven za ním Dante nepůjde, a má od ní pokoj. Guido nadále povzneseně ignoruje Dantino syčení a výhružky — což Dante hrozně mate; asi nechápe, že Guido je hluchý — a občas ho stopuje a pozoruje. Snad to s ní kluci vydrží a nějak se to utřese.

Kromě lyžování a kočičích starostí jsem se taky tohle jaro dala na mečení. A tady bych prosila nějakého jazykového experta, aby mi nalezl vhodné, jednoduché české slovo pro boj / trénink s jedenapůlručním mečem — a když už v tom bude, tak možná i jiný název než "jedenapůlruční meč" by se taky hodil.

Přišla jsem k tomu trochu jako slepej k houslím. To se mi jednou takhle v hospodě objevili hosti částečně v historických kostýmech — a protože jsem bába zvědavá, tak mi to nedalo a ptala jsem se, jestli je ve městě nějaká historická akce. Bylo mi odpovězeno, že ne, že se takhle oblíkají často na tréninky, ale i jen tak do města. A slovo dalo slovo a dostalo se mi pozvání na trénink. Historickým šermířům se tady obecně říká HEMA (Historic European Martial Arts) — a zkuste si to vyhledat v gůglu — ten váš pošle kvapem na hematologii.

Po operaci - poprvé a naposledy, co se Dante nechala chovat.

Hugo a Guido se občas kočkují.

Nějakou dobu mi to nevycházelo časově a počasně (když byl sníh, šla jsem raději na lyže), a taky jsem musela trochu překonat ostych z toho, že bych se měla jít někam zapojovat mezi cizí lidi. Nakonec mi ale zvědavost nedala — uznejte sami, chlap, který založil historický šermířský kroužek tak, že chodil cvičit s meči do parku a čekal, kdo se nachytá, je rozhodně zajímavý. A život je moc krátký na to, aby ho člověk trávil s nudnými (t.j. normálními) lidmi.

Tohle je ovšem činnost, na kterou jsem totálně levá. Doslova tím, že jsem levák a pokyny typu, nakročte levou nohou, meč zvedněte k pravému rameni a úder směřujte na na levou horní část hlavy protivníka tak, aby teoreticky prošel od levého ucha k pravé čelisti, jsou pro mě neproveditelné — za prvé tedy jsou v angličtině, a za druhé si musím vždycky představit vše opačně, takže mi jde z toho hlava kolem. Je to trochu lepší, pokud to Michael předvádí a můžu pohyby dělat zrcadlově podle něj (v tom mám asi výhodu oproti pravákům), ale jakmile se jedná o slovní pokyn, tak jsem ztracená. Další překážkou je to, že se trénuje podle příručky Joachima Meyera ze šestnáctého století — a používá se (staro)německá terminologie. Navíc Američani neumí vyslovit "c", takže německá "z" různě pytlíkují.

Hugo a Guido se schovávají před Dante v místě, kam za nimi nepůjde - venku.

Občas ale už zvládnou být všichni tři v jedné místnosti.

Poslední dobou se hodně zamýšlím nad jazyky. Když to spočítám, tak angličtina je můj pátý jazyk (po češtině, slovenštině, ruštině a francouzštině). Od loňska zkouším němčinu na Duolingu, což jazyk číslo 6. Asi nejhůř jsem na tom s ruštinou; z hlavy mi "vypadla" azbuka, takže si musím ruské texty slabikovat jak prvňáček, neskáčou mi do hlavy celá slova hned od pohledu. Zajímavé je to s francouzštinou, kterou jsem nikdy neuměla nijak dobře, ale zřejmě tam mám výborné základy, protože když jsem tuhle měla francouzsky mluvící hosty, tak jsem jim byla schopná jednoduché věci odpovídat ve francouzštině — bylo to pro mě jednodušší, než se snažit rozšifrovat, co mi oni chtějí říct anglicky. Takže za těch víc než třicet let se mi francouzština nevypařila úplně. S češtinou je to takové zvláštní, občas mluvím jak Tatar a nadávám si, že se mi nevybaví nějaké konkrétní české slovo nebo výraz — a pak si otevřu české internetové stránky a dozvím se, že i Češi dneska chodí do gymu a nosí se trendy oblečení a podobné perly. Tak možná na tom nejsem tak zle. Ale když jsem unavená, tak přestanu rozumět i té angličtině — změní se v hluk v pozadí. Což večer při tréninku v posilovně s blbou akustikou taky občas nastane.

Do toho to mám s jazyky někdy jak se šuplíkem plným nespárovaných ponožek. Sáhnu do šuplíku a vytáhnu modrou podkolenku a bílou ponožku; i divím se, co to ze mě leze na nesmysly — kus české gramatiky s německým slovem a anglickou výslovností. A pak tu jsou homonyma — proč v němčině Stuhl je česky židle, nikoli stůl? Natož pak gift, tedy v angličtině dárek, ovšem v němčině to znamená jed; nebo slovo hell — které v angličtině znamená peklo a v němčině světlý (na druhou stranu, je úlevou, že v Mnichově jsem neměla oblíbené pekelné pivo, nýbrž jen a pouze světlé). Občas musím hodně přemýšlet, jakým jazykem to na mě ty lidi mluví, a roztřídit homonyma ke správným významům.

Trénujeme podle německé příručky ze 16. století.

Yeti dostal dřevěný meč, se kterým může tlouct jiné lidi. (Foto: Taylor)

No a teď chodím do kroužku, kde se snažím ostatní bacit dřevěnou tyčí (tréninkové meče jsou dřevěné), což je výborný způsob, jak uvolnit stres — ale podle povelů často v angličtině, mixovaných s podivně vyslovovanou středověkou němčinou, prošpikovaných sem tam francouzštinou (ani nevím, jestli existuje anglický název pro "gorget" — ochranný nákrčník/límec), zatímco si musím překládat levou jako pravou a naopak (poté, co jsem po celý svůj levácký život bojovala s pomůckou, že "pravá je ta ruka, kterou píšeš"). Občas mám pocit, že mi už definitivně hráblo nebo že se pohybuji v nějakém hodně zmateném snu. Na druhou stranu, než tohle rozmotám, tak mám do konce života o zábavu postaráno. A je to sport, kde záleží na dovednosti, víc než na síle nebo rychlosti, takže rekreačně se dá určitě provozovat hodně dlouho. Klub je věkově smíšený, což je taky příjemné — že tam nejsem úplná či jediná vykopávka.

Tak si říkám, že ten osud/vesmír/pánbůh* (*nehodící se škrtněte) to má vlastně dobře spočítaný. V době, kdy i Tom přestal jezdit domů na víkendy (protože měl brigádu na Snowy), nám přihrál do cesty Dante, abychom se nenudili a mohli se zase o někoho strachovat. A na konci mizerné zimy pořídil yetimu dřevěný meč a kamarády, které tím mečem může mlátit po hlavě.