První den na Snowy.

Zkouška vánočních kostýmů.

Namlsaný a nadupaný yeti čekal, jestli teda bude sněžit nebo jo — ale pořád nic. Šestého prosince otevírali naše nejbližší lyžníkoviště, Snowy Range (která je sice na dohled od stejnojmenného horského hřebene, ale o kus níž), tak jsem tam nemohla chybět. Byl v provozu jen jeden vlek (když nepočítám cvičnou loučku) a pár sjezdovek, ale když už mám tu permici, tak proč ne. Byla jsem zvědavá, jak to vlastně celé zvládnu — s bolavýma nohama a zádama, s tím, že mi doktoři rozhodně "nedoporučují padat". První háček byl s obouváním lyžáků — myslela jsem, že se počůrám bolestí, ale když se mi podařilo nohy do bot narvat, bolest přestala. Dokonce se zdá, že znehybnění nohám prospívá — pohoda vydržela nejen po dobu lyžování, ale i po zbytek dne.

S padáním to bylo trochu horší, tam jsem doporučení doktorů nesplnila — hodila jsem salto hned na prvních padesáti metrech, ani nevím proč a jak. Musela jsem u toho být hrozně šikovná, protože přesto, že si pamatuju lyže letící nad mou hlavou, tak jsem přistála do měkkého, na bok — a s oběma lyžemi stále na nohách, ani vázání mi nevyhodilo. Jen jsem si stihla pogratulovat, jak to dobře dopadlo, ukázal se základní zádrhel lyžování ve stavu stará chromá bába — zjistila jsem, že se nedokážu postavit zpět na nohy — v lyžákách, s lyžemi na nohou, bolavými zády a artritickými koleny to prostě NEJDE. Po asi pěti minutách marných pokusů, při kterých jsem si připadala jako želva obrácená na záda, jsem musela přiznat porážku a sundat lyže a vyhrabat se po čtyřech. A nastal další problém — jak na prudkém svahu v lepivém sněhu nazout lyže bez ztráty hůlek, rukavic, lyží — či sebevědomí.

Jedeme na koledu.

Vánoční mýdla.

Nakonec jsem se teda nějak dostala do vzpřímené polohy a po bližším ohledání zjistila, že mi nic není a že můžu lyžovat nadále. Ono teda při třech otevřených sjezdovkách to člověka zase tak dlouho nebaví, ale pro začátek to stačilo. Tom měl v ten den ještě zkouškové, takže se mnou nebyl, ale doufám, že si občas zalyžujeme spolu. Tom totiž dostal v rezortu brigádu v půjčovně a servisu, takže mu dali i permici a snad by mohl mít i nějaké volno na lyžování. Teoreticky mají i během směny volno na to, aby sešoupali párkrát svah. No uvidíme, jak to půjde.

Se sněhovou nadílkou to v prosinci nebyla žádná sláva. Nakonec tedy v horách kolem Vánoc nasněžilo, ale na běžkovišti, které je o jeden horský hřeben dál na východ, ani u nás v nížině, nikoliv. Což je značná otrava, protože zimní teploty máme. V noci je pět až deset pod nulou, přes den je nad nulou, lítá to nahoru dolů — a příroda je smutně šedivá a holá. Kozenkám absence bílého svinstva nevadí tolik, můžou chodit na pastvu, a když mám čas, tak je beru na procházky mimo ploty, aby měly taky nějaké vzrůšo. Jejich pastvina je vyžraná a vyschlá, na zbytku našeho pozemku se dají najít ještě různé zbytky plevelů a trávy.

Douglas Pass, CO.

Lisa chtěla navštívit Double Arch.

Před Vánoci nás (mě a kozenky) čekala zkouška ohněm. Moje kozí kamarádka Anne vymyslela, že půjdeme s kozama na koledu do pečovatelských domů. Anne všechno vyjednala, ale v podstatě bylo jasné, že to celé bude obrovská improvizace jak ze strany domovů, tak z naší. Vybrala jsem k tomuto úkoly Roryho a Ozzyho. Kluci jsou (ještě stále) relativně malí a jsou hrozní mazlové a navíc mi neuvěřitelně důvěřují. Občas až příliš — třeba když je potřebuju vystrkat na chvilku z chlívku, tak naprosto nechápou a ujišťují mě o své náklonnosti a o tom, že budou hodní kozlíci a budou mi pomáhat a asistovat. Doufala jsem tedy, že se předvedou v příznivém světle i v domovech. A zároveň mi bylo jasné, že s kozama člověk vždycky riskuje, že do jakékoliv situace vnesou SVOU improvizaci a způsobí nějakou kalamitu. Klukům jsem zakoupila slušivé vánoční oblečky a rolničky, a nervózně očekávala onen významný den.

Ve významný den bylo, pochopitelně, hnusně s ledovým severákem. Kromě toho zrovna v ten den bylo plné parkoviště před dotyčným domovem, takže jsme museli zaparkovat na opačném konci budovy a odvláčet chuděry kozenky přes park a kolem nemocnice. Gratulovala jsem si, že jsem ukecala kolegyni Shilo, aby mi pomohla nejen s nakládáním kluků, ale i s vlastní akcí. Takhle jsme každá vzala na vodítko jednoho hňupíka a šlo se. Jak jsou kluci dva, tak si dali říct, stačilo obvykle rozpohybovat jednoho a druhý se přidal.

Prosincové slunce.

Landscape Arch - pořád stejně krásný a impresivní.

Před vchodem nás ale čekala další bojovka — navlíct kozám botičky a plíny. Což o to, kluci byli jen zaskočení, ale já se i v mrazivém větru zpotila jak dveře od chlíva. Vlastní akce pak už byla v pohodě — kozenky jsou, dle mého (zcela nezaujatého a objektivního, pochopitelně) názoru, výborná zvířata na terapie. Jsou inteligentní a mazlivé, ale na rozdíl od psů nekoušou, neškrábou a nevydávají žádné strašidelné zvuky (jako třeba štěkot nebo vrčení). A s oblibou se nechají hladit; Ozzy si nakonec u jedné paní ustlal na její opěrce na nohy u invalidního vozíku — zjistili jsme to, až když paní poznamenala, že jí koza leží na nohách. Další paní se chlubila, že až jí bude volat večer syn a ona mu řekne, že dneska měli v domově kozy, tak si syn bude myslet, že už jí totálně hráblo. A starý kovboj, co měl kovbojský klobouk a boty i na vozíku, se nemohl od kozenek odtrhnout. Tak doufám, že si to obyvatelé domova užili a že to pro ně bylo trochu zpestření života v de facto nemocničním prostředí.

V pátek třináctého jsme měli domluvené dokonce dvě koledy — z jedné nakonec sešlo, protože v tom domově měli nějaký virus a šli do lockdownu. Druhý domov dopadl pro nás neslavně — měli tam koberce a tudíž vyžadovali pečlivé zaplínování koz — což se mi s klukama nepodařilo ani ve spolupráci s dalšími dvěma kompetentními osobami. Klukům se povedlo plínu vždy nějak shrnout a čůrat ven. Po půlhodině jsem to vzdala — mě šíleným způsobem braly záda, a vynervovaní kluci čůrali čím dál tím častěji, takže jsem došla k názoru, že už je to příliš na sílu a že bychom si to stejně nikdo neužili. Čekali jsme tedy před vchodem, postupně se k nám přidaly další kozenky, které nezvládly plenu, tak jsme tam aspoň byli jako taková přebalovací záchytná stanice. A nakonec to možná nebylo úplně špatně, protože nad vchodem jsou okna izolace a prý pacienti z těchto pokojů měli alespoň nějaké vytržení z nudy pozorováním kozenek na parkovišti — když už se nemohli zúčastnit vlastní akce.

Lisa pořád někam lezla.

U nás už je to s tím lezením horší.

Když jsme s Anne akci plánovaly, narazily jsme na problém, co do domovů přineseme. Lidem se špatným zdravotním stavem můžeme těžko rozdávat cukroví. Já jsem chtěla něco, co má souvislost s kozami, a nakonec jsem se sama delegovala k výrobě mýdel z kozího mléka. Kamarádka Doris mi na podzim vyráběla mýdla s tea tree, protože já při návratech z hospodářství, kde se hrabu v lecjakém svinstu, mám potřebu si ruce drhnout pořádně. Doris mi věnovala i kávové mýdlo. Kromě toho, že kafe a jeho vůni miluji, má kávové mýdlo výhodu i v tom, že mletá káva působí jako mechanické čistidlo. Když jsem navíc zjistila, že se dá základní mýdlo koupit a do něj si pak člověk jen přidá své ingredience, bylo jasno. Ne, že bych nedokázala mýdlo vyrobit ze základních surovin, ale patlat se s louhem v baráku moc záhodno není, a venku to ve Wyomingu taky moc dobře nejde — buď je děsná kosa, nebo děsný vítr, většinou obojí. Sid tvrdí, že teď budeme mydlionáři — tak uvidíme.

Všechno zlé je ale k něčemu dobré — absence sněhu znamenala, že jsme se mohli vypravit minivanem do Moabu na předvánoční výlet. Letos jsme to trochu obměnili a vzali s sebou Lisu a Tom zůstal doma, aby se staral se o kozenky, přičemž se střídal s mojí kolegyní Shilo, podle toho, jak komu vycházela služba v práci. Poučeni z loňska jsme se letos snažili načasovat vše tak, abychom projížděli Douglas Pass za světla. V Laramie jsme stavěli jen co by Lisa stihla naskočit a ani jsme nešli na oběd. I tak to bylo děsně těsně. Od Laramie až do Moabu jsem řídila já. V poslední době mám pocit, že se mi život nějak vymyká z rukou — problémy s páteří a nohama budou zřejmě znamenat značné překopání životního stylu — od práce, kde zkrátka těch šest až osm hodin na nohách nevydržím, přes hospodářství (nezvednu pytel s krmivem, nevykopu jámu na stromek, blbě se mi shýbá k ošetřování koz a dojení) až ke koníčkům — zřejmě už bych neměla jezdit na koni, nemůžu chodit na dlouhé túry (občas ani na krátké, viz níže), neměla bych padat (třeba při lyžování — natož při lezení) a tak. Ten den, který jsem strávila za volantem a kdy jsem měla pod kontrolou alespoň to auto, mi docela pomohl.

V roce 2012 se do díry vešly OBĚ děti.

Lisa už přerostla matku.

A nebo mi pomohla dovolená — to, že jsem na čtyři dny byla někde úplně jinde a nemusela řešit ani práci, ani kozenky a slepice, ani domácnost. A kromě toho Moab mám ráda. Je to městečko, ze kterého jsou na všechny strany malebné skály a kde jsme pořád ještě neviděli všechno, a kde máme nejspíš až do konce života postaráno o objevování krásných míst.

V předvánočním čase je také všude mnohem méně lidí, hotely jsou levnější, hospody méně natřískané a v národních parcích se dá v pohodě parkovat. Lisa chtěla vidět Dvojitý Oblouk, který se objevuje v Indiana Jonesovi, a tak jsme nakonec jeli i do Arches. Loni jsme je vynechali, takže jsme tam byli po čtyřech letech. Parkoviště u oblouku bylo skoro prázdné, a dokonce jsme i v samotném oblouku byli sami nějakých dvacet minut.

Pak jsme popojeli k Devil's Garden — Ďáblově zahrádce, kde jsme nebyli spoustu let (podle deníčku naposledy v roce 2012). Abychom viděli něco nového, odbočili jsme k Tunnel Arch a pak k Pine Arch, a pak teprve jsme se vrátili na stezku k Landscape Arch. Ten je se svým stometrovým rozpětím stále krásný a impozantní. U Landscape Arch končí upravený chodník a dál se leze po skalách, až k rozcestí k Navažskému Oblouku a Rozdělenému Oblouku. Musím konstatovat, že Lisa se za těch dvanáct let nezměnila — pořád někam lezla bez ohledu na to, že stará matka z toho byla na mrtvici. Oproti jaru 2012 bylo v parku minimum lidí, takže i v Navajo Arch jsme byli sami. Možná právě proto, že park upravil krásnou cestu na vyhlídku k Landscape Arch a zbytek už je pro turisty příliš divoký.

Navajo Arch.

Po Slick Rock se chodí podle mužiků.

Bohužel letos se ukázala tato procházka příliš divoká i pro mě — k Navajo Arch už jsem šla o holi a cestou zpět jsem odmítla odbočku k Partition Arch, protože jsem začínala mít pocit, že budu ráda, když dolezu k autu; poslala jsem Sida s Lisou, ať jdou sami. Dohonili mě na prvním rozcestí, kde jsem si sedla, vylovila tejpovku a začala fixovat tu horší, pravou nohu. Zbytek cesty mám v mlze, jediným obveselením byla bodrá skupina buddhistických mnichů z Kalifornie, původem z Barmy. Ujišťovala jsem je, že když se po skalkách vyškrábala stará kulhavá bába o holi, tak to oni zvládnou taky.

K autu jsem to nakonec zvládla po svých, ale pak jsme jeli rovnou do obchodu, zakoupit větší množství tejpovky a vložky do bot. Lisa mi trochu rozmasírovala lýtka (zajímavé, jak moc závisí bolest chodidel na lýtkových svalech) a já se nacpala ibuprofeny a zatejpovala si nohy na noc. Vydržela jsem v tom jen pár hodin, pak jsem to musela servat, ale asi to všechno nějak pomohlo, protože druhý den jsem byla schopná chodit.

Odjeli jsme do Needles, chtěli jsme Lisu protáhnout po Potholes a Slick Rock. Já jsem plánovala, že se když tak ze Slick Rock vrátím, ale nakonec jsem obešla celé kolečko a docela to šlo. Holt jeden nikdy neví, co mu sedne a co ne — a už si nemůžu dovolit podceňovat přípravu, ani usnout na vavřínech a vykašlat se na tejpování jen proto, že se momentálně cítím dobře.

V sobotu jsme pak už uháněli k domovu, abych vystřídala Toma v péči o kozenky, a taky abychom unikli davům. Když jsme míjeli vjezd do Arches, byla tam už poměrně zásadní fronta aut, v parku musela být ZOO. Takhle jsme i stihli být doma na pár dní před Vánocemi, dopřipravit to málo, co na svátky potřebujeme.

Carol si vykračuje - na pozadí Needles.

Barevné vrstvy.

No a pak se přiřítily Vánoce. Na Štědrý den dopoledne jsme já a Lisa byly objednané na fyzioterapii. Což není úplně nepříjemný způsob trávení Vánoc, zvlášť když jsme to pak doma zakončily Popelkou a eggnogem (vaječňák, ale s whisky místo s rumem). Taky jsme patlali bramborový salát — a čekali na Toma, který na čtyřiadvacátého ještě vyfasoval službu v práci. Dorazil někdy v půl sedmý, což byl signál k pečení ryby a přípravě na dárky. To všechno proběhlo (doufám) k všeobecné spokojenosti.

Pětadvacátého byl teoreticky svátek, ale tři čtvrtiny naší rodiny se balily a chystaly k odjezdu. Tom a Lisa oba měli hned šestadvacátého práci, do které odjíždějí shodně ve tři čtvrtě na sedm. Já měla v Laramie domluvenou další steroidovou injekci do páteře — a jediný volný termín byl právě šestadvacátého v půl osmé ráno. Bylo tedy rozumnější v Laramie přespat, než se nervovat hned po ránu na těch zhruba osmdesáti kilometerech přes průsmyk.

Nebyla jsem úplně přesvědčená o tom, jak moc injekci chci, ale tentokrát to skoro nebolelo — a zdá se, že to dokonce i do jisté míry zabralo. Minimálně mě přestaly (tolik) brnět nohy a už mě "jen" bolí od té plantární fascie. Sama jsem se pak odvezla domů a doufala, že budu zbytek dne a možná i pár následujících se trochu "válet" a nic moc nedělat. Ovšem odpoledne mi volal Sid, že je mu hrozně špatně a odjíždí na pohotovost. Z pohotovosti ho poslali do nemocnice — že nejeví symptomy zánětu ledvin, ale pokud má takové bolesti, že z toho zvrací, tak je potřeba ho prohnat tomografem a zjistit, co se děje. V nemocnici strávil další tři čtyři hodiny — většina ordinací měla zavřeno a tak v nemocnici skončil nakonec úplně celý okres. Výsledek, že má ledvinové kameny, byl pozitivní v tom, že to není nic horšího. Negativní je v tom, že se toho nedá zase tolik dělat a musí se počkat, "až to přejde". Dostal nějaké pilule a skončil mi hekající doma. Prostě si na Vánoce vykoledoval fakt dobrou nadílku.

Lisa na hraně.

Vánoce byly logisticky komplikované - ale i letos přišly.

Já jsem se naopak po injekci cítila docela dobře. Hlavně jsem se po půl roce vyspala, člověk si to ani neuvědomuje, ale když se budí na každé přetočení se v posteli, protože se bojí, že si ublíží, tak pár nocí, kdy se otáčí beze strachu a buzení, dělá zázraky. Yeti začal zase vystrkovat růžky, potřeboval venčit, a tak jsem ho vzala na běžky. Se sněhem bída a utrpení, ale aspoň malé kolečko lesem jsme zvládli. Upřímně, s těmi zády jsem se necítila na žádné trhání rekordů.

Na Silvestra jsme měli doma Lisu, Tom byl — pro změnu — v práci, ale tak nějak tradičně jsme ani neslavili. Bylo o půlnoci slyšet pár petard, ale domy jsou tady tak daleko od sebe, že to ani nerušilo. Tak jsme byli vesměs zalezlí v postelích se svými bolístkami — nezbývá než doufat, že ten nový rok bude (o hodně) lepší. Hlavně doufám, že bude velmi nudný — že nebudeme pořád zoufale něco spravovat a zařizovat a improvizovat a běhat po doktorech či úřadech. A že se třeba můj zdravotní stav usadí natolik, aby se s tím dalo trochu žít a plánovat nějaká budoucnost.