Vyměnit dveře stojí spoustu peněz, ale aspoň je to proveditelné.

Na mém nejbližším jezeře značně poklesla hladina.

Ono to nezačalo najednou na podzim, opravy se na nás řítily už před tím. První vlaštovka byla asi sražená srna a oprava našeho nejnovějšího auta. Někdy v té době nám došla trpělivost se záchodem v hostovské koupelně, který pořádně nesplachoval — a jehož oprava by byla složitější a nakonec nákladnější, než zakoupení celého záchodu. Pak nám dosloužila myčka — bylo jí sedm let — a zjevně to byla jedna z nejlevnějších. Na domě je vidět, že majitel (či stavitel?) skutečně šetřil, kde se dalo. Drsnou upomínkou byl můj návrat z jednoho kajakování v bouři — kdy jsem doma našla dveře do basementu rozražené větrem tak, že už nešly zavřít — natolik prohnilá byla dřevěná futra. Nezbývalo než zkusit objednat nové dveře — chtěli jsme pořádné, z nějakého trvanlivějšího materiálu než dřevo, aby případně mohly plnit funkci i dveří vstupních, kdyby někdy došlo na situaci, že se bude dům dělit na dvě bytové jednotky. Stálo to spoustu peněz, zvlášť proto, že původní dveře neměly standardní rozměr (byly větší), takže se musel i kus otvoru "vycpat". S dveřmi, myčkou, záchody a instalací všeho jsme se tedy pěkně prohli.

Pozitivní na tom všem je ale výsledek — jednak máme (snad konečně) kvalitní věci na domě a v domě — a třeba v basementu, který byl vždycky neuvěřitelně studený a nevytopitelný, je najednou snesitelně — kromě vlastních dveří se tedy zjevně šetřilo i na instalaci a izolaci. Tím ale opravy, bohužel, nekončí — začala se různě sypat auta. Loužička pod Fordem, prasklé sklo na autobuse, a ve finále i skomírání vozíku — starého subaru z roku 2005 — který podědil Tom. Po nějakých dvou třech měsících, generálce motoru a výměně spojky, se pořád ozývají divné zvuky a nejsme si jistí, jak dlouho nám vozík ještě vydrží.

Na Mirror Lake je takhle na podzim už fakt kosa...

...ale pořád krásně.

Kromě věcných škod a výdajů na opravy a obnovu domu a aut se ale sypou horší věci, jmenovitě mé zdraví. Začalo to někdy v květnu tím, že mě "bolely nohy". Napřed jsem to přičítala práci servírky — a žila v domnění, že je to normální. Ovšem dovolená v Evropě mé symptomy nijak nezlepšila, spíš naopak. Začala jsem obíhat doktory, kteří objevili spoustu problémů. Kromě plantární fasciitidy, pro kterou neexistuje žádný rozumný název ani účinná léčba, mám ujetou páteř a "ošoupanou" plotýnku, což mi celé utlačuje nervy do spodní poloviny těla — a pro změnu — na to neexistuje účinná léčba. Po více než půl roce obíhání různých doktorů mám za sebou rentgen, magnetickou rezonanci, v sobě steroidové injekce do chodidel — o kterých mě doktor ujišťoval, že to nebolí a že to pomůže na šest týdnů, nebo možná i nafurt (bolelo to jak prase několik dní a pomohlo to zhruba na dva půl týdne), steroidové injekce pod rentgenem do páteře — o kterých mě doktor ujišťoval, že to nebolí a že to pomůže otoku nervů — bolelo to jako prase (pamatujete vrtání zubů bez umrtvení? tak teď si představte, že vám vrtají v páteři a bolí vás nervy od té páteře až do chodidel nohou — asi jako kdyby vám někdo vrazil ocelovou betonovou výztuž od pasu skrz celou nohu) — a nepomohlo to vůbec nijak. Naopak mě pak bolela záda, jako kdybych přes ně dostala baseballovou pálkou. A sestra na kontrole mi kromě měření tlaku a tepu (k mému překvapení se ukázalo, že jsem ještě stále živá), kladla otázky jako jestli jevím příznaky deprese — no nevím, po sedmi měsících v bolestech, bez nějakého viditelného výsledku či snad i jen naděje na zlepšení, by mohl nebýt depresivní jen úplný pitomec.

Inspektor Pip.

Čekáme, až se podzimně zbarví stromky.

Na rozdíl od myček a motorů se ale páteř a nervová soustava, či dokonce plantární fascie nedají jednoduše koupit nové a vyměnit. S artritickými koleny ani nemůžu omezit ohýbání zad a třeba si dřepnout — ať už ohnu záda nebo kolena, je výsledek stejný — zpět se nezvednu. Nakonec asi nejlepší, co jsem našla, je fyzioterapie — neslibují mi zázraky, ale když se tam došourám (někdy doslova, nemůžu pořádně zvedat nohy), tak pak obvykle ODCHÁZÍM. Při první návštěvě mě tahali za nohu (doslova) a pak mě nahřívali a masírovali do té míry, že jsem žádala, zda by mě nechtěli adoptovat a nemohla jsem tam zůstat natrvalo bydlet. Prý by to nešlo, tak tam alespoň poctivě jednou týdně docházím a doma cvičím. A už nemám jen blbé a ještě blbější dny, ale sem tam i dny docela dobré, kdy si říkám, že to snad půjde.

Třeba takhle.

Na rozdíl od nás veverka ví, kde sbírat houby.

Musela jsem omezit výlety a chození po horách — přes léto jsem měla kajak, přes zimu budou, doufám, běžky, ale ten podzim je holt těžký. V práci jsem si ubrala směny a ty dvě tři, co jsem schopná týdně odpracovat, se snažím přešoupat na pomalé dny. A zkouším jednou týdně expedici — kompletování jídel na režoně tak, aby byla správně dle objednávky — takový nárazník mezi kuchaři a servírkami. Pořád je to značně adrenalinový sport — zvlášť v páteční večerní špičce — aby to nebyla nuda, ale netrávím směnu v poklusu a nechodím domů úplně zničená. S kozenkami a hospodářstvím musím holt hodně improvizovat. Buď mám doma někoho z dětí nebo Sida, ale většinou jsem sama — takže mám systém navážení sena a míchání zrní a nošení vody uzpůsobený tak, abych nikdy nezvedala nic těžkého, nebo to alespoň nezvedala ze země. A i Tom se musel naučit prát — ohýbání se k pračce a sušičce je to, co mi dělá nakonec největší problémy — ohnout se extra pro každý kousek prádla a ten pověsit nebo roztřepat a zase se sehnout k sušičce zkrátka nezvládám.

Podzim.

Tom na báru.

Jestli jste dočetli až sem, tak vězte, že končím s fňukáním a zbytek deníčku bude o veselejších věcech. Suchý a teplý podzim znamenal prodloužení kajakovací sezóny až do října. Některé výlety byly spíš hraniční, na Mirror Lake ve třech tisících metrech už byla fakt kosa, ale aspoň jsem se dostala ven. Na našem nejbližším Crystal Lake se mi postupně zmenšovala vodní plocha, jak upouštěli přehradu — nekrásnější část, kde se jezero kroutí mezi skalami, až se kajakář dostane k ústí Vraního potoka do přehrady, se změnila v bahnitý rygol, ve kterém uprostřed protékal zbytek mělkého potůčku, jak hladina přehrady klesla snad o dva metry. Společnost mi při těchto výletech dělal pelikán Pip — který se skutečně promenuje kolem rybářů, nechá se klidně i hladit a bedlivě pozoruje kvalitu chycených ryb — a chrání zdraví rybářů tím, že jim ty nestandardní sežere. Je to velmi přísný inspektor, jeho prohlídkou prý zatím úspěšně neprošla žádná ryba. Dále jsem takhle po sezóně viděla i modrou volavku — na Severním Vraním jezeře i orla. Taky rybičky a raky a na břehu srnky.

Kolem jezer jsem mohla sledovat, jak postupně žloutne listí a kdy bude načase vydat se do místních lesů a lesíků obdivovat barevný podzim. Pro mě s bolavými zády a nohama je to trošku obtížnější, musím si túry lépe plánovat a dávkovat, ale přeci jen jsem se vyštrachala na pár míst v Sherman Mountains. A koncem října v horách napadlo trochu sněhu — Donova předpověď, že stihnu v říjnu kajak i lyže, se nevyplnila úplně, ale na sníh jsme vyrazili. Původní plán byl, že dojedeme k Lewis Lake a pak půjdeme pěšky k Lost Lake a případně až k Brooklyn, ale prašná silnice k Lewis byla už na zimu zavřená. I skončili jsme na našem obligátním Lookout Lake Trail — a protože s námi byla i Lisa, došli jsme až do průsmyku pod Medicine Bow Peak, kde ona před tím nikdy nebyla.

Naše oblíbená trasa.

V mém věku a stavu je to fakt velká sláva, když se někam dohrabu.

Devátého listopadu napadl sníh i u nás, v nížině — v pouhých 1778 metrech — překvapivě to byl sníh mokrý, těžký a naše stromky značně zaskočil. Největší osika před barákem, která měla ještě stále listí, vypadala, že má polámané větve, ale když jsem sníh opatrně oklepala, zdálo se všechno v pořádku. Kozenky se nad sněhem vesměs ofrňovaly, akorát Mick se vydal zkoumat, jak to letos vypadá. Nechápu to, ale zdá se mi, že jemu se sníh z nějakého důvodu líbí — leze do návějí a machruje. Možná proto, že je to naše nejtlustší a nejchlupatější koza a sníh ho nezebe? Nebo si pamatuje z kůzlecích dob, kdy mohl lítat po závějích a nebořil se až po pupek — a čeká, že ho sníh zase unese?

O týden později jsme se nechali zlákat kamerami v horách a vyjeli znovu "na kopec". Já jsem chtěla vidět zamrzlé Mirror Lake a zasněžené hory, než uzavřou na několik měsíců silnici vedoucí přes Snowy Range Pass v 3200 metrech nad mořem. Jeli jsme Fordem, který má čtyřkolku a redukci, připravení na horský průšvih, a až za Centennial jsme si říkali, že to bylo zbytečné. Ale už od Laramie bylo vidět sněhový mrak nad horami; a skutečně, jakmile jsme vjeli do serpentýn v lese, ocitli jsme se v mraku a sněžení. A také na neodklizené silnici. V místě, kde jsou zatáčky velmi utažené, jsme viděli na silnici nad námi auto v protisměru — které ale místo do zatáčky pokračovalo rovně do lesa. Balancovali jsme na ledovce a přejeli o kus dál, kde je odbočka k Brooklyn Lake a dá se tam otočit, abychom se vrátili a nešťastníkovi pomohli. Otočení nebylo tak jednoduché, Ford klouzal vlastní vahou do příkopu, ale nakonec jsme se nějak chytli silnice.

Obávala jsem se, že stromek, který zapomněl shodit listy, skončí s polámanými větvemi.

Yeti Mick chodí do sněhu schválně.

Nešťastník měl z prdele kliku jak od kolotoče, protože při svém přeletu minul svodidla i stromy, přistál na relativně rovné loučce a neskutálel se ze stráně. Kromě kliky se zdá, že měl i dost rozumu, protože auto nezahrabal. Sid s Tomem mu pomohli naskládat nějaké větve pod kola a společně s dalším zastavivším dědem ho nakonec vytlačili zpět na silnici. Já jsem vše pozorovala zpovzdálí — pár dní před tím jsem byla na obstřicích páteře a byla jsem ráda, že stojím na nohách. Samozřejmě, že během záchranné akce jel kolem (konečně) sypač.

Mezitím se přehnala přeháňka a vysvitlo slunce, ale i přes slunce a sypače jsme se rozhodli, že se raději vrátíme do nižších poloh. I tam jsme našli mírnou procházku na úrovni mého invalidního stavu, která nabízela křupající sníh pod nohama a trošku rozveselila yetiho.

Sid a Tom a létající auto.

Děti.

Na Den Díkuvzdání jsme letos byli jen tři. Lisa letěla s Jamesem do Kalifornie za jeho rodinou. Ale stavili se o víkendu před odletem, tak jsme měli taky rodinnou sešlost. A protože my si nepotrpíme na jen tak plkání v obýváku, vytáhli jsme omladinu na Cliffhanger Trail. Vzali jsme to dvěma auty — jednak abychom se nemuseli mačkat a taky abychom se mohli odpoledne rozjet po nákupech a podobně. Dvě auta měla výhodu v tom, že jsme mohli jít od Middle Kingdom na Volin a nemuseli se vracet stejnou cestou. Cesta vede nad mou oblíbenou částí Crystal Reservoir, ale takhle pozdě v listopadu holt bylo všechno hodně šedivé a pochmurné. Museli jsme si spravit náladu v Bunkhouse obědem a pivem. Asi jsem zapomněla zmínit Tomovy jednadvacáté narozeniny; od října už může Tom legálně popíjet i bez rodičů (ve Wyomingu můžou rodiče objednat pití dětem, takže sem tam nějaké to pivo už s námi měl, pochopitelně), takže mohl na servírku v Bunkhouse mávat novým řidičákem.

Ve čtvrtek jsme měli slavnostní večeři jen ve třech. Mně přišla zpráva a fotky z Kalifornie, kde naši kamarádi již lyžovali, zatímco zklamaný yeti hleděl z okna na šedou prérii. Následující ráno Sid s Tomem chtěli na procházku do Sherman Mountains a dotazovali se na počasí — pro tuto oblast obvykle hledám předpověď na stránkách běžkařského klubu — a jak tak otevřu stránky, bafne na mě zpráva, že upravovali běžkařské tratě! Yeti pochvalně mručel a trval na tom, že nevadí, že máme jít večer do práce, že za zkoušku by to stálo.

Nasněžilo mi na běžkovišti!

Sun dogs - duha kolem slunce.

Neměla jsem žádná velká očekávání a tak jsem byla velmi příjemně překvapená. Na zemi byly zjevně dvě vrstvy sněhu, přemrzlý původní a na tom dalších pár čísel sněhu měkčího, ale ne prašanu (takže to drželo pohromadě) — a projela jsem svoje nejoblíbenější "zkratky". Ty byly nakonec konzistentnější než protažené bruslařské části, ze kterých lezla ještě pořád tráva. Po hodince na lyžích jsem funěla jak sentinel, ale yeti byl nadšený. Natolik, že mě další den, v sobotu, vytáhnul na lyže zase — zkusili jsme delší kolečko, přes Headquarters Trail — ten vede částečně exponovaným (větru a slunci vystaveným) jižním svahem, takže to nebyla žádná sláva — ale lyže jsem sundavat nemusela, ta dvě horší místa jsem obešla. Tenhle okruh mi minulou sezónu trval něco kolem hodiny a půl, tentokrát jsem na tom strávila hodiny dvě — no, co se dá dělat, budu muset více trénovat. A asi nacvičit nějaké tance na přivolání sněhu, protože předpověď je prachbídná a šedivá zima se mi teda pranic nelíbí.