Riverton Rendezvous: startovní pole.

Baby Rex.

Na balóny do Rivertonu jsem tedy vyjížděla náležitě vystresovaná z představy, že jsou přede mnou dny, možná týdny s dvanáctihodinovým pracovním nasazením, což tedy vůbec nepřispělo k mé spánkové hygieně. Jsem nervák a ve stresech nemůžu spát; kombinováno se vstáváním ve čtyři ráno na balonářskou akci to už bylo poměrně likvidační. Snažili jsme si ale prodloužený víkend užít — kromě balónů, kdy jsme si zalítali já i Tom, tak jsme naplánovali výlet k vodopádům Popo Agie. Wind River Mountains vlastně vždycky vidíme jen na obzoru, je na čase začít trochu zkoumat. Alespoň ty civilizované a přístupné části, i když bych se někdy moc ráda podívala do těch divočejších míst.

Vodopády jsou zjevně populární; potkali jsme spoustu lidí (na to, že je to Wyoming) — určitě alespoň deset. Říčka Popo Agie se prodírá úzkým kaňonem, u ústí kaňonu jsou ještě chatky a viděli jsme rybáře, ale pak je to čím dál tím hezčí. V místě, kde se dalo sejít k řece, jsme zpozorovali kajakáře — zaujalo mě, že měli zjevně nafukovací kajaky, ale velmi sportovní, a proplouvali peřejemi jak míčky. Jak jsme šli dále proti proudu, docházelo mi, že si kajaky museli odnést na zádech, že výš už žádný civilizovaný (autem dojezdný) přístup není.

Řeka Popo Agie.

Yeti se samozřejmě musel koupat.

Vodopády jsou velkolepé a tím pádem v podstatě nevyfotitelné. Říčka se řítí z kopce do údolí a potažmo pak kaňonu v kaskádě, která se nevejde do objektivu. Člověk může vyfotit jednotlivé stupně kaskády, ale zbytek bude vždy buď příliš daleko, nebo schovaný za zatáčkami, skalami a stromy. Zvědavi, co bude za další zatáčkou, jsme pokračovali proti proudu lesem a mezi skalami — až jsme dorazili k tůni, do které voda padá dlouhým kamenným korytem — a kde znalci tento přírodní tobogán sjíždí. To mě velmi nadchlo, ale usoudila jsem, že v mém věku by to bylo spíš na infarkt než na adrenalinový zážitek. A tak jsem skromně jen vlezla do tůňky. Vzhledem k tomu, že se kolem občas vyskytovali ostatní turisti, musela jsem tuto akci podniknout přeci jen alespoň ve spodním prádle — způsobit šok nevinným kolemjdoucím by nebylo moc vychované. Ovšem od té doby (co jsem pak zkoušela jít v kraťasech naostro a nakonec to musela vzdát a zkusit dosušit spodní kalhotky na prosluněném šutru) už raději budu s sebou všude nosit náhradní prádlo / plavky.

Veverka u stezky k vodopádům Popo Agie.

Včera letěla Carol, dnes poletí Tom.

Další den jsme vyjeli — i s Jeanne — do Thermopolis. Plánovala jsem koupání v Bighorn River, ale na místě byla zatažená obloha — a blýskalo se a práskalo to všude kolem, takže jsme se rozhodli vyzkoušet místní státní lázně. Ty fungují tak, že přijdete a smíte se (zadarmo) ráchat v krytém bazénku, vybaveném dále sprchami a záchody a šatnami. Což nakonec taky nebylo špatné, zvlášť když bouřka odešla a lázně otevřely i venkovní areál, mnohem větší a příjemnější než klaustrofobní vnitřek.

Vnitřní yeti spokojeně bručel, že tento způsob léta by docela šel — a začal se dožadovat kajaku. Kajak máme, rybářský, funkční, úžasný — a těžký. Sama (s yetim) ho neutáhnu, a vyjíždět na výpravy s tím, že mi Tom nebo Sid musí pomáhat s lodí a pak si musí sami najít program na břehu, je poněkud na prd. I objednala jsem DALŠÍ kajak. Levný, relativně lehký, hlavně na základě fotografií kajaku nacpaného UVNITŘ Subaru. Negativa mi byla jasná od začátku — kajak je jen plastový výlisek, sedačka je jen prohlubeň ve výlisku, takže se v ní drží voda, reviews nabádala ke koupi pořádného pádla — to, které s kajakem přijde, je opět nejlevnější varianta, která nemá kroužky na zachycení vody (tudíž vám jezero teče z pádla na ruce a do rukávů), a dále si lidé stěžovali, že kajak není "rychlý" a ovladatelný. No, to, že to není kajak té třídy, co jsem viděla na Popo Agie, to je snad jasné od pohledu.

Lidové koupaliště pod sintrovou kaskádou horkých pramenů v Thermopolis.

Řeka Malý Tlustorožec u pramenů v Thermopolis.

V pondělí po balónech jsem musela vstát po páté, abych stihla obstarat zvěř a podojit Bonnie, a aby mě Sid mohl odvézt do města k soudu na jury duty cestou do práce (protože jsem jaksi pořád ještě byla bez auta). Jet lag způsobený vstáváním na balóny a celkovým nespaním dodal mé příjemné a vlídné povaze skutečně grády — navíc jsme si do budovy nesměli vzít žádné jídlo — ani KAFE! — takže soudce a právní zástupci usoudili, že takhle prudivou babu v porotě nechtějí — a já jim to nijak nevymlouvala. Wyoming se ukázal úžasný i v tom, že když jsem si postěžovala, že nemám auto a nemůžu dost dobře jezdit z domova do centra, dostalo se mi nabídky odvozu od spoluúčastníků této taškařice. Naštěstí jsem mohla navelet Toma, který mě ve městě vyzvednul.

Rory

Za naším domečkem zapadlo slunce.

Asi bych měla na tomto místě uvést, že soud se konal v týdnu Frontier Days — desetidenního rodea, které přivede do města stovky tisíc účastníků a diváků, a kdy se město uzavírá dopravě kvůli průvodům a všelikým akcím, takže dostat se vůbec do centra a k soudu je fakt lahůdka. Jednou z těch akcí byl středeční Cheyenne Day — kdy se ulice změnily v jednu velikou pouť — stánky, skákací hrady, jídlo, pivo, hudba — a ve staré stáji domácí zvířata — koně a tele, kozenky, slepičky a štěňata, vše k obveselení davů. My (tedy naše rodina) jsme přivezli Bonnie s klukama a slepičky — váhali jsme, které slepice naložit, nakonec to šlo vylučovací metodou. Saša není moc přátelská, Jet je stará a nevypadá moc hezky, navíc sotva leze. Z mladších Toadie je sice ochočená, ale pokud se jí někde nelíbí, tak to vyřeší odletem s kolmým startem (dodnes nevím, jak to dělá, ale zjevně je velmi fit) — takže zbyla Popelka a Rozárka. Trošku složitější byla logistika — museli jsme do centra přijet PŘEDTÍM, než se uzavřely ulice (v jedenáct) — a pak jsme se nedostali ven až do skončení akce (po čtvrté). Musím říct, že pro zvěř to byla docela dlouhá akce; pět hodin je hodně i na trpělivost člověčí, natož takového kůzlete nebo slípky. Navíc bylo šílené vedro, takže jsme pak slepičky brali z dusného koňského boxu do průchodu stájí s trochou průvanu. To mělo výhodu i v tom, že děti, které se neodvážily mezi kozenky, si mohly alespoň pohladit nebo pochovat slepici. Akce byla zjevně úspěšná, ale byla jsem moc ráda, že jsem měla s sebou Toma a Lisu, že jsme se mohli trošku střídat.

Můj nový kajak.

Vejde se mi do auta.

Koncem měsíce se neuvěřitelné stalo skutkem a byl mi nejen doručen nový kajak, ale i vrácen Nedouš — tedy auto-Nedouš. Můj nový vozík je bílý, doufám, že bude alespoň tak spolehlivý, jako býval kůň-Nedouš — a má stejné šikmé oči a šibalský pohled jako on. I zkusila jsem narvat kajak do Nedouše — a na první dobrou se mi to nepodařilo. I když jsem sedadlo spolujezdce narvala co nejvíc dopředu a sklopila až na palubku, tak jsem sice byla schopná zavřít kufr, ale kajak tam byl v podstatě vzpříčený mezi dveřmi a sedadlem. I konzultovala jsem gůgla a zjistila, že soudruzi skutečně dělají chybu — že je potřeba opěradlo sedadla sklopit DOZADU, zatímco zadní sedadlo se sklopí dopředu. Ha. Sice mi to i s hledáním na internetu zabralo spoustu času, ale musím se pochlubit, že teď už dokážu kajak naložit během pár minut. Bohužel teda je tak veliký, že ho po každém výletu vyndavám; nemůžu ho mít v autě na celou sezónu jako lyže.

První jízda byla celá zkušební. Musela jsem se cestou stavit na našem Game and Fish Department a opatřit kajak nálepkou. Všechna wyomingská plavidla (výjimkou jsou snad jen nafukovací paddleboards) mají mít nalepenou místní známku — údajně kvůli invazivním vodním druhům (při přejezdu hranic s plavidlem se musí na inspekci). No upřímně, moc to nechápu, hlavně pak, kdo by to jako kontroloval. Ale zase za pět dolarů na rok to nepovažuju za takovou újmu — jenom se musí na Game and Fish projít důkladnou lustrací — nálepka prochází stejným procesem jako lovecký lístek, takže podle mě hodně zbytečná byrokratická pakárna. No ale co nadělám.

Carol na Severním Vraním jezeře.

Bunkhouse nabízí kulturní zakončení sportovního výkonu.

I nový kajak byl tedy opatřen nálepkou a já mohla pokračovat k další byrokratické překážce — a to koupi parkování do státních parků. To stojí sedm dolarů na den, ale aspoň se to dá pořídit u automatu při vjezdu do parku, a zadává se jen poznávací značka vozidla — nemusí se procházet zdlouhavým lustrovacím procesem. Při třetím výletě na vodu jsem usoudila, že si koupím roční permici do státních parků u hlavního vchodu do parku. To ovšem zase znamenalo úřední úkon — zvlášť proto, že permici už máme na Forda a na každé další rodinné auto je levnější. No a protože tohle je Wyoming, tak když jsem byla nechala v kase kreditku, tak úřednice neváhaly, vylovily naše kontakty a volaly k nám domů, že mám u nich kreditku. To mě dojalo — místo toho, aby to nechaly být a já za pár dní šílela, že jsem ztratila kartu a rušila karty a řešila věci s bankou, tak jsem se jen cestou z kajaku stavila v kase a kartu vyzvedla na základě Tomovy textovky na můj mobil.

Carol a Tom na Severní Vranní.

Tom.

Ale zpět k prvnímu výletu na kajak — poučena recenzemi jsem se ani neobtěžovala brát si pádlo, co přišlo s kajakem, a nafasovala jsem si pořádné, od našeho druhého (pořádného) kajaku. Dále jsem zjistila, že skutečně integrované sedátko je jen pro zlost a drží se v něm voda, takže si člověk sedí v loužičce jak nezvedené štěně. Dále jsem zjistila, že mám na vybranou — buď budu mít navlečenou povinnou plovací vestu — a nebo budu dýchat, protože ona vesta se mi vždycky vysunula až pod bradu a vyvrátila mi hlavu dozadu. Vesta šla tedy na sedátko, kde posloužila jako izolace od loužičky, čímž jsem elegantně vyřešila oba problémy!

Kajak se osvědčil; stal se mi dobrou náhradou za zimní běžkování — sice mám doma kolečkové běžky, ale s těmi člověk musí na betonové městské chodníčky, což mi přijde nuda. Na stará kolena potřebuju holt tu přírodu. Tam mi nevadí tolik, že je to repetitivní a že jezdím na ta samá místa. Příroda se mění s počasím a ročním obdobím, město mi přijde pořád stejné. Horké léto navíc kajaku skutečně přálo — byla taková vedra, že se nám ani nechtělo se potácet někde po horách na slunci — u vody bylo mnohem příjemněji. A tak jsem vytáhla několikrát i Sida a Toma, když teď máme kajaky DVA a můžeme jezdit společně. Také jsem zakoupila vycpávku na sedačku, kterou alespoň částečně eliminuji sezení v loužičce.

O sobotě ve Waldenu Zaječí koráb nakonec letěl.

V neděli se nelítalo kvůli bouřce, zde nad Crowdreyským jezerem.

Kromě kajaků jsme ale stíhali i jiné akce — v půlce srpna balóny v kolorádském Waldenu. Naši balonářští známí tam mají chatu a v tomto širokém otevřeném údolí uprostřed Rockies (ne)pravidelně létají. Laramie, kde mají potomci byt, je na půlce cesty mezi Cheyenne a Waldenem, a v pátek večer Sid s Tomem odjeli do bytu, zatímco já šla do práce. Ráno kluci dojeli zbytek cesty do Waldenu a pomáhali s Danovi s balónem. Já jsem byla v pátek v práci, v sobotu jsem se vyspala a postarala o zvěř, a dojela do Laramie, kde jsem se prostřídala s Tomem — Tom se vrátil domů a já zůstala na nedělní balóny. Když jsme se Sidem ještě potmě vyjížděli z Laramie, bylo na obzoru vidět blesky; bylo jasné, že to s lítáním nejspíš nevyjde, ale dojeli jsme až na místo — kde jsme konečně chytli mobilní signál a zprávu od Dana, že se nelítá. Alespoň jsme se pozdravili na parkovišti a pak se holt vraceli zpět. Já jsem byla ve Waldenu poprvé, takže jsem si užívala krajiny, a na snídani jsme se zastavili u jezera, jehož protější břeh už byl zalitý vycházejícím sluncem — i opět jsme si gratulovali, že jsme se přestěhovali do krásných míst. Město Cheyenne nijak ohromující není, ale dá se z něj snadno dojet do náramné krajiny.

Hřib ulovený z kajaku na Mariině plese.

Na obloze se dělali beránci a superberan.

Bohužel srážky a podzimní počasí na waldenské balóny nemělo dlouhého trvání, a horké suché léto pokračovalo až do října. Tím pádem se nám i houbařská sezóna smrskla na ten jeden srpnový týden. Stihli jsme na našem loňském místě najít nějaké kozáky, a pak už zase bylo všude sucho. Nejzajímavější houbový úlovek se nakonec podařil mně — zcela absurdně na kajaku. Využila jsem toho, že Tom měl ještě stále prázdniny, nacpali jsme oba kajaky do Forda a vyrazili do hor prozkoumat Lake Marie. Samozřejmě, že v horách byla kosa jak blázen, foukal vítr a nad kopci se honily mraky. Kajaky jsme museli k jezeru od parkoviště odnést kus po cestičce, ale ve dvou to šlo. Od břehu jsme odráželi s tím, že holt uvidíme, jak to půjde, a když tak se vrátíme. Byli jsme zrovna na druhé straně jezera, když se zvednul silný předbouřkový vítr a mraky se přehouply přes hřeben Snowy Range. Byla jsem ráda za naše nepotopitelné kajaky, protože vlny nám skákaly až do lodí. Zamířili jsme do laloku jezera, který se stáčí k silnici a kde bylo trochu závětří. Já jsem vylezla na břeh, abych se ujistila, že přinejhorším můžeme vytáhnout kajaky na břeh a dojít cestičkou zpět na hlavní parkoviště pro auto — a hlavně, že v tomto místě JE další parkoviště, kde by se daly kajaky naložit — sice bychom je museli vytáhnout příkrou strání nahoru, což by bylo ještě méně pohodlné, než je nosit po cestě na dolním konci jezera, ale byla by to možnost. No a jak jsem tak kráčela strání zpět dolů k vodě, tak jsem málem zakopla o hříbka, praváka. Byl úplně zdravý a už je nasušený ve sklenici — a Sid mi hrozně závidí.

Jaký jsem to sportovec!

Lodě se na Mariino pleso musí nosit podél výpustě.

Ale zpět k výletu — vítr se mírně zlepšil a my s Tomem jsme se rozhodli, že zkusíme přeci jen dopádlovat k původnímu místu, než rvát kajaky do kopce. To se nám nakonec podařilo — a pršet začalo, až když jsme měli naloženo a byli jsme připravení k odjezdu.

O víkendu pak Sid s Tomem jeli do Hot Springs v Jižní Dakotě na balóny. Byli jsme tam před třemi lety a já jsem si říkala, že by to byl fajn program na září, když se mi ozvala organizátorka Petra, že jestli teda chceme přijet 23. srpna. Přijet jsme chtěli, ale zrovna ten týden se vracela Lisa z Evropy a potřebovala zařizovat věci kolem školy (začínající hned 26. srpna), takže uvázat ji doma s kozenkama by asi nebylo úplně nejlepší — a já už jsem nestihla přeložit služby v práci — navíc mi to bylo blbé — měla jsem letos dva týdny volno na kůzlata, tři týdny na Evropu, prodloužený víkend na Riverton a týden na jury duty — a začínalo to být zatraceně znát i na rodinné kase.
Sid se mě po návratu z Dakoty ptal, jak jsem to věděla, že jsem se takhle vyvlíkla — protože nakonec měli tak hnusné počasí, že se nelétalo.

Zrcadlové pleso: pokud máte loď, můžete levitovat nad kamením.

Plesa Zrcadlové a Mariino.

Následující víkend jsme uspořádali rodinný výlet do hor — já s Tomem jsme jeli zkusit Mirror Lake — Sida jsme nechali létat s dronem a hledat houby — Mirror Lake je hned nad Lake Marie, kde jsem našla hříbka. Tentokrát byl nádherný den, co jsme si ale neuvědomili, že byl zároveň Labor Day a tudíž třídenní víkend. U Mirror Lake bylo natřískáno, na hladině bylo už určitě alespoň pět lodí! Neváhali jsme a přidali i naše pidikajaky. Mirror Lake je nádherné — nad ním se zvedají třítisícové štíty Snowy Range a jezero je horsky čisté. Průzračné je natolik, že mě ze začátku skoro chytala závrať, když jsem hleděla z kajaku do hlubin pode mnou a čekala, kdy se propadnu dolů mezi ryby, kameny a vodní rostliny. Byl to pocit, jako když létáte — můj kajak umí zjevně létat tak jako legendární perský koberec!
Objeli jsme s Tomem ostrůvek se třemi stromy, kde jsme byli v červnu na běžkách hledali padlého drona, a pokračovali do zadní části jezera, kde jsem doufali, že bude méně pobřežních rybářů a davů mířících na stezky do hor.

Svačinka.

Čistá.

V tom jsme se mýlili, stejný nápad měla spousta dalších lidí — ocitli jsme se tam s asi čtyřmi dalšími plavidly — vesměs rybářskými. Ale našli jsme místo vhodné k přistání a podívali jsme se i do lesa, jestli náhodou nerostou houby — ale ani náhodou, i tady v horách už bylo dlouho sucho. Po svačině jsme zamířili zpět, jezero bylo hodně zrádné — v čisté vodě se velmi těžko odhadovalo, kde je mělčina a kde ne, a nad kterým šutrem ještě projedeme hladce. Na místě u silnice, kde jsme původně lodě spouštěli, bylo několik rybářů a k našemu překvapení na nás jeden z nich začal ječet, co tam děláme a že nemáme jezdit tak blízko. Prý tiší blázni, ha! Navíc si nejsem úplně jistá, jak si to představoval — ON přišel po nás a rybařil na místě, kde jsme plánovali přistát. Hrozně ráda bych uměla levitovat, pokud možno i s kajakem (moje záda by takový levitující kajak rozhodně uvítala), ale nemohla jsem sloužit. Toma to docela rozmrzelo, podle mě zbytečně — tohle byl snad první zážitek ve Wyomingu, kdy byl na nás někdo hnusný a agresivní — což za čtyři roky je docela výkon.

Můj kamarád Pip.

Zbytek kajakovacích výletů mi docela splývá — výlety na naše nejbližší přehrady, Crystal Reservoir a North Crow se staly součástí (velmi horkého) léta. Při jednom výletu na North Crow měl Sid s sebou drona a točil mě a Toma na lodích — když přiletěla vojenská helikoptéra a začala oblétat jezero. Sid si myslí, že zachytili jeho signál a rozhodli se cvičně najít, co tam kdo vyvádí — odlítli až poté, co Sida našli — to byl poslední přelet nad jezerem, ten nejnižší. Z jiného soudku byl můj samostatný výlet, kdy při vylejzání z kajaku ke mě připlaval pelikán. Držel se poblíž, nechal se fotit, a teprve když jsem naložila kajak, tak se sebral a odletěl. Méně pozitivní bylo, že jsem koncem léta lehla se zánětem močáku, přeci jen přes všechny sedačky a vycpávky člověk na kajaku prochladne — nezbývalo, než zbaběle zakoupit neoprénové kraťasy. Vypadám v nich jak debil (jak jinak), ale odpadá tím převlíkání se v půlce kajakování, případně snahy někde během svačiny usušit plavky / kraťasy / prádlo, abych nemrzla v mokrém. Obávala jsem se, že neoprén už neužiju, že už udeří podzim (u nás není výjimkou sněžení v září), ale podzim pořád nepřicházel.

O tom ovšem až příště.