Modrozelená alpská řeka Isar.

Vzhůru lanovkou.

V úterý jsme se s Tomem ocitli opět ve vlaku — jak jsem zmínila na začátku, při našem příletu jsme nezastihli Vicky, takže jsme se vraceli na pár dní do Mnichova. A abychom spojili příjemné s příjemným, měli jsme středu vyhrazenou na výlet do Alp. Vlak měl opět trochu zpoždění, nabrané vesměs na hranicích, kde — k mému překvapení — kontrolovali pasy. Zřejmě v souvislosti s blížícím se mistrovstvím světa ve fotbale. Když jsme konečně seděli v S-Bahn na poslední úsek cesty, viděli jsme přistupovat Olivera — to byla dobrá zpráva, stíhal s námi večeři. Na tu jsme chtěli jít do vietnamské restaurace Comviet u nádraží. Tam ovšem servírka pohlédla na nás pět a měla debatu s Holgerem, jejíž výsledek byl, že bychom museli zhruba hodinu čekat. Holger zatelefonoval do spřízněné restaurace o kousek dál (obě vlastní stejná rodina) a zamluvil nám stůl tam. Jídlo bylo výborné a jediný problém se objevil na konci — chtěla jsem naše hostitele na večeři pozvat, ovšem restaurace nebrala karty. Přišlo mi to trochu zvláštní, ale v Německu (na rozdíl třeba od Česka) se zdá, že na karty nejsou zavedení a zvyklí, takže člověk musí plánovat a mít s sebou i nějakou hotovost.

Večer jsme pak strávili přemítáním a plánováním našeho výletu do Alp. Ocitli jsme se na dovolené v době, kdy v Bavorsku nastaly záplavy, čímž padnul plán jet do Garmische — vlakové spojení vypadalo nespolehlivě. Vicky s Holgerem doporučovali buď jet do Lenggries nebo Bayrischzell. Lenggeries nabízí lanovku na Brauneck a různorodé turistické okruhy a možnosti nahoře. Bayrischzell má taky lanovku, ale vypadalo to, že stezky nahoře byly uzavřené kvůli sesuvům půdy, ale zase by se tam dalo v případě nepřízně počasí (což hrozilo) chodit v údolí. Usnesli jsme se, že si koupíme Bayern Ticket — jednodenní permici na všechny bavorské dráhy — a rozhodneme se ráno podle toho, jak bude vypadat počasí a co uvidíme na webových kamerách.

Konečná stanice lanovky z Braunecku.

Jak poznáte, že jste v Alpách?

Ráno byl na kamerách horský letní den se sluncem propalujícím inverzi — a teplotami těsně nad nulou, takže jsme se rozhodli pro Brauneck. Holger nám půjčil funkční německý telefon, kde jsme měli jízdenky a jízdní řády a mohli jsme vyrazit. Vlak do hor má tři sekce, které se rozdělují a každá jede do jiného údolí, naštěstí na stanicích mají velmi rozumně tabule, které osvětlují řazení vlaku — nebylo tak těžké najít náš vagón do Lenggries (ale i to jsem ověřovala pro jistotu s průvodčí). Vláček byl poloprázdný, neohroženě uháněl úhledným podhůřím Alp, a my doufali, že náhodné mráčky na obloze nevěští žádný průšvih.

V Lenggries jsme museli projít městečkem a přes most přes modrou řeku Isar (zajímalo by mě, proč jsou alpské řeky modré — všude jinde jsou spíš hnědé — možná je to solí?) až na parkoviště pod lanovkou. Ulevilo se mi, že na parkovišti bylo málo aut — když jdu do přírody, nechci tam být s davy. Lanovka se ukázala velmi civilizovaná — paní v kase sice tvrdila, že anglicky moc neumí, ale poradila si — optala se, jestli chceme "up and down" a prodala nám i zpáteční jízdenky a ještě nám prozradila, kde mají (ZADARMO!) záchody. Lanovka má maličké kabinky a nastupuje se způsobem letmým, kdy kabinka jen přibrzdí a vy musíte naskočit. I já jsem to zvládla a za chvíli jsme se vznášeli nad údolím a obdivovali paraglidisty vrhající se do vzdušných proudů pod vrškem.

Zvolili jsme hřebenovku, kde bylo minimum lidí.

Mladí turisté nepotřebují hole.

Nahoře jsem na sebe zase balila vrstvy, které jsem byla shodila při pochodu městečkem — přeci jen bylo znát, že jsme vystoupali nějakých 700 metrů a počasí bylo více horské. Trochu mě děsily davy tumlující se kolem kříže, ale naštěstí to bylo jen to jedno místo — jakmile jsme poodešli za startovací stráň paraglidistů, byli jsme na stezce více méně sami. Teda na té naší — celý Brauneck je propletený cestami a cestičkami, a vždycky bylo vidět nějaké lidi (o kravách ani nemluvě) — a Hütten. Ty vypadaly vesměs uzavřeně, ale i tak to bylo celé velmi zacivilizované.

Měli jsme s Tomem vymyšlenou okružní trasu přes Latschenkopf — a ta se nám líbila náramně. Úzká cestička po ostrém hřebínku s výhledy na všechny strany — na zbytek Alp, ale i na mnichovskou placku — byla přesně to, co jsme potřebovali po našem pobytu ve městech. Chladný vzduch a větřík byly taky příjemné; připadali jsme si víc jako doma. Při prvním stoupání kamenitou stezkou jsem si vzpomněla, že jsem si vlastně chtěla půjčit od Vicky turistickou hůl, abych měla na stará artritická kolena nějakou oporu — ale pozdě bycha honiti, musela jsem to zvládnout bez. Alespoň jsem měla pořádný turistický baťůžek — z domova jsem si žádný nepřivezla, ale pak jsem narazila na baťůžek v Lídlu — a rozhodla se, že stojí za to dokoupit, abych měla něco jiného než městský vak, co na letištích vydávám za kabelku.

Sid tvrdí, že vypadám natolik německy, že by mi taky říkal servus.

Benediktenwand - tam jsme nešli, neb bychom byli bývali nedošli.

Cestou k Latschenkopfu jsme se nechali zlákat pár metrů mimo cestu a vylezli jsme na Kirchstein — s náramnou vyhlídkou na Benediktenwand. Po konzultaci s mapkou jsme usoudili, že až na Benediktenwand nemáme šanci dojít (když poslední lanovka dolů jede v pět) a že by to chtělo mnohem víc času a hlavně pečlivější přípravu), ale vyběhli jsme si na Latschenkopf — s dalšími vyhlídkami — a cedulkou hrdě hlásící, že se nacházíme v 1712 metrech! Smáli jsme se, že teď už je to skutečně "jako doma" (chybělo nám pouhých 66 metrů). A ještě jedna věc byla "jako doma" — těch pár lidí, které jsme na cestičkách potkali, nás zdravilo — obvykle bodrým "servus", což mě pobavilo — tento pozdrav mám spojený s generací mých rodičů.

Latschenkopf - celých 1712 metrů!

Vracíme se po takové kozí stezce.

Pohled do údolí od kříže na Latschenkopfu odhalil, že pokud bychom chtěli jít původně plánovný okruh, tak bychom se vraceli po široké, strmé, kamenité cestě (už jsme si ozkoušeli, že tyto jsou velmi nepohodlné, kamení se kutálí pod nohama a je nepraktické na zdolávání v mých bosobotách) a raději jsme se vrátili kousek pod Kirchstein a zvolili kozí stezku šikmo svahem. Ta byla také poměrně dobrodružná, zvlášť když se najednou vytratila — stejně jako mapa (Tom si myslel, že ji nechal na Latschenkopfu, ale doma jsme ji pak objevili v baťohu). Nakonec jsme našli průchod strží mezi skalami — což zřejmě BYLA ona stezka — kombinovaná s přístupem k lezecké oblasti — která nás dovedla na zadní dvorek další Hütte. Připadali jsme si tam trochu nepatřičně a doufali, že nás nikdo nevyhodí — ale asi jsme byli přeci jen správně.

Propadákem mezi skalami jsme se ale ocitli velmi nízko, POD stanicí lanovky, ovšem i tak jsme museli sejít další kus DOLŮ po kamenité cestě — a pak vystoupat nahoru k lanovce. To už bylo o něco příjemnější, část se dala zkrátit lesní cestičkou. Myslela jsem, že si dáme na stanici lanovky schnitzel, ale tam už zavírali — blížila se zavíračka lanovky, takže asi nechtěli mít kunčaft vysedávající v hospodě. Lanovku jsme stihli v pohodě, ale trefili jsme se tím zrovna do hluchého intervalu mezi vlaky — ty jezdí každou půlhodinu, KROMĚ úseku mezi čtvrtou a pátou. Vlak jsme viděli na mostě, zmeškali jsme ho fakt asi o pět minut. V nádražní kavárně pak neměli nic rozumného k jídlu (všechno bylo jen pečivo, které já nemůžu), ale aspoň mi uvařili kafe a mohli jsme si tam dojít na záchod. Díky Holgerovu telefonu jsme měli i hotspot a mohli informovat Vicky a Holgera, že bychom ocenili večeři u nich — že se nestíháme najíst cestou.

Náš výlet jedním obrázkem - zleva nížina kolem Mnichova, hřebenovka od Braunecku s kozí stezkou (ve svahu), Alpami v pozadí a Latschenkopfem vpravo.

A pak jsme zase seděli ve vlaku, tentokrát už relativně plném. Na konec vagónu si sedli tři chlapíci s několika pivy — a my jsme fascinovaně pozorovali, jak na každé stanici přistupovali další a další chlapi, s dalšími a dalšími pivy. Před Mnichovem už z toho byla docela dobrá párty, která ovšem kromě bodrého hluku nijak nezasahovala do ostatních cestujících. I to mi hodně připomínalo mé mládí v Česku. Večeře u Vicky byla výborná, osprchovali jsme se a vyspali — a ráno uháněli na vlak do Prahy. Chtěli jsme stíhat večeři s Elsou a Olivií. Holky ovšem změnily plány, takže místo večeře jsme šli do hospody hned po příjezdu, ve tři odpoledne. Nakonec to možná bylo milosrdnější — sice jsem teda nebyla reprezentativně oblečená a neměla jsem umytou hlavu, ale to nikomu nevadilo. A my s Tomem jsme takhle byli v šest večer u babičky a mohli jsme si trochu vydechnout.

Tomovi ale vydechnutí nestačilo, večer začal soplit a kašlat, a tak v pátek raději zůstal doma, zatímco já zase courala po hospodách — napřed jsem si skočila s dědou do Sokolovny a pak jsem pokračovala do Kozlovny na Pavláku na sraz s Pavlem. Naprosto nepochopitelnou shodou náhod jsme se OPĚT ocitli ve stejný termín v Praze — on z Kalifornie a já z Wyomingu. Tak nevím, aby to s Pavlem nebylo jako s tou černou kočkou v Matrixu....

Vídeň - Schloss Belveder.

Odraz Štěpána.

Tomovi den volna prospěl a v sobotu ráno jsme se hrnuli na nádraží, opět na vlak, pro změnu do Vídně. Přiznám se, že v tom okamžiku to padlo na mě — únava z cestování a prudká touha být doma a "nic nemuset" — obvykle mám na dovolených poločas rozpadu dvanáct dní; tentokrát to přišlo dokonce o dva dny dřív. Nicméně když jsme se na nádraží setkali s Pepe, tak mě to trochu přešlo. A čekala nás Vídeň — usnesli jsme se, že to vezmeme z nádraží pěšky přes centrum a tím si odbydeme turistování. Byli jsme s Tomem sbalení jen do malých baťůžků, nevláčeli jsme žádná těžká zavazadla, a tak to šlo.

K Vídni mám velmi nostalgický vztah. Část toho je z totáče, kdy jsme na chalupě chytali vídeňský rozhlas a televizi — prvorepublikové echo zkreslené železnou oponou, ale přesto určitý závan toho, co by bývalo mohlo být. Vídeňská němčina mi voní mým dětstvím, i když, paradoxně, německy neumím. Druhá část je těsně pototáčová, kdy jsem za Pepe jezdívala do Vídně na víkendy — a připadala si úžasně svobodně — že konečně MŮŽU do VÍDNĚ jen tak na víkend. Jak jsme se tak courali ulicemi Vídně a já obdivovala udržované fasády, přišlo mi hrozně líto, že Praha není tak hezká — že se nikdy nevzpamatovala ze čtyřiceti let komunistického zanedbávání.

Nejstarší vídeňský kostel - sv. Rupert...

...a moderní spalovna odpadů.

Novinkou pro mě byl kostel sv. Ruperta — románský kostelík, možná z osmého, ale určitě nejpozději dvanáctého století. Katedrála svatého Štěpána je rozhodně impozantnější, ale mě se Rupert líbil mnohem více. Bohužel z jeho věže visela obrovitá duhová vlajka, což mi přišlo hodně absurdní i v červnu (pride month) — ale i to možná patřilo k mému návratu k dětství — když jsem pak pod kostelem spatřila tramvaj opatřenou vlaječkami EU a LGBTQ+ — za totáče jsme taky měli (nejen) tramvaje opatřené vlaječkami v rámci různých výročí či měsíce československo-sovětského přátelství.

Ucabrtaní jsme si dali kávu a zákusek v italské restauraci pod Rupertem — a pak už jsme mířili domů k Pepe, s povinnou zastávkou u spalovny odpadů. To je taky moje vzpomínka, spalovna bývala vidět z vlaku, když se přijíždělo do Vídně — už v těch devadesátých letech mě fascinovalo, jak se dá ze zcela průmyslové a prozaické stavby udělat něco jiného než betonová krabice. Pan Stovoda (původně se jmenoval Stowasser, za Hitlera to poněmčil na Hundertwasser) se tohoto úkolu zhostil znamenitě. I když teda doufám, že spalovna nemá křivé podlahy jako jeho mnohem známější dům ve Vídni — to by mu asi popeláři nepoděkovali.

Na večeři jsme šli vinicemi.

Dunajský ostrov - Copa Beach.

U Pepe jsme shodili baťohy a pak jsme se vydali na další túru — do kopečka, skrz vinice, až jsme došli k občerstvovně na kopci. Dali jsme si pivo a já pak marně hleděla do menu a hledala bramborový salát — Kartoffelsalat mám nacvičený z Německa, ale tady to vypadalo, že brambory nevedou... než jsem si uvědomila, že slovo Erdäpfelsalat začíná podobně jako "erteple" — ha, na mě si Rakušáci s nářečím nepřijdou! Ale stejně jsem si nakonec dala čočku s vejcem, a Toma jsme kulturně a kulinářsky obohatili o salám s octem a cibulí. Pak jsme musely s Pepe poskládat drobné — ani tady nebrali karty, ale dobře to dopadlo, nikdo nemusel jít mýt nádobí.

Na další den jsem prosadila cyklistiku — fascinuje mě vznik a funkčnost Dunajského ostrova — a navíc jsem byla přesycená dlažbou a architekturou — nutně jsem chtěla trochu přírody a mírného sportu. Pepe se podařilo půjčit komunální kolo, dvě další měla doma, a tak jsme mohli vyrazit. Abychom nejeli jen tak tam a zpět, dali jsme si za cíl právě Hundertwasserhaus — onen slavný dům s křivými podlahami. Poté jsme s Tomem prudce hlasovali pro oběd — a sedli si na zahrádce v jakési řecké hospodě. Toma jsme asi trochu překvapily — bylo chladno a my shodou okolností s Pepe vytáhly obě velmi podobná trika — a pak jsme to završily úplně stejnými šátky. Tom tvrdí, že musíme být s Pepe příbuzné.

V rámci zpestření programu jsme jeli na Donauinsel na kolech.

Hundertwasserhaus.

Na konci výletu se ukázalo, že půjčené erární kolo bylo s výhodou — mohla jsem ho vrátit do stojanu na stanici metra a dojet na kopec k Pepe městskou, zatímco Tom a Pepe museli vyšlapat kopeček. No a pak už jsme pelášili na vlak zpět do Prahy. Ve vlacích jsme na téhle dovolené proseděli spoustu času, takže mi jednotlivé jízdy splývají. Utkvělo mi, že nejlevnější kafe mají na trase mezi Mnichovem a Prahou — ale jen v české části, přes Německo obsluha není. A že mobilní telefony jsou čisté zlo — obzvláště v rukou lidí, kteří si na celý vagón pouští v lepším případě hudbu či "vtipná" videa (kterým se hlasitě smějí a sledují je i s vloženými reklamami), v horším případě hrají nějakou imbecilní hru s neuvěřitelně iritujícím cinkáním, kvičením, jásáním či znělkou.

Pondělí jsme měli vyhrazené na loučení a balení — a v úterý jsme seděli v dalším vlaku — do Mnichova. Přes uličku od nás seděla rodina ze Singapuru s malou holčičkou, a tak dlouho hráli prší, až se k nim Tom přidal — no, alespoň jemu ta cesta do Mnichova trochu utíkala.

V Mnichově nás čekala bojovka — třímali jsme klíče od baráku Vicky a měli jsme instrukce ohledně péče o kocoura Shada, ale Vicky s Holgerem byli v té době v Itálii. Oliver pobýval na koleji v sousedním městečku, neb měl zkouškové období, ovšem slíbil pomoci v případě, že by třeba sousedi měli pocit, že se do baráku vloupáváme neoprávněně — ale jinak jsme byli odkázaní sami na sebe. Plán byl stavit se na večeři ve vietnamské restauraci u nádraží, abychom nemuseli v cizím bytě řešit vaření. Tom se obával, že si v němčině nedokážeme objednat — ale z předchozí návštěvy jsme měli vyhlídnutý bún s hovězí rolkou, a Radler jsme taky zvládli. Sice se teda hned DVĚ servírky přišly ujistit, že víme, že omáčka se naleje do misky s nudlemi (zřejmě usoudily, že když nemluvíme německy, tak ani neumíme jíst vietnamská jídla), ale jinak vše proběhlo ke všeobecné spokojenosti.

Tom tvrdí, že musíme být příbuzné.

I v Německu jsme si dokázali objednat dobré jídlo.

Do baráku jsme se vlámali úspěšně, postele a ručníky jsme tam měli připravené z předchozího týdne. Jediný, kdo nebyl spokojený, byl Shade. Zjevně neočekával takovou podlost, jako že se otevřou dveře a v nich NEBUDE Vicky. Snažili jsme se ho smířit s naší přítomností česáním, pak jsme ho pustili na chvíli ven, ale obávám se, že laťka byla nastavena příliš vysoko. Ale možná je dobře, že si Shade na nás nezvykl; hned ráno jsme finálně sbalili kufry a vydali se na letiště. I tentokrát nám přišel email od Lufthansy, že si máme odbavit i příruční zavazadla, ale na letišti byl check-in automatizovaný, takže jsme se nemuseli s nikým hádat. Nepříjemná byla jen absence klimatizace — zvlášť když jsme na pasovém odbavení museli čekat v hale s proskleným stropem — což je sice asi moderní, ale v horkém letním dni fakt na mrtvici. Jednu stěna haly byla zpestřená statistickými údaji o Bavorsku — takže tento spolkový stát má třetinovou rozlohu co Wyoming a žije v něm šestnáct milionů lidí (ve Wyomingu 25x méně).

Let domů probíhal v mnohem větší pohodě než let do Evropy — už jen proto, že letadlo bylo ze třetiny prázdné, a tak jsme s Tomem měli mezi sebou volné sedadlo a mohli jsme se trošku roztahovat. Mám pocit, že na stará kolena potřebuju nějak víc prostoru — nejen v letadle, ale i v životě — nezřízeně jsem se těšila na liduprázdný Wyoming — a na čerstvé povětří — kde se vítr o rychlosti dvaceti metrů za sekundu považuje za vánek. K dokonalosti nám chyběla jen sklenka radleru — což letuška vyřešila tím, že nám vydala plechovku piva a kalíšek se Spritem.