Nový Schleissheimský zámek.

Zahrady jsou promyšlené a komplikovaně geometrické.

Ač nesnáším létání, tak jsem se po pouhém tři čtvrtě roce opět ocitla na letišti v Denveru — tentokrát ovšem s Tomem. Po složitých rodinných jednáních jsme se usnesli, že toto jsou zřejmě Tomovy poslední školní prázdniny, a že by bylo fajn, kdyby se po letech viděl s prarodiči, a že když jsme Lise zaplatili výlet do Evropy na podzim před dvěma lety, tak tentokrát by bylo dobré vyslat do světa i synka. Ovšem samotný jet nechtěl a posílat ho s Lisou (a Jamesem) se nezdálo jako řešení, které by někdo z nich třech ocenil. A tak jsem se rozdýchala a zakoupila letenky.

Ráno před odletem mi přišel email od Lufthansy, že mají letadlo plné a že si mám i příruční zavazadlo odbavit — byli tak laskaví, že mi nabídli, že nebudu muset za to extra odbavené zavazadlo platit! To mě poměrně namíchlo; letenky byly neuvěřitelně drahé, a i na palubním lístku jsem měla uvedeno, že můžu mít jedno odbavené zavazadlo, jedno příruční a ještě jednu osobní věc — typu kabelka, foťák či počítač. Nelétám často, ale létám třicet let, většinou dlouhé lety (10-12 hodin), a nastřádala jsem spoustu negativních zkušeností, abych věděla, že v letadle jste nejen po celou dobu uvězněni na prostoru, který se od rakve liší jen tím, že si nemůžete ani nohy natáhnout, ale jste navíc vydáni na milost a nemilost péči letušek. Jež vám nesmí podávat léky (což chápu, nejsou lékaři); když jim nenavezou jídlo, tak vám nedají ani najíst (a pokud máte speciální dietu, jako že třeba nemůžete lepek, tak už je to vůbec riziko), a situace typu, že jste celí polití a promočení, řeší tím, že vám milostivě přinesou do rakve JEDEN papírový ubrousek. Takže se snažím létat vybavená — kromě léků si vozím i nějaké základní jídlo — a převlečení na dva dny (abych přečkala případné nedoručení zavazadel bez toho, že musím zoufale shánět v cizí zemi prádlo).

Zahrádka s pivem je naopak nekomplikovaná.

Mnichovský olympijský komplex.

Na letiště jsem tedy vstupovala v bojovné náladě, Tom jen koulel očima. A skutečně, u odbavení nám jedová babice oznámila, že příruční kufřík musíme taky poslat do útrob. Snažila jsem se racionálně poukázat na to, že jsme jedno zavazadlo odbavili a a že jsme DVA a máme JEDEN společný příruční kufr. Baba kontrovala tím, že letadlo je přeplněné a že musíme kufr poslat. Já jsem trvala na tom, že mám v kufru léky a dietu. Ona tím, že si to mám přendat do kabelky. Já tím, že mi nemůžou zakázat vzít si léky na palubu. Ona, že kufr je moc velký a nevejde se do jejich odměřovací krabice. I vložila jsem kufr, ale za hranu krabice se mi zaseklo kolečko. Bába zajásala, že se to nevejde. Kufr jsem srovnala a zapadl zcela přesně. Prý jsem ho tam narvala silou a nepůjde vyndat, je moc veliký. Uchopila jsem ucho a kufr hravě vyzvedla. Prý je moc těžký — dala jsem ho na váhu, byl pod povolený limit. Takže jsem vítězně odcházela s kufříkem. Vzápětí jsem o něj málem zase přišla — při bezpečnostní prohlídce jsme s Tomem oba dva prošli a zrovna už jsme se obouvali a natahovali si pásky a kompletovali baťůžky, když od pásu volali, že tam někdo nechal na zemi kufřík a vůbec ho neposlal přes rentgen. Hádejte kdo, není to vůbec těžké.

Tom by se do Formule nevešel.

Dějepisářčino peklo.

Let vcelku naplnil má ošklivá očekávání. Tom měl zaplacené sedadlo u okýnka; s jeho sto devadesáti centimetry potřebuje každý kousíček prostoru navíc. Já jsem měla uličku, abych mohla chodit na záchod a trochu venčit svou klaustrofobii. Mezi námi seděl poměrně velký chlap, který se navíc roztahoval, takže to bylo nepříjemné. Jenomže bohužel ono se toho moc dělat nedá, místo je skutečně poddimenzované na běžně vzrostlého zástupce homo sapiens — takže přeprava je silně nehumánní — v angličtině se běžné economy v letadle říká dobytčák — a fakt to není nijak přehnané.

Když jsme se konečně vylodili v Mnichově, byla jsem moc ráda, že nás nečeká ještě další let, ale příjemní, pohostinní kamarádi. Měla jsem pocit totálního mazáctví, když jsem Tomovi vysvětlovala, že si jen koupíme lístky na S-Bahn a budeme za chvíli "doma". Ovšem u automatu na lístky seděl "ajťák" na kempovací židličce a pravil, že je to rozbitý a ať si koupíme lístky na nástupišti, že tam jsou automaty taky. I vlezli jsme na nástupiště — kde byly automaty obležené zmatenými turisty, kteří se snažili jednak pochopit systém zón městské dopravy, a dále vyloudit jízdenku na své kreditní karty ze dvou zdánlivě fungujících automatů z deseti. Po asi deseti minutách sledování marného boje jsem šla prudit chlapa do dozorčí budky, který mi tvrdil, že automaty fungují, ale že pokud chci, můžu si vyjet do patra a lístek koupit v kase. Nakonec jsme našli kasu a lístky koupili tam — u kasy byly taky automaty, ale ani ty nebraly karty.

Isetta.

Protiproudná branka se jede zespodu.

Stihli jsme plánovaný vlak: uprostřed dne jezdí S-1 zhruba každých dvacet minut, zmeškání by nebylo takové neštěstí, ale Holger nás slíbil vyzvednout na nádraží, abychom nemuseli rvát velký kufr pěšky. Naštěstí i v S-1 byla wifina, takže jsme potvrdili příjezd a za chvíli už jsme vystupovali v Unterschleissheimu. Domluvit se, že se rychle občerstvíme, osprchujeme a chvilku si lehneme, zatímco Holger bude pokračovat v práci (měl home office) a odpoledne vyrazíme společně k zámku a do Biergarten, bylo už hračkou.

Schleissheimský zámek jsem si oblíbila při poslední návštěvě — rozsáhlý areál zahrad verasailleského typu nabízí turistovi s jet lagem krásnou procházku nenáročným terénem s možností trochu se rozdýchat na čerstvém vzduchu mezi stromy a květinami — a pořád je na co koukat. Tentokrát byly puštěné vodotrysky, což byla novinka i pro mě. V půlce okruhu se Holger najednou hrnul k vousatému mladíkovi sedícímu na lavičce — trvalo mi několik sekund, než mi došlo, že je to Oliver. Omlouvá mě snad to, že jsem ho neviděla devět let. Na rozdíl od našich potomků, studenti v Německu ještě neměli prázdniny, ale aspoň ten Schnitzel jsme si společně dali. My s Tomem jsme navíc popíjeli rádler — na únavu a horký letní den nám přišlo tohle pivo jako velmi občerstvující. Večer jsem ještě s Holgerem zajela na nádraží, nakoupit jízdenky na další den — chtěli jsme se s Tomem podívat do Mnichova. Ani Holgerovi se nepodařilo z automatu vyloudit lístky na kartu — takže nakonec to zaplatil v hotovosti. Nevím, jestli je to v Německu teď běžná záležitost, nebo jestli se jim dopravní systémy zhroutí vždy na počest mého příjezdu.

Hostinec Na Staré Sokolovně.

Karlštejn ze schodů ke hřbitovu.

Ve čtvrtek jsme tedy nechali Holgera v tichosti pracovat a vydali se sami do Mnichova. Loni mě protáhla městem a hromdopravou Vicky, tak jsem měla alespoň hrubou představu, co bych chtěla Tomovi předvést. Bohužel od letoška je zavřená vyhlídková věž v Olympijském parku, takže jsme o velkou atrakci přišli. Ale vylezli jsme si s Tomem v parku na kopeček a vyhlídku měli taky. Dokonce byly vidět Alpy, což na podzim pro smog nešlo. Pak udeřila desátá hodina, kdy otevírá muzeum BMW, tak jsme zkusili tuto atrakci. Technické muzeum mi přišlo jako dobrý protipól k zámeckým zahradám předchozího dne. Muzeum nebylo špatné, ale nepochopila jsem systém řazení — exponáty byly na přeskáčku, moje duše dějepisářky by ráda viděla všechno seřazené podle data. Tom, coby strojař, si to asi užil víc — různé typy motorů a tak. Mě nejvíc zaujala Isetta — úplně jiný koncept auta, než běžně znám. A pak to, že Tom by se svými 190 cm nemohl jezdit formuli — závodní pidikabinka je ještě menší než sedadlo v letadle! V Evropě obvykle trpíme také nedostatkem klimatizace — žijeme v 1778 metrech nad mořem, v kontinentálním podnebí — navíc ve srážkovém stínu Skalistých hor — jsme zvyklí na chladný suchý vzduch a neustálý vánek (ano, po čtyřech letech ve Wyomingu považujeme všechno pod nějakých 70 km/h za vánek) — a najednou se ocitneme v nížině, na poloostrově obklopeném moři ze tří stran — s šílenou vlhkostí vzduchu. Muzeum, které navíc bylo v jedenáct dopoledne totálně přelidněné, se stalo poměrně klaustrofobním.

Karlštejn.

Středověká hostina.

Cestou zpět jsme se sice na Moosachu ocitli na špatném nástupišti, ale nakonec jsme našli naše metro. A pak i S-Bahn zpět do Unterschleissheimu. Trasa S-1 má jednu záludnost — ve Neufahrnu se vlak rozpojuje — přední část pokračuje do Freisingu, zadní jede na letiště. Nám to bylo tentokrát jedno, protože jsme měli vystupovat ještě před záludným Zugteilungem. Ovšem zjevně to nebylo jedno chlápkovi, který si vytipoval blonďatého vysokého Toma coby místního a dožadoval se (německy) zvěděti, jestli tento vagón jede na letiště. Tom zcela suverénně odpověděl, že "ja". To mi spadla čelist, protože až do té chvíle jsem se považovala za odborníka na Mnichov — ovšem zřejmě Tomův analytický mozek zvládnul nasát a rozpitvat základní lekci "jedeme vlakem" za pouhých 24 hodin, kdy byl vystaven informačním tabulím a hlášením v němčině i angličtině.

Dali jsme si oběd s Holgerem — asi bych na tomhle místě měla zmínit, že Holger je manžel Vicky, kterou znám neuvěřitelných 33 let — a že Vicky v době našeho příletu byla na výletě ve Skotsku, takže jsme se s ní při této příležitosti neviděli, a museli jsme to napravit později. Po obědě jsme se sbalili a pokračovali za rodinou do Česka — na S-1 jsme si dali pozor, abychom byli ve vagónu do Freisingu, ale jinak už to šlo dobře. Zpoždění rychlíku do Prahy bylo pod hodinu, což považuji za pokrok. Na nástupišti na nás čekal děda, babička byla u pokladen — ale sešli jsme se všichni.

Belveder.

Královské zahrady odděluje od Hradu Jelení Příkop.

V pátek jsme se šli pozdravit s holkami (mé neteře, Tomovy sestřenice) a dědou u nich doma. Děda nás upozorňoval, že na Trojském kanále se pořádá světový pohár ve slalomu — po prozkoumání programu jsme zjistili, že v pohodě stihneme finálové jízdy mužů i žen na kajaku, a tak jsme se vydali na výlet. Děda tvrdí, že jsme stará vodácká rodina, že jeho otec vyrůstal na Čertovce. Tento pak jako batole prý do Čertovky spadnul, a zachránilo ho to, že v té době i malí chlapečci nosili šatičky — které ho nadnášely do té doby, než ho z vody vytáhla jeho starší sestra. Můj děda jezdil po Vltavě na pramicích, můj táta byl vodák s kanoí, já jsem poprvé byla na vodě ve dvou letech, moje maminka veslovala — a veslují teď i neteře. Naše děti zase byly občas na raftech — a já mám teď jezerní kajak. Prostě ta voda tu pořád někde je — takže nám kajakářské závody přišly jako zajímavé zpestření dovolené.

K našemu překvapení bylo v Tróji spousta lidí — a až časem jsme si uvědomili, že to jsou všechno buď příbuzní nebo trenéři závodníků; na světový pohár se toho sjede hodně — nejspíš jsme byli jediní, kdo neměl žádné vazby k soutěžícím. O to víc jsme si to mohli užít jako podívanou, bez nervů a zklamání. Kupodivu se zdá, že se program líbil i Tomovi — my jsme ke sledování sportů velmi laxní, nikdy jsme v tom neviděli žádnou hodnotu — ale tohle zajímavé bylo. Jako taková perlička — zaujalo mě, že ženské byly na úplně stejné trati zhruba o deset vteřin pomalejší než chlapi, takže nějaké rozdíly mezi pohlavími tu budou.

Míčovna.

Zlatá Brána — tentokrát nikoliv ta sanfranciská.

Po závodech jel děda domů a my s Tomem na pivo a na smažáka, první z mnoha. Zatím nám přišlo, že poměrně úspěšně překonáváme jet lag — dařilo se nám trávit alespoň část dní na sluníčku a trochu se srovnat s osmihodinovým posunem v režimu. Já jsem na tom asi byla hůř, na mě pořád padala zcela náhodně únava — taková, že člověk má najednou pocit, že všude zhasli, a není schopen pohybu či myšlenek — po pár vteřin, než se z toho vzpamatuje. Nebo jsem měla taky najednou šílený pocit hladu, a tak.

V sobotu jsme měli naplánovaný Karlštejn. Já jsem na tomhle hradě nebyla leta letoucí a navíc mi přišlo, že Tom by měl vidět tuhle nejznámější českou tvrz. Při odjezdu nastal mírný zádrhel — Tom se musel vrátit domů pro brýle a tím pádem nám ujel autobus na nádraží a potažmo vlak. V tomhle je hromadná doprava stresující — pokud na poslední chvíli něco zmeškáte, tak vám to ujede — takže nakonec jste všude raději o pět, deset, třicet minut dříve, což ve finále zabírá spoustu času. V tomto případě nám zpoždění nakonec prospělo — tím, že jsme byli na hradě až kolem poledne, dychtiví turisté už seděli na obědě a my měli hrad relativně bez davů.

Kostel Všech Svatých.

Vyhlídka na Mikuláše a Petřín.

Cestou nahoru jsme šli přes hřbitov, což je sice méně pohodlné (schody), ale zato tam jsou krásnější výhledy na Karlštejn. Překvapilo mě, jak to bylo na vlastní hrad dále, než jsem si pamatovala — asi jsem při mé poslední návštěvě byla mnohem mladší. S Tomem jsme si zaplatili základní prohlídku, babí na nás čekala na nádvoří. Pak jsme ještě ofotili hrad ze všech úhlů — a mohli jsme sestoupit do podhradí, kde jsem při výstupu viděla hospůdku, jež inzerovala smažák s hranolkama a tatarkou za 180 korun, což mi přišlo jako velmi výhodné. Na terase byla místa jen na slunci, takže jsme šli dovnitř, kde bylo prázdno a příjemně. Dali jsme si pivo a kafe a česnečku — a pak jsem Tomovi objednala cmundu po kaplicku s uzeným a zelím — aby měl nějakou změnu od smažáků. Doma bramboráky nevaříme (částečně kvůli mé bezlepce, ale asi i proto, že se s tím nechce nikomu pleskat), ale přišlo mi to jako jídlo, které Tom ocení — má rád zelí a uzené, a bramboráky určitě taky. To se osvědčilo; Tom si pochutnal na všem. Do toho tam začaly poletovat zoufalé servírky — které se nebyly schopné domluvit s hosty na terase, což vyeskalovalo ve všeobecné nedorozumění a frustraci. Nakonec se Tom nabídnul coby překladatel a pomohl situaci trochu uklidnit a snad i vyřešit.

Další den jsme pokračovali prohlídkou Prahy — naše babí kdysi pracovala na Hradě, v prezidentské kanceláři, což ji automaticky kvalifikuje místním průvodcem. Vzali jsme to přes letohrádek královny Anny a zahradami s výhledy na celý komplex Hradu — a pak přes různá nádvoří až k Daliborce a zase zpět. Dovnitř jsme nikam nešli, jednak z důvodů časových, ale i finančních — Hrad se už leta řadí do kategorie "pastí na turisty" — kde se platí úplně za všechno. Vrátili jsme se Nerudovkou — a zaplatili si prohlídku Sv. Mikuláše — který považuji dodnes za jeden z nejkrásnějších chrámů v Praze.

Sv. Mikuláš.

Čertovka.

Na Malé Straně jsme taky řešili další z evropských specialit — a to je chození na záchod. Belveder mě nadchnul jako turistu i tím, že se tam dalo úplně normálně dojít na záchod — na Hradě jsou toalety za turniketem, s frontou a placením. Volně ve městě už má člověk úplně smůlu, i kdyby chtěl platit a stát fronty. Zbývá McDonald — kde zaplatíte deset korun za záchod a pak vám je odečtou z objednávky — blbé je, že si nemůžete na záchod dojít po konzumaci. Ale tak alespoň něco. Ve Freisingu jsem nacpala do automatu na kadibudku jedno euro — abych zjistila, že v této kabince je záchod ucpaný a přetéká. Takže jedno euro doslova v hajzlu.

Po zmrzlině v mekáči jsme se rozloučili s babí a poslali ji domů; my s Tomem jsme pokračovali na Staromák a orloj. A tam odtud do Podolí na další rande s dědou — zatáhnul nás do své oblíbené hospody Na staré sokolovně — hospůdka je půvabná vybavením ze starých kladin, švédských beden a podobného náčiní — které je překvapivě pohodlné na sezení. Připočtěte k tomu dobrou společnost a máte klasickou českou pohodu.

Po hospodách jsme courali i v pondělí — napřed oběd s mým kamarádem Honzou (kterého znám dvaačtyřicet let!), a pak večeře s Péťou a Kočičkou — holky přivedly své dcery, tak to bylo takové optimistické — že svět se točí a pokračuje dále.