V půlce dubna ještě nasněžilo a s námrazou to vypadalo slibně.

Ovšem exponovaná místa byla již holá.

Kvůli zánětu dutin a povinnostem kolem kozích miminek jsem propásla závěrečnou část běžkařské sezóny. Když mi konečně přišlo, že situace s kůzlaty je stabilizovaná natolik, abych si mohla dovolit na pár hodin zmizet nejen do práce, stíhala jsem tak akorát poslední sníh. Byly namrzlé stromy a napadalo pár centimetrů, ale už bylo zjevné, že sníh je hraniční. Na běžkách mě držela spíš moje vlastní paličatost, než že by to byla nějaká krása. I odškrtla jsem si v kalendáři, že poslední běžky byly devatenáctého dubna, a po dalším výpadu koncem měsíce — tentokrát už pěškobusem — jsem se rozhodla vyndat zimní výbavu z kufru auta (ano, jezdím celou zimu po městě s běžkami v kufru), přenést vše do stodoly a uložit svého vnitřního yetiho k letnímu spánku.

Vzhledem k tomu, že počasí bylo ještě pořád spíš ve znamení předjaří, kdy na lyže už to není, ale na pěší výlety také ne, protože jsou všude zbytky sněhu, případně po kotníky bláta a vody, usoudili jsme se Sidem, že by to chtělo vymyslet výlet, který bude přiměřený situaci. Volba padla na Hobo Hot Springs v Saratoze. Je to zhruba dvě hodiny v autě, zvlášť když je ještě pořád zavřená zkratka přes hory kvůli sněhu a musí se okolo po dálnici. Pojali jsme to turisticky, došli si na oběd v Laramie do indické hospody s westernovou výzdobou — a pak pokračovali na západ.

Koncem dubna už to bylo tak akorát na pěší procházku.

Uložili jsme Yetiho k letnímu spánku a vydali se do horkých pramenů.

Horké prameny v Saratoze jsou velmi příjemné a civilizované. I indiáni uznávali jejich hodnotu a území bylo neutrální — v horkých pramenech se nevedly války, koupat se potřebovali a chtěli všichni bez ohledu na příslušnost k různým kmenům a národům. V současné době je stále zachováván princip rovnosti a přístupnosti této atrakce. Areál je otevřený 24/7 a u pramene jsou vybudované dva betonové bazény — jeden relativně veliký a pak menší, který je obvykle chladnější, nicméně tentokrát to bylo naopak a rudí břichouši se hromadili ve velkém koupališti. K bazénům přiléhají velké šatny a záchody se sprchou. Vše je velmi primitivní, nerezové záchodové mísy a otevřené sprchy — tak, aby se vše dalo spláchnout hadicí. Nicméně přítomnost záchodů a šaten znamená, že v okolních keřích není naseto podpapíráků, člověk má své oblečení pověšené na háčcích a neválí to někde v bahně — a do pramenů chodí místní i kolemjdoucí čistě relaxovat.

Nabírání sil jsem potřebovala, abych v týdnu mohla řešit Ozzyho. Nechala jsem klukům upálit růžky, ale Ozzymu to zjevně neudělali důkladně a růžky rostly nadále. Takže nás čekal výlet na veterinu, který byl stresující pro všechny strany. V době, kdy píšu deníček, není anabáze s růžky stále vyřešená, takže se k tomu asi časem vrátím.

Bonnie byla za mřížemi nešťastná.

Musela jsem poskytovat kozí jesle, aby se Bonnie mohla trochu napást.

Kůzlátka mi ale jinak dělají radost — tím, že mám jen dvě, tak se jim můžu věnovat a pozorovat, jak to je v kozím světě zařízené. Sousedka rančerka mi kdysi ukazovala, jak mají krávy zorganizované telecí jesle — odloží telátka na jednom místě a odejdou se pást — ale přitom je tam vždycky nějaká dospělá kráva poblíž. Já jsem Bonnie a kluky držela pár dní více méně zavřené, kilové kůzlátko podle mě klidně odnese i dravý pták, ale jak kluci (velmi rychle) rostli a Bonnie byla čím dál tím více nešťastná, že nemůže na pastvu, rozhodla jsem se začít je brát ven. První pokus byl zmatený, Bonnie mečela, kluci mečeli, ale když jsem si pak vzala kůzlátka na klín, tak Bonnie uznala, že je může se mnou nechat a odešla se pást. Při dalších pastvách už to všichni brali jako samozřejmost — že já provozuju kozí jesle a máma si může oddechnout. Postupně jsem začala dávat rodince víc volnosti — třeba když jsem pracovala na zahrádce nebo vyklízela chlívek či kurník, tak jsem všem otevřela a nechala je s tím naložit. To bylo taky zajímavé, protože v případě, že jsem nebyla přítomná já, tak se kluci drželi poblíž chlívku — a obvykle tam s nimi zůstala i nějaká další dospělá koza — většinou (jejich babička) Večernice, ale viděla jsem i Enyu nebo Micka. Jak si to domlouvají a jak to mají zorganizované a jak rozumí tomu, že když hlídají mimina, tak se s nimi nesmí prát a vyhánět je, to nechápu — ale zjevně mezi kozami je v tomto jasno.

Kluci dostali základní lekce v pasení se - co jíst a čemu se raději vyhnout.

Časem z nich budou schopné a samostatné kozy.

V květnu jsem také začala experimentovat s rozpisem služeb v práci. Stále se snažím vyladit systém tak, aby docházení do práce dávalo smysl finančně, ale taky abych z toho nebyla totálně odrovnaná. Jednak mám kromě servírkování spoustu práce kolem hospodářství — kterou musím více méně zvládat sama, když zbytek rodiny je uvázaný v práci či na škole zhruba sedmdesát kilometrů od domova. Druhý, možná i větší problém, je můj věk a zdravotní stav. Mám artrózu malých kloubů a s artrózou se člověk potřebuje hýbat, aby se klouby "promazávaly" a nezamrzaly v jedné poloze. Ovšem když to přeženu, tak pak strávím noc v bolestech — a další den dva tím, že jsem nepoužitelná. V praxi to vypadá tak, že se nemůžu postavit na nohy, protože mě bolí prsty a jsem tuhá, a neslouží mi ruce — buď mi z nich věci vypadávají (v případě skleniček či vajíček je to problém), nebo naopak předměty drtím (poněkud nepraktické třeba právě při sběru vajec nebo ošetřování rostlin na zahradě). Stále tedy hledám způsob, v němž budu dostatečně v pohybu, ale nezničím se. Asi rok jsem fungovala se službami v úterý a středu večer, volným čtvrtkem a pak zase se službou v pátek a v sobotu. V týdnu je méně práce a dva dny služby následované dnem odpočinku se zdají v pohodě. Ovšem páteční a sobotní šichta bývají hodně náročné a dlouhé, a tak jsem pak trávívala neděli skuhráním doma místo toho, abych si někde užívala volna s rodinou. Teď zkouším, jestli naopak páteční služba, následovaná sobotním volnem na zotavenou a pak večerní nedělní, nebude lepší. Mám více času mezi dvěma náročnými dny — a nechává mi to více méně volný víkend — celou sobotu a většinu neděle — abychom nebyli pořád v Kopýtku.

Často s nimi zůstává babička Večernice.

Na Den Matek nám rozkvetly kaktusy.

Práce v hospodě znamená i to, že se dozvím různé věci — třeba že se budou ve městě konat Depot Days, kdy místní šotouši a železničáři zpřístupní veřejnosti vlakové depo. Cheyenne vzniklo jako "hell on wheels", dočasné městečko během stavby železnice, ale na rozdíl od mnoha dalších neodumřelo, když se stavba železnice posunula dále na západ, a žilo si vlastním životem, založeném vesměs na rančeřině, až se stalo hlavním městem teritoria a posléze státu. Nádraží a různé technické zázemí, dílny a garáže zabírají obrovskou plochu — do depa nás vezli od původní nádražní budovy, dnes muzea, autobusy. V dílně jsme si pak mohli prohlídnout hlavní místní hvězdu, lokomotivu Big Boy 4014, největší parní lokomotivu na světě. Big Boyů bylo vyrobeno několik, jeden doslouživší (4004) zdobí náš park, ale 4014 stále jezdí. Letos ho chystají na velkou jízdu do Kalifornie. Implantují mu počítač, který usnadňuje řízení tohoto kolosu — veškeré brždění či naopak přidávání na výkonu se musí začít s velikým předstihem. Mě nejvíc zaujaly trubky na sypání písku pod kola — dosud jsem netušila, že jsou skutečnou (a důležitou) výbavou lokomotiv.
Kromě dílny jsme si prohlédli i muzeum a modelové železnice. Stěhovali jsme se sem v době, kdy náš Tomášek už měl jiné zájmy než vláčky, takže nám tento místní klenot nějak unikl. Zase je fajn, že ještě pořád tu máme co objevovat a na co se těšit.

Carol na procházce v Middle Kingdom.

Hombres v úžlabině.

Poslední víkend v květnu je tady tradičně třídenní, slaví se Memorial Day. Stejně tradičně tento víkend pořádá Wyomingská Asociace Mléčných Plemen kozí výstavu. Akce je to neoficiální (nezapočítává se do tabulek), ale jinak probíhá zcela dle pravidel, čímž nabízí možnost chovatelům — a jejich svěřencům — vyzkoušet si nanečisto co všechno výstava obnáší, o ověřit si, kde si stojí ve srovnání s ostatními. Mě vcelku smysl výstav uniká a přijdou mi jako příliš stresující a samoúčelné, ale vloni jsem si ověřila, že chovatelé ocení, když je na výstavě nějaké místo, kam se dají směřovat laické davy — a kde si můžou pohladit kozenku, pochovat kůzlátko — či zkusit dojit nebo hřebelcovat kozu. A kde se s nimi někdo pobaví o radostech chovu koz. I letos jsem se tedy propůjčila k propagaci kozího chovu a přivezla Lékorku, Enyu a Loreenu na výstavu. Tyhle tři jsou velmi společenské a milé, a mám ověřeno, že si užívají, když jsou středem pozornosti malých lepkavých ručiček, takže jsou dobrými reprezentantkami svého živočišného druhu. Do jisté míry by dávalo smysl vzít Bonnie a Ozzyho s Rorym (zvlášť když bych chtěla klukům najít nějaký dobrý domov), ale obávala jsem se, že by to skončilo fiaskem. Bonnie je výborná máma — o své dětičky se bojí, a hrozilo, že by na výstavě předvedla hysterickou matku, vykolejenou neznámým prostředím a hlukem a chaosem.

Šotouš v depu.

Venčení Yetiho.

Na výstavu jsem, kromě vlastních dětí, navelela i Lisina Jamese. Dobře jsem udělala, neboť akce byla (opět) ve znamení totálního chaosu a v podstatě jsme tam celý cirkus pro veřejnost obstarávali my. Já jsem skončila u dojící stanice, omladinu jsem nechala oscilovat mezi našimi kozenkami a ohrádkou s kůzlaty, a Anne organizovala bobkové bingo a líbání kozla (kiss the buck for a buck). V neděli jsem odvlekla alespoň Toma, abychom pomohli Anne s kozí jógou. Ony obrázky cvičení za asistence roztomilých kůzlátek vypadají fajn, ale kůzlátka také čůrají a trousí bobky, případně náhodně utíkají, takže je potřeba mít po ruce — kromě cvičitelky — i počišťovače a krotitele koz. I to jsme zvládli dobře, ale upřímně doufám, že příští rok už bude celá organizace lepší — rozhodně se hodlám začít plést do logistických záležitostí, aby celý cirkus dával větší smysl a nebyla to všechno jen dobromyslná improvizace a hurá akce.

Mé nejtlustší a nejdelší běžky.

Ty dvě malé tečky v dolní pravé čtvrtině obrázku jsou Carol s Tomem - foceno z drona.

Sid se výstavy neúčastnil, protože zrovna na tento víkend konečně otevřeli silnici číslo 130, která vede skrz Skalisté hory, kolem Medicine Bow Peak. Přivezl domů spoustu fotek a informaci, že nahoře se dá lyžovat a snowmobilovat. To probudilo mého vnitřního yetiho a v první volný den — pátek — jsem hodila do auta své terénní běžky (momentálně vlastním tři páry běžek různých šířek a délek a možností využití) a vzala yetiho na výlet. Měli jsme úplně nádherný den — a kupodivu i sníh byl fajn. O výstavním víkendu napadlo dobře půl metru, a i když přes den bylo nad nulou, tak v noci sníh ve třech tisících metrech zase přemrzal do velkých krystalů, které se nelepily na lyže a držely horní vrstvu relativně pevnou.

Turistická cesta kolem Lookout Lake je naše oblíbená (považuju to za jeden z nejkrásnějších horských výletů), takže krajinu znám, navíc se v tomto místě nedá zabloudit — dominuje mu výrazný hřeben Snowy Range s Medicine Bow Peak. Nenamáhala jsem se hledáním cestičky v lese, protože vím, že je to letní trasa, kroutící se mezi šutry a stromy, stoupající a klesající nad hladinou jezera — a vzala jsem to po přehledném břehu. Snažila jsem se držet mimo hladinu jezera — protože mi přišlo sporné, jak moc je led na samém konci teplé zimy ještě spolehlivý. Kusy probořené v místě, kde se vlévá potok, rozježděné snowmobily, mi přišly jako pokusy o darwiniádu — a té jsem se účastnit fakt nehodlala. Lavina padající z hřebene Snowy mě odradila i od plánu obejít jezero — vůbec se mi nelíbily šutry a sníh padající až na mou případnou trasu.

Musíme se vrátit, zatahuje se - na sněhovou bouři nejsme vybavení.

Vlevo dole je Mirror Lake, vzadu Lake Marie - a napravo pod hřebenem zasněžené Lookout Lake. Na obzoru je vidět bouřka.

Doma jsem se chlubila fotkama — než mi došla závada — na lyžích jsem byla jednatřicátého května. O jeden den mi utekla možnost odškrtnout si lyžování v červnu! Náprava byla snadná, ukecala jsem Toma a Sida, aby se se mnou vrátili na místo činu následující den, v sobotu prvního června. Tom si vzal běžky a Sid drona (neboť na běžky odmítá chodit), s tím, že nás bude filmovat. První úsek kolem Mirror Lake probíhal v pohodě, sníh stále držel a my s Tomem jsme si užívali plynulé jízdy. A pak se najednou bzučení dronu přiblížilo, a do toho se ozvalo praskání větviček a dron ztichnul. Podezírali jsme vysokou borovici — a skutečně, po chvíli hledání jsme nešťastného drona našli s přelomenou vrtulkou. Poslala jsem Toma, ať se jde kochat na vyhlídku nad jezerem a vrátila se dronem směrem k zaparkovanému autu. Sid se mi plahočil naproti sněhem — ani ty sněžnice si nevzal — a pravil, že náhradní list do vrtulky má a že to opraví.

Po tomto intermezzu jsme se konečně s Tomem mohli vydat k Lookout Lake. Během naší svačinové přestávky na kamenitém poloostrově ve dvou třetinách jezera se najednou zvedl vítr a přes hřeben se přehouply černočerné mraky — usoudili jsme, že je na čase se vrátit. Přeci jen jsme byli oblečení na jarní den a ne do blizzardu ve vysokohorských podmínkách. Zrovna jsme si libovali, jak to všechno pěkně stíháme, když jsme kousek od parkoviště potkali Sida, který OPĚT ztratil drona. Tvrdil, že je "támhle u těch třech stromů" — které se nachází na ostrůvku v Mirror Lake. Také tvrdil, že si tam dojde sám, ale protože se bořil po kolena do mokrého sněhu, nabídli jsme se coby dobrovolná záchranná výprava. Přeci jen jsme na běžkách mnohem rychlejší, když jen tak kloužeme po povrchu, než když se někdo prodírá závějí.

Rozježděné Mirror Lake.

Drona záchranná výprava našla - ale bohužel je mrkev.

Netroufli jsme si přímo přes celé jezero, takže jsme kousek objeli a k ostrůvku se vydali ze strany, kde byl nejblíže k břehu. Dron jsme dlouho nemohli najít, až nakonec ho Tom objevil zaklíněný mezi kameny a kořeny — a spálil si ruku o gimbál kamery. Dron byl na odpis, ale zjevně se motorek stále snažil — a žhavil. Vyrvali jsme baterku a žalostné zbytky odnesli páníčkovi. Mezitím začalo sněžit — a přes jezero přejelo hejno snowmobilistů — až jsem si říkala, že jsme asi přehnaně opatrní — když v tom jeden projel přes tenkou vrstvu ledu a vody. Projel to, ale stejně.
Nakonec tedy mám důkazy, že jsem lyžovala "i v červnu" a díky dvojí záchranné akci drona jsem toho nakonec nalyžovala víc, než jsem čekala. Sid ovšem bude muset koupit nového drona. A já absolvovat další kolo ukládání lyží do stodoly. Nevím teda, co s yetim, jestli se tím červnovým lyžováním moc nezmlsal, abych se nemusela stěhovat třeba na Aljašku.