...Kopýtko je můj dům... Na kozlíku je dívka Ona se se mnou střídá Bičem práská A přitom říká Do Kopýtka se vrátím. Až bude v Kopýtku dívka Už tam zas nebudu já Zrovna tam nejsem A tak si zpívám Do Kopýtka se vrátím. Nevím jaká je dívka Neví jaký jsem já Vždycky se jenom Vystřídáme V Kopýtku držíme stráž.

zpívá Buty a musím říct, že náš život je teď takové Kopýtko. Než se Sid vrátí z práce z Colorada, tak já už mezitím nastupuju na svou odpolední šichtu. Domů se vracím kolem jedenácté večer a to už zase Sid spí, aby natočil nějaké bidlohodiny, než bude v sedm vstávat do práce. Já se snažím vstát taky někdy kolem té sedmé, ale pokud mám za sebou zrovna pernou službu, tak si občas přispím, třeba až do osmi — a pak se musím vymrštit a jít obstarat ubohou hladovou zvěř — nakrmit kocoury, slepice, kozy, donést všem vodu, poklidit chlívek — a až pak se vracím do baráku na snídani — ale to už je Sid většinou odjetý. Tak se tak střídáme a míjíme.

Deníček má velkou mezeru, a původně jsem si chtěla pochvalovat, že je to hlavně tím, že žijeme ve velmi nudných časech. V mezích Kopýtka vlastního pracovního nasazení jsem jezdila hojně na lyže, převážně na běžky, ale i nějaké ty sjezdovky jsem tam občas zvládla. Zřejmě jsem byla v předchozím životě Yetti, zimní les miluju a ani mi nevadí, že jezdím dokolečka po těch samých místech. Letos to navíc bylo pod tlakem toho, že kdo ví, kdy budu na lyžích naposledy — nasněžilo až někdy v lednu, a únor byl neobvykle teplý — důsledek El Niña — které Kalifornii utopí v metrech a metrech sněhu, ale u nás se projeví jen teplejším počasím, protože srážky jdoucí od západu se zachytí o všechna ta horská pásma mezi námi a Tichým oceánem. Březen se trochu polepšil, co se srážek týče, ale teploty sněhu fakt nepřály.

Na mých běžkařských výletech se neudálo nic výjimečného, takže popisovat dokola, jak jsem lyžovala, asi nedává smysl. Slib hned poruším s výletem na Libby Creek — to mi doporučil kolega běžkař, kterého jsem potkala na mých tajných stezkách lesem — že prý je to tam hezké a nejsou tam lidi — a je to ve třech tisících, takže lepší šance na sníh. Doma jsem mrkla na mapu s vyznačeným šestikilometrovým okruhem a rozhodla se to zkusit. Zlanařila jsem Sida s tím, že on si může jít na procházku a vyzvednout mě po hodině a půl zpět na parkovišti, protože jak dlouho mi může trvat těch šest kilometrů, že?

Mostek přes Libby Creek.

Přeběhla jsem první mostek, na stromku byly značky, všechno vypadalo dobře. Následovala loučka, kde ukazatele chyběly a stopy vedly několika směry. Proti mě šli turisti z lesa, i usoudila jsem, že zvolím onen prošlapanější a zalidněnější směr. Pak jsem potkala partu na běžkách, ujistili mě, že jdu správně a že nemám minout odbočku doprava — že smyčka je lepší tímto směrem. Odbočku jsem našla a následovalo stoupání na hřeben. To mě zaskočilo, představovala jsem si, že trasa, která má v názvu "Creek" (potok) se bude vinout dle potoka v údolí, po rovince. No ale vytrvala jsem a vylezla na hřeben s krásnou vyhlídkou. Tam se opět ukázal problém se značením — z hřebene vedou dolů skialpové sjezdovky, takže na hranu hřebene byla projetá spousta tras — které jsem různě zkoušela, abych vždy skončila nad prudkou strání plnou stromů a kamenů, kterou bych s běžkama fakt nesjela. I pokračovala jsem po hřebeni a postupně našla dvě další značky. Ty ovšem opět zmizely na loučce — rozježděné běžkaři do všech směrů. Vydala jsem se nejvíce projetou stopou, která ale v lese mizela a bylo vidět, že to lidi otáčejí. Sněžnicová stopa se prodírala hustníkem, a z jejího směru byly slyšet snowmobily (tohle je oblíbená snowmobilářská oblast), takže jsem usoudila, že jdu špatně — moje smyčka se měla stáčet doleva, pryč od silnice a snowmobilů, ne směrem k nim.

Nečekaný krpál.

I vrátila jsem se na loučku a usoudila, že čas pokročil natolik, že bych se asi spíš měla vrátit po vlastních stopách, než hledat zmatenou stopu — ale pak jsem narazila na další slibnou odbočku a odhlasovala si, že to teda ještě zkusím. Tato stopa vedla dál po hřebeni, kýženým směrem — a opět se sem tam vyskytly značky. A navíc to vedlo po rovince, a mě se nechtělo riskovat slalom lesem tím krpálem, co jsem byla před tím vystoupala. Značky pokračovaly a cesta se stáčela doleva, do údolí. Sjezd tam byl také, ale šikmo přes vrstevnice a se spoustou prostoru, takže i na běžkách se to dalo. Přišlo mi, že takhle naženu čas ztracený stoupáním a blouděním. A taky jsem objevila konečně Libby Creek, tak jsem se uklidnila. Na jednom místě svačili skialpisti, což mě povzbudilo, že nejsem sama někde v divočině.

Zimní pichlavé slunce.

Kousek za skialpisty se ovšem objevila největší zrada výletu — další STOUPÁNÍ. Prudké a dlouhé. Zvažovala jsem, zda by nebylo jednodušší se tam svalit a umrznout, přesvědčená, že tohle už fakt neoddřu — stromečkování v podkluzujícím složitém terénu, kde bych se bez lyží propadala po kolena (takže bych si nepomohla). Velmi demotivující byli skialpisti, kteří na svých skinech kolem mě proběhli jako by se nechumelilo. Zaúkolovala jsem je, aby na parkovišti našli Hrocha a sdělili mu, že manželka bude mít značné zpoždění, ale že zatím není potřeba posílat horskou službu, že je manželka holt jen stará a neperspektivní. Vzkaz nakonec nepředali, protože na závěrečné rovince a loučce jsem je zase předběhla — tam se projevila výhoda klouzajících běžek nad těžkopádnými skialpy.
Celkově jsem vyhodnotila Libby Creek jako krajinově velmi uspokojivý, ale na běžky náročný na fyzičku a vytrvalost. S tím, že bych to ráda zopakovala, když už teď mám alespoň přibližnou představu, kudy vede cesta — ale možná bych raději měla s sebou nějakou společnost pro případ průšvihu. Tady ty hory jsou poměrně opuštěné — a bez signálu, takže pomoci se člověk nedovolá.

Sjezdovka na Snowy Range.

Kromě toho, že jsem se měla podívat na pořádnou mapu s vrstevnicemi, jsem měla asi taky povážit, nakolik je rozumné jet na výpravu do neznáma zhruba týden poté, co mi trhali zub. To byla poměrně traumatizující záležitost — k trhání došlo po čtyřech návštěvách u tří různých specialistů — když mě všichni ujistili, že sedmička fakt zachránit nejde a že bohužel je zkažená pod korunkou důkladně — korunka ten průšvih pečlivě ukrývala před zraky zubařů i rentgenů. Nejen, že jsem absolvovala nepříjemný zákrok, po kterém mi zůstala díra v hubě, ale značně utrpělo i moje sebevědomí. Najednou je ze mě stará bezzubá bába.

Někteří o nás říkají, že jsme "srandovní rodina".

Předjaří je u nás ve znamení narozenin — v únoru Sidových a v březnu mých. Sid si přál na narozeniny rodinný výlet a vybral si Pinball v Curt Gowdy Park — to je naše oblíbená stezka vinoucí se mezi skalkami — teď v zimě obohacená o sníh. Následovali jsme brunchem v Little America — to je místní řetězec dálničních rezortů s nóbl hotelem a dobrým bufetem. Já jsem si na moje narozeniny přála běžkovat — čehož se účastnil pouze Tom — a jídlo v Bunkhouse s pidlikajícími dědy. Obě akce byly velmi komorní a vydařené — a vlastně jediné trochu nevšední události v Kopýtku.

V Curt Gowdy jsme došli až na mostek přes, jak jinak, Vraní potok.

Na začátek dubna jsem si vzala dva týdny volna z práce tak, abych byla doma na termín narození kůzlátek Bonnie. Jakkoliv jsou kozy vcelku bezproblémová zvířata, tak s kůzlátky se to může všechno zvrhnout velmi rychle. Novorozené kůzle musí být rychle očištěno — nejlépe vlastní mámou, aby ho tato přijala, jinak se podchladí a umře. Během první hodiny se musí být schopné postavit na nohy a napít se, jinak umře. S prvorodičkou Bonnie jsem si nebyla jistá, zda všechno zvládne. A upřímně, v případě, že se kůzle narodí zadečkem napřed, tak si namůže kyčle a zadní nožky natolik, že se nepostaví několik hodin, někdy i dní — a je potřeba lidského dopomoci k vemínku. A času není mnoho — rozhodně ne tolik, abych si mohla dovolit být šest až osm hodin v práci.

Novorozeňata.

Malovala jsem si, jak si trochu odpočinu od pracovního stresu — a že si dám do kupy pozemek — připravím si záhony, opleju a zamulčuju svých několik set keřů a stromků — a třeba si i odskočím na lyže, pokud to nebude vypadat, že se Bonnie k něčemu chystá. No, znáte to řčení, že pokud chcete bohy rozesmát, máte jim sdělit své plány? Takže týden před dovolenou jsem dostala nějakou střevní chřipku, sotva jsem se z ní zmotala, postihla mě těžká rýma, která bez váhání přešla v zánět dutin. Antibiotika mi zabrala až po několika dnech, ale stejně jsem se sotva vlekla — a doufala, že Bonnie porodí o víkendu, kdy jsou doma děti a tudíž ruce ku pomoci — a nebo že to nechá až na dobu, kdy budu alespoň částečně funkční — ale že to nebude odkládat příliš dlouho, protože jsem už zase měla naplánované služby po dovolené. Navíc kůzlátka jsou záběr i pro peněženku, takže vydělávat by bylo poměrně záhodno.

Je to dobrý, zvládli se napít.

Oficiální výpočty termínu porodu odkazovaly na pátého až devátého dubna (volno z práce jsem měla druhého až dvanáctého), moje soukromé odhady, obohacené o zkušenost s matkou a babičkou Bonnie, se přikláněly spíš k tomu devátému. Zhruba od toho pátého bylo vidět, že Bonnie je už velmi pomalá a ostatní kozy ji poměrně výrazně odháněly a šikanovaly, takže jsem ji na noc zavírala extra s Večernicí (její mámou), která ji alespoň tolerovala či ignorovala, a nechala ji v klidu se najíst a vyspat. Měla jsem v pohotovosti porodní krabici a děti mi pomohly vyčistit a připravit chlívek — natahat balíky slámy, čistou podestýlku a připravit přenosný plot, aby se dala oddělit část chlívku pro kůzlátka. Sid rozchodil zase mikrofon v chlívku, abych mohla mít puštěný zvuk doma a nemusela u koz tábořit. A minulo devátého dubna, a pořád NIC.

Rory.

Desátého jsem Bonnie obhlížela ze všech konců, ale nic jsem nevykoukala. Bonnie žrala, fungovala, tvářila se normálně. Odpoledne mi přišla trochu nervóznější, takže jsem se nespoléhala na kamery a mikrofon a chodila jsem do chlívku častěji, abych konstatovala, že pořád nic. Po jedné takové "pořád nic" návštěvě jsem došla domů, sundala holiny a čepici a pustila si kameru — a koukám, že se Bonnie zmítá na zemi — i letěla jsem okamžitě zpátky, protože kozy v leže obvykle nerodí, tak mi to přišlo dost kritické. Když jsem doběhla, podařilo se Bonnie vstát — a z vulvy jí trčela dvě poměrně velká kopýtka. Všechna předchozí kůzlata se rodila buď hlavičkou nebo zadečkem napřed, kopýtka byla pro mě novinka — a obávala jsem se, že to teda moc dobrá zpráva není. Nakonec jsem natáhla rukavice a pomáhala trochu tahat — a spojenými silami se nakonec kůzlátko narodilo. Bonnie na něj ani nepohlédla a utekla do protilehlého konce chlívka. Já jsem kůzlátko trochu očistila a odsála nosík a začala ho přistrkovat k Bonnie, ale ta stále zájem nejevila. Během zhruba deseti minut se narodilo druhé kůzlátko, to už vyplulo na svět hladce a dle pravidel. Ani o to Bonnie nejevila zájem, takže jsem provedla základní údržbu a strávila zoufalých deset minut přistrkováním kůzlat k vyděšené koze. Nakonec se Bonnie z toho šoku vzpamatovala a kluky (ano, oba jsou to kluci) si postupně očichala a začala čistit. To kůzlátka povzbudilo natolik, že se začala stavět na vratké nožky a hledat mlíko. Opět se projevila nezkušenost Bonnie — malí tvorečkové sápající se jí pod břicho, ji děsili — a ona před nimi uhýbala a utíkala. Jakési hormony asi fungovaly, ale Bonnie svou roli nechápala — naopak to byla ona, kdo se mi snažil ožužlávat rukávy. Nakonec jsem musela Bon chytit za obojek a přitlačit ke zdi a zkoušet přistrkovat kluky — kteří si taky nebyli tak úplně jistí tím, co hledají a kde to najít — až to konečně všechny tři strany pochopily. Takže moje podezření, že Bonnie bude potřebovat dopomoc, bylo správné. Obávám se, že bez mých intervencí by kluci nepřežili.

Kuličky.

Na rozdíl od předchozích várek kůzlátek jsem letos na všechno sama. Děti jsou na univerzitě a Sid jezdí do Colorada — a tak se musím se vším nějak popasovat. Nemám ani s kým konzultovat různé okamžité problémy a chybí mi další pár rukou (i když Sid se stihnul vrátit natolik, aby mi pomohl kůzlátkům vydezinfikovat a podvázat pupečníky). Taky jsem letos neměla žádnou inspiraci na jména; kůzlátka byla několik dní bezejmenná. Nakonec jsem recyklovala Ozzyho (Ozzy měla být původně Bonnie, než jsme si všimli, že je holka) a pro zrzavějšího prvorozeného jsem našla jméno Rory — což znamená "červený král". Sid si vzpomněl na Roryho Gallaghera — legendárního irského kytaristu — čímž se držíme trendu kozích jmen dle slavných muzikantů. Třetí den mi přišlo, že — obzvláště Ozzy — je hrozně hubený. A taky mi došlo, že se kůzlátka chovají atypicky — neustále visí na mámě a snaží se krmit. Obvykle jsme museli poměrně pečlivě sledovat, abychom si všmli, zda se kůzle vůbec krmí, ty první dny jsou to jen několikavteřinové záležitosti. Bližší ohledání vyjevilo, že Bonnie má splasklé vemínko a nic neteče — což mě docela vyděsilo. Vlítla jsem do lednice, kde jsem měla zbytek kozího mléka podarovaného spřátelenou kozí babicí a zkusila kluky trochu přikrmit. Je to takový souboj, protože kůzlátka jsou vybíravá a dudlík a cizí mlíko jim nepasuje. Nicméně jsem do nich něco snad natlačila. Člověk musí pořád zvažovat, co je lepší — riskovat, že se kůzlata odvyknou mámě, nebo naopak, že mámu přestane bavit to, že na ní pořád visí — bylo vidět, že Bonnie to vadí a rozčiluje ji to, před klukama utíkala do míst, kam za ní nemohli (třeba na balík slámy), aby měla chvilku pokoj. Doufala jsem, že příkrmem vyřeším dvě věci najednou — kluci se najedí a dají Bonnie na chvilku pokoj.

U mámy.

V sobotu jsem se rozhodla vypravit na schůzi kozího klubu — původně jsem to neplánovala, protože jsem měla zase od čtyři nástup do práce — ale podařilo se mi vymámit z další spřátelené chovatelky, že mi přinese trochu mléka od svých koz. Mám doma pytel umělého pro případ, že by se vůbec nedařilo přirozenou cestou, ale na přikrmování jsem chtěla mléko "opravdovské" (kravské se moc nehodí, má víc laktózy než kozí, navíc kozí mlíko je přirozeně homogenizované a celkově pro žaludek snesitelnější). Moje miniaturní kozenky mají ještě miniaturnější kůzlátka — rodí se zhruba kilová, takže každé shozené deko na nich vypadá katastroficky — experimentovat se složením mléka a stravy mi nepřišlo rozumné. Ale abych vás nenapínala — v sobotu jsem tedy ještě přikrmila — a v neděli ráno mě vítaly dvě veselé tlusté hyperaktivní kuličky — a Bonnie s nalitým vemínkem. Ono to funguje oběma směry — v okamžiku, kdy se kilové kůzlátko jednou dvakrát dobře nají, je z něj najednou tlusťoch. Nejdůležitější ale bylo chování všech zúčastněných — Ozzy s Rorym lítali jak šuspajtli po celém chlívku a mámu v podstatě ignorovali — ledaže se přišli na svých pět vteřin přicucnout, aby pak mohli lítat dále.

V práci mě kolegové (i někteří stálí hosté) vítali — ovšem otázkami typu, jestli jsem měla hezkou dovolenou a jak jsem si odpočinula. To bylo poněkud matoucí, protože v mé paměti těch čtrnáct dní bylo poměrně pekelných — zánět dutin, antibiotika a pak týden nervů a nespaní s kozou a kůzlátky — spíš jsem měla pocit, že bych teď potřebovala čtrnáct dní dovolené "na zotavenou".