Velbloud se vyhřívá v slunci, za ním se hromadí zimní mraky, ale sníh pořád nikde.

Mick se také nemohl zimy dočkat, rád se courá v čerstvém sněhu.

Když jsme se stěhovali do Wyomingu, slibovala jsem si od přesunu do osmnácti set metrů krásné zimy. Ano, trochu jsem se obávala, aby to nedopadlo jako v tom vtipu, kdy nadšenec po první pořádné zimě už jen nadává na bílé svinstvo, ale mě nadšení vůbec neopustilo. Bohužel letos to s tou zimou nějak nevychází.

V půlce listopadu jsme se se Sidem vydali k Turtle Rock. Zdálo se nám, že lesem vede cestička, kterou bychom mohli obejít či si dokonce zkrátit přístup po oficiálním asfaltu, ale cestička se ztratila v hustníku. To už jsme ale byli na dohled od skal, takže jsme se nějak prodrali roštím a překonali i zamrzlý potok (v létě by to asi bylo horší, to by suchou nohou nešlo), a tím se dostali na oficiální stezku. Té v těch místech dominuje nádherná skála, kterou lezecký průvodce uvádí jako Holy Saturday. Nám přijde, že vypadá víc jako zvíře, a nazýváme ji Velbloud. Ať tak či onak, chtěli jsme najít nějaké hezké slunné místo, chráněné před větrem, na kterém si můžeme dát sváču. Po asi dvou marných pokusech se nám podařilo objevit přístupovou lezeckou cestičku pod Velblouda a vyškrábat se k úpatí této skály — a posléze ji obejít na vyhlídku.

Zajímavé na tomhle výstupu bylo počasí — na jihovýchodní straně Velblouda byl malebný slunný podzimní den, na severozápadní straně foukalo a hrozil bouřkový mrak. Severní svah, kterým jsme k Velbloudovi přišli, se dokonce honosil sněhem. Nakonec jsme našli místečko, kde se dalo na chvíli sednout na slunci a vypít kafe — a pak nezbývalo, než slézt dolů a vrátit se domů. Celou dobu jsme pozorovali mraky a blížící se sněžení, ale stihli jsme to vše ještě ve slunci.

Na Pinballu nikdo nebyl, cestičku jsme si museli prošlapávat.

Na běžkovišti zatím napadl jen prašan, na lyže to moc není.

Den Díkuvzdání jsme trávili sami — naše snahy přilákat nějaké kamarády na návštěvu nebyly úspěšné, ale nakonec jsme byli rádi. Zrovna tento víkend se přihnala zimní bouře, takže by se k nám (a od nás) blbě dostávalo — zrušené lety, zavřené dálnice a podobné radosti. Já jsem ale začala být mírně optimistická, protože bouře přinesla i trochu sněhu. A zřejmě udržela všechny výletníky zavřené doma, protože když jsme se se Sidem vydali na Pinball ve státním parku Curt Gowdy, dostalo se nám zcela neporušené sněhové pokrývky i na této oblíbené turistické trase vedoucí k vodopádům.

Navnaděna sněhem jsem se o dva dny později vypravila na moje běžkoviště na Tie City. Přemýšlela jsem, jestli si mám naložit lyže, ale pak jsem usoudila, že toho sněhu nebude tolik, aby to stálo za tejpování kotníku a pakárnu s přezouváním. K mému překvapení vypadala běžkařská dálnice od parkoviště velmi zasněženě a slibně, až jsem si nadávala za přehnanou opatrnost a litovala, že lyže nemám. Ovšem procházka po mých tajných stezkách odhalila spoustu holých míst. Sněhu bylo relativně dost, ale byl to první sníh a prašan, takže pokud ho člověk prošlápl nebo na něm uklouzl, byl na holé zemi; chyběla ta základní vrstva. To mi potvrdil i klející běžkař při návratu na parkoviště — že to prostě ještě není ono.

První den sjezdařské sezóny - povšimněte si, kolik je na sjezdovce lidí.

Na dlouhé cestě do Moabu jsme ale nedostatek sněhu uvítali.

Prvního prosince pak otvírali náš nejbližší sjezdařský rezort, Snowy Range. Jely jen dva vleky — kromě začátečnického ještě Virginian, a i ten měl zrovna technickou přestávku, když jsem konečně dorazila. Nakonec mi to až tolik nevadilo, zdlouhavě jsem řešila problém s tím, že při koupi permice online mi nešla nabít původní karta. A taky jsem se obeznámila s různými systémy skříněk — rozhodla jsem se, že už jsem příliš stará na převlíkání se v autě, a že bych si zasloužila trochu pohodlí. Nebudu vás napínat, nakonec jsem i párkrát sešoupala ty dvě tři upravené a částečně uměle zasněžené sjezdovky. Tento den byl pokusný i v tom, že jsem ze svahu sjela na byt k dětem do Laramie — kde jsem se osprchovala a pokračovala do Cheyenne, rovnou do práce. Univerzitní byt dětí mám totiž po cestě, kdežto pokud bych se chtěla mýt doma, tak je to čtyřicetiminutová zajížďka. To budu raději o čtyřicet minut déle lyžovat!

A protože běžkování pořád nevypadalo nijak extra, vypravila jsem se na Snowy před Vánoci ještě dvakrát. Jednou to vyšlo i s Tomem, který už úspěšně uzavřel semestr a byl tím pádem na prázdninách. Už se dalo docela lyžovat a bylo otevřených vícero sjezdovek. Dokonce i jedna černá, ale tu jsem vzdala, protože začínala úzkým zledovatělým schodem hned od vleku. Tom si ji ovšem musel dát nedobrovolně znovu — když jsme jednou sestupovali z vleku, zastavili nás dědové, co jeli za námi, a pravili, že viděli, jak nám upadla ze sedačky rukavice. Bližší ohledání ukázalo, že rukavice máme všechny — ale že Tomovi chybí peněženka. K té se pak dostal až na druhý pokus, protože mu vypadla zrovna v místě, kde vlek vede lesem v podstatě nepřístupným ze sjezdovky. V minimu sněhu byla výprava pod vlek přinejmenším zajímavá. Navíc Tom svou záchrannou akcí vyděsil místní horskou službu. Nechápali jsme, v čem je problém — až jsme odpoledne viděli lyžaře, který se v onom nepřístupném lese poměrně ošklivě vysekal — a když se vyhrabal ze sněhu a roští, tak mu chyběla lyže (která zřejmě zajela někam pod sníh). Soudím, že horská služba má dost práce s lidmi, kteří se vydávají do nebezpečných míst jen pro to vzrůšo, a Toma považovali za podobného experta.

Sid na okraji Upheaval Dome.

Ze státního parku Mys Mrtvých Koní je náramná vyhlídka do kraje.

To, že nenapadlo moc sněhu mělo ale jednu obrovskou výhodu — zůstaly otevřené silnice pro náš předvánoční výlet do Moabu v Utahu — a mohli jsme cestu absolvovat pohodlným minivanem, místo abychom se mačkali v Subaru. Jeli jsme sice jen ve třech, já, Sid a Tom, ale stejně. Lisu jsme nechali doma, aby se starala o zvěř. V tom jí pomáhal James, který se začal v naší rodině objevovat nějak na podzim. Vzhledem k tomu, že po našem návratu z Moabu jela Lisa s Jamesem za jeho rodinou do Colorada, tak to asi spolu myslí docela vážně.

Ale zpět k cestě do Moabu. Tentokrát jsme zvolili cestu delší, po osmdesátce a pak přes Baggs, Craig a Dougles Pass, abychom se vyhnuli Denveru a blázinci na sedmdesátce v Coloradu. Kratší sedmdesátka vede přes či poblíž různě vyhlášených lyžařských rezortů, do kterých jezdí turisti z teplých krajin, kteří nezvládají řízení na sněhu (ostatně, mnozí Greenies — obyvatelé Colorada — taky ne). Naše zkratka-prodlužka byla oproti tomu liduprázdná, a tak jsme si mohli jet jak hrdlo ráčí. Zdržením na cestě bylo jen hledání večeře v Grand Junction — ale v době map a navigací jsme i to zvládli.

V hotelu Best Western v Moabu jsme dostali krásný velký pokoj, s rozkládacím gaučem, takže jsme měli každý svou postel (poté, co Tom, téměř dobrovolně, souhlasil s tím, že bude spát na gauči) a ráno jsme mohli začít dovolenou poměrně čerství. Začali jsme výletem do státního parku Dead Horse Point (Mys Mrtvých Koní) — posledně jsme tam byli až odpoledne a nebylo to v protislunci ono, musí se tam po ránu. A skutečně, bylo to moc pěkné, skály pěkně výrazné — a kromě hlučné partičky hulících studentek (kterým jsme se vyhýbali) bylo liduprázdno.

Typická utažská krajina — rozrytá hlubokými kaňony řek.

La Sal Mountains.

Odpolední program jsme se rozhodli pojmout objevitelsky a vypravit se někam, kde jsme ještě nebyli. Volba padla na Upheaval Dome v národním parku Canyonlands. Nechali jsme si poradit od rangerky, že se máme vykašlat na okružní cestu a jít jen na vyhlídky, a dobře jsme udělali. Tento Dome není žádná "kupole" — je to díra v zemi, o jejímž původu se zatím vědci nedokázali dohodnout. Vypadá jako sopečný kráter, ale sopka to není, jasný pane. Jedna z teorií je založena na solných usazeninách, které se postupně rozpustily a odtekly, jiná sází na meteorický kráter, a tak dále. Každopádně je to velezajímavé místo. Splňovalo naši představu být někde, kde není přelidněno. Nádherná stezka skalami značená mužiky, na níž jsme potkali lidí, co by člověk na prstech jedné ruky spočítal, byla velmi osvěžující.

Cestou zpět jsme se stavili u Mesa Arch, který je ale hned u silnice, a tudíž byl i v podvečerní hodině obležený výskajícími turisty. To nás utvrdilo v rozhodnutí vyhnout se tentokrát národnímu parku Arches (kde jsme byli mockrát) a hledat i na další den dovolené nějaké trošku zastrčenější místo.

Co jsme hledat nemuseli, byla dobrá hospoda. Už před dvěma lety jsme vyzkoušeli Arches Thai hned naproti hotelu — a opět se nám osvědčila. Totiž u nás v Cheyenne nemáme DOBROU thajskou; máme takovou průměrnou a přitom máme thajské rádi. Sid se naučil vařit různá curry a kuře s kešu oříšky, ale mít to přinesené pod nos bez práce je zase něco jiného. Navíc je to prostě dobré — a krásně upravené.

Mesa Arch.

Petroglyfy.

Ráno jsme se vydali do další části Canyonlands, pojmenované Needles (Jehly). Nikdy jsme tam nebyli, čistě z důvodu, že je to docela daleko od Moabu. Ono se to nezdá, ale ty vzdálenosti v tomhle našem koutě světa jsou šílené. Naše trpělivost byla odměněna. Mrkli jsme na indiánské petroglyfy, pak vyhlíželi na Dřevák (oblouk, který má skutečně siluetu dřevěného střevíce) a šli se "na chvilku" projít po Pothole Point. To je ploská skála s tisícem děr a dírek, takže člověk musí dávat zatraceně pozor, kam šlape — vypadá to jako hodně špatně udržovaná asfaltka, ale pokud vydržíte, dojdete na vyhlídku na velezajímavý kaňonek se spoustou věží a věžiček, s pruhy v barvách od žluté přes růžovou až rudou. Fascinovaně jsme tam bloudili a fotili déle, než bych kdy považovala za možné.

A to jsme vlastně ještě pořád nedorazili na Slickrock, což měl být ten pravý cíl této štrapáce. Tam jsme se zase nechali na chvilku svést nádhernou vyhlídkou do dalšího kaňonu — do kterého míří stezka, která by vás dovedla až k řece Colorado — na to jsme ale neměli čas. Kratší Slickrock Loop byl ale krásný taky — vyhlídky do kaňonů a různých zářezů. Malebné výhledy s kombinací červených a žlutých skal, roztroušených zelených jehličnanů a modrého nebe se neomrzí snad nikdy. Našemu kochání ale udělal přítrž krátký zimní den — a nezbývalo, než se vrátit do přátelského Arches Thai a pak na hotel.

Následující den jsme strávili z velké části na cestě domů. Výhodou bylo, že jsme tentokrát projížděli Douglas Pass za světla — cestou tam to odřídil Tom a potmě to bylo hodně strašidelné — teď jsme se mohli kochat krásnými vyhlídkami.

Needles skutečně mají tvar jehel.

Skalky.

Já jsem měla k návratu domů ještě jeden závažný důvod — na čtvrtek před Vánoci jsem měla domluvenou prohlídku našeho místního/státního Capitolu (sídla vlády). To vzniklo typicky wyomingským způsobem. Obsluhovala jsem takhle jednou takový nenápadný pár, a protože nebyl moc nával, dali jsme se do řeči — odkud jsem, že mám přízvuk a tak dále. A pak se mě ten chlápek ptal, jestli jsem někdy byla na prohlídce Capitolu. I přiznala jsem se, že nikoliv, a on, že mi dá vizitku a až budu chtít, ať se mu ozvu na jeho mobil a on mě provede. A tak koukám na vizitku a tam píšou, že je to jakýsi Chuck Gray, Secretary of State. Tak jsem byla mírně za blbce, že jsem ho nepoznala, ale samozřejmě, že nabídky jsem využila a prohlídku se SOS jsem si domluvila na nejbližší možný termín po dovolené.

Prohlídka se zvrhla vesměs v politickou debatu, i když uznávám, že Capitol je zajímavý. Nejvíc mě zaujalo, že při přístavbě moderních administrativních budov byl někdo natolik příčetný, že je navrhnul tak, aby mezi nimi byla stále pěkně vidět krásná historická budova se zlacenou kopulí. A protože jsme ve Wyomingu, tak z nových budov vede do Capitolu podzemní tunel, aby se dalo přecházet i ve wyomingském počasí.

To už jsme měli na krku Vánoce. Letos ve znamení pokusu s kocoury a vánočním stromečkem. Četla jsem si hororové příběhy a sledovala rádobyvtipná videa na internetu, kde kočky kácí stromky a působí všeliké škody. Konzultovala jsem to s Pepe a na internetových diskuzích, a protože se mi nelíbily rady typu "my zdobíme stromeček, co nám roste před barákem", zaúkolovala jsem Lisu s Jamesem postavením holého stromku v obýváku na hlavním patře, kam kocouři zase tolik nechodí a kde to máme "pod dohledem". Předchozí roky jsme mívali stromeček v suterénu obývaném převážně dětmi — ale "děti" jsou teď obě na univerzitě, a tak by tam ten stromek byl fakt jen pro kocoury.

Tom — a když se pozorně zadíváte, je dole na plošině i Carol.

V Moabu došlo i na kulinářské zážitky.

Kocouři si stromek očichali a ignorovali, a tak jsme jej mohli nazdobit. Nejblíž stromu se dostal Guido, když si hřál kožich před krbem. On totiž, aby ty Vánoce nebyly tak jednoduché, se nám napřed rozbil kohoutek v kuchyni (protekl do skříňky pod dřezem), což spravil Rick ještě během našeho výletu do Moabu. Ovšem při návratu jsme zjistili, že nám navíc nefunguje topení s oběhem vzduchu. TŘIKRÁT museli přijet topenáři a čistit kotel a trubky, v nichž si udělali hnízdo (a vzápětí pochcípali) létající mravenci. Takže jsme pár dní byli na střídačku bez topení — ještě, že máme plynový krb. Normálně ho moc nepoužíváme, ale výhřevný je velmi. Což tedy ocenil i Guido.
V okamžiku, kdy jsem si gratulovala a všude se chlubila, že naši kocouři stromky nekácejí, přistihla jsem Huga, jak se plíží za stromek. A pak začal pít ze stojanu, kam se stromečku přilévá trocha vody. A protože jsem krátce před tím vyhazovala Guida z dřezu (na linku taky obvykle nelezou), tak mi došlo, že jsem teda kočičí máma na prd — kocourům došla voda v pítku a nikdo jsme si toho nevšimli.

Lisa byla před Vánoci u Jamesovy rodiny, tudíž jsme s Tomem absolvovali výlet na veterinární kliniku na ultrazvuk s Bonnie bez ní. Nějak mě ani nepřekvapilo, že veterinářka nenašla nic, co by vypadalo jako kozí embryo, ale zklamaná jsem byla. Domluvila jsem s chovatelkou kozlíka, že pokud by nám přišlo, že je Bonnie v říji, tak můžeme přijet na druhý pokus. Nedávala jsem tomu moc naděje — Bonnie je tichá kozenka, držící se v pozadí, takže není tak jednoduché vypozorovat, jestli se něco děje či nikoliv — a smířila se s tím, že kůzlátka nebudou.

Historický Capitol je pořád pěkně vidět — i skrz nové admistrativní budovy.

Novoroční procházka s Lisou — mrazivý vzduch tvoří kolem slunce kruhovou duhu.

Vánoce proběhly u nás tradičně velmi střídmě — nejsme moc slaviči, spíš si užijeme to, že události probíhají v klidu a pohodě. A že jsme spolu — potomci už trénují skoky z hnízda a tak kdo ví, jak dlouho ještě budeme takhle pohromadě. To je, uznávám, můj pocit; děti nejspíš touhle sentimentalitou netrpí. Nicméně dokud jsou ochotni s námi Vánoce trávit, tak jsem ráda. Dokonce se obětovali a párkrát se mnou vyrazili ven. Tom na lyže a na běžky, Lisa alespoň na zimní procházku běžkovištěm bez lyží.

Na první svátek vánoční jsme byli pozvaní k Doris a Bryanovi na oběd. To bylo velmi milé, konečně máme trochu pocit, že sem patříme, že i tady máme kamarády. Ona ta druhá emigrace se projevila jako další rána do našich sociálních kontaktů. Nejenže jsme se kdysi stěhovali ze staré vlasti a přišli tím o širší rodinu a všechny ty známé, co člověk nashromáždí v mládí, ale druhým stěhováním jsme přišli o kamarády, které jsme za dvacet let života v Kalifornii získali tam. A na stará kolena už se člověk seznamuje hůře a pomaleji.
Oběd byl zajímavý i tím, že Doris pozvala — kromě rodiny a nás — i dvě starší osamělé dámy. Ty se ukázaly býti hvězdami shromáždění — vtipné, moudré, informované, zcestovalé, plné energie. Bylo to setkání vskutku osvěžující — získala jsem naději, že ani po osmdesátce člověk nemusí být opuštěná chudinka, která se dokáže bavit jen o svých zdravotních obtížích.

Silvestra jsme v podstatě neslavili vůbec; tento svátek mi přijde zcela absurdní. Nicméně začátkem ledna jsme měli domluvenou další návštěvu veterináře, s Bonnie na kontrolní ultrazvuk — a k mému překvapení a radosti se tentokrát na obrazovce objevila páteř a zformované kůzlátko — minimálně jedno, spíš dvě. Tudíž si dovoluji prohlásit, že ten rok 2024 začíná nadějně. Nezbývá než doufat, že všechno dobře dopadne.