Nějak mi letos přišel ten podzim krátký.

Sherman Mountains.

Podzim jsem dlouho neměla ráda. Zřejmě je to pozůstatek z dětství, kdy podzim znamenal nástup do školy. Skončily letní prázdniny a přede mnou byla nekonečná poušť institucionálního vzdělávání. Ani zpětným pohledem nevidím na školní docházce nějaká pozitiva. Čtyři sta let po Komenském školy vypadají pořád jak ve středověku, případně jak v nacistickém lágru. Sedí se v řadách v lavicích jak na vojenské přehlídce, den je přísně řízený zvoněním jak ve fabrice, a studenti jsou sesypaní do ročníků pouze dle roku narození — který nevypovídá nic o jejich zralosti a schopnostech. Výsledkem je hromadná výuka, která nevyhovuje vlastně nikomu — polovina žáků nechápe, co se děje, a pro druhou polovinu je to nuda, protože už to dávno zná. Nicméně všichni to musí vydržet, minimálně dvanáct třináct let — aby dostali papír, který opět nevypovídá nic o jejich znalostech, schopnostech, dovednostech či zralosti.
Ze školy není úniku — zaměstnání můžete změnit mnohem snadněji, než školu. V zaměstnání můžete přejít na jinou pozici, můžete změnit profesi — a můžete žalovat šéfa a kolegy, pokud vás šikanují. Školu musíte přežít. Bez toho, že byste měli šanci na nějakou milost či zkrácení trestu za dobré chování.

Dodnes má pro mě podzim příchuť konce něčeho pěkného. Snažím se najít na podzimu pozitiva — jako třeba, že bude zase chladněji, že budou krásné listy na stromech — a že se mi blíží milovaná zima se sněhem a s odpočinkovými dny, kdy NEMUSÍM kmitat kolem pozemku. Letos jsem si navíc prodloužila léto pobytem v Evropě, kde i září bylo stále ještě teplé a dalo se dokonce vlézt do rybníka. Tím jsem ale do určité míry zmeškala wyomingský podzim a vrátila jsem se v době, kdy podzimně zbarvené listí bylo v plném proudu — či spíš už na konci barevné sezóny.

Lake Owen.

Žlutá a zelená a červená.

Se Sidem jsem se rozhodli udělat kolečko po okolí a podívat se, jestli tedy ještě nějaké barevné listí někde najdeme. Plán byl dojet na Lake Owen, ale naštěstí jsme to vzali přes naše Sherman Mountains — které byly velmi pěkné. Lake Owen už je o nějakých tisíc stop (tři sta metrů) výše a bylo tam zjevně po sezóně. Ne, že by tohle jezero nebylo velmi malebné, ale část listí byla úplně opadaná (mladé stromky, které byly předchozí roky do červena), část hnědá — a mezi tím ostrůvky zlaté. Zkrátka tam už nastupoval takový ten ošklivý podzim, kdy je všechno depresivně hnědé a šedé a ještě nepřikryté bílým sněhem.

Poučeni krizovým vývojem jsme se následující víkend vydali do Sherman Mountains — Sid při sobotním dronování objevil pás žlutých stromků podél potoka pod Twin Mountains, a tak jsme si to šli projít. Nic zásadního se neudálo, jen naše libování si, že jsme se přestěhovali do fakt krásného místa.

Čtrnáctého října jsem z vody v kozím výběhu lovila led; začali jsme mít pocit, že se zima blíží. Během dopoledne se podivně setmělo a já si vzpomněla, že má být zatmění slunce. Zachránil nás Tom, který z univerzity přivezl dvoje brýle na pozorování zatmění, takže jsme mohli vybíhat před barák a pozorovat, jak se Měsíc sune přes Slunce. U nás nebylo zatmění úplné, ale i tak to bylo zajímavé. Máme z toho i nějaké fotky — dělané velmi pokročilou metodou, kdy držíte před objektivem papírové sluneční brýle. Ale tak alespoň jsme to nepropásli úplně. A ještě bylo zatmění milosrdně v sobotu dopoledne — kdy už byly děti doma a já jsem ještě nebyla v práci.

Stromky v údolíčku.

Twin Mountains.

V neděli mívám volno. Navnaděná dálničními kamerami, které slibovaly v horách sníh, jsem vytáhla Sida na Snowy Range. A skutečně, ve třech tisících metrech byl sníh. Vypravili jsme se po naší oblíbené vyhlídkové trase kolem Lookout Lake, ale museli jsme to vzdát v místě, kde stezka stoupá prudce mezi šutry a stromy na vyhlídku. Klouzání po namrzlých kamenech prostřídané propadáním se do tající vody ukryté pod sněhem nám nepřišlo jako úplně zdraví prospěšné.

O jednom volném pondělku jsem si pak sama udělala výlet do Box Canyonu. Doufala jsem, že v tomhle údolíčku skrytém pod Turtle Rock najdu ještě nějaké stromy neorvané větrem, ale marná sláva — i tam jsem zmeškala. Nicméně výlet jsem si i tak užila. Podařilo se mi projet autem až na parkoviště u vchodu do kaňonu (v zimě je tahle silnice uzavřená a musí se šlapat už od horního parkoviště), kde jsem potkala pár lidí (myslím, že celkem tři) venčící psy. Jedna osoba pronikla po těch pár stech metrů asfaltového chodníku do kaňonu — ale na stezce do sedla s vyhlídkou jsem byla už sama. Stezka totiž není značená — původně tam bylo značení, v některých úsecích jsou stále ještě zachovalé mostky a v sedle je patrno, kde bývalo zábradlí, ale jinak musíte hledat. Někde jsem četla, že stezka je zrušená úmyslně, kvůli tomu, že tam turisti dělali moc bordel. Na druhou stranu, pokud projevíte alespoň elementární snahu, tak cestu najdete.

V horách už sníh je.

Yetti.

Překvapilo mě, jak rychle jsem byla nahoře v sedle, ale pak jsem si uvědomila, že tohle bylo poprvé, co švindluju a jdu z bližšího parkoviště. A protože se mi nechtělo jít hned zase dolů k autu a jet domů (strávila bych v autě víc času než v přírodě), tak jsem se nechala zlákat oblými tvary hřebene a rozhodla se zkusit obejít kaňon vrchem. Musela jsem sejít kousek dolů, abych zase vystoupala do sedélka na druhé straně skály — tam už nevedla žádná cesta, žádná zábradlíčka, mostky a podobně. Sedélko nabízelo zase další výhledy — a zdánlivě realistickou možnost vystoupat na hřebínek pod Turtle Rock. Realistická je; občas na hřebínku vídáme postavy, takže někudy se tam dá dostat — ale já nevím vlastně kudy, a tak jsem zkoušela proniknout bludištěm obrovských šutrů na šikmé ploše několika směry — a vždy jsem skončila u nějaké překážky — buď se šikmá plocha začala sklánět v úhlu nezdolatelném jen v pohorkách a bez lana, nebo jsem uvízla ve slepé uličce pod několikametrovými stěnami. Protože se obvykle jednalo o jednotlivé kameny nebo skalky, nejspíš bych se komíny a prasklinami nahoru vysoukala — ale lézt dolů je mnohem obtížnější a navíc jsem si nebyla jistá, zda bych v opačném směru cestu našla, kdybych se musela vrátit. Začínalo mi být jasné, že mnou vyhlídnutá cesta dolů z hřebínku na jižním konci může být podobně spletitá. Nezbývalo, než výpravu (pro tentokrát) vzdát. Nakonec — Rakoncaj vzdal Everest dvě stě metrů pod vrcholem, tak proč bych já nemohla vzdát Turtle Rock ve prospěch toho, že neubudu muset čekat (třeba se zlomeným kotníkem) na záchranu v místě, kde není telefonní signál a kam ve všední den noha nepáchne.

Sestup byl — dle očekávání — mnohem obtížnější, než škrábání se nahoru. Obzvláště s vrzavými koleny, ale zvládla jsem to. Druhý den jsem byla trochu namožená, hlavně ramena a ruce — a došlo mi, že jsem vlastně tři roky VŮBEC NELEZLA. Za covidu se nedalo chodit na stěny — a mezitím místní stěnu na college zbourali, protože přestavují celou sportovní halu — a další nejbližší stěna je ve Fort Collins, což je poměrně daleko. Nicméně jsem se odhodlala a šla zkusit Ascent Studio s tím, že to spojím s obědem se Sidem (který pracuje v podstatě na stejné ulici byť o pár kilometrů dál) a nakupováním v Costcu (které taky ve Wyomingu nemáme). Nejlepší překvapení na téhle stěně jsou cesty s automatickým jištěním. Mají tam pět takto zaopatřených lan a na každém tři cesty, včetně jedné spáry. Na moje lezení, kdy po třech letech bez jakéhokoliv tréninku jsem ráda, že zvládnu svých tři až pět pokusů, to stačí bohatě.
Méně příjemné překvapení jsou Greenies — obyvatelé Colorada — kteří jsou velmi uzavření. Moje pokusy o základní letmou konverzaci se tam setkávají s mlčením, případně pohledem skrz mou osobu. Ne, nečekám, že by náhodní lidé konverzovali s cizí bábou na ulici — ale tohle je lezecká stěna, na kterou chodí lidé, kteří mají společného koníčka, tak bych očekávala nějakou sounáležitost.
I v přelidněné Kalifornii se lezci zdravili (minimálně zdravili recepční na stěně) a třeba při předávání lan si řekli alespoň nazdar nebo něco ve smyslu, že je cesta volná a tak. Uznávám, že za ty poslední tři roky jsem možná trochu rozmazlená Wyomingem, kde jsou lidi velmi otevření a přátelští, ale to Colorado mi přijde skutečný extrém. No uvidíme, jak to půjde dál — třeba si tam na mě lidi zvyknou — a nebo ne. Jakmile nasněží, tak budu volné dny trávit raději na běžkách, než ve smradlavé tělocvičně.

Lake Marie.

Mostek na dně Box Canyonu.

Na domácí frontě mi dávají zabrat kocouři i kozenky. S kocourama řešíme jejich možnost chození ven. S chladným počasím (v noci nezřídka mrzne) už nelze mít otevřené okno. Takže jsem kocourům pár dní nechávala otevřeno z kuchyně skrz prádelnu do garáže, a tam pak otevřená garážová vrata. To se jim samozřejmě zamlouvalo, i když většinu času trávili tím, že pozorovali svět zpod auta. Hugo dokonce lezl zespoda do karosérie, což mi přišlo suboptimální. Další fází bylo instalování kočičích dvířek do stěny mezi prádelnu a garáž. Dveře pro lidi jsou kovové, bezpečnostní, takže dělat díry do nich by byla blbost, proto padla volba na zeď. Tady jsou baráky dřevěné a stěny ze sádrokartonu; není tak těžké do nich udělat otvor. Když kocouři začali otvor používat s nonšalancí kočkám vlastní, ztížili jsme proces instalováním plastové chlopně — aby nám netáhlo tolik do baráku.

Následující fáze spočívala v instalování dalších kočičích dvířek — tentokrát do stěny domu z garáže ven. Lidské venkovní dveře do garáže jsou otočené v podstatě na sever — to je směr, kde ve Wyomingu fakt nechcete mít trvale žádný otvor, kterým k vám můžou proniknout větry o síle a rychlosti mezinárodního rychlíku. Garážová vrata situovaná na východ jsou na tom lépe, ale zase se kolem nich tvoří sněhové jazyky. Veranda chráněná od severu garáží je na tom nejlépe. Navíc z kuchyně na verandu vidíme, takže máme přehled o tom, co se tam děje a zda nám do baráku lezou jen kocouři a ne nějaká jiná havěť. Vzhledem k tomu, že náš domek má kamenný obklad, vlastně takovou falešnou podezdívku, tak jsme kočičí dvířka museli nechat udělat NAD podezdívkou. Zdálo se mi to rozumné i proto, že myši a králíci tak vysoko nevyskočí. Je jasné, že mýval či nějaká zdatnější potvora by takový schod zdolala, ale v naší situaci je vítaná jakákoliv bariéra.

Samozřejmě, jak už to s geniálními plány bývá, nastal střet s tvrdou realitou. Kluci kočičí vůbec nechápali, že ve zdi je okýnko, a už vůbec ne, proč by k němu měli lézt do nějakých výšek. Zakoupili jsme skříňky jako úložný prostor na boty, po kterých se — dle mého názoru — dá krásně vyskočit až k okýnku — a na skříňce se dá sedět a čučet ven (pokud je jeden natolik líná kočka, že odmítá opustit teplo domova). Nic. Pak jsem jednou čapla Hugouše a okýnkem ho prostrčila. Chvíli se divil — a pak šel mňoukat před hlavní vchod, abych ho vpustila zpět domů. Čapla jsem ho znovu a prostrčila pro změnu okýnkem dovnitř. Následně se mi týden vyhýbal. Zkoušela jsem k okýnku nastrabočit kočičí oblíbené paštičky. Nic. Když se mi podařilo Huga zase jednou odlovit a prostrčit ven, tak se teda okýnkem vrátil domů a už ani nezkoušel ječet u vchodu — ale o to pečlivěji se mi pak vyhýbal.

Podzim v Box Canyon.

Nemůžu najít cestu výš.

Guida jsem se ani neodvážila dírou prostrkovat. Guido je starý kocour, zřejmě nahluchlý, nejspíš v předchozích etapách života zažil nějaký úraz hlavy — občas je trochu mimoněk. A strašně se bojí jakéhokoliv omezení pohybu. Když ho zkusíte vzít, vymrští se v hysterickém oblouku a zdrhá nějakým náhodným směrem — včetně toho, že u toho třeba naráží do zdí a nábytku. Přitom večer se se mnou bude dívat na televizi a nechá se česat a hladit a drbat pod bradou a na bříšku — jen na něj nesmím sáhnout oběma rukama, nebo ho nějak přitisknout. Guido taky divně mňouká — buď se fakt neslyší a nebo má nějaký další problém — má vysoký chraplavý hlásek — a když hledá Huga, tak místo klasického kočičího volání podivně vyje.
Hugo se taky nechá hladit, ale nebaví ho to tak dlouho. Pokud ho zvednete, tak nebude nadšený, ale nechá si to líbit. A z náruče se vyrve ve vší slušnosti, bez použití drápů nebo zubů. Ale z minulosti stájové polodivoké kočky mu zůstalo to, že je velmi agilní a pokud nechce být chycen, tak ho nechytíte. Má bleskurychlé reakce a přes svou velmi drobnou postavu je to silný a zdatný kocour.

Po nějaké době jsem to vzdala a jako poslední pokus nainstalovala do garáže vedle botníku i kočičí prolejzačku z obýváku. Zdá se, že to konečně zabralo a minimálně Hugo začal používat kočičí dvířka k jejich zamýšlenému účelu a chodí se venčit. Guida jsem ještě v okýnku nezahlédla, ale to se nedá nic dělat. Bude to muset od Hugouše odkoukat a naučit se to sám, protože jeho fakt nemůžu čapnout a k díře přistrčit.

S kozenkama zase byly jiné starosti. Rozhodla jsem se prázné hnízdo po odchodu dětí na univerzitu zaplnit kůzlaty. Léto jsem absolvovala anabázi se získáváním papírů pro moje stávající mladé kozy a hledáním chovatele s kozlem. Dále bylo potřeba rozmyslet, jestli kůzlata chci od všech tří mladých koz, nebo jen od některých. Přijde mi, že Lorinka je takové věčné miminko, a mám pochybnosti, zda by zvládla kůzlata — sama se ani neuměla napít od mámy, zřejmě nemá všechny instinkty v pořádku a je otázka, jestli by se o své dětičky dokázala vůbec postarat. Malé kůzle potřebuje spoustu péče — ne dlouho, ale o to intenzivněji, a já si přijdu už příliš stará na noční vstávání po dvou až třech hodinách a krmení z lahve. Plus starosti o to, zda kůzle není podchlazené — když nemá mámu, ke které by se přitulilo. Takže Loreenu jsem zavrhla. Její sestra Enya je velmi chytrá, srandovní a zlobivá kozenka, ale její kůzlátka bych si chtěla nechat jako mazlíčky a pro obveselení a mít je později. Takže letos padla volba na Bonnie. Hlavně proto, že Bonnie jako jediná z mladých koz má viditelné vemínko a doufám, že bude dobře dojit. Její máma, Večernice, měla mlíko rok a půl, což je u tohoto původně masného plemene docela výjimečné. Bonnie by mohla mít sama dost mléka a její kůzlata by mohla být dobře prodejná.

Kocouři pochopili princip pelíšků mnohem ochotněji a rychleji než princip prolézání kočičími dvířky.

Hugo (konečně) venku.

Než kozu berete ke kozlovi, je dobré mít udělané základní testy na různé hnusné kozí choroby, aby se tyto nešířily mezi chovateli. I objednala jsem Bonnie k vetovi, páč jsem usoudila, že sama koze krev fakt neodeberu. Myslela jsem, že Bonnie prostě naložím do trucku a odvezu. Po pouhých deseti minutách jsem byla totálně propocená, a Bonnie hysterická z toho, že ji rvu od stáda a od mámy. Začalo mi svítat, že to jinak než násilím nepůjde — a že řádově čtyřicetikilovou bránící se kozu sama nezvednu. Nakonec se mi podařilo telefonem sehnat hodnou sousedku, která mi pomohla kozu naložit. U veterináře naštěstí usoudili, že není třeba Bonnie vůbec z trucku vykládat a krev jí odebrali poté, co ji přitiskli do kouta v korbě. Vykládání doma už bylo jednoduché — stačilo přistavit schůdky a Bonnie se vyřítila jako když vypustí Krakena a vlítla domů.

To ovšem stále ještě nebylo týrání kozenky u konce — registrované kozy musí mít tetování v uších — což se obvykle dělá, dokud jsou kůzlátka relativně malá a přepratelná. Bonnie je plně vzrostlá, a přestože jsem si pozvala na akci posilu v podobě další kozí chovatelky, bylo z toho pořád pěkné rodeo, jehož výsledkem byl zeleným inkoustem popatlaný chlívek, já, druhá chovatelka — i Bonnie. Chudák koza vypadala jak Fantomas, protože měla inkoust po celé hlavě a pár šmouh i na zádech. To se nelíbilo ostatním kozenkám a chudinku našeho malého Fantomase neustále vyháněly ze své blízkosti.

Po těchto adrenalinových zážitcích jsem začala pochybovat o tom, zda to celé dává smysl a má cenu. Přede mnou stálo pár týdnů pozorovaní toho, zda Bonnie přijde do říje — a pak akce kulový blesk (koza je v říji v průměru 24 hodin) aneb odvezení kozy ke kozlovi. S Lékorkou a Večernicí jsem to řešila tak, že strávily podzimní měsíce u Colleen na východní straně Sierry s jejím stádečkem a kozlíkem Jasperem — a vyzvedla jsem si je březí. Tady tento luxus nemám a běžně se to řeší tak, že kozu přivezete, necháte obskočit kozlem, a za půl hoďky se jede zase domů. S Bonnie, která v poslední době se mnou udělala špatné zkušenosti (odvoz k veterináři a tetování), jsem si to nedokázala moc dobře představit. Navíc to znamenalo skloubit moji pracovní dobu (3-4x týdně od čtyř odpoledne) s pracovní dobou majitelky kozlíků Amy (ve všední dny je v práci do půl čtvrté). A mít k dispozici nějakou dobrou duši, která mi pomůže kozu nakládat a vykládat (tj. nejspíš bude muset jet se mnou k chovatelce). Rodinné diskuze a plánování toho, které dny může přijet Sid dřív z Colorada, případně děti z univerzity, byly poměrně komplikované. V práci jsem upozornila, že se může stát, že jeden večer nepřijdu, protože budu muset vézt kozu ke kozlovi. Smáli se — tuhle výmluvu ještě nikdy neslyšeli — ale odsouhlasili, že když to holt přijde, tak to přijde.

Kozenky nejsou ze sněhu zdaleka tak nadšené jako já.

Fantomas Bonnie.

Pak následovala nějaká doba čekání, zda se Bonnie nějak projeví. Říje u koz je různorodá — a to i u jedné kozy v různých měsících, takže se člověk nemůže spoléhat na to, že "to pozná". Navíc Bonnie byla poměrně vyděšená předchozími zážitky. Po týdnu zkoumání zadního konce kozy a přemýšlení, zda mečí jinak než obvykle a jestli se chová zvláštně či nějak význačně, jsem dospěla k názoru, že jsem musela říji propást, případně, že jsem úplně nemožná. I odsouhlasila jsem Sidovi, že si může v neděli vzít truck a jet s ním na výlet. Zatímco se balil, tak jsem šla ještě pro jistotu za kozenkama a přišlo mi, že možná, možná by Bonnie v říji být mohla. Vytáhla jsem ven i naši odbornici na veterinární záležitosti Lisu, která prohlásila, že si myslí, že by to mohlo být ono. Sid už mezitím seděl v trucku, takže jsme ho vyhnaly z auta, povolaly na pomoc Toma (aby nakládal kozu) a všichni jsme vyrazili k chovatelce.

Chovatelka Amy byla velmi hodná — když viděla naši otřesenou kozenku, tak pravila, že Bonnie potřebuje čas, nechala ji v jedné kóji kozí stodoly s kozlíkem Bostonem a poslala nás na oběd. Asi to bylo rozumné, protože Bonnie se o chudáka Bostona vůbec nezajímala, jen hleděla na nás a čekala, kdy ji vezmeme domů. Boston to s ní vzdal a šel si lehnout do koutka. Amy mi pak psala, že Bonnie přehlíží Bostona, ale zjevně ji zajímá starší kozlík, Yahtzee. I odsouhlasila jsem, že zkusíme Yahtzeeho. S tím se nakonec zadařilo a my jsme si navečer Bonnie vezli domů — tentokrát si více méně sama vlezla na korbu trucku — asi už taky chtěla domů. Zvířecí námluvy mi přijdou poměrně syrové — jsem ráda, že kozenky to mají alespoň srovnané natolik, že jsou schopné si partnera vybírat. Netuším, proč se Bonnie nelíbil Boston, ale jsem ráda, že alespoň nějakou volbu měla. A ještě raději jsem, že si vybrala zcela ideální den — já jsem neměla službu v práci, doma byly obě děti, takže jsem měla velikou pomoc, a byl to poměrně pěkný teplý podzimní den, takže jsme se nebrodili nikde v bahně nebo neschovávali ve sněhové vánici. Doufám tedy, že to vyšlo a že nebudeme muset podnikat další pokusy — ale při nejhorším to teď už máme nacvičené a zdá se, že Bonnie se u Amy nakonec líbilo — byla schopná tam i uždibovat sena a relaxovat, tak by příště nemusela dělat takové scény s nasedáním do auta.