Návštěva Prahy se točila kolem řeky Vltavy.

Přívoz Josefína

V Praze mi pokračoval styl dovolené načatý v Mnichově (když nepočítám vlakové intermezzo) — počasí bylo vysloveně letní; byla jsem fakt ráda, že jsem na poslední chvíli hodila do kufru i DRUHOU sukni. Dědova páteční operace dopadla dobře, a tak jsem se mohla začít rekreovat. Chtěla jsem se vidět se různými známými a kamarády, ale hodně z toho bylo naplánované jako velmi flexibilní, protože jsem nevěděla, jak moc budu potřebná v péči o dědu. Nakonec se mi ta flexibilita zalíbila — místo složitého organizování velkých srazů, kde si pak člověk stejně s jednotlivými lidmi nepopovídá, protože je to celé chaotické, jsem strávila spoustu příjemných hodin pokecem s malým množstvím kamarádů, postupně.

Kromě mírně absurdního setkání s Pavlem a Vendulou, kteří žijí v Kalifornii a s nimiž jsme se neviděli tři roky, od našeho stěhování do Wyomingu — až jsme zjistili, že budeme v Praze ve stejném týdnu, se většina mých společenských aktivit točila kolem mezinárodních táborů. Ono vlastně celé tohle léto bylo jakýmsi návratem do doby před třiceti lety, která dala mému životu úplně nový směr a rozměr. Vicky znám z pražského tábora v létě 91 — a i po všech těch letech udržujeme kontakty a navštěvujeme se. Díky Vicky jsem kdysi ocitla v Anglii, naučila se anglicky a obcestovala ostrovní stát během víkendů s LWMNTV (a navštívila s ní Brazílii). Na táborech jsem se seznámila s Pepe (platí to, co o Vicky — stále jsme v kontaktu a navštěvujeme se), seznámila se s lezci a začala lézt (což vedlo k dovoleným v Thajsku a Austrálii a Rumunsku — a nespočetným výletům do Německa a Itálie), přitáhla jsem tam Honzu, svého kamaráda z dětských táborů ROH. A to jen zlomek lidí z mého pestrého mládí.

Vyšehradský park.

Bazilika sv. Petra a Pavla.

Ale to jsem odbočila — tedy kromě osvědčených přátel, jako Kovářovi nebo Pepe nebo moje lezecké kamarádky, jsem měla na tohle léto připravená i setkání po dlouhých letech odmlky, alespoň s těmi lidmi, které jsem dokázala takhle narychlo vměstnat do těch devíti dnů v Praze. Ta se vydařila obzvláště — když si člověk říká, jestli kamaráda po třiceti letech vůbec pozná — a zjistí, že kamarád vypadá pořád stejně — a že se nezměnila ani jako osobnost — a že v pohodě uplyne i několik hodin bez toho, že by nastoupila nuda nebo trapný moment ticha, tak je to velmi příjemné.

Vzhledem k letnímu počasí se část setkání odehrávala venku — buď tedy na zahrádkách hospod, nebo u Vltavy, která mě letos hodně nadchla — respektive její pravý břeh od Modřan pod Vyšehrad. Cyklistická stezka podél břehu se stromy a travičkou a vyhlídkou na řeku nemá chybu — zvlášť když je doplněná o stánky a kiosky s občerstvením — kde mi uvařili i turka. Asi jsem stará a nemoderní, ale všechna ta miniaturní, drahá a silná (= hořká) cappuccina mě iritují. Chci voňavou VELKOU kávu, která mi nesloupe kůži z jazyka a kterou si můžu vychutnávat i více než dvěma loky.

Ale zpět k Vltavě — s Pepe jsme strávily jeden den ve Žlutých lázních — povídáním na trávě či na lavičce s občasnými výlety ke stánku pro nějaké to občerstvení, a bylo to ideální. Já jsem dokonce do té Vltavy vlezla, ale musím říct, že to byl boj o život. V rybníku u Vicky se dalo plavat, ve Vltavě jsem měla pocit, že dostanu infarkt. Když pak kolem mě plula mrtvá ryba, usoudila jsem, že to fakt stačilo, a vrátila se zbaběle na souš a po zbytek pobytu si řeku užívala zdáli. Nejblíže jsem se pak k vodě dostala při přejezdu Vltavy přívozem.

Vnitřek baziliky.

Veslařský ostrov je takovou oázou uprostřed města.

Na Vltavu jsem ale nezanevřela a v sobotu před odjezdem jsem strávila den opět na břehu řeky. Neteře Olivie a Elsa měly veslařské závody. Kvůli stavbě Dvoreckého mostu byla trať posunutá jižněji, až k Žlutým lázním, a holky jely v zhruba dvouhodinových intervalech, takže jsme mezi Veslařským ostrovem — sídlem klubu — a cílem závodu v Lázních nachodili hezkých pár kilometrů. Ale za krásného letního dne po břehu řeky to opět spadalo do kategorie dovolené — zvlášť když to bylo zpestřené pivem a utopenci a kávou a čokoládou. Taky se nám podařilo sejít se s celou rodinou. Pokud tedy za rodinu považujete nás, dospělé, neboť holky přišly tak maximálně vyžebrat nějaké občerstvení, jinak se buď připravovaly na závody a nebo blbly někde s kamarády.

Odjížděla jsem v neděli vlakem do Mnichova, odkud jsem měla v pondělí letět do Denveru. Přiznám se, že jsem si dost dlouho pohrávala s myšlenkou jet v pondělí ráno rovnou na letiště, ale Vicky a Holger mi to poměrně rozhodně rozmlouvali. Po nedávných zkušenostech s Deutsche Bahn a Českými Drahami jsem byla moc ráda, že jsem podlehla a měla jízdenku už na neděli a tím pádem jednodenní časovou rezervu.

Po relativně nevzrušující dovolené v Praze se v okamžiku nasednutí do vlaku přihlásila moje vnitřní Calamity Jane. Ještě v Praze se mě snažila z vybraného sedadla vypudit indická rodina, tvrdící, že mají místenky. Nakonec se ukázalo, že mají místenky nejen do jiného vagónu, ale hlavně do jiného vlaku. Následující pohodu moderního vagónu jsem si užívala pouze do Plzně — kde se najednou ukázalo na tabuli ve vagónu, že tento vagón nepokračuje do Mnichova — a já si myslela, že rozdělování vlaků je jen německá specialita! Musela jsem si přestoupit a najít místo v jiném vagónu — bohužel všechno už byly staré české vagóny s kupátky, která nesnáším. Ale polepšila jsem si se spolucestujícími, kteří všichni mluvili anglicky a ROZUMĚLI německy, což se ukázalo důležité v dalších fázích cesty. To jsem zatím netušila a mojí největší starostí bylo zkusit přes wifinu ČD udělat pre-boarding na můj let, který se otevřel 24 hodin před odletem. Nenašla jsem volné sedadlo u okýnka, i zvolila jsem druhé nejmenší zlo — uličku.

Veslařské závody měly cíl u přívozu.

Calamity Jane zasahuje - už zase stojíme.

Kousek za Plzní jsme zůstali stát uprostřed pole, navíc na přejezdu. Takže přejezd zvonil, do polí pálilo slunce a my se dohadovali, co se děje. Průvodčí nakonec pravil, že se jim neodbrzdil první vagón a že čekáme na odtah zpět do vesnice Stod, abychom neblokovali kolej. Ve Stodu začali nervóznější cestující vystupovat a hromadit se u nádražní budovy. Začaly se šířit informace, že máme ve Stodu počkat na další spoj Praha-Mnichov (vlaky jezdí v dvouhodinových intervalech) a přestoupit do něj. Já jsem pozorovala maníka v reflexní vestičce s obrovským hasákem, který oblézal první vagón a rozhodla se vyčkat ve vagónu s klimatizací a wifinou na verdikt od odborníka. A skutečně, odborník pravil, že závadu spravil a že můžeme pokračovat dál. Průvodčí šel na nástupiště sehnat cestující zpět do původního vlaku a už se jelo. Nicméně tentýž průvodčí nás upozorňoval, že porouchaný vagón nejspíš nebude pokračovat až do Mnichova a že nás přestup do pozdějšího vlaku nemine.

S přejezdem hranic do Německa jsme se dočkali opět toho, že přestala hlášení v jakýchkoliv "cizích" jazycích (na území Česka byla hlášení v češtině, němčině i angličtině) a přišli jsme i o sdílného průvodčího, takže jsem už ve Schwandorfu plně docenila své spolucestující, protože se opět ukázalo, že můj vagón nebude pokračovat do Mnichova. Čekalo mě další přesedání — a hledání místa ve vagónech, kde se populace zhušťovala. Poté, co jsme na nádraží stáli zhruba půlhodinu, se ozvalo drmolivé hlášení a část cestujících se zvedla a začala utíkat po nástupišti. Mezi prchajícími jsem zahlédla i kluka z původního vagónu — asi jsem vypadala zděšeně, protože na mě stihnul i při strhávání rekordu v tahání těžkého kufru na sto metrů zavolat, ať nevystupuju, že on jede jen do Regensburgu a může si přesednout na místní spoj.

Upravený zámecký park.

I koně měli luxusní stáje.

Dále jsem se od výpravčího dozvěděla, že konečný plán je, že našich zbylých pár vagónů PŘIPOJÍ k pozdějšímu spoji, takže nemusíme znovu přestupovat, a stejně dojedeme do Mnichova. Následovala noční jízda, nic nebylo vidět, hlášení byla v němčině a ještě tak potichu, že jsem je skoro neslyšela — takže jsem s napětím přepočítávala časy z původního jízdního řádu na současnou situaci. Vicky s Holgerem napsali, že budou čekat na nádraží ve Freisingu — protože místní doprava po deváté večer je velmi sporadická a nemusela bych se dočkat přípoje S-bahn. Za odvoz jsem byla ráda i z toho důvodu, že na nádraží se potulovaly podivné hloučky osmahlých mužů, kteří nevypadali, že čekají na nějaký vlak.

Zbyteček večera proběhl už velmi příjemně — s dovozem až před barák a teplou večeří jsem si skutečně neměla nač stěžovat. Akorát kocour Shade se mě rozhodl ignorovat. Při mé první návštěvě se v noci dobýval do mé (původně Nicovy) ložnice. Usoudila jsem, že pokud mu otevřu dveře, kocour zjistí, že NEJSEM Nico a půjde pryč. A skutečně — zuřivé škrábání a pokusy o podhrabání dveří ustaly. Když jsem k ránu šla na záchod, tak jsem si všimla, že mi podivně přetéká kufr — a až při bližším ohledání mi došlo, že si v mém kufru ustlal Shade. Jeho pohostinnost mě dojala — zřejmě usoudil, že se mi musí už hrozně stýskat po našich kocourech — a kočičích chlupech na oblečení.
Při této druhé návštěvě si zřejmě uvědomil, že už se brzy setkám s vlastními chlupotvorci a jeho péči nepotřebuju — a nedostavil se.

Ráno jsem si vymínila další dovolenkový zážitek — že dopoledne strávíme v zahradách Schleissheimer Schloss — a že tam pojedem na kolech. Pro mě je něco takového čistá exotika — ve Wyomingu je cyklistika poměrně adrenalinový sport kvůli počasí (silný vítr a zima), a my bydlíme na okresní silnici, po které se prohánějí cisterny s ropou, takže motat se jim do cesty na kole by nemuselo být moc zdraví prospěšné. No a zámecké zahrady, po desetiletí či staletí opečovávané, tu taky nemáme. Máme tu nádhernou přírodu, jejíž kouzlo spočívá hlavně v tom, že NENÍ opečovávaná.

Cesta na kolech byla fajn, akorát jsem si začala uvědomovat, nakolik specifické svaly používá jízda na kole — protože mě tyto začaly bolet. A do toho nás zčerstva předjížděly důchodkyně, a také jsme spatřili paní, která měla ke kolu přidělaný vozík se ČTYŘMI dětmi a přesto nevypadala ani z poloviny tak ztrhaně jako já. Moje sebevědomí zachránila Vicky — která mě upozornila, že jak důchodkyně, tak zdatná čtyřmatka, jedou na elektrokolech. Uf.

Pršet začalo až když jsem odlétala.

Rodina mě lákala na houby.

Do zahrad se na kole nesmí, takže jsme si procouraly park hezky pěšky — na jednom místě mě zaujaly krokusy — myslela jsem, že jsou to výhradně jarní kytky. A pak už byl čas skočit opět na kola a dojet k Vicky. Tam jsem pohltila domácí oběd, přebalila kufr — a šla se sprchovat. Pořád jsem žila v domnění, že mám spoustu času, ale když jsem vylezla z koupelny, tak mě Vicky suše informovala, že vlak na letiště mi jede za patnáct minut a že bych ho možná chtěla stihnout. Myslím, že je to způsobené jet lagem — že člověk ztrácí přehled o čase. Normálně jsem schopná odhadnout, kolik je tak asi hodin a jak moc musím spěchat, ale při tomhle výletě v Evropě jsem naprosto netušila, jestli je devět ráno nebo tři odpoledne — prostě ty vnitřní hodiny nefungovaly.

Vlak měl dvě minuty zpoždění, takže jsem ho nakonec stihla úplně v pohodě, včetně pochodu přes půl nástupiště, abych byla v části vlaku, která jede na letiště a ne do Freisingu. Na letišti jsem zase absolvovala kolečko s nefunkčním boarding passem — letenku jsem kupovala od Lufthansy, takže jsem si vystála frontu u Lufthansy, aby mi řekli, že musím k United. Tam ale fronta nebyla, tak se to nakonec odbylo rychle. Bezpečnostní prohlídka byla opět naprosto zmatená mým jídlem, ale ani to mě už nepřekvapilo.

Calamity Jane byla vlastně uspokojená — cestovní pakárna pokračovala dle plánu, včetně zpoždění letadla. Jak jsem se tak poflakovala na lavičce v bráně a pozorovala nakládání jakéhosi letadla, všimla jsem si podivuhodného jevu — pod letadlem byl světlý flek. Musela jsem vstát a přesvědčit se, že mě zrak nešálí a skutečně — venku chcalo a chcalo. Za celý můj pobyt v Evropě jsem nezažila déšť, ten spořádaně začal až v hodinu mého odletu, kdy jsem byla už v suchu v útrobách letiště.

Hlášení nás stále ujišťovala, že odlet je sice zpožděn, ale že přiletíme do Denveru načas — a nakonec jsme se dočkali i nalodění. Tam mě čekalo další příjemné překvapení — prostřední sedadlo našeho trojsedadla zbylo prázdné. Navíc jsem měla štěstí na milou a ochotnou letušku. Když jsem si k jídlu vybrala "kuře" místo "těstovin", fakt jsem nečekala, že i ke kuřeti budou jako příloha jakési nudle. Letuška slíbila, že zkusí něco vymyslet — a po chvíli mi přinesla jídlo zřejmě z business classu — saláty a ovoce a krevety. Neměla jsem to srdce jí říct, že krevety nejím, a pochutnala jsem si na salátech a ovoci a zpestřila si to z vlastních zásob brambůrky a čokoládou. Asi to není úplně zdravá strava, ale kuře v houbové omáčce s těstovinami by mi udělalo nejspíš hůř.

Ve Wyomingu už je podzim.

Bonnie se konečně stala řádně registrovanou chovnou kozou.

Byla jsem ráda, že si Calamity Jane dala na poslední fázi cesty pohov — a že kromě zádrhele s jídlem se nic hrozného nestalo. Let, kdy jsem měla k dispozici o pár palců více místa než při standardní přepravě lidí coby dobytka, a kdy jsem měla vlídnou a veselou letušku a příjemnou spolucestující OB sedadlo, byl rázem vlastně docela snesitelný.

Možná vám přijde, že po problémech s Deutsche Bahn a Českými drahami si příště rozmyslím cestovat vlakem a zvolím letadlo i na cestu do Prahy, ale já si stejně myslím, že to tím vlakem je lepší. Když vím, že po deseti klaustrofobních hodinách v letadle se dostanu VEN a nečeká mě další štrapác s omezeným přísunem kyslíku, s prudou ohledně pití a jídla, tak to celé snáším lépe. Zastávka v Mnichově s pobytem venku a přespáním u kamarádů v posteli se ukázala být příjemným přerušením cesty a možností nabrat sil na další přesun. Plus jsem viděla zase něco nového (Mnichov). Příště určitě zase ráda zvolím tuto variantu — pokud se mi, pravda, podaří zase minimalistické balení zavazadel, abych s nimi mohla utíkat po nádražích...

Teď jsem ale byla konečně doma, ocitla jsem se z horkého léta rovnou v příjemném podzimu. Sid mi sliboval výlet na houby, na místo, kde našli s Tomem hromadu kozáků a křemenáčů. Já jsem se obávala, jestli už není moc zima, v noci se teploty blíží nule — ale ještě pár houbiček jsme našli. Pro mě byla ale nejzásadnější procházka v lese, mezi nádherně zbarvenými stromy.

Podzim znamená i to, že si musím zvyknout, že jsem doma sama — oba potomci vylétli na univerzitu do svého bytu a žijí si svým životem. Naštěstí nemám moc času přemýšlet nad prázdným hnízdem, pořád mám ještě kozenky, slepice a kocoury. Starostí je s nimi až až. Přemýšlení, jak umožnit kocourům přístup ven bez toho, že bychom my v baráku zmrzli. Přes léto mohli mít otevřené okno v suterénu, ale s blížící se zimou a chladnými nocemi už to není úplně praktické.

Kocouři se tváří, že jsem jim vůbec nechyběla - měli tu Lisu.

Můj zahradnický úspěch nejvíce ocení migrující monarchové.

Dále se celý podzim prokousávám registrací koz. Večernice a Lékorka jsou registrované čistokrevné nigerijské trpasličí kozy. Kůzlata, která se jim narodila na jaře 2021, mají podobně čistokrevného registrovaného otce. Ovšem při stěhování jsem někam pečlivě sbalila papíry Večernice a Lékorky, a ani po třech letech jsem je nenašla. Během této doby ADGA (American Dairy Goat Association) byla napřed úplně zavřená kvůli covidu, a pak "přecházela na nový — online — systém registrací", takže s nimi nebyla vůbec řeč (jako že nebrali telefony, neodpovídali na emaily a podobně). Až letos v létě se mi podařilo konečně s někým mluvit — a vyřešit kopie papírů pro Večernici a Lékorku. Mezitím se ale ukázalo, že Colleen, majitelka kozla Jaspera, už nemá ani ranč, ani kozla, ani registraci u ADGY, takže následovala další fáze — kdy jsem musela všechny papíry sbalit a poslat obyčejnou poštou, protože nový elektronický online systém registrací nezvládá to, že by mu člověk papíry poslal elektronicky.

No a pak mě zaměstnávají takové maličkosti a podružnosti jako chození do práce, a podzimní práce na pozemku — sklizení chabých pozůstatků mé zemědělské činnosti (většina vzala za své v krupobití v červenci), podivování se nad rajčaty (teď v září mi jeden keřík začal kvést a má i plody), a plánování příštích — snad i lepších — systémů na záhonky a truhlíky. A taky bych chtěla konečně nějak dokončit rekultivaci prérie zničené před pěti lety stavbou domu, a využít spousty kompostu a semen divokých květin ke zkrášlení prostoru před domem. Před prodejem původní majitel zřejmě natáhnul na stavební suť jen koberec trávníku, bez jakékoliv půdy. Přes veškerou moji snahu trávník hned první rok vychcípal a teď mám před barákem koberec suché trávy, skrz který nic neproroste. Na místě, kde jsem koberec odkopala a navezla kompost a založila pokusný záhonek divokých květin, mi letos vyrostly kokardy, kalifornské máky, len, chrpy, různé zvonečky a drobné kvítky, které ani neznám — a teď na podzim se staly rejdištěm motýlů — včetně monarchů, kteří si z naší pidizahrádky zřejmě udělali zastávku na dlouhé cestě z Kanady do Texasu.

Musím se přiznat, že pod náporem podzimních prací a starostí se vlastně těším na zimu. Na období, kdy sice budu zase vláčet kozenkám a slepicím kýble teplé vody z domu, a budu muset kupovat a navážet seno a krmivo — ale nebudu mít každou bdělou minutu pocit, že mám zmeškáno s dalšími pracemi. A že mi zbude snad i čas na lyže a ticho zasněženého lesa.