Stěhovali jsme se, abych si JÁ mohla užívat zimy.

Někdy je ale toho mrazu příliš i na moje nadšení.

Jedním z důvodů našeho stěhování do Wyomingu bylo, abychom měli zase čtyři roční období. Přesněji — abych já měla zimu, kdy si můžu chodit na běžky a jásat nad tou krásou v lese (zeptejte se mé rodiny, ti už koulí očima, kdykoli vlezeme do zasněženého lesa — protože vědí, že si budou muset vyslechnout projevy mého nadšení nad tím bílým svinstvem). Zlé jazyky ovšem tvrdí, že Wyoming má pouze dvě roční období. Ti, co musí hodně času trávit v autě, tvrdí, že tato období jsou "zima" a "práce na silnici". Usedlíci v Cheyenne zase trvají na tom, že pravá období jsou "zima" a "Frontier Days" (takto desetidenní rodeo na konci července — kdy skutečně bývá teplo; tehdy se na naše velkoměsto — čítající již téměř sedmdesát tisíc obyvatel — snese zhruba čtvrt milionu turistů). Letos se ovšem objevila zbrusu nová teorie, která počítá dokonce se TŘEMI sezónami v roce: zima je jasná, ta je daná. Protipólem zimy jsou buď tedy "práce na silnici" nebo "Frontier Days". A MEZI zimou a Frontier Days máme "sprinter" — složeno z anglických slov pro zimu (winter) a jaro (spring). Složeno opačně by to tvořilo "winning" — vyhrávání — což teda moc případné není — tohle "jaro" skutečně jako žádná velká výhra nevypadá.

Usoudili jsme, že na Vedauwoo toho sněhu moc nebude...

Mno, převlíkala jsem si nejen ponožky.

Rozhodně nic nevyhráli rančeři — kteří přes zimu museli složitě a intenzivně přikrmovat stáda v metrech sněhu (četla jsem i o helikoptérách shazujících seno). A do toho se do nekonečných bouří, blizzardů a mínus dvaceti stupňů začala rodit jehňátka a telátka. A to ještě pořád mluvíme o zvířatech, o něž se někdo stará — a která můžou jíst (a trávit) seno (na rozdíl třeba od srnek). Teď, koncem dubna, se mluví o tom, že v některých oblastech zahynulo přes polovinu populace divokých býložravců.

V našem jihovýchodním cípu Wyomingu jsme měli jen zlomek sněhové nadílky co jinde, takže u nás jsou k vidění antilopy, srnky, jeleni i losi — kteří se možná až příliš tlačí do vlídnějšího podnebí — a potažmo příliš blízko velkých silnic, dálnic a měst. Ale i u nás ale máme onen obávaný sprinter. Přijde bouře, nasype sníh, kozenky jsou kyselé a já vyrážím na běžky či lyže — načež se další den oteplí, kozenky začnou opatrně vystrkovat nosy z chlívku, běžkoviště mi odtaje tak, že místem, kde jsem se před dvěma dny brodila do půl lýtek v závějích, teď na lyžích neprojedu — a tak pořád dokola.

A zase krásně nasněžilo.

O tři dny později ale bylo lyžování hnusně jarní.

Namontovali jsme na kurník automatická dvířka, aby se slepicím sama otvírala se světlem a já kvůli "blbému východu slunce" nemusela vstávat v šest a vypouštět slepičky ven. Dva dny na to začalo pršet, přešlo to ve sněžení — a přes noc mrzlo, takže dvířka zamrzla a nejen, že slepice musely vydržet v kurníku do těch sedmi, než jsem se vypotácela, ale já jsem strávila mrazivé ráno snahami odmrazit dvířka. Když jsem je konečně otevřela, tak se celý systém zbláznil a dvířka se začala nekoordinovaně otvírat a zavírat, takže jsem musela věc vyrvat ze zásuvky — a večer (kdy už zase nemrzlo) vše přeprogramovat.

Podobně — jako magor — neustále vytahuju z garáže, rozmotávám a smotávám a tahám zpět do garáže hadice — na střídačku potřebuju vodu v hospodářské části pozemku (chlívek, kompost, zahrádka) a na střídačku se bojím, že mi mrazem hadice popraskají. Kozenky už taky neví, čí jsou, protože některé noci mají otevřeno do výběhu — a některé noci ba i celé dny jsou zavřené před bičujícím větrem a sněhem v chlívku.

Odtály mi i mé tajné běžkařské trasy.

Sid se vypravil s dronem do lezecké oblasti jménem Prachový palác v Kolorádu

Když jsme se Sidem vyrazili začátkem dubna na výšlap na Turtle Rock, vzala jsem si kotníčkové trekovky, aby se mi dobře chodilo po skalách a kamení, případně brodilo blátem a vodou — protože nám přišlo, že v okolí Turtle Rock už žádný sníh nemůže být — načež jsem zapadala po kolena do starých odměklých závějí v lese. A naopak — když jsme s Tomem vyrazili na Snowy Range lyžovat o posledním dni, kdy byl rezort otevřený, dva dny po bouři — tak jsme se teda moc sněhu nedočkali. Sníh byl odporně nahnědlý a naše oblíbené trasy v podstatě nesjízdné — boule, kde se člověk propadal do hrubého měkkého sněhu, aby pod ním ujel na ledové plotně, nám nijak krásné nepřišly. Klasické urolbované trasy byly ledové celé. Nakonec jsme jezdili na takovém traverzu, kterým normálně pohrdáme — ale kde urolbování promíchalo starý sníh s novým natolik, že to bylo relativně sjízdné. Ovšem jak dlouho člověk vydrží jezdit jednu a tu samou modrou sjezdovku, že? Po poledni (kdy začala měknout i tahle lesní cesta) jsme to zabalili a jeli do Laramie na pozdní oběd. Asi jsme dobře udělali, protože Tomův spolužák z univerzity, s nímž jsme se ráno bavili u vleku, si později toho dne zlomil na třikrát klíční kost. Zkrátka to jarní lyžování stojí za prd.

Kozenky ovšem jarní sluníčko ocení.

Večernice si musela k jídlu lehat.

Na Snowy jsem se vypravila koncem dubna znovu — to když rezort poslal email, že odprodávají staré lyže z půjčovny. Vzhledem k tomu, že lyžuju na prkýnkách, který jsem coby obstarší koupila před nějakými dvanácti lety od Venduly, přišly mi otřískané práskačky z půjčovny jako výrazné vylepšení. Samozřejmě že den, kdy jsem měla volno z práce a mohla jsem se vydat na otočku do hor, byl vysloveně aprílový. Z domu jsem vyjížděla v mrholení, na dálnici napřed lilo (takže za kamióny a všemi většími auty se zvedly obrovské clony vody) a pak jsem vjela do hustého mraku, kde jsme se všichni plížili s očima na sťopkách a dělicí čáře — a z toho jsem najednou vyjela do slunného zimního dne s modrým nebem a zářivým čerstvým sněhem — a zase šup do mrholení v údolí u Laramie; pak zase slunce — a nakonec těsně u Snowy sněžení. Pod vleky bylo dobrých deset čísel čerstvého sněhu, až člověku přišlo divné, že vleky nejedou a nejsou tu davy lyžařů. Celé to bylo takové zvláštní, nikde nikdo — ale na recepci jsem našla zaměstnance, který dokonce přiznal, že mají lyže pro mě dané stranou, a byl ochoten vyzkoušet, že moje olbřímí lyžáky pasují do vázání. Nakonec jsem zaplatila třicet dolarů a jela zpět do Laramie na oběd s Tomem. Ve srovnání s tím, co mě stál benzín a oběd se synkem, byly lyže skutečně za hubičku. Jediný, co mě mrzí, je, že je nejspíš vyzkouším až příští zimu.

Pro změnu nasněžilo na Snowy.

Ale na běžkovišti o pár kilometrů dál - nic.

Vzhledem k tomu, že na Snowy sněžilo, jsem si myslela, že v průsmyku mezi Laramie a Cheyenne bude sněžit taky — a bude to na běžky. I stavila jsem se — to moje bylo jediné auto na parkovišti a i když podle stop to vypadalo, že přede mnou tam přijel nějaký super nadšený běžkař, já si na lyže netroufla. Respektive nechtělo se mi tejpovat si kotník a přezouvat se a tahat lyže do velmi suboptimálních podmínek; jenom jsem si vyšla na krátkou procházku pěšky. Moje lesní cestičky byly více méně holé — urolbované a upravované bruslařské trasy by asi jakž takž sjízdné byly — ale myslím, že pěší procházka byla přiměřená. Takže poslední letošní běžky zřejmě proběhly už šestnáctého dubna — pochybuji, že se sněhová situace přes roční období "práce na silnici" nějak zlepší.

Rumcajz na Vedauwoo - tentokrát už v podstatě bez sněhových závějí.

V těhle nadmořských výškách je teprve předjaří.

Od Lisina přijetí na univerzitu jsme začali řešit, co a jak bude v příštím školním roce. Tom objevil, že jakožto druhák smí bydlet v univerzitním bytě místo na kolejích. A dále, že si může jako spolubydlícího do bytu přihlásit Lisu. Museli jsme požádat o výjimku pro Lisu, protože prváci mají bydlení na kolejích povinné — zřejmě proto, aby univerzita měla lepší přehled, a možná i proto, aby byli mladí, co se chovají jak urvaní ze řetězu, trošku izolovaní od "normálních" lidí. Na bytě je zajímavé to, že jim to pořád z velké části platí stipendium — tj. není to o moc dražší než koleje. Ovšem největší překvapení pro mě bylo, jak univerzitní byty vypadají. Představovala jsem si dva pokojíčky, které sdílejí sociálku (na rozdíl od kolejí, kde jsou koupelny a hajzlíky společné na chodbě). Tak prosím v našem kontextu univerzitní "byt" je řadový domek — v přízemí má kuchyni (vybavenou lednicí a sporákem) a obývák; v patře jsou dvě ložnice a koupelna. To je mnohem větší luxus, než v čem jsme se Sidem začínali jako novomanželé.
Děti se musely přihlásit do pořadníku a pak jsme čekali, zda byt dostanou, ale teď už mají smlouvu a zaplacenou zálohu. Tom je nadšený; kolejní život mu nesedí — hlavně z toho důvodu, že na kolejích je pořád hluk a šrumec. Jeho víkendové pobyty doma sestávají především ze spánku (když pomineme pravidelné výpady do lednice).

Bobři staví usilovně hráze.

Velbloud dozírá na kvalitu práce hlodavců.

Zdálo by se, že děti opět projevily poměrně dospělého ducha — a Tom dokázal zjistit, vyběhat a zorganizovat slušné bydlení, včetně toho, aby to bylo zařízeno způsobem, kdy jim většinu nákladů pokryjí stipendia. Pak se ovšem projeví puberta a veškeré dojmy a radosti nad tím, jak rozumné děti máme, se rozplynou. To, že Tom nacouval v dubnové vánici do (nových) garážových vrat, to se stane. Ale to, že dostal pokutu za rychlou jízdu, v místě, kde VÍME, že policajti chytají a měří, a kde VÍME, že není radno jezdit rychle (v dvouapůltisícovém průsmyku, kde jsem před rokem bourala já — protože se na tomhle předělu mění počasí a stav vozovky — člověk nikdy neví, do čeho vletí — ze slunce a suché silnice klidně do mlhy, závějí či krupobití), to je prostě neomluvitelné. Můžeme být rádi, že to skončilo pokutou a ne rozsekaným autem, případně synkem.

Do lesa chodíme velice rádi.

Veřejné tábořiště u Želví skály ještě nebylo v provozu.

Se zvěří jsme taky měli polízanici. V březnu jsem vzala kozy na očkování k veterináři. Vozím je Fordem, a přistavuju ke korbě schůdky, aby kozenky měly šetrnější nastupování a vystupování. No tak samozřejmě po příjezdu domů byla Večernice tak rozhořčená utrpěným příkořím, že skočila dolů mimo schůdky. Ono to není vysoko a kozy jsou na vertikální pohyb uzpůsobené — nicméně Večernice je obstarší dáma s artrózou a hlavně KVŮLI NÍ provozuju celou tu pakárnu se schůdky. Po zbytek dne mi přišla v pohodě, ale ráno se tenhle nápor na nemocné klouby projevil a ona sotva lezla. Mám pro ni preventivně nafasovaný meloxicam, a tak do večera už byla relativně dobrá — ale všimla jsem si, že nežere. Večernice je pořád ještě vůdkyní našeho malého stádečka — takže to, že se nehrne jako první k zrní a drží se stranou od ostatních koz místo aby je citýrovala a prudila, je velmi znepokojující příznak. I zopakovala jsem si výlet k veterináři, kde nenašli žádnou zjevnou příčinu hladovky. Začala jsem přemítat, zda je koza natolik inteligentní (= vzpurná), aby držela protestní hladovku. Až mi to došlo (říkejte mi blesku) — když jsem se dívala, jak se cpe senem z krmelce, který je umístěn ve výši kozí hlavy — Večernice má artrózu v ramenním kloubu — a pokud ji bolí rameno, tak nemůže sehnout hlavu dolů — například k misce se zrním nebo ke kýblu s vodou. A skutečně — pokud jsem jí zrní podala až před hubu, tak žrala bez problémů. Nezbývalo než umístit kýbl s vodou na vyvýšené místo a doufat, že bolesti a ztuhlost ramenního kloubu časem odezní. Mezitím i sama Večernice usoudila, že si musí se situací nějak poradit a začala si k jídlu klekat. Nicméně celá ta aféra trvala zhruba dva týdny, než se Večernice vrátila ke své původní osobnosti nerudné kozy.

A vykvetly koniklece.

Na jaře nám také začne poletovat soused.

A teď si vemte, že se zvěří je to ještě pořád hrozně jednoduché — sice nemluví a nedokáží vám sdělit, co je bolí, ale aspoň to hned VIDÍTE a pokusy o případnou nápravu mají okamžité výstupy. I tak mi s Večernicí trvalo několik dní, než jsem rozlouskla, o co se jedná, a dokázala situaci přizpůsobit a napravit. Ovšem jakou šanci má člověk s rostlinama, které nekomunikují? A výstupy pokusů o nápravu dostanete za týden, dva tři... půl roku?
Jednadvacátého dubna jsem si vyzvedla sazeničky keříků a stromků u Conservation District a strávila dva dny (za nepříliš nadšené, nicméně potřebné pomoci Toma) sázením a sázením. Po třech týdnech se zdá, že šeříky to zvládají celkově dobře, meruzalky tak z devadesáti procent — ale stromky dřezovce trojzrného (honeylocust) vypadají všechny mrtvé. A teď člověk neví, co udělal špatně — a nebo jestli prostě byly špatné už ty sazeničky.

Tím se dostávám k tomu, že s koncem dubna se snad dá (velmi opatrně) mluvit o tom, že zima skončila. Kromě toho, že se dá občas dělat něco na zahradě (že už není půda promrzlá), tak se objevila i zelená travička a kozenky můžou chodit na pastvu. A při výletě posledního dubna kolem Turtle Rock jsme našli se Sidem koniklece — a nebrodili jsme se sněhem po kolena. Tak třeba už... uvidíme, s čím nás zaskočí ledoví muži...