PRŮLOM — moje oblíbená socha na univerzitě — kovboj na koni je symbolem Wyomingu, zde ale na koni jede žena — jako symbol toho, že ve Wyo měly ženy volební právo již od roku 1869.

Třicátého března se ještě na běžkách dalo jakž takž projet.

Jak už jsem předeslala, zima skončila dle plánu na první jarní den. Což bylo dobře, protože hned v pátek pětadvacátého jsme jeli s Tomem zase na univerzitu, tentokrát na zápis. Univerzita je od nás přes dvouapůltisícový průsmyk (mimochodem nejvyšší místo na Interstate 80, která vede přes celý kontinent), a ve špatném počasí bývá dálnice často zavřená. Předpověď ale slibovala jarní den, takže jsem si vzala jen tenkou softshelku — čímž jsem se projevila jakožto rozmazlený kaliforňan, protože do těch žhavých třinácti stupňů mnozí místní dorazili v kraťasech či letních šatičkách. Instrukce nabádaly obléci se pohodlně a počítat s tím, že se bude hodně chodit. Myslela jsem, že jen tak straší, ale měli pravdu — parkování bylo u stadiónu (všude jinde na univerzitní půdě je jen s povolením), v prostorách pod tribunami byla prezentace, ale pak se skutečně šlo přes celý campus do hlavní budovy, do jedné z přednáškových hal. Měli jsme možnost popojet kyvadlovou dopravou, ale jednak tam byly povinné roušky, a za druhé — takový krásný TEPLÝ jarní den jsme si nemohli nechat ujít.

O čtyři dny později už to bylo o lyže.

V půlce dubna byl u Hidden Falls ještě občas led.

Zápisový den byl pro všechny přijaté studenty, takže se částečně opakovaly informace, které jsme měli již ze třech předchozích návštěv. Pro Toma byl nejdůležitější blok se studijním poradcem, kde si mohl už začít vybírat a přihlašovat se na lekce, které bude potřebovat ke svému oboru. Na to jsme ale měli vypsaný čas až na odpoledne — takže po úvodu jsme místo na (pro nás už čtvrtou) "prohlídku campusu" šli za školu — na oběd do místní sušárny. Tím jsme si teda přidali další túru po městě — ale k autu to bylo devět bloků na sever, kdežto do hospody jedenáct bloků na jih, takže to vyšlo skoro nastejno.

Nakonec jsem nachodila víc, než jsem čekala, a byla jsem velmi vděčná za jarní bundu — v letních věcech bych nejspíš zmrzla. Po obědě měl Tom sezení s poradcem, zapsal si nějaké základní kursy, s tím, že další kolo bude v květnu, až budou vypsané všechny obory. Důležité je, že mu funguje školní systém a registrace, a že měl k ruce někoho pro případ, že by se mu systém nějak vzpouzel. My, rodiče, jsme mezitím absolvovali prohlídku dílen a laboratoří. Vzhledem k tomu, že se jednalo o technickou fakultu a se synky dorazily většinou matky, bylo to poněkud legrační — vedoucí dílen nám nadšeně předváděl úžasné stroje (utkvěl mi jeden, který tlakem vody a jemného písku je schopen vybrousit i do skla díry a tvary) a my, přestárlé dorostenky, jsme mu k tomu kývaly, ale pochybuju, že jsme dokázaly plně docenit tu krásu technického pokroku. Nicméně — my tam chodit nebudeme, že...

Jak poznáte, že ve Wyomingu fouká...

...kozy by to toho počasí nevyhnal.

Třicátýho března jsem stihla ještě jedny běžky — moje oblíbená trasa po jižním svahu ale byla odtátá a musela jsem se takovou neznačenou spojkou vrátit zpět do lesa na běžkařské tratě. Třetího dubna jsem šla na běžky spíš z důvodů, abych měla pocit, že jsem odlyžovala celou sezónu. Poprvé jsem sundavala lyže, když jsem pralesem nenašla cestu kolem stromu padlého přes cestu. Podruhé, když jsem zjistila, že sníh už není ani na spojce a na běžkařskou trasu jsem musela dojít pěšky. Potřetí jsem vzdala místo, kde cesta vede z kopce — na přemrzlém jarním sněhu jsem se bála více rozjet — o to spíš, že člověk nevěděl, jestli ho za zatáčkou nečeká zase lysý úsek bez sněhu. Počtvrté jsem sundavala lyže na dojezdu — tam jsem ta holá místa viděla už hned shora. Zkrátka, můžu si odškrtnout, že jsem odlyžovala co se tuto sezónu dalo. Později ještě trochu nasněžilo, ale i na blogu běžkařského klubu psali o holých místech — a já jsem ležela se zánětem dutin, takže jsem to ozkoušet na vlastní lyže nemohla.

Zato když vyleze slunce a udělá se jarně, vypadá to na pastvině jak po bitvě.

Jet začala snášet umělecky tvarovaná vejce.

Toto jaro jsme ve Wyomingu už rok a půl — což je význačné proto, že už kdysi jsme se usnesly s kamarádkama, že na novém místě si člověk zvyká právě těch osmnáct měsíců. Nemá to nic společného s tím, jak moc se tam člověku líbí či daří — je to moment, kdy skončí líbánky — a člověk najednou zapadne do běžného života a začne do místa "patřit". My jsme se ve Wyomingu ocitli v situaci trosečníků — nikoho jsme tu neznali, nevěděli jsme, jak co funguje, nebyli jsme vyladění na stejnou vlnu. Jakkoliv se nám tu líbilo, tak jsme byli v roli objevitelů — někdy užaslých, občas naštvaných, většinou alespoň překvapených.

Teď už se cítíme víc jako mazáci — víme, co a jak. A pro místní jsme přestali být exoti, a stali jsme se součástí koloritu. Tuhle jsem jela z města a stavovala se u poštovních schránek (máme na rozcestí takové ty hromadné). Zrovna když jsem nasedala zpět do auta, přijel pošťák s novou poštou — vystoupí a říká: "Pro vás dneska nic nemám." — tak jsem se ho ptala, jak ví, kdo jsem (kastlíky jsou jen očíslované, nejsou na nich jména ani adresy) a on mi odříkal naší adresu — bez toho, že by věděl, že zrovna já jsem vybírala kastlík náležící této adrese... Určitě mě viděl mnohokrát venku před barákem, ale buď má teda oči jako ostříž, nebo neuvěřitelnou paměť — a nebo jsem se stala (staro)usedlíkem.

Další výlet k Hidden Falls — za teplého dne a už bez ledu.

I ve dvou a půl tisících už vylezly koniklece.

Druhá taková příhoda se stala, když jsme jeli do města na večeři. Tom pobíhal po baráku, že nemůže najít svoje sluneční brýle — zkontroloval všechny stolky a šuplíky a všechna auta — a nic. Nakonec teda jel bez brýlí — bylo pod mrakem a stmívalo se. Vlezeme do hospody a běží k nám servírka s Tomovýma brýlema — že je tam posledně (tj. zhruba před týdnem) zapomněl. Když jsme se Sidem byli v mallu na rychlém obědě v umakarťárně, hlásila nám zase servírka, že u nich byl náš syn na večeři v pátek (to byli s Lisou a kamarády).
Nejdůležitější ale je, že k nám tuhle přišli kamarádi na večeři — že máme místní kamarády, lidi, na které se člověk může obrátit s prosbou o pomoc, nebo i jen tak na kus řeči. Zkrátka, už nejsme cizí.

Výlet k Hidden Falls.

Výlet k Hidden Falls.

Po zimním spánku zpestřeném lyžováním bylo jarní probuzení poměrně drsné. Sice jsem někdy v únoru přidala další kóji kompostu, ale začínalo být jasné, že jakmile to všechno trochu rozmrzne, bude potřeba loňský kompost zarýt do prérie, aby se uvolnilo místo. Pod suterénem máme kus pozemku brutálně narušený stavbou — skoro nic tam neroste, protože je tam v lepším případě písek, v horším zbytky betonu a stavebního štěrku. A protože tam nic neroste, tak se v tom místě tvoří hluboké louže a potoky, které vymývají a odnášejí poslední zbytky nějakých živin či rostlin. I pojala jsem už na podzim nápad, že do místa zkusím zarýt kompost a oset to trávou. Pozvala jsem si odborníka z místního Conservation District — a nechala si napsat "předpis" na směs divokých trav a květin a tyto jsem objednala a draze zaplatila.

Někdy v únoru jsem začala shánět někoho, kdo by se ujal zarytí kompostu na takové ploše, ale moc se mi nedařilo. Jako půjčit si malý pluh za traktůrek jde — ale to mi přišlo jako příliš riskantní — jednak vůbec jak takovou věc k nám dostat — a za druhé — kdo by s tím uměl zacházet? A co by se dělo, kdybychom stroj rozbili? Koncem března jsem tento oříšek ještě pořád nerozlouskla, ale nutně jsem potřebovala někam odvézt nejstarší kompost. I usoudila jsem, že už ho odvezu na místo určení. A když jsem ho odvezla, tak mě napadlo, že vlastně by bylo dobré ho rozprostřít, abych věděla, kolik toho vlastně mám. A když už jsem ho rozhrnula, tak mi došlo, že bych ho měla zalejt, nebo mi to všechno vítr nafouká do suterénu a kuchyňského okna. A když jsem to zalila, tak vlastně obrátit to rýčem v té písečné půdě už taky není problém... no abych to zkrátila, odvezení kompostu skončilo tím, že jsem týden ryla, uhrabávala a nakonec i osela všechno sama. Abych vzápětí zjistila, že naši kamarádi mají velký pluh za traktor a navíc ještě malý ruční a byli by bývali ochotni s tím pomoci.

Jako první na prérii vykvetly pampelišky.

A začali se líhnout první trifidi.

No ale zaseto jsem už měla, takže následovaly týdny napětí, co z toho bude. Jakkoliv si rozumím se zvířaty, tak s rostlinami jsem žádné vztahy nenavázala. Nerozumím jim a ony my oplácejí tím, že vždycky svévolně a naschvál chcípnou. Když jsem při stěhování z Kalifornie věnovala venkovní květník i s maliníkem Vendule, tak jí maliny uzrály — já bych naše maliny uzrálé za pět let spočítala na prstech jedné ruky. Zkrátka zahradnice nejsem, ale říkala jsem si, že vypěstovat TRÁVU na PRÉRII snad nemůže být takový problém. Po asi třech týdnech jsem vyhlásila porážku — z okna se osetá plocha tváří zcela sterilně a hnědě. Při zkoumání zblízka (vkleče, s brýlemi) jsem ale objevila, že mezi hnědým pískem občas vyčuhují tenoučká špičatá stébla čehosi — co je šedohnědé a vůbec neodpovídá mé představě svěže zelené jarní travičky. No a pak jsem si uvědomila, že jsem zapřísahala odborníka, ať mi doporučí traviny, které jsou odolné a obstojí i mezi různými bodláky a chábím, které roste na takhle chudých půdách — a kterým nebude vadit, že nejsou pravidelně zalévané a kosené. Takže se zdá, že jsem skutečně osela nějakou odrůdou hodně vzdálenou středoevropské představě trávníku.
Teď jde jen o to, jestli se mi tady náhodou nepodařilo vypěstovat trifidy, co mě nakonec přepadnou a sežerou. Ne, že bych se rostlinám divila, kdyby se mi chtěly pomstít za léta neodborné péče, ale pořád doufám, že vezmou v potaz fakt, že jsem je netýrala schválně — že se skutečně snažím.