Zima plní plán.

Z celé rodiny jsem jediný skutečně nadšený běžkař.

Letošní zima dodržela termíny — začala na vánoce (pár dní po zimním slunovratu), kdy pořádně nasněžilo, pak nám poskytla pravidelný přísun čerstvého sněhu, aby po prvním jarním dni začalo být teplo a jarně. Oproti loňsku nás čekalo mnohem lepší lyžování, jak na sjezdovkách, tak na běžkách. Nejvíc jsem to ocenila já, protože ve spoustě dalších ohledů to bylo pro mě velmi perné období, a možnost jít se někam vydejchat a vyčistit si hlavu, jsem fakt potřebovala.

V lednu nám babička skončila v nemocnici na velmi závažné operaci — po zjištění, že ji čeká několikatýdenní hospitalizace, následovaná zhruba měsíčním pobytem v lázních, jsme se s babičkou domluvily, že do Česka nepojedu. Návštěvy v nemocnicích zakázané, covidová situace proměnlivá — a stejně bych nebyla moc co platná (viz. zakázané návštěvy). Nakonec to asi bylo dobře, protože poměrně dramatické týdny jsem mohla alespoň trávit prací, s rodinou a kozenkami a případně na lyžích v přírodě, místo toho, abych si nervózně okusovala nehty za oceánem. Jediná nevýhoda s osmihodinovým rozdílem byla v situacích typu "zavolejte si po deváté ráno, až bude po vizitě" — což pro mě znamenalo telefonáty mezi jednou a čtvrtou ráno — naštěstí fungovala česká větev rodiny, takže jsme měli služby, kdy kdo bude volat a následně rozesílat zprávy zbytku. Po dvou měsících už snad má babička to nejhorší za sebou a užívá si lázní, tak zbývá jen držet palce, aby nedošlo k nějakému zvratu.

Tom na pohovoru na Univerzitě.

I ten snowblower jsme nakonec použili.

V nejdramatičtější části kolem babiččiny hospitalizace Tom absolvoval pohovory na univerzitě na stipendium. Což bylo poměrně stresující, i když událost sama — že se Tom hlásí na školu, chce tam a má šanci na stipendium — byla veskrze pozitivní. Po našich otřesných zkušenostech s kalifornskou middle school (v českém školství by to odpovídalo zhruba druhému stupni), kdy děti nakonec skončily v online vzdělávání, jsme počítali maximálně s tím, že Tom si dodělá nějaké kurzy na místní college a půjde do práce — že další pedagogické působení soudruhů učitelů už nezvládne ani on, ani my.

Ovšem výchovná poradkyně nám při pohovoru v září řekla, že by byla škoda, kdyby Tom nezkusil Univerzitu (píšu záměrně s velkým písmenem — je to ta Univerzita, jediná ve státě Wyoming). Kromě státního prospěchového stipendia (které by mu pokrylo půlku školného), univerzita sama vypisuje soutěž na plné stipendium, které pokrývá školné, kolej a menzu. A pokud si Tom není jistý, kterým směrem se vrtnout, na technické fakultě se dá zapsat do prvního ročníku na engineering undeclared — protože první semestr či dva mají všechny technické obory společné obecné předměty (třeba matematiku) — a obor se dá zvolit později, až se člověk na škole trochu rozkouká.

Tom na sjezdovce Crazy Horse.

Letos jsme zažili dokonce FRONTY na vlek!

A tak, abychom nezavrhli něco, o čem nic nevíme, vypravili jsme se s Tomem a Lisou na prohlídku Univerzity. Máme to asi hoďku cesty, přes kopec — což je taky faktor, který hraje pro univerzitu — je to dostatečně daleko na to, aby si puberťáci zkusili život bez rodičovského dozoru — a přitom dostatečně blízko, aby se daly řešit průšvihy či dojet domů na víkend.
Mile nás překvapilo, že na Univerzitě jsme dostali svého průvodce a celodenní program byl šitý na míru naší rodině — že se nejednalo o masovou akci. Student nás provedl po kampusu jako takovém, včetně prohlídky kolejí a menzy — naše Univerzita má navíc specialitu — dá se po ní pohybovat systémem tunelů — což znamená, že když je v zimě mínus pětadvacet a sviští severák, studenti se mohou přesouvat v relativním pohodlí. Dále jsme absolvovali pohovor se studijním oddělením, které potvrdilo, že Tom skutečně splňuje základní podmínky k tomu, aby se přihlásil do výběrového řízení na plné stipendium. Dále jsme absolvovali prohlídku zemědělské fakulty (kam chce Lisa) — a jediný problém nastal, když se ukázalo, že zástupce technické fakulty je nemocný. Než aby škola narychlo něco organizovala, domluvili jsme se, že přijdeme s Tomem jindy. Upřímně, já měla hlavu jak pátrací balón, takže mi vůbec nevadilo, že skončíme dřív než ve tři odpoledne. Na technickou fakultu jsme si pak dojeli o pár týdnů později a zase tím, že jsme už měli za sebou všechny obecné informace, tak to byla návštěva kratší, se zvládnutelnějším množstvím informací.

Překvapilo nás, jak moc byly z Univerzity nadšené naše děti. Vysvětlujeme si to tím, že po Kalifornii, kde je tak přelidněno, že se člověk musí neustále někam vnucovat a bojovat i o základní věci, jako třeba lékařskou péči, tady byli všichni vstřícní a ochotní — a vše bylo šité nám na míru a všichni se tvářili, že o nové studenty stojí — zvlášť o ty "svoje", Wyomácké. Pro mě bylo rozhodující to, co říkali současní studenti — například kluk, co nás prováděl, bude promovat z historie — což samo o sobě je sice pěkný a zajímavý obor (jakožto bývalá dějepisářka mám fakt pochopení) — ale poněkud nepraktický, co se uplatnění týče. Když jsem tento fakt nadhodila, klučina pravil, že právě proto si k tomu dělá management muzea — což už zase všechno staví do jiného světla. Holka ze zemědělské fakulty studjící komunikaci zase vysvětlila, že s tímhle oborem může dělat ve státních a federálních institucích, v národních parcích — a nebo si dodělat učitelství. Prostě se mi zdá, že s touhle Univerzitou je šance, že děti neskončí se třemi doktoráty u nalejvání kafe ve Starbucks.

Sněhu je tolik, že se upravují i běžkařské tratě.

Já mám ale raději klasickou stopu.

Takže výsledek byl, že jsme začali dávat dohromady Tomovu přihlášku, všechny papíry, vysvědčení, výsledky státních zkoušek (ACT), životopis a tak dále, protože aby byl vůbec zařazen do výběru na Trustees Fund, museli jsme mít vše v kupě do konce listopadu. To se podařilo, a v prosinci absolvoval další kolo řízení — měl sepsat odpovědi na nějaké otázky o sobě. Pak jsme zase čekali. V lednu postoupil do dalšího kola, a v den, kdy babička nastupovala do nemocnice, dělal virtuální pohovor. Za dva týdny pak šel na osobní pohovor — k čemuž jsme mu museli pořídit kvádro. Tím, že tu nejsou taneční, tak Tom nic takového nevlastnil. Tímhle vším jsme prokličkovali s covidem, který postupně prošel celou rodinou. Respektive u dětí jsme dvoudenní teplotku a to, že Tom trpěl nechutenstvím (tj. žral jen jako tři týden zasypaní horníci, ne jako deset horníků), nepovažovali za nic pozoruhodného; testovala jsem se až já, když se mně poměrně dlouho držel hnusný kašel.

Na osobní pohovor bylo pozvaných zhruba padesát studentů, s rodinami to byl docela dav — ale Univerzita to měla výborně zorganizované, čtyři skupiny rotovaly po různých školeních a informacích — a individuálních pohovorech. Na konci nám prozradili, že vypisují sto stipendijních míst — a že do posledního kola individuálních pohovorů se kvalifikovalo jen sto patnáct zájemců — čímž se výrazně zlepšily Tomovy vyhlídky na stipendium. V přechozích letech byl totiž zájemců dvoj- až trojnásobek, a místní tvrdili, že dostat tohle stipendium není moc reálné. Mám teorii o tom, proč bylo letos málo zájemců: kvůli covidovým opatřením spousta lidí nezvládla školu a požadovaný prospěch — a už vůbec ne relativně těžké státní testy, takže nepřošli základním sítem. Tom stipendium nakonec dostal, z čehož jsme ještě pořád poměrně (mile) překvapení. Nicméně celý proces nám zabral od října do půlky února, vždycky stylem, že se muselo něco odevzdat / vyplnit / absolvovat, a pak se několik týdnů čekalo, zda si Tom postoupí do dalšího kola. Takže takový vleklý stres.

Kozenky sněhem moc nadšené nejsou (Mick).

Raději se povalují doma v chlívku (Lékorka a Enya).

Ale zpět k zimě jako takové — letos se fakt vydařila, zhruba každý týden připadl nový sníh, ale nikdy z toho nebyla nijak velká kalamita. Na podzim jsme si pořídili "sekačku na sníh" — abychom nemuseli házet lopatou — a se strojem jsme vyjeli za celou zimu pouze dvakrát — a to ještě spíš z principu, než že by se ta hromádka před garáží nedala projet. Jedinou nepříjemnou novinkou byl severák — dům i kozí chlívek jsou stavěné na obvyklý západní vítr, severák fučí ze strany, lepí nám sníh na okna ložnice a kozenkám fouká až do postele. Když fouká ze západu, má zvěř před chlívkem závětří a může se hřát na sluníčku — před lezavým ledovým severákem se není v podstatě kde schovat.

Pravidelný přísun sněhu nám trochu komplikoval i situaci s Lisinou voltiží — mám pocit, že za leden a únor se Lisa na koně dostala snad jednou — oddíl nemá krytou jízdárnu a ve sněhu či na zmrzlém povrchu by se mohli zranit koně i jezdci. Ovšem lyžařsky se zima fakt vydařila. Celou sezónu sjezdovat v úžasně nadýchaných boulích, a dokonce jsme na Snowy Range zažili jednou FRONTY. Což je fajn na to, že si člověk odpočine a "nemusí" jezdit furt jak blázen. Já jsem se pak sama přimotala do trošku narvanějšího dne ještě jednou, když jsem netušila, že všechny okolní státy (na rozdíl od nás) mají jarní prázdniny — a tudíž se k nám nahrnuli nejen lidi ze sousedního Colorada a Nebrasky, ale dokonce až z Iowy. Jako koncentrace lidí pořád nedosahovala hustoty davů, které jsme mívali běžně v Kalifornii, ale ve všední den jsem to fakt nečekala. A taky na mě nezbylo místo na parkovišti před hlavní budovou, odmávali mě na jakési zadní parkoviště NAD ubytovnami. Což mi nevadilo, protože jsem vlastně od auta sjela na lyžích dolů k vlekům, ale pak se to ukázalo býti oříškem pro návrat. Zvlášť když jste obstarší obtloustlá tetka s artrózou, která si při posledním sjezdu boulí hnula s kolenem. I dopajdala jsem se k informacím a žádala zvěděti, jestli náhodou nemají nějakou kyvadlovku, která by mě vyvezla k autu, že s blbým kolenem, v lyžákách a s lyžema na hřbetě to asi do toho kopce, který jsem ráno bez problémů sjela, nedám. Chlapi na mě hleděli jak na exota (artróza je svině — na lyžích sjedu černé sjezdovky bez problémů — a pak se nemůžu vyhrabat do schodů do bufáče na kafe), že žádnou kyvadlovku nemají, ale pak pravili, ať počkám, že něco vymyslí. A přivedli mi Jasona, takovýho klučinu, co vypadal ještě mladší než náš Tom, že jako Jason vyběhne nahoru a auto mi přistaví. Když mě Jason ujistil, že umí jezdit s manuálem, dostal klíčky — a já si pak nastoupila jak dámička jdoucí z divadla hned před budovou. Což mě opět utvrzuje v tom, že jsme se dobře přestěhovali — místo, aby mě rezort poslal do háje, tak vymysleli rychlé a jednoduché řešení pro jednu otravnou tetku — i když měli tisíce jiných starostí (paralelně se mnou řešili bouračku dalších návštěvníků, plus spoustu dalších drobností jako návraty klíčů od skříněk, rezervace vybavení a kurzů a tak dále).

Před chlívkem je závětří a sluníčko.

Pěškovýlet do Box Canyon.

Na běžky jsem se dostala mnohem častěji než na sjezdovky. Je to o polovinu blíž, takže člověk si může odskočit na pár hodin a nestráví s tím celý den, a taky je to naše nejbližší horské pásmo — a proto je tam podobné počasí jako u nás. Na sjezdovky to máme přes kopec a údolí Laramie, a občas je problém se tam dostat — buď je hnusně tam, nebo je hnusně na naší straně (případně zavřou dálnici a silnice). Navíc běžky jsou více relaxační, protože je člověk sám a ne s ostatními lidmi. Teprve letos mi došlo, jak blbá byla loňská zima, kdy nasněžilo sice hodně, ale vždycky během jednoho dvou dní a pak dlouho zase nic — takže běžecké tratě byly urolbované, přemrzlé a částečně odtáté. Letos, jakmile to trochu odtálo, přišlo dalších deset dvacet čísel čerstvého sněhu a jelo se dál — a jakmile se nová vrstvička sjela, tak šup, a byla další nadílka. To znamenalo, že jsem si troufla i vzdálenější úseky, větší kopce, a i na neurolbované jednostopé stezky pro sněžná kola. Ty se mi líbí obzvláště, protože se tam můžu plazit svým tempem, a na rozdíl od upravených běžkařských magistrál, mě nepředjíždějí nadupaní bruslící důchodci, takže si nemusím případat tak šíleně nemožná. A je to tam děsně krásný.

Ovšem o tom, že jsem byla často myšlenkami někde jinde, svědčí to, že jsem taky na parkoviště dorazila bez běžeckých bot (a šla tudíž na výlet pěšky), a i to, že jsem takhle jednou cestou z běžek chytila na dálnici hodiny. To je taková naše specialita — že jedete po čisté suché vozovce, vyjedete spoza kopce a přes celou dálnici je sto metrů široký sněhový jazyk, částečně rozježděný kamiony — který se tam tvoří proto, že zrovna v tomhle místě se dělá větrný tunel, kde to fičí klidně sto kilometrů za hodinu. Takže když vám auto vjede do sraček a ještě do vás foukne a vy to nečekáte, tak jste v prdeli příkopu.
Moje otočka byla asi impresivní, protože stavěla různá auta, včetně kamiónu — nezbývalo, než se rozdýchat, vystoupit z auta a ujistit je, že jsem v pořádku. Chlápek, co stavěl první, mi nabídnul odvoz, což jsem přijala. Než jsme dojeli těch čtyřicet mil do města, zvládla jsem zavolat Sidovi, domluvit s Tomem, že mě vyzvedne na parkovišti, domluvit s dvorním automechanikem, že mi pro Subaru (s natlučenými dveřmi a svlíklou gumou) dojede s odtahem. Pán mi nakonec nabídnul, že mě může vysadit třeba u těch automechaniků, abych nemusela cestovat z parkoviště dál po městě — což bylo super. A v šest večer jsem měla auto zpět, s navlečenou a napumpovanou gumou. Oprava dveří trvala déle a byla mnohem dražší — ale bohužel se musela udělat, protože dveřmi různě táhlo a navíc po vypadlém panelu v nich byly díry. Na druhou stranu — to, že to odnesly JEN dveře a že jsem z auta po otočce o 270 stupňů, vyvrácení sloupku u dálnice a probrázdění příkopu, vystoupila a odešla, je vlastně výborný výsledek.

Letošní teplotní rekord byl mínus dvacet.

V lese alespoň nefouká a i v mrazu je tam nádherně.

No a aby toho nebylo málo, Sid můj výkon zopakoval během pár týdnů — v menší rychlosti (při nájezdu na dálnici), ale zato s Fordem. A s podobným výsledkem — vyzul gumu. Navíc zrovna jel z opravny, kde byl Ford s ucházející pneumatikou — v opravně si o nás musí myslet, že jsme blázni — Sid tam přijel se Subaru, které mělo píchlou pravou zadní. Já jsem v té chvíli mířila na jógu ve Fordu, ale nedojela jsem, protože mi začalo ucházet kolo na něm. Tak jsme se v opravně sešli — a já si vyzvedla spravené Subaru a nechala tam Sida s Fordem, který pak vyzul pneumatiku cestou odtud. To by nevymysleli ani v Bakalářích. Od té doby ani nemůžeme děti prudit, aby jezdily opatrně — když jsme to my, rodiče, kdo zvládnul na ledu bourat.