Enya a Loreena.

Lékorka s holkama na procházce.

Třicátého března nám konečně porodila Lékorka. Naštěstí jsme byli připravení, Večernice začala být velmi agresivní, takže jsem přestavěla přední část chlívku tak, aby se mi tam vešla kozenka. Když jsem chtěla vyzkoušet, jestli by Lékorce nebylo lépe bez prudivé sestry a jejích trojčat a zavřela jsem ji na noc extra, tak pořád bekala. Myslela jsem, že je jí smutno, a až po nějaké době mi došlo, že její nervozita a pobekávání jsou způsobené připravujícím se porodem.

K našemu překvapení se Lékorce narodily dvě holky. Takže jméno Ozzák zůstalo letos nakonec nevyužito, máme místo něj Enyu a Loreenu (McKennitt). Enya má legrační bílý obličej (podobně jako Rocket loni i ona vypadá trochu jako kráva); Loreena je jediné kůzle bez bílých znaků — světle hnědá s černou pláštěnkou. Konečný výsledek je tedy dva kluci a TŘI holky. Kozám se obvykle rodí několikanásobně víc kluků než holek, loni jsme měli tři kluky a žádnou holku, tak se to letos konečně vyrovnalo na alespoň běžný poměr 1:2. Z tří kol kůzlat je celkové skóre čtyři holky (Starburst, Bonnie, Enya a Loreena) a osm kluků (Willy, Pixel, Blackberry, Casper, Pluto, Rocket, Freddy a Mick).

Trojčata zlobí o sto šest - takhle si ustlala na jeslích se senem.

Lori je takové naše miminko.

Loreena nám ale připravila docela stres. Když se první den věšela Lékorce na krční laloky místo na struky vemene, považovali jsme to za legrační. Ovšem Lorince ten omyl pořád nedocházel, takže jsem vzala na pomoc stříkačku a dudlíky a lahve a snažila se do ní nacpat nějaké mléko alespoň takhle. Bohužel kozenka pořád nechápala, a během jednoho dne zeslábla natolik, že mi už jen ležela na klíně a nechala mléko vytékat druhou stranou z tlamičky, takže jsme volali veterináře. Dostala různé injekce a dextrózu s tím, že uvidíme, jestli ji to trochu probere. Neprobralo, takže odpoledne jsme ji s Tomem vezli na kliniku, kde dostala mlíko hadičkou rovnou do žaludku. My jsme nafasovali hadičku a instrukce, jak ji krmit a jeli jsme domů.

Večer a přes noc (ano, vstávala jsem po třech čtyřech hodinách) Loreena jakž takž pila z lahve, ale ráno už zase odmítala, takže jsme museli nasadit hadičku a mlíko do ní nalít. Buď pochopila mé výhružky, že ji klidně budu krmit hadičkou, nebo se konečně trochu vzpamatovala, ale od té doby začala pít od mámy, a dokonce už pochopila, ze kterého konce se má mléka dožadovat.

Tom byl začátkem dubna přihlášený na jízdy do autoškoly. Od listopadu měl řidičák provizorní, který ho opravňoval řídit pod dohledem plnoleté osoby vlastnící řidičský průkaz. Nesměl vozit žádné nezletilce kromě rodinných příslušníku a podobně. Tím, že teď udělal jízdy, tak dostal skutečný řidičák, byť pro něj ještě stále platí nějaká omezení (třeba že nesmí jezdit pozdě v noci) — ale už může vyrazit sám, což je velká úleva. Tomův střelecký oddíl se schází na střelnici na kopci nad námi — je to deset minut po prašných silnicích, ale to, že tam nemusíme s ním, nám velmi uvolnilo ruce. Plus teď máme dalšího řidiče, kterého lze poslat do města na nákup, a který si může objet své záležitosti bez maminky za zadkem. Tím, že bydlíme kus za městem a není tu městská doprava, tak je řidičák v podstatě nutností.

Princezna Loreena.

Enya je silný a sebevědomý lump.

S Tomovým řidičákem nám do domácnosti přibyl Horác. Staré omlácené subaru, které Tom dostal jako vlastní kola. Subaru jsme nakonec zvolili proto, že na ty prašné silnice a sněhové kalamity tady je potřeba čtyřkolku — a na rozdíl od Forda Subaru tolik nežere — a nekotí se. Nemá moc silný motor, tak se s tím nedá machrovat — a v otlučenosti se ztratí drobné chybky typu, že Tom případně nacouvá někde do popelnic nebo to opře o patník. Jméno Horác je podle Pratchettova bojovného sýra — Horác je kolo nivy uzrálé natolik, že oživne. A Tomovo Subaru je modré.

Jedním z prvních výletů, který Horác absolvoval, byl právě výjezd s Lorinkou k veterináři — byla jsem ráda, že Tom řídí a já můžu sedět s vláčným kůzlátkem na zadním sedadle a řešit problémy s kůzletem a neřídit. Dále se Tom ujal Lisy a vezl ji k holiči; nakonec si dojel na sestřih i on sám. Jezdí si s Lisou na nákupy různých osobních propriet (třeba krmiva pro Lisiny potkaničky) a tak. Plus jsme si s Tomem mohli vyjet na běžky, když v půlce dubna zase pěkně nasněžilo — a nemuseli jsme tahat pick-up, který hodně žere.

V půlce dubna napadlo ještě na lyže.

To já v jeho věku...

Do toho se nám do nového domečku ve městě nastěhovali nájemníci. Zdají se velmi příjemní a bezproblémoví, ale i tak s tím byla spousta běhání a zařizování. Potřebovali jsme ovšem nájemní smlouvu, na kterou jsme si najali právníka, aby bylo všechno dle pravidel. Když jsem si šla nafotit dům, abych měla reference, jak vypadal při nastěhování (abychom se vyhnuli nějakým mrzutostem na konci nájmu), zjistila jsem, že na zahrádce je spadlý plot — takže honem sehnat opravu plotu. Pak teda zařídit prohlídku domu s nájemníky a sepsat všechny papíry. A zjistit, že okno v suterénu, které měl opravit původní majitel, opravené není. Což bylo velmi silné deja vu — neopravené okno jsme řešili už u našeho domu, teď nás to čekalo znovu. Sice jiná sklenářská firma, ale průběh byl podobný — oprava byla zaplacená původním majitelem domu, který ale už nic neurgoval a sklenáři se nehodlali přetrhnout, třebaže se nakonec uvolili jednat se mnou, a přistoupili na to, že okno opraví. Do toho nájemníkům vletěl pták do DALŠÍHO okna, které šíleně popraskalo. Takže následovala další rozprava se sklenáři, jestli můžu přinést okna obě, a zdali je opraví bez problémů. I vybrala jsem slunný teplý den, aby nájemníci bez okna nezmrzli, odvezla okna (to, že by si sklenáři okna vyzvedli sami, jsem ani nedoufala) — opravář mi s kamennou tváří sdělil, že okna budou bratru za dva týdny, protože nemají skla. Naštěstí nájemníci jsou zlatí, pravili, že to neva a že si okno nějak zadělají. Uf. A aby toho nebylo málo, tak když byla okna hotová, tak sklenáři volali PŮVODNÍMU majiteli domu, aby si to vyzvednul. Naštěstí ten byl natolik příčený, že přes realitku sehnal nás, takže jsme se o okně alespoň DOZVĚDĚLI.

Také nám přišlo oznámení, že si máme vyzvednout objednané keře na náš pozemek. Dům jsme koupili s tím, že na pozemku je zasázeno bratru 200-250 keřů a stromků jako větrná zábrana. Ke všemu je zavedeno zavlažování — ale některé rostliny nepřežily loňské léto, a nevzpamatovalo je ani mé podzimní zavlažování. Přes zimu odešly další sazenice — převážně borovice, které nesnáší vítr. Takže už na podzim jsem objednala od Conservation District padesát keříků. Místní úřad prodává sazenice keřů a stromů za velmi lidové ceny, aby si obyvatelé zalesňovali prérii — která tím pádem lépe drží vodu a půdu, a nezmění se v dust bowl — prašnou mísu jako to ve třicátých letech udělala Oklahoma a přilehlé prérijní státy.

Kluci povaleči.

Za Sněhurkou létají ptáci, chodí myšky...

Objednávku jsem provedla v době, kdy jsem fakt měla jiné starosti, protože jsme se čerstvě nastěhovali a jaro se zdálo velmi daleko — nicméně jsem doufala, že nabízené sazenice jsou rostliny vhodné pro naše klima, a více méně od boku jsem nastřelila, že chci pětadvacet divokých rybízů a pětadvacet divokých šípků. Rybízy proto, že mám rybíz ráda, a šípky proto, že miluju jejich divoké květy. A vzhledem k tomu, že oběma druhům se daří i na chalupě na Vysočině, tak jsem si říkala, že by to tady mohly zvládnout taky.

Na úřadě je nutno objednávku vyzvednout v ten onen jeden jediný určený den. I vzala jsem Sida a Forda, abych měla prostor a pomoc při nakládání, a vyrazili jsme. Málem jsme lehli, když nám chlápek z úřadu podal dva útlounké balíčky šlahounků. Ale prý nejsme jediní, kdo si představoval, že dostaneme nějaká plata s rostlinami, nebo sazenice v květináčích — že prý lidi běžně jezdí s náklaďáky a přívěsy. No, lepší než naopak, kdybych se dostavila s kabelkou a zjistila, že potřebuju ten náklaďák, že.

Ovšem se sazenicemi jsem řešila další zásadní problém — měly být zasazené do osmačtyřiceti hodin — jenomže do těch osmačtyřiceti hodin nám mělo napadnout dvacet čísel sněhu (takže jsme s Tomem stihli ještě jedny běžky) a noční teploty poklesnout na mínus dvanáct. Po spoustě porad a hledání, jsem nakonec usoudila, že rostlinám bude lépe ještě pár dní v garáži v kýbli s pískem a že ven je vystrčím, až budou teploty trošku civilizovanější. Nakonec teda setrvaly v kýblech skoro týden. Naštěstí mi se sázením pomáhal částečně Tom — přestože jsem sázela na už připravená místa (která ovšem bylo potřeba oplet, vyrvat z nich zbytky předchozích osadníků, vyrýt jamky na nové obyvatele), stejně mi to zabralo dva dny. Zasadit, přihrnout, připíchnout zavlažování, přisypat kůru a zalít tuto konví, aby to všechno drželo — a to vše na obvodu pozemku, kam se teda musí všechno odnosit / odvozit kolečkem i několik set metrů.

...a králíčci.

V garáži mi vyrostla stěna.

Sid byl v té době na služebce v Texasu, takže jsem Tomovu pomoc fakt potřebovala a ocenila. Během téhle služebky jsem konečně přišla na to, jaký druh kryptida jsem (v rodině jsme si rozdělili různé typy humanoidních, leč nehumánních bytostí). Jsem Sněhurka! Pamatujete tu scénu ze stařičké disneyovky, kdy Sněhurka je v lese, a sbíhají a slétají se k ní všechna zvířátka? Tak to. Na pastvu s námi chodí králík (ten, co nám bydlí pod verandou), a tuhle, když jsem ráno vstala, měli jsme v obýváku ptáka — zřejmě nějaký typ drozda. Prostě nám seděl na lustru (zřejmě vletěl dovnitř večer, když jsem větrala dveřmi), v kozím chlívku jsem objevila myš v kyblíku. Ty potvory se za mnou táhnou. Což by bylo fajn, ale Disney jaksi pominul jednu základní informaci — všichni ti roztomilí ptáčci a králíčci a myšky neustále kadí. Skončila jsem s pokáleným lustrem, pobobkovanou verandou a nutností vymývat kýbl.

Na Sidův návrat jsem se těšila a připravovala — zakoupila jsem do domácnosti srandovní plechovou kozu, kterou jsem vystavila ve výklenku v obýváku. A dále jsem rozkvetla kaktus. Když jsem tuhle zakoupila na záchod polici (na náhradní papíry, čistící ubrousky a podobné záchodové propriety), přišlo mi to příliš industriální a tak jsem koupila i kaktus. Sidovi se kaktus líbil, nicméně vyjádřil své pochyby, zda kaktus přežije na temném záchodě. Musela jsem mu předvést, že kaktus je gumový a že mu nedostatek světla fakt neuškodí. No a teď jsem ve Walmartu našla gumové kaktusové květy — no uznejte, že to jsem si nemohla nechat ujít.

Budoucí větrolam.

Přišlo jaro, soused se vznesl.

Jenomže v sobotu, kdy měl Sid přijet, mě ty srandičky rychle přešly. Už v pátek večer mi přišla koza Lékorka taková divná, ale ráno to bylo jasný — nežrala, ocásek stažený dolů, nahrbená, jen tupě zírala před sebe. Takže jsem volala veterinární pohotovost (samozřejmě, že tohle se nestane třeba v úterý v poledne, ale v sobotu ráno, mimo ordinační hodiny) a za chvíli už jsme Lékorku vezli do nemocnice. Tam ji veterinářka očuchala (což mě překvapilo, ale zjevně dle kozího dechu se dá soudit, zda se jedná o nějakou poruchu trávení), vyšetřila — a nakonec konstatovala, že zřejmě má nedostatek thiaminu. Koza dostala několik injekcí a jeli jsme domů. Ovšem odpoledne pořád nevypadala o moc lepší, takže jsme jí píchli další thiamin a čekali. Bohužel se spíš zhoršovala, než cokoliv jinýho, působila dezorientovaně a zatuhle, nemohla se pořádně dostat na nohy — takže jsme jeli znovu.

Dostala silnější injekce a já celou baterii stříkaček a jehel a ponaučení — do druhého dne se Lékorka hodně zlepšila, ale ještě pár dní působila neohrabaně a zatuhle. V těch pár dnech, kdy jí bylo fakt špatně, neměla moc mlíka, a vyřešila to po kozím způsobu tím, že začala odmítat Loreenu. Prvorozenou Enyu krmila pořád, ale Lori odháněla, takže jsem holt musela nastoupit s flaškou. I když se tvorba mléka zjevně upravila, tak Lékorka by raději chodila s nateklým vemenem, než by nechala napít i druhorozené kůzle. Nějakou dobu jsem to řešila tím, že jsem kozu uvázala do dojicího stojanu a nechala Loreenu napít v situaci, kdy ji máma nemohla odhánět, ale i to posléze přestalo fungovat. Proto nastoupila kombinace, že Lori dostane umělé mléko a pak zbytky toho, co se mi podaří oddojit. Občas se Lori podaří přitočit se v nějakou vhodnou chvilku a napít se zároveň s Enyou, ale spoléhat se na to nedá.

Zdá se tedy, že i letos si s kozenkama a kůzlaty užíváme dramat — ale s dostupnými, ochotnými a kozí znalými veterináři za zády, je to všechno mnohem snazší — přestože ty problémy jsou závažnější než loni. Důležité je, že všechny kozy nakonec všechno zvládly a přežily, teď jen poplatit všechny účty.