Dobročinné představení - Lisa na Fantasii.

Závody s bolavým kolenem.

Slíbila jsem pár slov o Lisině vystoupení. Takže — jednalo se o fundraiser, bohužel v době covidové se nemohlo dobročinné představení konat jako obvykle, s hosty, občerstvením a tak dále. Vše bylo virtuální, s přímým přenosem z místa. Výhoda byla v tom, že tím pádem závody mohla sledovat i babička z Evropy. Nevýhoda — kvůli zimě byla hala uzavřená, takže v ní nebylo žádné denní světlo a filmování a focení dopadlo naprosto šíleně. Jediný, kdo z toho dokázal vylámat alespoň trošku slušné fotky, byl Tim Sutherland, profesionální fotograf.
Lisa vystupovala se svou individuální sestavou a nakonec měli celoklubové vystoupení, v kterém se střídali na koních ve dvojicích a trojicích, napříč dovednostními třídami a věkem.

Celá akce byla v režii dobrovolníků a to ještě (covid) jich nemohlo být mnoho. Takže jsme se tak nějak zapojovali všichni, a tudíž se stalo třeba i to, že jsem najednou držela za ohlávku Dozera — to je holandský teplokrevník a skutečně VELKÝ kůň, navíc plnokrevník, takže poněkud živější. A vůbec ho neznám. Docela jsem se divila, že mi byl prostě takhle přidělen, ale záhy jsem pochopila. Kromě toho, že se zkoušel vyválet, tak už vlastně nic nedělal. Nakráčel se mnou skrz uličku mezi boxy do jízdárny, tam se chvilku obdivoval tomu fešákovi v zrcadle (myslím, že pochopil, že se jedná o zrcadlo, když jsem se vedle toho velkého koně objevila v zrcadle i já) — a tím to více méně skončilo. Nekonalo se žádné plašení, nervozita, uskakování či neochota vstoupit do temného prostoru.

Už předtím mě překvapila samozřejmost, se kterou tady malé holky běhají kolem velkých koní, s jakým klidem koně podrží ten, kdo je zrovna po ruce a že se moc neřeší, když holky nezvládnou po sundání uzdy nasadit ohlávku. Koně u Nicole totiž jsou naprosto v klidu a v pohodě, nezdrhají, neprudí, nekoušou, nekopou — chovají se zcela civilizovaně. Po představení jsem byla svědkem nakládání čtyř koní. Nekoňáci asi mou fascinaci nebudou sdílet, ale pokud někdy někdo viděl, jaké rodeo se může stát z naložení koně do přívěsu, tak asi pochopí, proč jsem tak celá vedle z toho, že tady nakráčel do přívěsu první kůň, Nicole zaklapla přepážku, nakráčel druhý kůň, bum, přepážka, třetí kůň, přepážka, čtvrtý kůň, zavřela se vrata přívěsu a jelo se. Žádné rampy, žádní vzpouzející se koně, všechno jak na běžícím pásu. Tak jako kdysi Nedoušek a jeho kolegové — zřejmě, jak se člověk ocitne v kovbojské oblasti, kde lidi s koněma vyrostli, tak vše funguje s naprostou samozřejmostí.

Slepá kobyla Chance.

Večernice a trojčata na sluníčku prvního dne.

Když tedy Lisa projevila zájem, že by se chtěla víc starat o svou voltižáckou koňskou partnerkou Fantasiu, tak jsem už neměla tolik strach nechat ji s cizím obrovským koněm. V současné době jezdíme do stájí o půl hoďky dřív a Lisa si vytáhne svou kobylu a připraví ji — a já si půjčuju Chance. Té je dvaatřicet, je úplně slepá, a tak se spolu procházíme po pastvině (nejezdím, to bych jí, chudince, nemohla s mou váhou udělat), já ji trochu podrbu a vykartáčuju a je nám spolu dobře. Slepí koně bývají lekaví a nedůvěřiví, ovšem Chance si vykračuje zcela suverénně a nezdá se, že by se něčeho obávala.

Bohužel někdy v té době Lisu začalo bolet koleno. U voltiže jsou kolena častou oblastí ošklivých úrazů, takže když bolesti nepolevovaly, vyrazily jsme k doktorovi. Tam konstatovali, že má nejspíš patelární tendonitidu — laicky řečeno — vyrostla moc rychle a vazy nestíhají a bolí. Dobrá zpráva je, že se nejedná o nějaký úraz. Ta špatná je, že to je dlouhodobý problém s kterým se nedá nic moc dělat. Lisy je mi líto — do voltiže investovala spoustu času a energie (a my peněz), a první sezónu byla několik měsíců nemocná, druhou sezónu zkysla v týmu s malejma holkama a nezkušenou trenérkou. Třetí sezónu přišel covid — a teď zase má zdravotní problém, kvůli kterému nemůže naplno trénovat.

Trochu přeskočím do dubna, kdy se konaly první skutečné závody, počítané do žebříčků a tak dále. Do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli Lisa bude schopná závodit. Barelové vystoupení zvládla na jedničku a skončila první (z dvanácti), povinnou sestavu na koni už jela s tím, že kdo ví, jestli to zvládne, a skončila čtvrtá. Volnou jízdu po ledování kolene a ibuprofenech odjela tak nějak, aby to měla za sebou, a skončila devátá. Což je, samozřejmě, docela demotivující, takže nevíme, co dál. Na závodění to moc nevypadá, na druhou stranu Lisa našla v tomhle oddíle fajn partu a mají tam super koně. Tak holt uvidíme, jak to půjde.

Vyhřátá paleta je oblíbené místo.

Večernice hlídá dětičky na každém kroku.

Na našem kozím ranči jsme během března očekávali radostné události. Od veterinářky jsme měli potvrzeno, že obě kozy jsou březí — ultrazvuk ale ukazoval u Večernice už úplná kůzlatka, s hrudním košem, hlavou a rozeznatelnými nohami. Lékorčino těhotenství bylo v době ultrazvuku ve fázi neurčitých chumlů, takže jsme počítali, že kůzlata můžou být klidně i měsíc od sebe. Večernice tloustla a tloustla, až se sotva valila, a její ne zrovna slunná osobnost se zhoršovala do permanentně naprdnuté kozy. Ne, že bych se jí divila, vemeno málem až na zem a do toho bolavá noha. Nevím, jestli se víc těšila na porod ona nebo my — ale bylo jasný, že už toho máme všichni plný zuby.

První možný termín jsem Večernici spočítala na třetího března a tentokrát jsem se nesekla o tři týdny, ale jen o tři dny — v sobotu šestého začala Večernice hrabat a chovat se předporodně a před půlnocí už bylo na světě první kůzlátko — ještě dřív, než jsme stihli do chlívku dorazit my. Po půlnoci následovalo druhé a třetí. Vcelku to šlo všechno hladce, ale stejně jsme se do postele dostali až někdy kolem třetí ráno. Lisa chtěla jedno kůzle pojmenovat Ozzák a pojmenovala tak to nejodvážnější a nejčilejší z trojčat. Když jsme byli v tom pojmenovávání podle zpěváků, přibyl nám Mick Jagger a Freddy Mercury. Asi po hodině jsme ale zjistili, že Ozzy je holka! Já jsem byla pro nechat jí jméno Ozzy, ale nakonec rodinná rada rozhodla, že bude Bonnie (Tyler — pokud máte pocit, že ji neznáte, tak zkuste najít It's a Heartache — v češtině to jako Jen se hádej zpíval kde kdo). Kromě toho, že jsme si nevšimli, že je Ozzy / Bonnie holka, tak jsem až do druhého dne a denního světla byla přesvědčená, že má modré oči po mamice. Tak ne, má světle hnědé, po tatínkovi.

Lisa a Ozzy / Bonnie.

Mick.

Jediné modrooké kůzle je tedy prvorozený Freddy. A přestože prvorozený, tak je nejmenší a mámou zjevně nejméně oblíbený. Večernice se hrozně upnula na Bonnie a neustále ji olizovala a naháněla — a Bonnie, takto ujišťovaná o své výjimečnosti a o tom, že někdo za ni všechno zařídí, se starostlivé mámě odvděčila tím, že neustále zdrhala a odvážně si vykračovala do neznámých končin výběhu, bez ohledu na mámino volání a starání se. To jí zůstalo dodnes — Bonnie je zvláštní koza, dělá si, co chce, kdy chce a kde chce.

Freddy se stal odstrkovánkem. Zvlášť večer, kdy máma zřejmě měla už málo mlíka, nechtěla nechat neduživé malé hubené kůzle pít. Hladové kůzle bylo o to neodbytnější, takže Večernice ho pak i třeba chytla za uši a odhodila, nebo trkala. Nemohla jsem to tak nechat a nastal náš boj s flaškou. Freddy samozřejmě bral flašku jako osobní křivdu a pokus o vraždu. Nevěřili byste, kolik síly je v drobném kůzlátku, když se mu děje násilí v podobě kozího sunaru. Nicméně v dny, kdy ho máma moc odstrkovala, pomohl příkm natolik, aby Freddy nebyl zoufalý a neprudil mámu do té míry, aby si vysloužil kousanec nebo trkanec. Během zhruba dvou týdnů se dodávka mléka (asi) srovnala a Freddy se naučil, že musí pít v tandemu s nějakým oblíbenějším kůzletem, a drama opadlo.

Poslední kůzle, Mick, je největší, nejsilnější, nejchlupatější a nejpohodovější. Mick je takový plyšový medvídek, který nemusí nikomu nic dokazovat a v pohodě si žije. Máma ho ani neodstrkuje, ani to nepřehání s péčí. Tím, že je největší, nemusí se s nikým přetlačovat a bojovat o své místo na slunci.

Model Freddy.

Sněhová metelice.

No a protože nám zjevně stresy s kozíma porodama nestačí, rozhodli jsme se investovat veškeré naše úspory (či spíše zbytek po prodeji kalifornského domu) do další nemovitosti. V situaci, kdy náš osvícený soudruh prezident ruší soběstačnost v přírodních surovinách a ceny benzínu letí nahoru, letí nahoru i všechno ostatní — respektive peníze ztrácejí hodnotu a nedává smysl je sušit v bance. Vrazit je do nemovitosti je méně riskantní sázka než cokoliv jinýho. Když k tomu připočítáme, že děti se blíží plnoletosti a my naopak stáří, v kterém třeba nebudeme už schopní se starat o velký dům na deseti akrech, tak se malý domek ve městě, v dosahu obchodů, úřadů a nemocnic může hodit velmi záhy. A než se hodit bude, tak ve městě s vojenskou základnou je vždycky poptávka po nájmech. Na tři, čtyři, pět let, než dotyčná rodina poputuje zase jinam. A jsou to lidé se stálým, slušným příjmem, což snižuje riziko nějakých mrzutostí.

Takže jsme prozkoumali finanční situaci, zjistili, kde máme strop našich možností, a začali se rozhlížet. S omezeným rozpočtem jsme samozřejmě měli také omezené možnosti. Pročež jsme shlédli dům se zjevně prasklými základy, kde bylo v ložnici zazděné okno, takže tato působila dojmem, že se jedná o doupě jakýchsi temných orgií. Další dům se pyšnil kuchyňským koutem v podstatě v mezipatře schodiště — zjevně společným pro obyvatele horní a dolní části domu. U vstupu do dolní části domu bylo asi dvacet věšáků na kabáty a tmavým dřevem obložený suterén se spletí holých měděných trubek ústředního topení pod stropem působil dojmem útulné ilegální nálevny z dob prohibice. Dále obsahoval za jedněmi nenápadnými dveřmi místnost bez oken, zpola vyplněnou betonovým blokem — nejspíš se jednalo o bývalý podstavec na bojler, ale pocit, že je to márnice, kde se vystavovaly rakve s mrtvolami, případně obětiště, byl velmi neodbytný. Rovněž garáž byla zjevně v nějaké fázi obývaná.
Jiný dům měl garáž ve svahu, takže na její střechu a posléze tudy oknem do ložnice šlo nastoupit z okružní cestičky. Popatřili jsme nepřeberné množství temně zelených koberců a plesnivých rohů; koupelen, kde se například cestou do vany musel přeskočit záchod. Taky tu byl dům s nádorem dávno opuštěné zasklené solární baterie na střeše, a nebo jeden, který měl vyhlídku rovnou na křižovatku s benzínovou pumpou. Většina domů měla basement — obyvatelný suterén — a zhusta byl tento přetvořen na další bytovou jednotku. Samozřejmě, že v místě, kde lidé neoplývají kalifornskou úrovní příjmů, dává smysl, když bydlíte v jedné části domu, a nájemníci z druhé půlky vám přispívají na náklady. Ovšem pro nás představa, jak se snažíme nezávisle pronajmout dvě části domu a řešíme pak spory mezi nájemníky, nebyla nijak lákavá. Asi by z toho bylo víc peněz, ale určitě taky spousta mrzutostí. Takže jsme vyškrtli všechny domy, které nabízely toto uspořádání.

Návěj před basementem.

Báječní muži na odhrabovacích strojích.

Rovněž jsme vynechali domy, které by zjevně potřebovaly úpravy. Nejsme žádní kutilové a objednávat na všechno řemeslníky by nás vyšlo pěkně draho — nemluvě o tom, že v Cheyenne se staví jak o závod a sehnat řemeslníka nebo stavební materiály je v podstatě sci-fi. A také jsme chtěli dům, v němž bychom si dokázali představit sami bydlet. Ať už by se tam stěhovaly děti, nebo třeba my na stará kolena — takže jsme nakonec zavrhli i zrenovovaný domek, kde Sid chodil jak Quasimodo, protože v suterénu byly nízké stropy. Když jsem pak našla takhle v pátek večer na internetu nově na trhu zrenovovaný domek, ve slušné oblasti, bez zvěrstev zjevných už na fotografiích, rovnou jsem kontaktovala naši realitní agentku Tiffany, aby nám domluvila prohlídku. Ta pravila, že dům bude otevřený v sobotu v poledne a že se tam můžeme sejít na prohlídku v to poledne.

Ve dvanáct nula nula jsme se sešli před domem, tento jsme prošli a prohlídli, a ve dvanáct čtyřicet sedm jsme dávali nabídku. Ve čtyři odpoledne byla přijatá — čímž jsme trhli náš předchozí rekord v kupování domu. Tiffany se smála, že s námi se jí opravdu dobře spolupracuje. Čili mezi ponocováním a hlídáním březí kozy a dokrmováním kůzlete jsme ještě zařizovali všechny možné papíry a dokumenty, převody peněz, inspekce a opravy na domě.

Týden po narození kůzlátek nám začaly z Česka chodit poplašené emaily, že nám mají napadnout dva až tři metry sněhu. Zírali jsme na lokální předpověď, která tvrdošíjně trvala na necelých dvou stopách (zřejmě v Česku nějaký novinář usoudil, že stopa je jako yard, a to je vlastně metr), ale přesto jsme nakoupili zásoby a čekali. V sobotu ale jenom pršelo, ve sníh to přešlo až v noci. Ovšem okořeněné místní specialitkou, větrem. Ráno jsem si říkala, jaký jsem mazák, když jsem ke kozám šla rovnou s lopatou v ruce. Vykopala jsem branku — a tu jsem už nechala otevřenou a zůstala otevřená, dokud sníh neroztál. Pak jsem prokopala tu asi metrovou návěj před chlívkem a šla krmit a celkově obstarat zvěř. Během třiceti minut, které jsem strávila uvnitř, vítr úplně zasypal mou cestičku, takže od té chvíle jsem se vykašlala na prohazování závějí a prostě jsem je přelejzala. Po čtyřech. Chodit v sypkém prašanu, kam člověk zapadá do půl stehen, se fakt nedá. Dále jsem zjistila, že mám cestou k domu (proti větru) na vybranou — buď půjdu se zavřenýma očima poslepu a budu doufat, že se trefím, nebo oči otevřu do větru, který mi metá rychlostí sto kilometrů za hodinu do očí sníh. Při zbylých výpravách do chlívku jsem musela skýtat skutečně pohled pro bohy — vyzbrojena lyžařskými brýlemi jsem se plazila po čtyřech přes závěje.

Půlka okresky.

I náš domek ve městě stále stojí.

V pondělí už zase vylezlo slunce a udělalo z krajiny naprostou nádheru. Ovšem taky to byl den, kdy jsem fakt usoudila, že je nutné přikrmit Freddyho a docházel mi ten můj pytlíček sušeného kozího mléka poslední záchrany, co jsem měla v kozí porodní krabici. A potřebovali jsme se podívat na nový dům, jak přestál tuhle nadílku. Takže jsme začali kopat. Napřed vykopat vrata od stodoly, za kterými dlel Ford — bylo jasné, že minivanem se nikam hned tak nepodíváme a Subaru má mnohem nižší světlost podvozku než Ford. Kdyby Sid nezkoušel projet závěj bez kopání, možná bych ani nezvažovala rozvod (že jsme se nerozvedli připisuji jen a pouze mé mírné a vstřícné povaze). Poté, co jsme následně vykopali Forda z řečené závěje, jsem odchytla souseda vracejícího se z noční — vzdal to s autem u vjezdu do naší ulice a šel zbytek cesty domů pěšky. Ten mi sdělil, že prý HOA objednalo protažení soukromé silnice vedoucí k domům družstva. Upnula jsem se na to, že odpoledne možná bude průjezdný úsek od nás na protaženou okresku, a jala se preventivně prokopávat příjezdovkou. Ráda bych podotkla, že mít barák dále od silnice má spoustu výhod — do té doby, než na tu stometrovou příjezdovku napadá a nafouká spousta sněhu. Když jsem byla po hodině a půl házení lopatou splavená a stále pouze tak ve čtvrtině práce, zjevil se princ na bílém koni soused na červeném traktůrku a zbytek cesty prohrnul během dvaceti minut. Málem jsem se mu vrhla kolem krku a zlíbala ho (drželo mě jen to, že při mém věku a postavě by si to mohl vyložit jako útok zbraní se střední drahou doletu).

A tak se stalo, že jsme skutečně odpoledne seděli se Sidem ve Fordovi a mířili do města. Až do té chvíle jsem měla pocit, že komplikace a časová prodleva s naším vykopáváním ze závějí plyne z toho, že bydlíme v podstatě za městem, v řídce osídlené, necivilizované oblasti. K našem překvapení jsme se v "civilizaci" plížili okreskou, která byla jakž takž prohrnutá, ovšem jen z poloviny. Prostě byl odhrnutý jeden pruh pro oba směry a kdykoliv jelo něco proti, tak muselo jedno z aut sjet do závěje a opatrně jsme se míjeli. Dálnice byla zavřená a na pumpě u nájezdu byl absolutní chaos. Kamiony, které se nevešly na odstavné parkoviště, blokovaly silnice a potažmo průjezd pluhů. Opět byl prohrnutý jen úzký pruh, kde se člověk musel modlit, aby proti němu nevyjel kamion a nemuseli jsme to couvat. Ve městě bylo skoro všechno zavřené — takže moje představa, jak vlítnu do obchodu s krmivy a koupím mlíko pro Freddyho, byla zcela nereálná. Nebyl otevřený ani Wal-mart, a našli jsme jednu jedinou otevřenou benzínovou pumpu. Ve městě byly protažené hlavní silnice (opět, jen jeden pruh), všechno ostatní bylo netknuté. Občas byl vidět nějaký nešťastník s lopatou, ale vcelku bylo jasné, že to mají marné. Kupodivu ulice k našemu novému domečku byla protažená (napůl, jak je v kraji zvykem), vyklizené bylo i parkoviště před klinikou za rohem, takže jsme měli kde zaparkovat. Proběhli jsme dům, zkontrolovali, že sníh nikde neprovalil okna a že se v domě stále topí a tudíž nepraskne voda, odhrabali přístup — a jeli domů.

Procházka na Vedauwoo by byla bývala chtěla sněžnice.

Přes všechen sníh se tu stále leze.

Zdá se, že místní nejsou nijak postiženi pocitem, že musí poroučet větru dešti. Známí konstatovali, že školy jsou zavřené (zůstaly tak několik dní) a že nemá cenu nikam jezdit. Úřady, obchody, restaurace — to vše zůstalo zavřené do doby, kdy sníh částečně odtál a částečně byl odklizen — a nikdo se zastavením života nestresoval. Takže nakonec jsem já byla jediný blázen, který jezdil do města — protože bylo potřeba se postarat o nový dům — vyhrabat sníh ze suterénních okenních šachet a celkově jsem chtěla, aby dům nevypadal "neobydleně" a jako že se o něj nikdo nestará.

Do toho se, samozřejmě, musel vykopat i dům, kde bydlíme. Děti dostaly za úkol odházet sníh od suterénu. Jejich světlíková okna mají kryty, takže jim dovnitř sníh nenapadal, ale zase měli v pokojíčkách tmu jak v ranci (metrovou závějí světlo fakt neprojde). A já se docela obávám o francouzské okno do ratejny. Bohužel tahle část domu je natočená po větru, takže se tam v případě sněžení vytvoří i několikametrová návěj — a nevím, nakolik to sklo vydrží. Zřejmě to budeme muset řešit vysázením větrolamu. Stejně by to něco chtělo, do baráku je zrovna z téhle strany vidět z okresky. Ale to nás čeká až na jaře — to předběžně odhaduju tak na červen.