Prérie bleskurychle obrazila trávou - a rozkvetla.

Králičí miminko.

Zlé jazyky tvrdí, že ve Wyomingu jsou jen dvě roční období — zima a červenec. Není to pravda, protože s květnem k nám dorazilo JARO. Začalo to zjištěním, že náš dvorní králík je samička — pod verandou se nám objevili čtyři minikrálíčci. Tráva se zazelenala, kytky rozkvetly, a i divoké růže, které jsem oželela a připsala si na účet jako oběť mého nekvalifikovaného zahradničení, se obrazily lupínky. Upřímně — nadšení přírody z tepla a sluníčka, kdy najednou máme kolem baráku plevele po pás a v prérii není kozenky přes trávu vidět, bych trochu brzdila — nestíhám plet a kosit a rvát a rubat.

Místní teda tvrdili, že na Den Matek (druhý víkend v květnu) vždycky sněží, ale považovala jsem to za místní folklór, dobrý tak akorát k odrazení cizinců. V týdnu před Dnem Matek jsme si udělali výlet na Vedauwoo a i v těch dvou a půl tisících nad mořem bylo jaro v plném proudu. Kvetly koniklece, žáby v rybníčku kvákaly s intenzitou, že to určitě porušovalo hygienické normy na množství decibelů, a sníh se neroztahoval přes cesty, ale stydlivě se krčil v posledních stinných koutcích.

Vedauwoo vypadá jak divadelní kulisa.

Jaro dorazilo i do dvou a půl tisíc metrů - kvetou koniklece.

Ovšem na Den Matek skutečně začalo sněžit, a do pondělka jsme měli pár centimetrů sněhu. Těžkého, mokrého, který zase rychle roztál, ale i tak byly kozenky dva dny zavřené v chlívku a odmítaly vystrčit byť jen jeden paznehtek ven. Další den už ale bylo možné se klidně povalovat po prérii, zkrátka dorazilo aprílové počasí. To se nás drželo po několik týdnů, což bylo velmi příjemné. Po sněhu přišlo sluníčko a vedro, po něm zase hned dumné mlhavé ráno či mrholení. V podstatě neustále alespoň mírně pofukuje, takže nás nesužují komáři a nedělá se těžké dusno. Letní bouřky, jedna i s kroupami velikosti hliněnek, kterými jsme byli bombardovaní tak, že nestíhaly okapy — a pak zase slunce. Bouřky jsou vůbec taková místní specialita — někdy se blýská s takovou frekvencí, že vlastně neustále hřmí — zní to jako kdyby nad vámi stále kroužila letka stíhaček. V podstatě se nedělají louže a bláto — písečná půda všechno velmi rychle vsákne — "bazének" až nad holiny, který se vytvořil v dolíku se stromky, zmizel během pár hodin.

Na Den Matek - prý tradičně - nasněžilo.

Bouřky se střídají se sluncem.

Jaro taky přišlo na naše kozí kluky a bylo potřeba je kastrovat. Jednak teda kozlíci jsou plodní již v osmi týdnech, což vadí hlavně z toho důvodu, že s nimi mlátí hormony a otravují dospělé kozy, které se brání velmi vehementně a neváhají drzého puberťáka nabrat na rohy nebo ho přizdít o plot, což je pro zmateného kozlíka docela nebezpečné. Horší je, že dospívající kozlík smrdí — no jako kozel.
Když přijela veterinářka a sdělovala mi, že kastruje "vrtačkou", trochu mě to rozhodilo — ale všechna čest — oproti loňsku, kdy kozím klukům rány ještě po týdnu krvácely, byli Mick a Freddy bez problémů. Anestézie byla krátká, a nafasovala jsem pro ně rovnou a bez obštrukcí injekce na bolesti, takže celá záležitost proběhla hladce.
Problematickým kůzletem je nakonec Loreena — kterou Lékorka definitivně odstavila, takže nezbývalo než přikoupit další pytel kozího sunaru a flaštičky, a začít přikrmovat pravidelně. Je mi Lorinky líto, často si chodí k lidem i zdřímnout — Lékorka ji odhání a odpočívá jen s preferovanou Enyou, a Lori je někde v koutku osamělá. Zřejmě se pak pořádně nevyspí a u člověka na klíně je schopná to zalomit na docela dlouhou dobu. Což ovšem zase nedá žárlivce Enye, která je schopná skákat člověku po hlavě, jen aby měla taky trochu pozornosti.

Kůzlata se mají k světu - zde odborný dozor nad opravou vrat.

Lorinka skončila na flašce a sunaru.

Slepičkám jsem zase přestavěla kurník — v zimě jsme jim ohradili část kozího chlívku, ale se sedmi kozenkama potřebujeme každý kousek prostoru — plus přestalo být únosné, že slepice chodí ven přes kozí chlívek. Slepicím se totiž v kozím chlívku líbí a ven kolikrát ani nedorazí. Jakkoliv CHCI, aby slepice vyzobávaly brouky a larvy a červy v chlívku, potřebují taky na sluníčko a travičku.
Takže jsem vymyslela patrový kurník (aby zabíral menší plochu chlívku) s východem přímo ven — odkud teprve můžou vejít zpět do chlívku. Ovšem tak jako každý geniální plán, ani tento nepřežil srážku s realitou — kurník jsem musela znovu přeskládat a pak ještě týden slepice vysazovat do patra na bidýlko, než to pochopily a přijaly nový domov za svůj. Nejlegračnější bylo, když procházely pořád dírou v přepážce uprostřed chlívku a divily se, že na druhé straně NENÍ kurník, který tam býval. Klidně i několikrát za den — až se člověk přestane divit, že dinosauři vymřeli. Jejich vzdálené prapravnučky teda moc inteligentní nebo přizpůsobivé fakt nejsou.

Prohnala se bouřka s kroupami.

Přežilo jediné ptáče.

Ovšem taky jsem pochopila, jak se může někdo slepic bát. Moje krásná, mírná elegantní Jet našla ve výběhu minikrálíčka a pokusila se ho zabít. Králíček na ni prskal; slepici jsem zahnala a zavřela — ale bohužel, králíček nenašel cestu domů do doupěte a po bouřlivé noci jsem ho našla mrtvého.
Další smutná historka byla s drozdama — týdny jsme sledovali drozdici na hnízdě na osice u verandy. Seděla tam v bouřkách a zimě a nakonec z hnízda vykoukly tři hladové zobáčky. Dva z nich ale nepřežili krupobití. Jedno ptáče jsem pak viděla sedět na větvi pod hnízdem a zjišťovala jsem u místních ptačích nadšenců, co mám dělat. Pravili, že nic, že pokud se mládě dostalo z hnízda, tak je to proto, že se chystá vyletět, a že jediné, co můžu pro ně udělat, je zajistit, aby se na něj nedostaly kočky. Žádné kočky nemáme, ptáček pár dní alternoval mezi stromy a pak zmizel. Mrtvého jsem ho nikde nenašla, tak doufám, že to byl on, kdo pak asi po týdnu poletoval kolem (nedospělý drozd, ještě s tečkami na bříšku). Namlouvám si, že se přiletěl rozloučit.

S roztátým sněhem bylo taky potřeba začít myslet na úpravy domu a kolem domu, které se nedají dělat přes zimu. Takže jsme objednali protažení elektřiny k chlívku — stometrová, byť robustní prodlužovačka natažená přes prérii je suboptimální — ale zjevně jsme nebyli jediní, kdo si na něco takového vzpomněl "až" na jaře, neboť elektrikář nám dal termín prací na půlku srpna. O něco lépe jsem pořídila s plotem — kozí oplocení kolem pastviny se uskutečnilo "již" koncem června.

Máme spoustu nádherné pastvy, kam nemůžeme kozenky pustit jen tak.

Konečně jsme se dočkali bytelného kozího plotu.

Kachličky do vchodu nám položil Rick — to bylo poměrně rychle — poté, co jsme teda kachle dostali od Home Depot. První kolo bylo se vzorky — které u těchto kachlí nenabízejí a musí se objednat. I usoudila jsem, že objednám vzorky od kachlí, které zvažuju, a plnou sadu těch, o kterých si MYSLÍM, že si je nakonec vybereme. Z vzorků přišly kousky asi deset krát deset centimetrů, což u kachlí s vzorem dřeva postrádá jakoukoliv výpovědní hodnotu. Z pěti objednaných beden, byla jedna roztřískaná — takže jsme přeobjednávali, opět přišla roztřískaná, na potřetí jsem dostala krabici, kde byla rozbitá jen půlka kachlí, takže Rick mohl dokončit pokládání (chyběla nám jedna) a holt jsme to nechali být.
Kachličky považuju za zásadní — nevím, kdo vymyslel, že na ranči je vhodno mít hned za vstupními dveřmi parkety. Pravda, ty se pak táhnou celým společným prostorem, takže je to "hezké", ale praktické to fakt není — zvlášť ne v místě s bohatou sněhovou nadílkou a v domě, který slouží jako ranč — tj. neustále se chodí ven k hospodářským zvířatům a na pozemek, takže člověk má na botách pořád něco — a bláto je to jen v tom lepším případě. A ve sněhové vánici se fakt nedá zouvat na verandě.

Asi nejhorší zkušenost jsme udělali se stromkaři. Objednali jsme dvacet polovzrostlých smrčků jako větrolamy před spodní vchod a před okna ložnice. Napřed stále nešlo bagrovat jámy na stromy kvůli sněhu, mrazu či bahnu. Pak konečně přišel chlápek od rozvodů, zkontrolovat, zda se jámy můžou vykopat tam, kde chceme — abychom netrefili třeba plyn nebo elektřinu. Poté, co jsem měsíc jak blbec rozmisťovala po prérii praporky tak, aby stromy byly tři metry od sebe a od ostatních stromů, aby nebyly v jedné řadě, ale trochu na střídačku a vbíhala domů zkontrolovat z oken, zda jsou praporky rozmístěné tak, aby stromy stínily co nejefektivněji — a co jsem chlápka od rozvodů zatáhla přímo k praporkům a on nám to odsouhlasil, tak stromkařům trvalo asi 35 minut vybagrovat a přervat optický kabel od internetu. Skončilo to naším rozkmotřením se stromkaři, a tahle skvadra už mi na pozemek fakt nesmí (že se blbá nehoda stane, to je jasný, ale že to ve finále zaplatíme my a ještě nám bude vyhrožováno od lidí, kteří nehodu způsobili — neboť stromkaři objednávali firmu na rozvody, takže by to měly řešit tyto dvě instituce mezi sebou — to jsem fakt nečekala).

Nové stromky - včetně překopnutého kabelu.

Ohnutá skála.

Jarní tání znamenalo konec s běžkami — ale zase se nám otevřely NĚKTERÉ terény na pěší výlety. Na Red Mountain jsme se šli podívat proto, že z dálnice vídávám v dálce červený kopec a zajímalo nás, co tam asi tak mají. Tak mají tam — kromě nádherné krajiny, která připomíná kombinací červené skály, zelených keřů a modrého nebe Utah — i Ohnutou Skálu. S kýčovitým potůčkem v minikaňonu.

Když začalo být moc horko na Red Mountain, odvážili jsme se do hor — do naší, wyomingské části Skalistých hor jménem Snowy Range, která je zcela "obyčejná" a tudíž jí nepřísluší status národního parku, čili tam nikdo neprudí — a nejezdí tam (tak velké) davy turistů. Ve třech tisících metrech jsme od nás za hoďku a půl. A protože teď bydlíme v osmnácti stech, tak se nám ani nedělá po příjezdu špatně, nebolí nás hlava a můžeme si užívat nádherné krajiny. Bohužel v horách bylo teprve předjaří, a i když jsme se nakonec odhodlali k malému kolečku u silnice, sestávalo se toto z přelejzání poloodtátých závějí. Na námi vyhlídnuté místo na túru se nedalo vůbec dojet, odklizená byla jen okreska, nikoliv místní komunikace.

Mirror Lake - v půlce června je ve třech tisících metrech ještě stále sníh.

Medicine Bow national forest.

Když jsme v květnu ve sněhových přeháňkách jely s Lisou na voltiž, přišlo mi absurdní, že za dva týdny dětem začínají prázdniny — ale zřejmě i školní rok je uzpůsobený ročním obdobím — jak roztaje sníh, je potřeba máknout na poli v hospodářství. Já mám od dětství pocit, že letní prázdniny jsou časem oddechu, a ještě pořád v tomto bludu setrvávám.
Letos byl ovšem přechod na prázdninový provoz obzvláště brutální. Lisiny voltižové tréninky byly přeložené na osmou ráno. Což sice dává smysl (není takové vedro, jako odpoledne), ale s tím, že to máme hodinu cestu a že musím před odjezdem podojit kozy a všechnu havěť vypustit, nakrmit a natahat jim vody, to znamená, že vstávám v šest.

Sotva jsem se smířila s tím, že budu dvakrát týdně vstávat v šest, zařídila si Lisa brigádu na veterinární klinice — a to čtyřikrát týdně dopoledne, takže na šestou budíka natahuju šest dní v týdnu. Lisa, donucená okolnostmi (a matkou) si začala dělat řidičák, ale bude ještě pár měsíců trvat, než může začít jezdit samostatně (zatím smí jen pod dozorem dospělého — což znamená, že nemůžu k jízdám se sestrou nutit třeba Toma). Moje léto se tudíž sestává z tiků, kdy musím minimálně dvakrát denně někde být, někam jet, řídit, nebo trpět coby dozor mladistvé řidičky, a mezi tím stíhat běžnou domácnost, kozy, slepice, pozemek, řemeslníky na našem i nájemním domě a ještě se dohadovat třeba o reklamaci kachliček.

Myslím, že až tyhle "prázdniny" skončí, budu zralá na panáka.