Příjezd do lyžařského střediska je zkouškou pro řidiče začátečníka.

Vyhlídka hodně připomíná kalifornské Heavenly.

Jak už jsem předeslala, tak zima vyhovuje především mně. Ani jsem netušila, jak moc mi chyběl v Kalifornii sníh a přirozené střídání ročních období (které se v Kalifornii smrsklo na období dešťů a období požárů). Bohužel teda se zdá, že si z nás Wyomáci dělali se sněhem legraci — občas trochu napadne, a pak je to zase vystřídáno dny, kdy se dá klidně lehnout na prérii v tričku a čumět do nebe, zatímco se kozenky pasou.

Začátkem ledna ale trochu sněhu bylo, takže jsme vyrazili na sjezdovky. Náš nejbližší rezort, Snowy Range, kvůli epidemii prodává jízdenek jen určitý počet na den, takže víkendy jsou zhusta už třeba ve středu vyprodané. S Tomem jsme se vešli na pondělí, poslední den vánočních prázdnin. Tom si na posledních pár mílích od Centenialu vyzkoušel řízení na sněhu — navíc k rezortu se sjíždí dvěma táhlými zatáčkami z kopce. Ustáli to oba, Ford i Tom.

Naštěstí je otevřeno uvnitř, takže neumrzneme. Kvůli covidu je omezený počet návštěvníků střediska.

I boule jsou překvapivě měkké a sjízdné.

Lístky jsme si museli vyzvednout u venkovního okénka, trochu mě vyděsily kadibudky vyrovnané před centrální budovou, ale ukázalo se, že kadibudky jsou jen pro ty, kteří se obávají vstoupit do uzavřeného prostoru a raději volí nejisté balancování nad plastovým kontejnerem s holým zadkem v mínus šesti stupních. Zimu miluju, ale nejsem Yetti, takže jsem zbaběle zvolila vnitřní záchody, s topením a tekoucí vodou.

S Tomem jsme trochu pojezdili nejbližší vlek a pak se vydali na traverz na druhou stranu kopce. Tak jako leckde jinde, i tady se ta zadní strana vyznačuje lepšími svahy a menším počtem lidí. Ono teda vzhledem k omezenému počtu lyžařů ty davy nebyly nikde, myslím, že asi dvakrát byla ve "frontě" na vlek před námi další dvojice lidí, takže se lyžovalo normálně. Oběd jsme si dali u stolku venku, na sluníčku, ale i tak byla kosa — a až na konci jídla jsem zjistila, že je otevřená vnitřní ohřívárna / bufet /restaurace — a že jsem si toho nevšimla ráno cestou na záchod, neboť je to tady v patře. Sjeli jsme ještě pár jízd, ale mně tak mrzly nohy, že jsem zavelela odchod na kafe. Dovnitř.

Běžkařská trať.

Tom na nových běžkách.

Bylo čtvrt na dvě, takže jsme nejspíš minuli nejrušnější hodinu, ale i tak byl vnitřek zaplněn tak z třetiny — a to tam byl rozhodně jen zlomek stolů, s obrovskými rozestupy. Další pozitivní zprávou byly normální ceny jídla a pití. Na Kirkwoodu vás přišla mistička hranolek na osm dolarů, kafe na pět a pivo na deset, tady jsme zpět na polovině. Vlastně všechno je poloviční — ceny jízdenek, ceny jídla, dojezdová vzdálenost — ale taky velikost rezortu. Hodně mi to připomíná Kirkwood před těmi dvaceti lety, takový malý rodinný podnik. Což je nám příjemné — nepotřebujeme aprés ski báry a luxusní restaurace, abychom si užili LYŽOVÁNÍ.

Co se sněhu týče, tak ho sice bylo relativně málo, ale díky nízkým teplotám zůstává sníh docela sypký, netvoří se ledové plotny a i děsivě vypadající muldy jsou načechrané a sjízdné. Teprve tady mi došlo, proč se mluví o kalifornském betonu (protože sníh, který pravidelně roztává a zase umrzá skutečně nemá nic společného s nadýchanými vločkami) — a proč návštěvníci Kalifornských středisek odjinud bývají tak vyvalení a lyžování na místním sněhu betonu nezvládají.

Následně se mi podařilo vytáhnout na lyže Sida, a potom, dokud byl ještě sníh, jsem jela ještě jednou sama. Byla jsem už poučená a na oběd jedině dovnitř. Při mém sólo výletě se už objevily ledové plotny v urolbovaných místech na větru, takže jsem pak jezdila spíše průseky a těžší, neupravené terény, kde si sníh zachoval svou měkkost. A kromě toho jsem předvedla komické číslo, kdy jsem se chtěla na vršku sjezdovky rozjet, zamotala se mi noha do nějakého čouhajícího stromku či kýho čerta a já to vzala ze stoje rovnou po hlavě dolů po nejprudší části sjezdovky. Přes můj pokročilý věk (a váhu) se mi nějak podařilo během zběsilého sjezdu přehodit nohy přes hlavu dolů po svahu a hranou zbývající lyže zabrzdit. A kupodivu, kromě poškozeného sebevědomí a pocitu, že jsem se předvedla jako totální blbec, se mi nic jiného nestalo.

Na sněžnicových trasách je Havaj.

Tom se ještě pořád usmívá, i když už je jasné, že jsme si ukousli větší sousto, než jsme čekali.

Od té doby ovšem nepřeje počasí. Pořád je relativně málo sněhu, plus občas zavřou dálnici kvůli větru. Letošní rekord je (zatím) 104mph (167 km/h). Při rychlostech nad 50mph (80km/h) zavírají dálnice pro kamiony a vysoká lehká vozidla — a kamion ležící bezmocně na boku na dělícím pruhu dálnice už jsme viděli. Při vyšších rychlostech větru, mrazu, ve kterém nějaké solení vozovky je bezpředmětné, a v návějích tvořících se tak rychle, že pluhy nemají šanci, nedává smysl někoho na silnici pouštět — i kdybych byla Yetti, který v takových podmínkách skutečně CHCE lyžovat.

S běžkařskou oblastí v Medicine Bow National Forest je to o trochu jednodušší. Jednak to máme blíž, takže se tam můžeme vypravit na chvilku na odpoledne a není to taková výprava velrybářská jako sjezdovky, a běžky nepotřebují tolik sněhu. Po dvou výpravách jsem ale usoudila, že by bylo dobré pořídit běžky nové, s hranami — běžkařské tratě rolbují, není v nich konzistentní stopa, navíc většina lidí stejně bruslí, čímž se z cest stává kluziště. A přestože běžkařské okruhy vedou po hřebeni, stále je to poměrně kopcovité, takže už jsem i šla jeden kopeček dolů potupně pěšky. Sehnat ale běžky takhle "na konci sezóny" (tj. v půlce ledna) není vůbec snadné. V REI vyprodáno, v JAX sice běžky nějaké měli, ale obsluha vůbec netušila, o čem mluvím, když jsem zmínila, že běžky se kupují na váhu a zkoušejí se, a že mají různé typy vázání. Přístup byl asi na úrovni "ano běžky máme, tady ty červené a támhle ty bílé" a typ vázání mají "normální". No nic, nakonec jsem našla malý krámek, kvůli kterému jsem si zajela až do Laramie (zase tak hrozné to není, protože Laramie je už jen devět mil za běžkovištěm), kde jsem měla běžky zamluvené telefonicky a kde mi je nejen prodali, ale i na ně namontovali správné vázání na počkání, takže jsem je mohla hned cestou domů vyzkoušet.

Pine Bluffs je krásná skalnatá oblast na východ od nás.

Světle hnědá vejce jsou od Jet, modrá od Saši a tmavá kropenatá od Pepper.

Do Laramie jsem musela následně ještě v únoru — a to pro parkovací permici. Parkování u běžkařského areálu se platí — pět dolarů za den, nebo třicet za rok. Navíc ještě v lednu permice nebyly k mání, protože covid. Vzhledem k tomu, že tam někdo zjevně odhrnuje parkoviště a udržuje záchodky v civilizovaném stavu, tak mi placení fakt nevadí. Ovšem roční permice se ani v únoru nedá koupit online, a rangeři nechodí do práce, protože covid. Ani neberou telefony, je tam jen záznamník. Kupodivu na můj rozmrzelý vzkaz na záznamníku mi rageři zavolali druhý den zpět s tím, že permice je možno si koupit v rybářském obchodě v Laramie. Což dává totálně smysl, protože kdyby jeden ranger prodával permice jednotlivým lidem v kanceláři, tak by nastal covid, zatímco když se hromadí víc lidí v rybářském obchodě, tak tam covid není. No nic.

Takhle vypadá vejce bez skořápky.

Ve slunečné dny mají všichni vegáč.

Kromě běžkování jsou v areálu i cestičky pro ostatní provoz — sněžná kola, sněžnice a pěšáky. Tam chodím se Sidem, který odmítá běžky, a občas tam vyrazím na sněžnice, když mi přijde, že sněhu není na běžky dost, nebo je to moc ledovka. Taky jsem na sněžnice vytáhla Toma — a vyhlídla jsem trasu, na které jsem ještě před tím nebyla. První půlhodinku jsme si libovali, že sněžnice byla dobrá volba, místy nebyl sníh vůbec, místy byla ledovka. Za další půlhodinku už jsem vyhlížela hamoky, a slibovala Tomovi, že si v instalovaných houpačkách na rozcestí odpočineme. Za další půlhodinku už jsme zvažovali, jestli má cenu zkoušet obcházet celé kolečko, nebo jestli se raději vrátit. Abych to zkrátila — došli jsme celé kolečko, ovšem můj původní odhad, že je to pět kiláků a bude to tak na hoďku a půl, byl úplně mimo. Na běžkařské tratě se tady používají kilometry, ovšem na všechno ostatní míle. A následné podrobné ohledání mapy odhalilo, že i ten odhad pěti mil byl mimo, že to bylo spíš tak sedm osm. To jest nějakých 10-12 kilometrů. Což by nevadilo, kdybychom byli na takovou trasu vybavení a měli čas — ale my jsme docházeli k autu za soumraku (v neznámém lese v dvou a půl tisících metrech nad mořem s prudce klesajícími teplotami), což bylo suboptimální, a navíc Tom skončil s puchýřema na patě — chudák věřil mému odhadu, že jsme za chvilku zpět a nechal si jen zimní gumové boty, které na túry po horách fakt ideální nejsou. Ale srdnatě tvrdil, že to byl hezký výlet. Buď je teda otrlý, nebo se mě hrozně bojí.

Večernice jede k vetovi.

S návštěvou na Vedauwoo.

Na statkářské frontě se se za ty dva měsíce událo to, že začaly nést i zbylé dvě slípky. Ovšem Pepper si dala nástup dramatický, první vejce snesla bez skořápky. Naštěstí měla ochrannou blánu, takže se nerozpláclo všude. Nikdy jsem nic takového neviděla, takže jsem honem studovala, jestli je to normální a prý ano, prý někdy slepice začátečnice snesou vejce bez skořápky. Další vejce už byla normální — ale zhruba za měsíc zase jedno bez skořápky. Holt asi chuděra nestíhá — z našich třech slepic nese asi nejvíc a nejpravidelněji.

Saša, naše exotická slípka, měla začít snášet až v sedmi měsících a to dodržela — a dodržela i slibovanou modrou barvu vajec. Stále je ale exotem, zkrátka je to "jiná" slepice. Jinak vypadá (má jen malinký hřebínek), je menší, kvoká hlubokým hlasem — a druhé dvě slepice ji občas klovou. Takže jsem s ní udělala dohodu a sypu jí zrní a červy stranou a občas jí pod rukou přilepším, aby si to tak nebrala. Jinak slípky jsou ochočené a společenské. Někdy až příliš, když jsem v takový slunný den vzala kozenky na procházku, následovaly nás slepičky z vnitřní strany plotu a spokojeně si pokvokávaly a hledaly si dobrotky na zobání. Já jsem se rozložila na prérii a užívala sluníčka — a uprostřed mé naprosté pohody slepice objevily, že můžou podlézt plot a vyrazily za námi, na svobodu. To už jsem žhavila telefon a volala z domova posily. Které dorazily v podobě Sida a Toma — načež jakmile jsme se začali vracet k vrátkům do ohrady, tak se slepičky spořádaně sebraly a odkráčely domů s námi zcela bez problémů.

Všem návštěvám doporučujeme Terry Bison Ranch.

Sid na místním mytickém zvířeti — jackalope.

Druhá událost na našem ranči už nebyla tak radostná — Večernice začala kulhat. Když se to po několika dnech nelepšilo, objednala jsem jí k veterináři. Samozřejmě, že před veterinářem se tvářila jako že nic a chodila více méně normálně, ale na ohýbání levé přední reagovala bolestivě. Takže jsem pro ni dostala pilule, kdyby se zase zhoršila, s tím, že buď je to začínající artróza, nebo si někde něco natáhla. Pořád doufám v tu druhou variantu — není tak nepravděpodobná, s blížícím se termínem porodu Večernice nabyla nevídaných rozměrů a váhy — a ještě před tím, než zchromla, tak skákala na vyhlídku z palet. Od té doby už po výškách neleze, takže je skutečně možné, že nějak blbě skočila. Bohužel to ale asi znamená, že letos má naposledy kůzlata, protože se zdá, že přibraná kila jí skutečně vadí.

Výlet k veterináři stojí za zmínku — hlavně asi proto, že se neudálo nic dramatického. My s Lisou jsme naložily kozu do Forda, a Toma jsme nechali doma s Lékorkou, aby moc nevyváděla a nepřišla si opuštěná. Na kliniku to máme kousek, tam Večernici ošetřili (zdatný doktor ji zvládnul i sundat z auta a zase naložit a doma nám pomohl Tom), a za chvíli jsme byly zpět. Tohle bylo důležité vyzkoušet, protože jeden nikdy neví — a může být problém s příjezdem veterináře k nám (kromě toho, že to stojí spoustu peněz), takže mít nacvičený odjezd na kliniku neuškodí.

Lisa v cirkusové škole.

Sid na výletě kolem Turtle Rock.

V lednu se u nás objevila další návštěva — naši balonáři, Jeanne a Tom, kteří si k nám udělali zajížďku na cestě mezi Texasem, kde mají rodinu, a Jižní Dakotou, kde bydlí. Výhoda většího baráku je skutečně znát — v okamžiku, kdy návštěva má svou ložnici a svou koupelnu, tak se strašně zjednoduší logistika všeho. Jediným problémem se ukázala televize. Tu nemáme už drahně let — nesledujeme sport, zprávy si přečteme na internetu a filmy máme buď na DVDčkách nebo Netflixu. A Tom (velký Tom, i když ho náš "malý" Tom asi už přerostl), plánoval sledování amerického fotbalu a zaskočilo ho, že my takové věci nevedeme. Naštěstí to vyřešil internet, tak jsme si oddychli.

Jeanne pravila, že ona se dívat nehodlá, že si počká na výsledek a nebude se nervovat u zápasu — a vyrazila se mnou a s Lisou do Colorada do cirkusu. Lisin oddíl zamluvil cirkusovou lekci, aby holky měly nějakou legraci. My s Jeanne jsme se chtěly dívat, ale bohužel, cirkusová škola je v malém prostoru nezařízeném na diváky. Nicméně Lise se cvičení na šátcích zalíbilo a tolik o tom básnila, že jsem se nakonec uvolila zapsat se s ní do kursu pro úplné začátečníky. Jsem sice stará a tlustá, ale fakt mi chybí lezení a vertikální pohyb. Bohužel posilovny a aerobiky a zoomby a hodiny spinningu mě zoufale nebaví, potřebuju něco zajímavějšího. A tak se teď jezdíme s Lisou věšet do cirkusové školy. Lisa má sílu a je šikovná, já tam visím jak hovězí na háku, ale aspoň je to legrace. Jako u všech sportů, i tady je to hodně o tom, že člověk pochytí grif — první lekce mě naprosto zničila už po nějakých dvaceti minutách, z dalších lekcí už odcházím spíše příjemně protažená — a bez šílených modřin na nohách.

Bludný kámen pod Turtle Rock.

I našemu dvornímu králíkovi přijde, že je fakt děsná kosa.

Z dalších domácích událostí asi stojí za zmínku Sidova služebka do Texasu. Ta byla odkládaná skoro rok — z Kalifornie se do Texasu nevyplatí jet autem, muselo by se letět, a letadla lítala jen omezeně a s drakonickými opatřeními. Z Wyomingu je to do Texasu blíže, a tak to Sid zkusil projet autem, aby se konečně zase viděl s kolegy a zjednodušila se různá jednání a testování. Odjížděl, když mělo u nás začít sněžit, těch pár dní, co byl v Texasu, bylo u nás hodně mrazivo. Naštěstí se stihnul vrátit, než polární vortex zasáhnul brutálně i Texas. Jako u nás máme zaznamenaný rekord mínus osmadvacet stupňů, ale ve Wyomingu jsou na takové extrémy zvyklí a je na ně uzpůsobená infrastruktura — od vedení vody a elektřiny, až po zateplení baráků, vybavení aut a údržbu silnic. Takže nepříjemné to bylo, ale těch pár dní se dalo vydržet v pohodě. V Texasu, kde zimní den v únoru znamená, že je plus dvacet stupňů, to samozřejmě skončilo katastrofickým chaosem.

Abych si ale jen netahala triko naší připraveností. Lisa měla na konci studené vlny generálku na voltižové vystoupení. Ta se sice konala v kryté hale, nicméně hala nebyla vytápěná. Takže holky zkoušely v kulichách a zimních bundách, a my, rodiče, jsme tam dvě hodiny mrzli. A i při pouhých mínus deseti stupních vám není moc platné, jak se nabalíte, když vás zebou nohy. Přesto, že máte zimní zateplené boty a vlněné ponožky. To mi došlo, že vytápěné ponožky na baterky zřejmě nejsou jen místní roztomilá úchylka, ale že jsou situace, kdy je člověk SKUTEČNĚ potřebuje a ocení.

Naštěstí se počasí zase umoudřilo, a stihlo se vrátit do relativně normálních kolejí před Lisiným vystoupením, takže holky nezmrzly v tenkých dresíkách. Navíc jsme mohli začít doufat, že nám nezmrznou kůzlátka, očekávaná začátkem března. Ale o tom až příště.