Navazujeme nová balonářská přátelství.

Tento balón je s veškerým pohodlím.

Říjen byl věnovaný úpravám nového domu a stěhování, listopad se točil hlavně kolem zvěře. Prosinec byl zase z jiného soudku, protože jsme se začali trochu víc rozhlížet okolo a měli jsme čas objevovat a zkoumat.

První důležitou prosincovou událostí bylo balonaření. V Kalifornii jsme až do roku 2010 dělali posádku balonářce Jeanne. Ta se pak ale odstěhovala do Jižní Dakoty a my jsme osiřeli. Pár let jsme fungovali jako posádka Rubika, ale tam se piloti rozhodli balón nakonec prodat a s balonařením sekli. Takže jsme nadále jezdili alespoň na balonářské srazy do Rena, kde jsme se mohli vidět právě s Jeanne a jejím novým balónem, Dračím Měsícem.
Ovšem nikdy už jsme se nevrátili k původnímu systému — že by se dalo lítat tak nějak jak to vyjde, v blízkém okolí bydliště a v komorních podmínkách. Srazy jsou úžasné, ale taky šíleně hektické a chaotické.

Je to fajn, jen tak si létat bez organizace velkosrazů.

Vedauwoo.

Teď se nám ale naskytla možnost jet na balóny do Colorada, slabou hodinku od domu — a seznámit se s místními piloty Danem a Nancy. Jejich balón, Dancing Sun, dostal nový, experimentální koš, který je potřeba vyzkoušet a naučit se s ním lítat. Takže jsme věděli, že jdeme trošku do neznáma, a že balón bude uvázaný k autům, aby se moc neplašil. Experimentální koš spočívá v tom, že to není koš, nýbrž sedačka. Dvojsedadlo přibližně velikosti sedaček v autobuse nebo na lyžařském vleku, opatřené bezpečnostními pásy. Výhoda oproti tradičnímu koši je jasná — člověk si může SEDNOUT. Nevýhoda? Představte si přistávání připoutáni k sedačce. Navíc se přistává pozadu, což sice dává smysl, neboť je to trochu lepší než přistávat popředu (a případně rýt držkou v zemi, když vás balón bude vláčet), ale pořád se to zdá docela divočina. A je jasné, proč Nancy s Danem balón zkouší opatrně na vodítku — s tímhle člověk fakt musí umět přistát jak na platu vajíček, bez zbytečných skoků a dramat.

Tady se leze.

Prérie.

Díky tomu, že byl balón přivázaný, mohli jsme si i my zkusit "létat" — balón reaguje na přitopení s několikavteřinovým zpožděním, takže musíte pálit skutečně opatrně — vlastně se dělají takové pšouky, a vy čekáte, jak se to projeví na výšce. To se nám samozřejmě líbilo — ale nejlepší byl stejně ten pocit normálnosti. Taková obyčejná sobota, kdy jsme se sešli s fajn lidmi na balonování, užili si spoustu legrace, dali si společně kafe — a pak se jeli domů dospat (i tady se lítá za úsvitu, takže jsme vstávali v půl šesté).

Prosinec býval obvykle náročný měsíc, s besídkami ve škole, na kroužcích, v zaměstnání a tak dále. Nečekala jsem, že někdy budu "blbé besídky" vyhlížet, jak vězeň vycházky. Lisina voltižová besídka proběhla venku a ve znamení koní — zdobení koňských boxů a výběhů, ježdění, tahání sání koňmi. Toho jsme se nikdo další neúčastnili, místo toho jsme se vydali shánět stromek. Zdá se, že existuje systém, kdy si člověk zakoupí povolenku a stromek si uřízne někde v lese — to jsme ovšem propásli, povolenka se nedá zařídit na poslední chvíli o víkendu. Druhá varianta je koupit stromek v obchodě — což je to, k čemu jsme nakonec dospěli. Kalifornský systém farem specializujících se na vánoční stromky tady neexistuje. Takže holt máme strom kupovaný v krámě — ale zase jsem sehnala vánoční ozdobu lamu, takže nám ke kozám přibyla i ta — poté, co jsem ji ještě ozdobila vánoční mašlí, protože mi přišla taková smutná.

Vánoční lama.

Betlémská hvězda.

Besídka Tomova nového (střeleckého) kroužku byla uvnitř, v obrovské hale. Takže tedy s rouškami — ale taky pizzou a pitím. Oddíl se sestává z dětí od řádově šestiletých až po puberťáky Tomova věku a velikosti, takže si to i Tom užil. Za zajímavý považuju moment, kdy při soutěži s rozbalováním dárku na čas (všechny soutěže měly nějaký vánoční motiv) bylo jako jedno z pravidel, že se nesmí použít kapesní nůž. Po Kalifornii, kde se stolní nože nepoužívaly ani ve školní jídelně, neboť se jedná o děsně nebezpečnou ZBRAŇ, mi přišlo mile osvěžující, že zde se kapesní nůž považuje za běžnou výbavu dítěte.

Z nějakého důvodu pro mě je pocitově nejdůležitějším dnem zimní slunovrat. Dlouho jsem přemýšlela, čím to je, že ze mě stres spadne pár dní před vlastními Vánoci, a Štědrý večer už probíhá tak nějak samovolně a bez dramat — ale skutečně to připadá na ten slunovrat. Asi se ze mě stává na stará kolena čarodějnice. Ani letos tomu nebylo jinak a nejkratší den jsem oslavila samostatným výletem do kopců. Oficiálně zkontrolovat sníh, neoficiálně jsem prostě potřebovala vypadnout. Od září mám "doma" kromě dětí i Sida, s čímž se váže pocit naprosté rozdrobenosti vlastní osobnosti mezi všechny ostatní.

Taková normální rodinka.

Pořád se nám tu líbí.

Sněhu jsem moc nenašla, ale pěkně jsem se prošla opuštěnou krajinou mezi skalami a stromy. Při tom jsem si vzpomněla, že by vlastně měla být vidět Betlémská hvězda, konjunkce Jupitera a Saturnu, takže jsem ještě večer vyhnala rodinu pozorovat astronomický jev. Planety se nám i podařilo vyfotit, ale když jsem pak zašla domů hledat dalekohled a stativ, přihnaly se mraky a bylo po představení.

Na Štědrý den jsme se Sidem měli ještě nějaké vyřizování ve městě — a skončili v Accomplici. Díky tomu, že pro Američany čtyřiadvacátého ještě nejsou Vánoce, je všechno otevřené, a tak jsme mohli i tento den oslavit dobrým obědem a hlavně točeným pivem z místního pivovaru. A samozřejmě, posíláním fotky kamarádům v Kalifornii, kteří mají všechno zavřeno už dlouhé měsíce. Tato byla dobrou odpovědí na vánoční přání a dotazy, jak se máme. Na obou koncích našeho stěhování se neustále setkáváme s opatrnými dotazy na to, jak se nám daří a jak se nám na novém místě líbí. Obvykle doplněné hláškou o tom, že to asi musí být velká změna a nezvyk. Což nám přijde trochu nečekané — máme se výborně, a pokud mluvíme o velké změně, tak je to rozhodně změna k lepšímu ve všech možných směrech.

Počasí je někdy na krátký rukáv.

A někdy by kozu (ba ani slepici) nevyhnal.

Větší dům poskytuje nejen dost prostoru nám, ale i všem našim krámům. To, že NEMÁM lyže v ložnici a při nastupování do auta v garáži nepřeskakuju kola, považuji za velké zkvalitnění života. To, že nestrávím dojížděním za kozenkami po jedné z nejnebezpečnějších dálnic ve Státech i několik hodin denně, ale můžu za nimi zaběhnout kdykoliv, mi ušetří spoustu času a nervů. Pořízení slepic bylo neplánované — ale i ty se projevují jako bonus — 27. prosince Jet zahájila snášku. Lise funguje místní voltižový oddíl a líbí se jí tam — a opět bonus — máme tu kroužek i pro Toma. Nejen, že prérie je krásná a od domu vidíme vrcholky Rockies, ale máme v dosahu Medicine Bow National Forest a Curt Gowdy State Park.

Curt Gowdy máme asi nejblíž, místo s přehradami a potokem, kde se dají provozovat vodní sporty a rybaření. Za tímto parkem začíná Medicine Bow, v jehož jižní části je oblast Vedauwoo — se skalami a možností lezení. Původně jsem čekala, že tam někde by se mohlo běžkovat, ale realita je taková, že tyto oblasti jsou ještě pořád málo zalesněné a hodně vystavené větru a slunci, takže se sníh udrží jen krátce. Po konzultaci s místními jsme se vydali až do nejzápadnějšího cípku Medicine Bow, do rekreační oblasti Happy Jack, kde se na zalesněných svazích vesele sáňkuje a bobuje — a kterými vede spleť cestiček pro pěší, sněžná kola a sněžnice. Se Sidem jsme si kousek prošli na Silvestra, a na Nový Rok jsme tam vyhnali i děti. A posléze jsem se tam vydala já s Tomem na běžkách. A pak jsme objevili, že na hřebeni jsou upravované běžkařské tratě — na které je ale lepší zaparkovat až nahoře, aby se člověk nemusel na podkluzujících lyžích sápat do kopce a nebo riskovat lyže a nohy při prudkých sjezdech. Zajímavý a civilizovaný mi přijde systém oddělených tratí. Zvlášť jsou tratě pro lyžaře a zvlášť krkolomné pešinky pro všechny ostatní — a zdá se, že všichni toto rozdělení ctí. Pěšáci (ať už se sněžnicemi či bez) a cyklisti nerozdupávají a nerozjíždějí běžkařské tratě, což je velmi příjemné.

Rybářské stany v parku Curt Gowdy.

Cestičky na Happy Jack.

Vzhledem k tomu, že já jsem z celé rodiny asi nejvíce nadšená zimou, tak je běžkování takovým extra bonusem pro mě. Nevím, jestli mé nadšení plyne z dvaceti let v Kalifornii, kde jsme za sněhem museli složitě a daleko cestovat, nebo jestli je to následek mládí stráveného na Vysočině. Ani nevím, zdali mě nadšení po pár měsících nepřejde a nebudu toužit po tom, aby přestalo padat to bílé svinstvo a konečně se oteplilo, ale zatím si zimu užívám. Pokud vám z mých oslavných deníčků na nové bydliště jde hlava kolem, tak vězte, že nám taky — pořád jsme vedle sebe z toho, že stěhování dopadlo takhle pozitivně a že se neobjevil žádný průšvih, kvůli kterému bychom museli litovat.

A jestli vás zajímá, jak jsme si užili Vánoce, které jsem v deníčku trochu přeskočila, tak ty byly prima taky. Nejsme moc velcí slaviči, ale stromek jsme měli, k večeři byly netradičně řízky, protože rybu jsme měli v tom týdnu víckrát. Jednoznačně jsem byla nejhodnější já, protože jsem dostala spoustu krásných dárků — nový telefon (ráda bych podotkla, že pokud chcete nový telefon hlavně kvůli lepšímu foťáku, tak odloupnutí ochranné folie z čočky kvalitu fotografií značně vylepší), a hlavně — lezecké chyty, abych si mohla nechat postavit boulderovku v garáži. A taky nový spacák, protože ten dvacet let starý se rozpadá. Silvestr jsme ovšem neslavili. Děti snad měly nějakou virtuální oslavu s kamarády, Sid si hrál něco na počítači — a já šla spát. Po mnoha letech, kdy jsem neustále řešila problémy se spánkem a polovinu dní jsem byla nepoužitelná kvůli těžkému spánkovému deficitu a únavě, najednou SPÍM. Určitě hraje roli menší hluk — ale v mém případě je hrozně důležitá i úroveň stresu, která se stěhováním snížila na minimum. Večer lehnu a usnu, ráno se probudím kolem sedmé a celý den funguju bez problémů. Takže oslavit Silvestra spánkem mi přišlo jako zcela báječný nápad. A vkročit do nového roku vyspinkaná do růžova a v dobré náladě, to neuškodí nikdy.