Ve Wyomingu bydlí Wyomáci.

Cestou do nového domova jsme spekulovali nad tím, jak se nazývá obyvatel Wyomingu. U Kalifornie to bylo jednoduché — tam je to Kaliforňan — Californian. Ale Wyoming? Oficiální Wyomingiťan (Wyomingite) zní děsně, uznejte sami. Já jsem navrhla Wyomese — Wyomák — a svůj návrh jsem hned podpořila předložením precedentu — zpěvem písně z pohádky Lady a Tramp — siamské kočky tam v originále zpívají "We are Siamese, if you please. We are Siamese if you don't please". Zaměnit Siamese za Wyomese je děsně jednoduché. Puberťáci okamžitě obrátili oči v sloup a nekompromisně nám sdělili, že jsme trapní rodiče — takže od té doby, samozřejmě, píseň používáme často a s gustem. A považujeme se za Wyomáky (Wyomese).

Závažný jazykový problém byl tedy vyřešen a mohli jsme se nastěhovat domů. Byli jsme napnutí, jak to půjde a co za překvapení nám nový dům připraví. Jedna věc je vidět dům našňořený na hodinovou prohlídku, a číst si k němu dokumentaci; úplně jiná věc je, jak se v takovém domě žije, a jaké problémy se objeví časem.

Čtyři bytelný kola...

Musím konstatovat, že první dojmy byly velmi příznivé. Kromě zmatení s vypínači (v hlavní místnosti je jich na jednom místě pět, takže dodnes nevíme, který je který, a musíme zkoušet), první dny nedošlo k žádnému zklamání. Dům je promyšlený, má logické a pohodlné uspořádání místností, spoustu světla a prostoru. V hlavní místnosti, kde je kuchyňský kout, obývací prostor, jídelní kout, vchod a schody do suterénu, vedou okna na východ a na západ, denní světlo přichází ze dvou stran, takže se nikde netvoří temná zákoutí. Ložnice je v podstatě na sever, takže je temnější a klidnější. Dolní ložnice jsou situované na jih — přestože mají okna pod úrovní země a vedou do nich jen světelné šachty, tak je v nich většinu dne SLUNCE. Suterén má navíc jedno francouzské a dvě normální okna na západ, takže i tam je velká hlavní místnost poměrně prosvětlená a nepůsobí dojmem bunkru. Západní orientace představuje problém v tom, že je to směr, z něhož fouká většinou vítr, ale přesto se zdá, že je barák dobře odizolovaný, protože ani v mrazivých nocích nevychládá.

Velká garáž / stodola je umístěná tak, že dům chrání od hluku a pohledu z okresní silnice. Koňský přístřešek je otevřený na východ, zády k západním větrům, tak aby v něm bylo ráno teplé slunce a odpoledne chladivý stín.

Po letech, kdy jsme si s jedněmi sousedy koukali navzájem ze dvou metrů do kuchyní, a kdy jsme znali ranní koupelnový pěvecký repertoár druhého souseda nazpaměť (protože tam jsme zase měli na ty dva metry koupelny), je obrovskou úlevou prostor. Sousedy vidíme, ale jsou vzdálení stovky metrů, takže nevíme, co vaří k obědu, jakou značku tabáku kouří jejich dědeček, že jejich pes štěká na pošťáka, a že dítě přineslo pětku z matiky. Také neslyšíme jejich kutilské projekty, vrtačky, kladiva a brusky — a tady na prérii zjevně ani nemáme zahradníky, co by neustále sekali trávu, nebo — ještě horší — odfukovali listí a bordel fukary, které kromě hluku produkují ještě spoustu benzínového čmoudu. Z oken hledíme na vlídnou zvlněnou prérii, s domky a ranči, a na údolíčko Vraního potoka, zarostlé vrbičkami — místo na zdi a ploty.

Vidlorozi jsou velmi roztomilí...

Počasí jsme také vychytali milosrdné. Přestože v půlce září napadnul první sníh, tak do našeho příjezdu spořádaně odtál a teploty se ustálily přes den na příjemných dvaceti, a v noci neslezly (moc) pod nulu. Místní tvrdí, že máme výjimečně teplý a krásný podzim a ať si to užijeme, dokud můžeme. Pro nás to bylo důležité i proto, že jsme v baráku pořád měli otevřená okna a dveře, kvůli dodělávkám a stěhování.

Znáte to přísloví, že pokud chcete bohy rozesmát, máte jim vykládat o svých plánech? My jsme stěhování měli naplánované VELMI pečlivě, tudíž se ti bohové nejspíš válí smíchy po zemi ještě teď. Už jedenáctého září jsme objednali pračku a sušičku, měly mít čtrnáctidenní dodací lhůtu, tak abychom je měli více méně na náš příjezd. Dům se měl být na nás přepsaný patnáctého září, na čtrnáctého jsme měli návěs, počítali jsme, že naloženo bude šestnáctého, odjedeme sedmnáctého a přijedeme dvacátého. Pračka a sušička měly dojet pětadvacátého, návěs se zbytkem věcí kolem sedmadvacátého.

Malíře jsme měli objednaného na šestnáctého — aby se to stihlo, než dorazíme my. Podlahář byl objednaný na devatenáctého — aby byl už malíř hotový a my stále ještě byli na cestě. Vymalovat a vyměnit podlahy jsme v prvním domě před stěhováním nezvládli (z časových, ale hlavně z finančních důvodů), a pak jsme to složitě řešili za pochodu po pár letech, s hromadama nábytku, dětma atd. Tuto chybu jsme opakovat nechtěli, zvlášť podlahy se blbě mění, když je už celá rodina nastěhovaná. A bohužel, kromě hlavní místnosti a koupelen, byl v celém tomto našem novém baráku sice relativně nový, ale pro Lisino astma zcela nevhodný, vysoký, chlupatý, světlý, jednobarevný, celoplošný koberec. I třeba na schodech — schválně, zkuste si něco takového luxovat!

Dokud nezačnou zkoumat vaše ubohé pokusy o větrolam.

Podlahové krytiny jsme, pochopitelně, také objednávali předem. Předpokládali jsme, že když si prohlídneme vzorky v Kalifornském řetězci Home Depot nebo Lowe's a objednáme je k vyzvednutí v cheyennské pobočce, tak nebude problém. Jistě tušíte, kam mířím. Vinyl vyhlídnutý na internetu nám v kalifornském Lowe's odmítli ukázat — prý jestli chceme, tak objednají vzorek a ten si za čtyři až šest týdnů budeme moci prohlídnout, a pak za dalších šest týdnů by dorazila celá podlaha. Do příchodu podlaháře jsme měli týdny DVA. Zachránila nás Tiffany, cheyennská realitářka, která ve wyomingské pobočce nabrala vzorky toho, co měli, a nafotila nám to v novém domě. Tak jsme objednali holt to, co měli, s tím, že by to mohlo dorazit do těch dvou týdnů. Do suterénní ratejny bychom se s vinylem nedoplatili, a tak jsme se rozhodli pokrýt těch neuvěřitelných devadesát metrů kobercem kancelářským — takovým tím nesmrtelným, uzlíkovým, nechlupatým, s nějakým nevýrazným nepravidelným vzorkem — prostě něčím, co přežije školní provoz dětí, pobíhání krys, Lisino cvičení a skákání, polévání a drobení při sledování televize a tak dále. Takovýto koberec jsme si vyhlídli v Home Depot, ale když jsme si ho chtěli objednat, bylo nám sděleno, že nemají. Strávili jsme další odpoledne nad jejich vzorníkem, ale neúspěšně. Přeci jen jsme nechtěli, aby naše obytná místnost vypadala jak čekárna u doktora nebo na nádraží.

Ze zoufalství jsme vlítli do The Floor Store, který jsme měli poblíž. Tam jsme vybrali koberec a byli ujištěni, že při tak velké objednávce se to vyřeší tak, že od výrobce půjde koberec rovnou k nám domů, nikoliv do obchodu, odkud by pak musel být nesmyslně přesunován zase přes půl kontinentu.

Táta vidloroh.

Výsledek toho všeho byl, že když jsme za necelé dva týdny po různých urgencích a shánění vstupovali do baráku, tak BYLO vymalováno. Malíř ovšem nechal v garáži spoustu odpadu, v domnění, že po něm přijde spřízněný podlahář a vezme to všechno najednou a vše bude hotovo před naším příjezdem. Ze stejného důvodu byly v celém baráku vysazené dveře — proč by je malíř nasazoval, když by je podlahář zase musel vyndavat. Také byla stále ještě rozbitá dvě okna, jejichž opravu zaplatil původní majitel již v srpnu.

Po mnoha telefonátech, výjezdech do poboček a emailech jsme zjistili, že:

1. vinyl možná bude příští úterý, nebo možná to další úterý, ale ať nic neplánujeme, protože když to dostanou v úterý, tak to bude uvolněné ve středu, tudíž k vyzvednutí ve čtvrtek, nebo raději v pátek.
2. koberec dopravce odmítá doručit na soukromou adresu; koberec je těžký a dopravce žádá skladníka s ještěrkou, protože koberec má 150kg. Ne, podlahář se třema chlapama na vyložení nestačí, protože koberec přes noc nabyl na 300kg. Koberec je tudíž složen ve skladu v Auroře v Coloradu a tím pádem není starostí přepravce. The Floor Store tedy začal shánět jiného přepravce, což trvalo několik dní, pak přišel víkend a tak dále. Abych vás nenapínala, koberec nakonec dorazil, podlahář ho stáhnul z náklaďáku sám. Kobercář pak přišel a ten strašně těžký koberec, se kterým se nedá hnout bez ještěrky, si vytáhnul z garáže na betonovou příjezdovku a tam ho naporcoval a během jednoho dne odtahal a instaloval do suterénu. Ne, že by to nebyl svalnatý chlapík, ale pochybuji, že oplýval nějakými superpowers.
3. pračka a sušička jsou "na cestě" — a coronavirem to bude trvat déle, přeci nečekáme, že v téhle těžké době bude někdo dodržovat dodací lhůty, protože kdyby dodrželi dodací lhůty, tak by vymřela půlka národa (jestli tomu nerozumíte, tak si z toho nic nedělejte, my taky ne). Navíc teda do Wyomingu z Východního pobřeží nikdo nebude jezdit pravidelně, když je to taková díra (Cheyenne leží na I-80, mezistátní dálnici, která vede ze San Francisca, přes Chicago až do New Yorku, fakt nejsme nějaká "Hospoda Na Mýtince").
4. návěs s našimi věcmi vyrazil zpřed baráku až čtyři dny po našem odjezdu, následně asi týden putoval do Las Vegas (opět, proč týden a proč, proboha, na jih do Vegas, když my jsme přímo na východ, to nechápu) — ten nabral proti našem plánu "jen" týdenní zpoždění. Ale bylo to vcelku jedno, protože nastěhovat věci do baráku jsme stejně nemohli, protože nebyly hotové podlahy, viz. bod 1) a 2).
5. okenáři se původně měli bavit jen s původním majitelem, neboť ten opravu rozbitých oken objednal a zaplatil, a toto doložil účtenkou. Tím ovšem pro něj starost a povinnosti skončily. Okenáři s námi jako novými majiteli žádnou smlouvu neměli, proto neřešili, že se jim oprava zkomplikovala tím, když se mezitím použitý typ oken přestal prodávat. No nic, zaplaceno měli, původní majitel v klidu, tak bylo vlastně hotovo. A najednou nějací přicestovalí obejdové prudí na telefonu, proč že nejsou ta okna. No vždyť už se nevyrábějí, a co si to dovolujete, tvrdit, že to je podvod? Nehorázným nařknutím se zase nakrknul původní majitel, protože jeho nikdo nepodvedl, že? Nakonec na naše naléhání okenáři uznali, že s okny a rámy není nic špatně, že jsou jen prasklé skleněné tabulky a že by — coby profesionální specialisti — mohli třeba jen vyměnit tu tabulku? To je za prvé do toho momentu ani nenapadlo, a za druhé by to znamenalo, že okna vysadí a odvezou do dílny a my budeme bez oken — víc než den! To přece nejde jen tak. Ale nechat jedno okno zalepené igelitem a druhé prostě puklé tři měsíce je v pohodě. A vidíte, nakonec to šlo, i s tím, že nám na ten den půjčili a nasadili okna provizorní. Ale zabralo nám to dva týdny handrkování, a zbytečných mrzutostí.

Chleba — papír se většinou dá oloupat.

Prvních pár dní jsme prostě tábořili na hlavním patře, ve spacákách, se střídali jsme se o těch pár plastikových lžiček a talířků a tábornických plecháčků. Když začalo být jasné, že hned tak nebudou ani podlahy, ani návěs, natož pračka, nasadili jsme dveře do naší ložnice a děti poslali tábořit do suterénu, kde ložnice dveře měly. Mezitím jsme také zakoupili nějaký ten nejlevnější hrnec, pánev a plastové misky a příbory a úklidové prostředky, abychom mohli vařit. Dále pak plechové skládací židle a stolky, aby se dalo sednout k počítačům k práci a ke škole.

Kromě toho jsme se Sidem neustále pobíhali po úřadech — najít doktory, zaregistrovat se k volbám, přeregistrovat auta — a koupit auto. Jednak teda místňáci hleděli pobaveně na náš minivan a neustále zdůrazňovali, že je velmi hezký a teplý podzim, ale že PŘIJDE ZIMA — a za druhé bylo jasné, že pokud chci mít kozenky doma, budu potřebovat něco na převážení kozenek, krmiva, sena, slámy, pletiva a dalších propriet. Za třetí, Tom je ve věku, kdy by mohl mít řidičák, a tudíž bude potřeba navýšit počet aut na domácnost. Za čtvrté — sice máme pozemek hned u asfaltové okresky, ale naše ulička, jakožto i naše příjezdovka, jsou prašné — to minivan zvládne jen za DOBRÉHO počasí. Takže nám do vozového parku přibyl ojetý pick-up Ford 150.

Divocí králíci jsou roztomilí — a pitomí.

Lisu jsem hned ten první týden přihlásila do místního voltižového oddílu. Teda, "místního" — musíme do sousedního státu, Colorada. Měla jsem z toho dost obavy, jednak je to docela daleko — ovšem vzhledem k tomu, že tady v podstatě neexistují zácpy, zabere nám dvakrát tak dlouhá trasa jen o pár minut déle než naše dosavadní ježdění po Křemíkovém údolí. Když jsem to hledala na satelitní mapě, neviděla jsem tam nic, co by odpovídalo voltižovému klubu. Takže jsme se plížily opatrně po okresce a hledaly příjezdovku s příslušným číslem popisným, a doufaly, že se tím nedopustíme neoprávněného vstupu na cizí pozemek. Naštěstí okometricky už to vypadalo nadějněji, dokonce jsme na místě viděly už i koně a jízdárnu a voltižové barely a rozcvičující se holky. Klub funguje mnohem flexibilněji, než starý kalifornský. Voltiž se jezdí skoro každý den, a platí se za počet dní v týdnu, které si holky vyberou. A pokud nemůžou přijít ve vybrané dny, můžou si to nahradit v den jiný. To vše za zhruba třetinovou cenu, co jsme platili v Kalifornii. Hlavní trenérka v místě bydlí (respektive voltiž funguje na jejím ranči), takže na záchod se chodí k nim domů; byla mi i předvedena lednice a kuchyně, kdybych si chtěla udělat kafe nebo se potřebovala napít. Takový americký ranč, kterým neustále probíhá větší množství dětí — vlastních, různě půjčených (studentka v podnájmu), příbuzných i voltižových — psů, koček a sem tam se mihne i nějaký dospělý. Strašně příjemné místo.

Fort Collins v Coloradu navíc nabízí více nákupních možností. Kromě Costca obsahuje i Cost Plus, podivný obchod s importovaným zbožím — kde jsme kromě německých okurek zakoupili i sedačku a křesílka. V dnešní době, kdy dodávky objednávek váznou (a nejen naše pračka — víme o kamarádech, kteří na objednaný nábytek čekali měsíce), se možnost zaplatit a rovnou odvézt nábytek nepromrhává. I za cenu, že do minivanu naložíme půlku sedačky při úterním Lisině tréninku, a druhou polovinu při čtvrtečním tréninku.

Během prvních dní jsme se také snažili zorientovat v okolí a vůbec v tom, jak to funguje. To, že malé město žije jiným tempem než desetimilionová aglomerace, to jsme čekali. Přesto nás překvapilo, jak moc je život v průmyslovém městě (železniční a dálniční uzel, těžba ropy, rafinérka, vojenská základna) nastavený jinak než v místě plném programátorů. Restaurace zavírají v devět, nebo taky v osm večer, chodníky se zarolují, a konec. Na druhou stranu všichni naši řemeslníci začínají pracovat v sedm ráno — klidně i o víkendu. Což o to, mně to tak vyhovuje, já jsem konečně v místě, které funguje stejně jako já — vstává za kuropění a v osm je zralé do postele, ale Sid se dostává na provozní teplotu až tak kolem jedenácté dopoledne a nejvíc energie má o půlnoci. O teenagerech snad raději ani nemluvě.

Malé město má ale i spoustu výhod. Třeba řemeslníci jsou šikovní, zkušení a funkční. Fronta na úřadě znamená, že je před vámi jeden, maximálně dva lidi, a to hlavně proto, že úřednice je milá a vykecává se s každým. K doktorovi vás objednají okamžitě. V centru bez problémů zdarma zaparkujete. Když vám chlap v Office Depot slíbí, že vámi objednaná židle dorazí v úterý, tak v úterý dorazí — přestože korporátní stránka tvrdí, že židle nejsou na skladě a že peníze za vaší dlouhodobě nevyplnitelnou objednávku nejpozději do roku vrátí. Stěhovací návěs, který měl podle korporátní stránky strávit den, dva až tři místním posunem a papírováním, dorazil k nám týž den, co byl zrána dispečerovi avízován ze Salt Lake — dispečer si jen telefonem ověřil, že budeme doma, a poslal ho přímo k nám.

Tenhle si navíc vyhrabal noru pod naší terasou.

Restaurace jsou nóblovatější, než jsme zvyklí, a také dražší. Žádná umakartová asijská bistra a bufety. Jídlo mají výborné, i na vybranou je z různých etnických kuchyní, ale do restaurací se zjevně chodí při "příležitostech", ne jen tak na oběd. Sámošky neprodávají alkohol — ani pivo, považte! — musí se do liquor store. A největší problém — nemají slušný chleba. Zdá se, že vše, co vyjde z pece (i v místní pekárně), je okamžitě narváno do igelitu a dušeno ve vlastní šťávě, až je z toho cosi konzistence a chuti (studeného) houskového knedlíku. Chvíli jsme zvažovali, zda by stálo za to přepadnout onu pekárnu třeba v pět ráno a zabránit jim v pytlíkování, ale pak jsem se rozhodla, že zkusím chleba upéct sama. Od kamarádky jsem získala zcela blbuvzdorný recept na chleba v litinovém hrnci, takže první pokus dopadnul tak, že horní polovina chleba byla poživatelná, dolní jsem musela půl dne máčet, než pustila ze spárů hrnec. Na druhý pokus jsem se obrnila pečicím papírem a od té doby jde chleba vyndat z hrnce; jen občas na něm zůstanou kousky papíru. Bohužel rodina se zmlsala a odmítá i jen zkusit místní knedlík, takže se smím v pečení zdokonalovat poměrně pravidelně. Až přijdu na trik, jak nepřipéct papír, dám vám vědět.

Kromě pečení chleba a praní prádla v ruce (viz. pračka, která se zřejmě vydala na cestu kolem světa), tady v divočině máme také příslušně divou zvěř. Místní antilopy, které nejsou antilopy, ani kozy (přesto, že lidové označení je "speed goat"), nýbrž vidlorozi (prý nejbližší příbuzné zvíře je žirafa), se volně potulují po prérii, a to až klidně na náš pozemek. Jsou velmi roztomilé — akorát jsem je musela zahnat od okusovaní našich ubohých stromečků. Další setkání s divočinou bylo o něco dramatičtější — to když přišla o půlnoci Lisa, že jí do okenní šachty spadnul králík. Takže jsem v noční košili, vyzbrojená kýblem a rukavicemi šla chytat králíka. Ti blbci jsou schopní vyskočit snad metr z místa, takže kromě nahnání králíka do kýble jsem ho tam musela ještě nějak udržet během cesty ven z baráku. A druhý den nakoupit jemné pletivo a natáhnout ho přes šachty — na šachtách jsou mříže, ale tupí králíčci jimi zjevně zvládnou propadnout; na dně jsme našli nějaké mumifikované zbytky.

Západ slunce nad sousedovou střechou.

Život ženy na divokém západě ale spočívá také v pracích na pozemku. Když jsem s dalším šikovným řemeslníkem probírala, jak přestavět koňský přístřešek na kozí chlívek, všimla jsem si, že to, co jsem považovala za nánosy písku v přístřešku, je ve skutečnosti starý koňský hnůj. Takže jsem vzala naše volské spřežení Ford, dojela zakoupit kolečko a lopatu a jala se přístřešek čistit. To, co jsem původně považovala za práci na dvacet minut (vyházet lopatou těch pár zjevných koňských bobků) mi nakonec zabralo několik dní — naložit kolečko, odvézt do prérie a rozházet a rozhrabat rozloženou mrvu tak, aby se to v té prérii jakž takž ztratilo. Hnůj byl zjevně tak starý, že jsem se nemusela obávat, že by spálil trávu, ale v chlívku jsem to mít nechtěla — koňáci jistě ví, že z jemné zeminy, na kterou se hnůj rozloží, se při prvním dešti stane lepivé bezedné bahno, které stáhne člověku holinky z nohy a koni klidně serve podkovy. Lepší se toho zbavit, dokud má formu nadýchaného písečku (pokud nezapomenete, jak jemný ten píseček je a že je radno ho házet po větru, aby vám nenalítal do obličeje).

Mou druhou starostí byly stromky. Na to jsme si pozvali původního majitele, protože jsme fakt neměli představu, co a jak. Naivně jsme se domnívali, že vysázené stromky s instalovaným zavlažováním znamená, že zavlažování je AUTOMATICKÉ. No, tak funguje vlastně samo — pokud našroubuju hadici na kohout, voda je pak rozváděná k několika stům stromečků, které by časem, až vyrostou, mohly fungovat jako větrolam. Takže jsem se naučila montovat a rozmontovávat hadice a redukce, a dokud jsme měli pěkný podzim, tak jsem ještě zalévala. Dále jsem zbylé stromky oplela (spousta stromků zjevně nepřežila poslední zimu, nájezdy králíků či prostě chcípla), a těm pár borovičkám, co se drží zuby nehty, pravidelně kontroluju závětří — takové malé paravány z pytloviny. A zkoumám na internetu, co proboha za stromky by tady vydrželo. Místní listnáče (osiky) a jalovce to dávají dobře, ale jehličnany zřejmě špatně snáší vítr. Zdá se, že od okresu je možno na jaře zakoupit za velmi výhodné ceny semenáčky, tak abych věděla, co vlastně by tady mohlo fungovat.

Stěhovací návěs měl zpoždění proti plánu jen asi týden.

Don, původní majitel, nás nakonec pěkně domem provedl, ukázal, kde se co pouští, kde se vyměňují filtry a jak často (vzdušné filtry k topení, filtry na vodu ze studny). Ukázalo se, že plynový krb v hlavním prostoru je na vypínač (jeden z těch, co jsme nikdy nevěděli, k čemu je) — a také nám prozradil, kde je naše poštovní schránka. Není totiž na pozemku, ale o ulici dál v bedně společně s dalšími schránkami, které jsou jen očíslované, bez jmenovek nebo adres. Setkání s původním majitelem je vždycky zajímavé; poznat člověka, který spoustu věcí na domě zařídil a promyslel. Zvlášť v místě, které moc neznáme — dozvědět se, že oranžové pletivo z garáže je třeba v zimě natáhnout mezi dům a stodolu, aby se nedělaly závěje na příjezdovce, nebo že se krb dá zapálit i bez proudu, spínačem na baterky ukrytým pod krbem — nám může ušetřit nejednu mrzutost. Navíc, proč vymýšlet znovu kolo, když už je dávno vymyšlené, že.

Třicátého září konečně dorazil stěhovák s většinou našich věcí — a i když jsme nemohli stále ještě nastěhovat nábytek, alespoň jsme se dostali k talířům a hrncům a pánvím, peřinám a polštářům a matracím, jídelnímu stolu a židlím — a zase jsme se začali cítit o stupínek víc "doma".