Casper měl nový domov zajištěný už dávno.

Pluto a Rocket se měli stěhovat s námi, Rocket potřebuje víc péče a bráchy nelze dělit.

Samozřejmě, že podepsané smlouvy na prodej a koupi jsou pořád jen cárem papíru, dokud nedojde k převodu peněz a nemovitosti. Takže nás čekalo ještě pár týdnů nervů — prodej našeho domu se měl uzavřít třetího září, koupě nového patnáctého. Taková situace je docela peklo, i kdyby váš manžel nebyl paranoidní neoplýval velkou představivostí. Po těch dvou týdnech stresů už jsme byli docela zvyklí budit se třeba ve tři ráno a probírat, co budeme dělat, když... Do toho jsme museli promyslet posloupnost, kdy co zařídit, odhlásit, přehlásit, zaregistrovat, zrušit, objednat, ohlásit, zaplatit — no asi si to dokážete představit (pokud ne, tak to ani nezkoušejte).

Také jsme chtěli informovat kamarády a spřízněné okolí. Ve stájích se vcelku nikdo ničemu nedivil, svou touhou po stěhování někam, kde budu moct mít kozenky "doma", jsem se netajila. Ostatní se divili velmi. Dotazy se dali shrnout do kategorie "proč tak najednou", případně "proč, proboha, Wyoming". Ani na jednu z těchto kategorií neexistuje jednoduchá odpověď — my jsme o stěhování uvažovali leta, zpočátku velmi teoreticky, na úrovni plkání u piva, ale u nás to posunulo časem do závažnější roviny, což asi nebylo tak úplně postřehnutelné zvenčí. Wyoming je i pro nás kompromis, ale stát jsme procestovali, takže jsme do toho šli s otevřenýma očima. A s nadějí, že se stěhujeme do Spojených Států, které byly v Kalifornii nahrazeny kolektivismem a vládou jedné strany — a kvůli těmto nadějím, jsme vybírali vskutku pečlivě, nebylo to rozhodnutí narychlo plácnuté do vody.

Kluci si ale oblíbili Trudy a Trudy kluky — a tak zůstává pohromadě celá silná trojka.

Brownie dělá čtvrtého mušketýra.

Ještě cestou z Wyomingu jsme se pokoušeli objednat stěhováky. To se ukázalo být poměrně složité. Některé stěhovací společnosti, jako třeba PODS, do Wyomingu nejezdí. Ono vůbec pro spoustu firem je Wyoming takové bílé místo na mapě, protože půl milionu obyvatel jim nestojí za námahu. Nakonec jsme našli U-Pack, ale ti nám nabídli přívěs buď na šestadvacátého srpna, nebo na čtrnáctého září, nic mezi tím. Vzali jsme tedy pozdější termín — šestadvacátého srpna bychom pořád ještě ani neměli peníze za náš dům, takže by se mohla taky celá akce rušit.

Dobře jsme udělali, protože balení se ukázalo býti komplikovaným. První fáze, kdy jsme do odpadního kontejneru před barákem zuřivě vyhazovali, tak složitá nebyla. Jenom nás zaskočilo, kolik šrotu jsme za těch osmnáct let nahromadili. Problém byl s věcmi, které jsme rozhodně nechtěli stěhovat dva tisíce kilometrů, ale které nám bylo líto vyhodit. V normálních dobách bychom třeba oblečení věnovali charitám, ale v dobách nenormálních charity přijímat obnošené věci nebo hračky nesmí. Podobně antikvariáty. Naštěstí známe pár lidí s malými dětmi, kteří se ujali autíček a knížek. Sousedi s mladšími dětmi si rozebrali dětské knížky, kamarádi dospělácké knížky — balili jsme s sebou jen české knihy, protože anglické máme vesměs ve čtečkách. Stejně část věcí skončila v odpadu, což nám bylo líto, ale měli jsme k dispozici ten jeden stěhovák na jednu cestu. Kdybychom se přesouvali jen do jiné čtvrti, tak člověk může jet na několikrát a pro věci se vracet, my jsme to museli zvládnout najednou.

Kalifornie už dávno není, co bývala.

Silnice u zavřené pláže — třeba kaliforňani nejsou úplně ztracení?

Oříškem byla také Tomova akvária. Ani to třicetilitrové člověk nevezme jen tak "do teplejch" a neodnese do auta, nemluvě o tom, že rybičky potřebují stabilní prostředí. A kromě třicetilitrového měl Tom ještě stolitrové. Nakonec se nám podařilo malé akvárium sakumprásk prodat a velkého se ujali kamarádi. Stěhování akvária je složité i na vzdálenost přes pár ulic. Musí se vypumpovat voda — a tu je potřeba převézt taky, aby šly ryby zpět do svého — rybičkám nemůžete napustit vodu jen tak z kohoutku, chlór by je zabil. Navíc potřebují vybalancované pH a podobně — nové akvárko se zavádí i několik týdnů, než do něj můžete dát ryby.
Ryby se musí vylovit a dát do pytlíku nebo zavařovačky. Pak se musí nějak převézt rostliny a písek a dekorace. No a pak vlastní akvárko, což je TĚŽKÁ, skleněná (tudíž KŘEHKÁ) bedna. Suma sumárum, akce na půl dne, i když vlastní převoz je deset minut.
Když jsme kamarády po týdnu navštívili, měly se rybičky k světu a akvárku to na novém místě moc slušelo, tak se nám ulevilo. My bychom rybičky nebyli schopní převézt (čtyřdenní cestu by nepřežily), takže tohle bylo velmi milosrdné řešení.

Hodláme provozovat vodní aktivity.

Živel.

Já jsem se musela rozloučit s kůzlaty. Casper měl svou novou paničku jasnou, ale u Pluta a Rocketa jsem byla počítala s tím, že mi zůstanou. Napřed jsem kvůli karanténě pro ně nedokázala sehnat nový domov, a časem začalo být jasné, že Rocket bude potřebovat víc péče, že z něj nikdy nebude koza, co se dá vystrčit jen tak na pastvu. Rocket totiž nevyrostl z neohrabaného kůzlete, zůstala mu špatná koordinace a zřejmě má i nějaké neurologické poškození — občas se při běhání a skákaní najednou "netrefí" a spadne v situaci, kdy jeho sourozenci už dávno nepadají. To ho vyděsí natolik, že na chvíli ztuhne a není schopen se ze situace dostat, zůstane v šoku ležet. Takovéhle kůzle zkrátka nejde poslat do světa, protože není stoprocentně v pořádku a schopné se o sebe postarat (třeba utéct před šelmou). Rocket potřebuje být domácím mazlíčkem, opečovávaným a rozmazlovaným. A potřebuje mít své dvojče, Pluta, se kterým jsou na sebe zvyklí a který ho nebude terorizovat za jeho slabost. Takže když Trudy projevila zájem nechat si kromě Caspera i dvojčata, bylo mi jasné, že je to pro kluky úžasná šance. Zůstanou spolu, všichni tři, v prostředí, které znají. Nicméně ani toto racionální zdůvodnění neznamenalo, že to pro mě bylo nějak lehké.

Kluci napřed bydleli u Trudy, pak se ovšem v okolí rozmohly případy napadení koz pumou (rozsáhlé požáry holt vyhnaly divokou zvěř i do míst, kde normálně nebývají), a tak šla kůzlata zpět do Los Gatos Farms. To udělalo obrovskou radost Browniemu a Sheile, kteří po mých kozách a kůzlatech vysloveně tesknili. Upřímně, Sheila se asi nikdy nevzpamatovala ze ztráty Hazel — a zmizení Lékorky, Večernice a jejich dětiček jí zasadilo další ránu. Návrat kůzlat ji zjevně rozveselil a vrátil trochu energie. Z evakuace se vrátil taky kocourek Jay-Hugo, a tak jsem zase mohla chodit na pastvu s kozami a kocourem.

Přeci jen se někdo přišel rozloučit.

Když blbě fouknul vítr, byli jsme rázem opět v kouři — malá tečka uprostřed je slunce v jedenáct dopoledne.

Nicméně ale bylo vidět, že mi kluci neodpustili odvezení maminek — Sheila s Browniem mě nadále poslouchali více méně na slovo, kluci na mě víc kašlali a odbíhali a ztráceli se. A pak jednoho dne takhle jdeme směrem k domovu, a Rocket začal mečet, shánět ztracené stádo — a když jsem ho ujišťovala, že jsme všichni pohromadě, tak nedbal a za hlasitého volání běžel PRYČ ode mě. Protože ve stáji zaslechl Trudy, a běžel za ní. Strašně se mi ulevilo, protože když i to nejmiminkovatější a nejzávislejší kůzle dalo jasně najevo, že má novou paničku, bylo rázem jednodušší kluky "opustit".

Bála jsem se, že mi bude líto opustit Kalifornii, ale bohužel to loučení s Kalifornií bylo spíš hořké. Do Yosemit se jezdit nedá (potřebujete povolenku), v severní části Sierry bylo několik požárů, podobně u Courtright. Santacruzské hory spálené z velké části, většinou nepřístupné pro likvidaci následků požárů (padající stromy, zničené silnice). Spousta lidí přišla o bydlení, spousta těch, kterým domy zůstaly, byla bez elektřiny či vody a podobně. I vypravili jsme se k moři, naposledy, abychom si užili Pacifiku, než skončíme uprostřed kontinentu. Tak pláže byly oplocené, s výstrahami zákazu vstupu. Protože když vám řádí v okolí virus, který nesnáší ultrafialové záření, a kde nejlepší ochranou je posílení imunity a zvýšení hladiny vitamínu D, tak je nejlogičtějším opatřením zakázat lidem chodit čerstvý vzduch na slunce, to dá rozum.

Brownie a Sheila měli z návratu kůzlat radost.

Jeden z posledních voltižových tréninků.

Na pláž jsme samozřejmě šli, tak jako spousta dalších lidí. V tomto mě kaliforňani docela mile překvapili, že přestávají býti poslušnými ovčany a začínají používat i vlastní rozum. Když pak Toma zalila vlna, měli jsme i zdůvodnění — na pláž se totiž smělo vstoupit, pokud člověk hodlal provozovat vodní aktivity. Mokrý Tom zjevně splňoval podmínku aktivního kontaktu s vodou. Když jsme odjížděli, viděli jsme cestou rangery, vyhánějící lidi z pláží u silnice. Bylo mi z toho hodně smutno, myslela jsem, že režim, kde ozbrojené složky ženou mírumilovné občany zpět za ploty, jsme nechali za sebou už dávno.

Nezbývalo, než se přičinit, abychom se co nejdříve a nejvíce vzdálili plotům a poslušným vymahačům nesmyslných nařízení. Plánovala jsem, že ještě před příjezdem návěsu věci předbalím, ale pak jsem zjistila, že to v podstatě nejde. Venku bylo pořád přes pětatřicet, takže nešlo sbalit třeba obrazy nebo lyže, nebo i jen knihy a nastrkat je v krabicích do garáže — tam bylo jak v sauně a citlivé věci by se poničily. Nakonec jsme skončili s knihama v (mnoha) krabicích uprostřed obýváku (místo v knihovnách), ale víc se toho v (klimatizovaném) baráku hromadit nedalo. Nádobí, postele, peřiny — to vše jsme ještě využívali a chtěli užívat minimálně do příjezdu stěhovacího návěsu.

Voltižový mazák Jamie bude Lise chybět stejně jako holky.

Loučení s kůzlaty (Lisa a Pluto).

Ten nám nakonec přistavili v pondělí, v úterý ráno nám Eric pomohl naložit tu část věcí, kterou jsme měli připravenou — knihy a část nábytku. Zbytek úterý a většinu středy jsme balili — a kamarádi nám pak přišli pomoci nakládat večer. Chlapi většinou tahali věci z garáže do návěsu, ženské mi pomáhaly sbalit kuchyň. To samé pokračovalo ve čtvrtek, do tmy. Pak jsme to museli vzdát, naštěstí máme velmi dobré kamarády — slíbili přijít ještě v pátek ráno a stěhování "doklepnout". Takže my se Sidem jsme strávili i poslední noc ve vlastní posteli — naše obrovská matrace se nakládala jako poslední, takový "špunt" za všema našima krámama. Návěs, který jsme měli pronajatý, byl původně myšlený tak, že my zabereme předních sedmnáct stop, pak přijde přepážka, a za přepážku U-Pack doplní cargo, ale nakonec jsme kontejner zabrali celý — asi bychom se vešli do těch dvou třetin návěsu, ale to bychom museli skládat věci na sebe až do stropu, což nám nepřišlo moc zdrávo. Nakonec tedy v pátek někdy v deset dopoledne bylo hotovo, návěs zamčený — a nám zbývalo porovnat zbytky v domě a naházet je do pytlů. Nový majitel tvrdil, že tam můžeme nechat všechno, co nechceme, že to vyklidí, přičemž zjevně udělal chybu v úsudku. Zbylo po nás věcí spousta. Ale v poledne jsme seděli v autech a vyráželi směrem východním, abychom se večer už ocitli za hranicemi Kalifornie.

Ani když mi Kalifornie mizela ve zpětném zrcátku, nedostavila se žádná nostalgie, spíš pocit obrovské úlevy, že to máme za sebou. Během posledních dní jsem několikrát zmiňovala plamenomet, protože mi přišlo, že by fakt bylo jednodušší a méně pracné to všechno spálit na uhel, než balit, balit, vyhazovat, balit, organizovat převzetí či darování věcí, které nám bylo líto vyhodit, donekonečna jednat s úřady (kam se nesmí osobně, protože virus, telefony jsou na hodiny a hodiny a internetové formuláře zásadně padají), balit, balit, nosit.

Tom a Rocket — Pluto a Casper se strkají na přepravce.

Sheila a Vanilka se jdou taky loučit.

Cestu jsme měli naplánovanou na čtyři dny. Já jsem řídila Subaru, společnost mi dělal Tom; Sid s Lisou a potkaničkama jeli autobusem. Starý autobus jsme nechali v Kalifornii, našli jsme mu nový domov u automechanika Daniela, který nejspíš zvládne autobusu ještě trochu domluvit, aby tak neblbnul a sloužil. Subaru mělo na střeše rakev s našimi spacáky a karimatkami, obě auta pak uvnitř vezla počítače a originály dokumentů a další věci, které jsme nechtěli nechat v návěsu napospas přepravní společnosti. Subaru už je taky dýchavičné, takže ačkoliv se dá po Interstate 80 jet většinou osmdesát (mph), moc jsem ho nehonila — s rakví ve větru se chudák vozík docela třásl, takže jsme jeli sotva limit.

První noc jsme strávili v Renu, v Nevadě, druhou ještě stále v Nevadě, v Elku. Třetí den jsme projeli Utah a na noc byli v Evanstonu — to už jsme byli "doma", ve Wyomingu. V pondělí, jednadvacátého září, přesně měsíc po podepsání prodejní smlouvy na náš domeček v Kalifornii, jsme odmykali dveře našeho nového domu, na MECHEWEAMI-ING, velké pláni (prý původní slovo z indiánského jazyka Delaware, z něhož se vyvinulo jméno Wyoming).